Vývoj džihádistovy mysli

Co se honí myslí džihádem poháněného muslima? Jakým způsobem získávají mladí a ovlivnitelní věřící takovou horlivost? Odkud pochází? Jak jsem se já - kdysi nevinné dítě, které vyrostlo v liberální, umírněné a vzdělané domácnosti - stal členem radikální islámské skupiny? Tyto otázky jdou ke kořeni islámského násilí a je třeba se jim postavit, pokud mají svobodné společnosti bojovat proti radikálnímu islámu. Abych tento cíl podpořil, prozkoumám psychologický vývoj mysli džihádisty prostřednictvím své vlastní zkušenosti bývalého člena muslimské teroristické organizace.

Narodil jsem se v Káhiře do sekulární muslimské rodiny. Můj otec byl ortopedický chirurg a agnostik; moje matka byla učitelka francouzštiny a liberálka. Oba považovali islám především za integrální součást naší kultury. S výjimkou otce jsme se postili o Ramadánu. Ačkoliv můj otec nebyl náboženský, chápal naší potřebu zapadnout do společnosti, a nikdy nám své sekulární názory nevnucoval. Obhajoval rozmanité filosofické ideje, ale povzbuzoval nás k tomu, abychom následovali své vlastní přesvědčení. Co je nejdůležitější, učil mě a mého bratra, abychom namísto mechanického učení se mysleli kriticky.

Nikdy jsem nicméně nepochyboval o tom, že jsme muslimové - že Alláh je náš stvořitel, Mohamed je jeho posel a korán je naším písmem. Věřil jsem, že když budu konat dobré skutky, budu vpuštěn do ráje, kde budou uspokojeny všechny mé osobní tužby. Také jsem věděl, že mé přestupky budou potrestány věčným mučením v pekle. Vstřebal jsem tuto víru převážně z mého okolí, spíše než od mých rodičů; sdílel jsem jí s většinou dětí, mezi kterými jsem žil.

Když mi bylo šest let, chodil jsem do základní školy v oblasti Dumiatu, která leží asi 200 kilometrů severně od Káhiry. Ačkoliv byla spravována křesťanskými jeptiškami, byla řízena egyptskou vládou, a po muslimských žácích se požadovala docházka na islámskou náboženskou výuku.

Před začátkem každé islámské výuky propustil učitel křesťanské žáky, kteří měli tehdy povinnost počkat na její konec mimo třídu. Aby přisypali sůl do ran křesťanských dětí, mnoho muslimských žáků si z nich utahovalo kvůli jejich víře - říkali jim, že budou na věky hořet v pekle, protože jí vepřové a jsou "nevěřící". To na mě učinilo silný dojem. Cítil jsem ke křesťanům lítost, protože jsem cítil, že zacházení s nimi jako s podřadnou menšinou v islámské společnosti je musí zraňovat. V mém krátkém životě to bylo poprvé, kdy jsem poznal, že mí křesťanští přátelé mi nejsou rovní. Moji rodiče nikdy neříkali, že jsme křesťanům nadřazení, a já jsem mnoho z nich považoval za své přátele. Hráli jsme si společně na schovávanou a další hry.

Nebyly to nicméně jen křesťanské děti ve škole, kdo byl pronásledován; opovrhovalo se i nepraktikujícími muslimy. Zbožné muslimské děti se shromáždily kolem těch, které se během ramadánu nepostily, a zpívaly, "Vy, kteří během ramadánu jíte nebo pijete, jste ztroskotanci našeho náboženství ... černý pes roztrhá vaše vnitřnosti". Takové zacházení s křesťany a nepraktikujícími muslimy nás povzbuzovalo k myšlení, že nevěřící jsou podřadné bytosti, a že je správné je nenávidět - nenásledovali islám a proroka Mohameda, a proto si zasloužili věčné mučení v pekle. Ačkoliv moje sekulární výchova zabránila tomu, aby takové myšlení zcela ovládalo mojí mysl, jiné děti byly postiženy ještě více.

Když mi bylo devět, naučil jsem se během výuky arabštiny tento verš koránu: "A nepokládej ty, kdož na stezce Boží byli zabiti, za mrtvé! Naopak, oni jsou živí a u Pána svého odměnu svou užívají a radují se z toho, co Bůh jim z přízně Své uštědřil, a radují se, že ti, kteří je následují, avšak dosud se k nim nepřipojili, nemusí se ničeho obávat a nebudou zarmouceni" (korán 3:169-70).

To bylo poprvé, kdy jsem se setkal s konceptem šahída (mučedníka), a přirozeně jsem začal snít o tom, že se jím stanu. Myšlenka na vstup do ráje byla velmi přitažlivá. Tam bych mohl mít všechna lízátka a čokoládu, které jsem chtěl, nebo bych si mohl hrát celý den, aniž by mi někdo říkal, že se mám učit.

Koncept šahída byl ještě přitažlivější v tom, že měl moc překonat strach, který jsem jako mladý chlapec pociťoval - protože jsme byli učeni, že pokud nebudeme dobří muslimové (obzvláště pokud se nebudeme modlit pětkrát denně), napadne nás v hrobě "lysý had". Představa mučednické smrti poskytovala dokonalý únik před děsivými muky věčného trestu. Zemřít jako šahíd byl ve skutečnosti jediný skutek, který zcela zaručoval ráj po smrti.

Na druhém stupni základní školy jsem viděl filmy o raném islámském dobývání. Tyto filmy propagovaly pojetí, že "praví" muslimové byli oddáni agresivnímu džihádu. Ačkoliv byla do mé mysli zasazována džihádistická semena, neměla na mojí osobnost nebo chování prozatím vážný vliv. Byl jsem zaměstnán převážně domácími úkoly a koníčky jako sportováním, sbíráním známek, šachy a hudbou. Můj otec povzbuzoval mě a mého bratra k účasti na běžných aktivitách. Ve skutečnosti jsme naše koníčky a oblíbené sporty vykonávali jako členové exklusivního soukromého klubu. Během prvních let na střední škole jsem byl - jako mnoho dospívajících - zaujatý sexem a koníčky. Množství náboženských a kulturních omezení nicméně sexuální aktivitu prakticky znemožňovalo. Během posledního roku na střední škole, když jsem četl v učebnici biologie o molekulární struktuře DNA, jsem začal vážně uvažovat nad konceptem boha.

Tyto myšlenky mě pobídly k tomu, abych se naučil více o islámu, a oddal se službě Alláhovi. Vzpomínám si na jeden obzvláště definující okamžik, když jsem seděl během výuky arabštiny se svým křesťanských přítelem Nagi Antonem. Četl jsem si knihu s názvem Alshaykhan od Taha Husseina, která citovala slova proroka Mohameda: "Bylo mi nařízeno Alláhem, abych bojoval a zabíjel všechny lidi [nemuslimy], dokud neřeknou 'Není boha kromě Alláha'". Po přečtení tohoto hadísu jsem se rozhodně otočil k Nagimu a řekl jsem mu, "Pokud aplikujeme islám správně, měli bychom aplikovat tento hadís na tebe". V ten okamžik jsem náhle začal vidět Nagiho jako nepřítele, a nikoliv dlouholetého přítele.

Můj postoj v této záležitosti dále přitvrdila rada, kterou jsem dostal od mnoha zbožných muslimských spolužáků, kteří mě varovali před přátelením se s křesťany. Podkládali svojí radu tímto veršem: "Vy, kteří věříte! Neberte si židy a křesťany jako přátele, neboť oni jsou si přáteli jedni druhým. Kdokoliv z vás se s nimi přátelí, ten stane se jedním z nich a Bůh věru nepovede lid nespravedlivý" (korán 5:51).

Díky tomuto a předchozímu verši jsem jako muslim cítil povinnost omezit své vztahy s křesťanskými přáteli. Láska a přátelství, které jsem k nim kdysi cítil, se proměnily v neúctu, a to pouze proto, že jsem si přál dodržovat nařízení svého náboženství. Svůdné ideje mých náboženských studií oslabily vliv mé sekulární výchovy. Cítil jsem, že omezením kontaktu s křesťany jsem vykonal velký skutek, abych uspokojil Alláha.

Mé dobré studijní výsledky mi koncem sedmdesátých let vynesly přijetí na zdravotní školu káhirské univerzity. V té době se rychle šířil islamismus. Částečně díky penězům a učebnicím, které darovala wahábistická sekta ze Saudské Arábie, aby šířila saláfistický islám, ale co bylo důležitější, islamismus získával stoupence, protože Egypťané připisovali rostoucí bohatství Saudské Arábie striktní praxi saláfismu. Závistivě jsme naříkali, "podívejte se, jak Alláh požehnal Saudy penězi a ropou, protože dodržují šaríu". Věřili jsme, že naše ekonomické problémy lze vyřešit stejným způsobem - stejně jako Alláh požehnal Saudy, požehnal by i nás.

Na zdravotní škole jsem se setkal se členy Džamá islamíja, islámskou organizací, která tehdy byla islámskou vládou a univerzitou povolená, ačkoliv byla později označena za teroristickou organizaci. Džamá vybudovala na naší škole malou modlitební místnost, ze které se později stala mešita spojená s knihovnou. Mešita stála za katedrami fyziologie a biochemie, a členové Džamá do ní denně chodili před vědeckými lekcemi, aby nás vzdělávali v islámu. Varovali nás před tresty, které na nás čekají po smrti, pokud nebudeme přísně následovat islám, a efektivně se jim dařilo šířit islamismus mezi mnoha studenty, včetně mě.

Náš strach z posmrtného trestu byl posilován naší prací v pitevně, kde jsme pitvali mrtvá těla. Pravidelná setkání se smrtí během výuky anatomie a fyziologie v nás vzbuzovala pocity, že život v tomto světě je bezvýznamný ve srovnání se "skutečným" životem po smrti. Džamá islamíja nám tuto představu vštěpovala tímto citátem z koránu: "Ty, kdož touží po životě pozemském a jeho ozdobách, ty plně odměníme za skutky jejich v něm a nebudou v tom ošizeni. To jsou ti, pro něž v životě budoucím je pouze oheň připraven; marné bude to, co zde vykonali, a nicotné bude to, co zde dělali" (korán 11:15-16). Vskutku, kazatelé používali množství veršů, aby varovali ty, kteří nenásledují Mohameda a islám s přísností, že budou navždy trpět v pekle.

Při studii anatomie a fyziologie lidského těla vzrostla moje víra ve stvořitele, a stal jsem se zanícenějším ve své víře. Rostoucí moc Džamá islamíja na zdravotní škole byla dalším rozhodujícím faktorem, který podpořil mé náboženské nadšení, i mých spolužáků. Jakmile získala Džamá vliv, zakázala společenské činnosti jako poslouchání hudby, které považovala za neislámské. Studentky byly odděleny; nebylo jim dovoleno sedět se studenty. Studenti se obávali porušovat nepřátelská nařízení skupiny. Jejich kontrola dosáhla bodu, kdy byli ohrožováni křesťanští profesoři. Nikdy nezapomenu na to, jak napadli profesora anatomie dr. Edwarda, protože požádal vůdce Džamá, aby končili svá "povinná" každodenní kázání tak, aby mohl začít s výukou anatomie. Kontrola Džamá islamíja nad naší zdravotní školou postupně omezila naše práva. Její členové zneužívali nedostatku omezení na jejich chování, aby všechny ostatní připravili o jejich svobody.

Během prvního roku na škole mě člen Džamá jménem Muchtar Muchtar pozval, abych se k organizaci připojil. Muchtar chodil do čtvrtého ročníku, a Džamá mu dala titul emír (princ nebo chalífa) - titul převzatý z raných islámských textů, který je spojen s islámským chalífátem, neboli emír almomením (princ věřících). Toto pozvání jsem přijal, a přišel jsem do mešity Džamá na odpolední modlitbu. Cestou tam Muchtar zdůrazňoval význam islámského konceptu al-fikr kufr, představu, že samotný akt myšlení (fikr) činí z člověka nevěřícího (kufr). (V arabštině jsou obě slova odvozena od stejných tří kořenových písmen, mají ale jiné významy.) Řekl mi, "Tvůj mozek je jako osel [v arabské kultuře symbol podřadnosti], který tě může vzít pouze k palácovým dvěřím krále [Alláha]. Abys po dosažení dveří do paláce vstoupil, měl bys nechat osla [svojí podřadnou mysl] venku". Tímto podobenstvím Muchtar myslel to, že skutečně zbožný muslim už nadále nemyslí, ale automaticky dodržuje učení islámu.

Nejprve jsem si myslel, že půjde o normální modlitby, jako v jiných mešitách. Před začátkem modliteb se ale od účastníků požadovalo, aby stáli rameno na rameni, a nohu u nohy. Vůdčí duchovní, Muhammad Omar, patnáct minut kontroloval toto uspořádání, aby se ujistil, že mezi našimi rameny a nohama nejsou žádné mezery. Důvod tohoto cvičení se vyjasnil, když Omar recitoval tento verš: "avšak Bůh věru miluje ty, kdož bojují na cestě Jeho v sevřeném šiku, jako by byli stavbou olovem spojenou" (korán 61:4). Tento vojenský postoj k modlitbám byl prvním krokem k přípravě mojí osoby na koncept džihádu proti "nepřátelům Alláha", nemuslimům.

Po modlitbách mě členové Džamá přivítali a představili mě "bratrovi" jménem Magdi al-Mahdi, který mi poradil, abych začal číst saláfistické knihy. Tuto radu jsem poslechl a ponořil jsem se těchto textů. Po několika měsících poslouchání agresivních kázání Džamá a čtení materiálů, které mi doporučili, byla moje osobnost zcela transformována. Začal jsem si pěstovat vousy. Přestal jsem se smát a vyprávět vtipy. Začal jsem se tvářit neustále vážně a začal jsem být vůči druhým velmi hodnotící. Následovaly hořké diskuse s mojí rodinou. Moje povahová a intelektuální proměna velmi znepokojila mého otce. Moje matka si také dělala starosti; říkala, že korán by měl být chápán umírněnějším způsobem, a radila mi, abych přestal saláfistické materiály číst.

Saláfistická učení výslovně zakazují následovat sexuální tužby. Zakazují mužům dotýkat se jakékoliv ženy, nebo se na ní i jen podívat. Hovořit s ženou na osobní úrovni není povoleno. Věří se, že být společně se ženou bez přítomných příbuzných "zve Satana, aby byl třetí přítomnou osobou". Ženy se proto staly pro členy Džamá zakázanými stvořeními. Zatímco ale byly vztahy se ženami přísně zakázány, erotické pasáže v saláfistických textech v nás současně probouzely mocné sexuální tužby. Toto dilema nás vedlo k závěru, že smrt pro Alláha nám poskytuje jedinou naději na uspokojení našeho chtíče, protože ten může být uspokojen pouze v ráji. Není překvapivé, že Usáma bin Ládin a další vůdci teroristů posílají svým sebevražedným bojovníkům dopisy, které jim popisují hurisky, neboli bílé dámy, které na ně čekají v ráji.

Vedle těchto těžkých omezení regulujících sexuální chování omezuje přísně saláfistický islám také většinu uměleckého vyjadřování, které považuje za satanské. Hudba na strunné nástroje je haram (zakázaná). Písně, obzvláště romantické, jsou také zakázané. Je haram poslouchat ženský zpěv. I kresba je omezena. Takové tvrdé zákazy potlačily mojí schopnost oceňovat krásu, a připravily mojí mysl na přijetí nelidských prvků saláfistické doktríny. V kontrastu s tím je zajímavé poznamenat, že súfističtí muslimové oceňují hudbu, zpěv a tanec, a jen vzácně, pokud vůbec, se podílejí na terorismu.

Saláfistický islám jsem bohužel následoval. Moje nenávist k nemuslimům dramaticky vzrostla, a džihádistická doktrína se stala mojí druhou přirozeností. Můj cíl stát se lékařem a léčit nemocné byl poskvrněn, infikován silným přáním podřizovat nemuslimy a zavádět šaríu.

Během jedné odpolední modlitby měl kázání imám, kterého jsem nikdy předtím nepotkal. Byl jedním z nejdivočejších mluvčích, které jsem kdy slyšel. Jeho nadšení pro džihád bylo ohromující. Obhajoval naprostou islámskou nadvládu, naléhal na nás, abychom vedli džihád proti nemuslimům a podřídili je šaríe - jako povinnost každého pravého muslima. Jeho rétorika nás inspirovala k účasti ve válce proti nevěřícím, nepřátelům Alláha. Obzvláště odsuzoval Západ kvůli svobodě jeho žen. Nenáviděl skutečnost, že západním ženám je povoleno nosit, co si zamanou, pracovat a mít stejné příležitosti, jako muži.

Snil o donucení Západu k podřízení se systému ve stylu Tálibánu, ve kterém mají ženy povinnost nosit islámský hidžáb, je možné je právoplatně zbít, pokud mají být disciplinovány, a jsou kamenovány k smrti za nemanželský sex. Po imámově proslovu se mě přítel Tarík Abdul-Muhsin zeptal, jestli ho znám. Když jsem řekl, že ne, Tarík mi řekl, že je to dr. Ajman al-Zawahiri, a protože jsem byl novým členem Džamá, nabídl mi, že nás představí.

Zawahiri byl výjimečně bystrý, jeden z předních postgraduálních studentů zdravotní školy. Říkali jsme mu titulem a prvním jménem - dr. Ajman.

Pocházel z dobře známé, vysoce vzdělané a bohaté rodiny. Jak bylo mezi členy Džamá zvykem, nosil vousy a příležitostně se oblékal ve stylu pákistánského Tálibánu. Neschvaloval sekulární vládu Egypta; chtěl, aby se Egypt řídil šaríou, a aby koptští křesťané byli dhimmi - druhořadí občané podřízení islámu. Aby haněl sekulární arabské vlády, citoval následující verš: "Ti pak, kdož nesoudí podle toho, co seslal Bůh, jsou nevěřící" (korán 5:44).

Když jsem se s ním setkal, Zawahiri mě laskavě přivítal. Mluvil tiše a upřeně mě pozoroval skrze své tlusté brýle. S vážným výrazem mi položil ruku na rameno a řekl, "Mladí muslimové jako ty jsou nadějí budoucnosti návratu chalífátu [neboli islámské globální vlády]". Cítil jsem se velkou vděk a poctu. Chtěl jsem ho potěšit tím, že přispěji k jeho "vznešené" kauze. Díky svému členství v Džamá jsem se ním setkal při šesti dalších příležitostech. Neměl nicméně příliš volného času, protože se velmi podílel na činnosti několika islámských organizací.

Jedním ze Zawahiriho významných úspěchů bylo zosobnění džihádu - tedy to, že se mu podařilo proměnit džihád ze zodpovědnosti ummy, islámské společnosti, v osobní povinnost muslima. Jeho cílem je rozšířit islámské impérium prostřednictvím činů jednotlivých radikálních muslimů, z nichž každý je povzbuzován k vedení osobního džihádu. To umožňuje muslimům provádět sebevražedné útoky, aniž by musely být schváleny kolektivně.

Zawahiri a jeho spoludžihádisté zakládají svojí filosofii na verši, který prohlašuje, "Bojuj na stezce Boží, vždyť neponeseš břímě jiné než své vlastní! Povzbuzuj věřící a možná že Bůh zadrží nápor nevěřících - a Bůh je mocnější v náporu a silnější v trestáni" (korán 4:84).

Během několika měsíců jsem byl pozván na cestu do Afghánistánu, abych se připojil k dalším mladým muslimům připravujícím se na džihád. Bylo celkem běžné být naverbován po páteční modlitbě. Stát se dobrovolníkem na výcvik v Afghánistánu bylo velmi jednoduché: musel jsem pouze zaregistrovat své jméno v jistých mešitách, a organizátoři se postarali o všechny logistické a finanční náležitosti. Bylo vzrušující to udělat, protože jsem věřil, že budu naplňovat "Alláhův příkaz" vést džihád. Vypadalo to jako nejjednodušší cesta, jak si zaručit v posmrtném životě spásu, a získat tak smysl života.

Sověty a Američany jsme považovali za nepřátele. Sověti byli považováni za nevěřící, protože nevěřili v existenci boha, zatímco Američané se neřídili islámem. Ačkoliv jsme plánovali bojovat nejprve proti Sovětům, naším konečným cílem bylo zničení Spojených států - největšího symbolu svobody nevěřících. Mým osobním snem bylo stát se islámským bojovníkem, zabíjet nepřátele islámu, bít je do šíjí, v souladu s veršem koránu, který říká, "A když se střetnete s nevěřícími, udeřte je do šíjí" (korán 47:4).

Proroka Mohameda jsme považovali za vzor našeho chování. Korán nám nařizoval, abychom kráčeli v jeho stopách: "A věru máte nyní v poslu Božím příklad překrásný pro každého, kdo doufá v Boha a v den poslední a kdo Boha hojně vzpomíná" (korán 33:21).

Saláfistické islámské texty popisovaly Mohamedovu nekompromisní povahu. Povzbuzovaly zbožné muslimy, aby napodobovali prorokovy skutky, a aby přijímali a obhajovali i jeho nejtvrdší činy. Když byli nicméně konfrontováni s nezasvěcenci, ti samí muslimové trvali na tom, že takové příběhy jsou dezinterpretovány, protože jsou vytrženy z kontextu - ačkoliv kontext poskytují jen vzácně, pokud vůbec. Toto sebeobranné popírání prakticky paralyzuje na Západě kritiku. Mezitím jsou tyto texty učeny a chápány velmi doslovným způsobem jak mladými členy Džamá, tak i mnoha dalšími muslimy.

Nebylo mi dovoleno zpochybňovat jakákoliv ze zavedených učení saláfistické ideologie. Saláfisté považují jakoukoliv kritiku islámských textů za riddu (odpadlictví), která se trestá smrtí a věčným zatracením. Z prostého strachu jsem si proto pokoušel idolizovat Mohameda a napodobovat ho tak, jak je popsán v sunně. Strach z tak tvrdých trestů odrazuje od kritiky saláfistických učení i většinu ostatních muslimů.

Stále více jsem se cítil smířen se smrtí, protože jsem věřil, že buďto porazím nevěřící na zemi, nebo si budu užívat ráje v posmrtném životě.

Džihád proti nemuslimům mi připadal jako všestranně výhodný. Následující verš, který je běžně členy Džamá citován, potvrdil mojí povinnost zemřít za Alláha: "A Bůh věru koupil od věřících jejich osoby i jejich majetky s tím, že jim budou dány zahrady. A oni bojují na cestě Boží - zabíjejí a jsou zabíjeni. A to je slib [ráje] Jeho pravdivý" (korán 9:111).

Abych dosáhl této úrovně smíření se smrtí, prošel jsem třemi psychologickými fázemi: nenávistí k nemuslimům a vzpurným muslimům, potlačením svého svědomí, a přijetím násilí ve službě Alláha. Saláfistická náboženská indoktrinace hrála v tomto procesu důležitou roli. Saláfisté propagují nenávist k nemuslimům kladením důrazu na verš koránu, který říká, "Nenalezneš žádné lidi, věřící v Boha a v den poslední, přátelit se s těmi, kdož se protiví Bohu a poslu Jeho" (korán 58:22).

Saláfistická učení mi také pomohla potlačit své svědomí tvrzením, že mnoho aktivit, které jsem považoval za nemorální, je ve skutečnosti halal - tedy povoleno Alláhem a prorokem. Moje svědomí by za normálních okolností odmítlo například polygamii, kvůli velké psychologické bolesti, kterou by způsobila mé budoucí manželce. Saláfistická učení k polygamii nicméně povzbuzují, a povolují jako halal až čtyři ženy: "berte si za manželky ženy takové, které jsou vám příjemné, dvě, tři a čtyři" (korán 4:3). Přijal jsem tyto ideje - ideje, které byly v rozporu s mojí morálkou - protože jsem začal věřit, že se nemůžu dohadovat s bohem o jeho nařízeních: "A On nebude tázán na to, co koná, zatímco oni budou dotazováni" (korán 21:23).

Jakmile se mi podařilo potlačit své svědomí, byl jsem otevřený přijetí násilí bez viny - třetí psychologická fáze. Jednou ze saláfistických metod vytváření tohoto zásadního postoje je povzbuzování k násilí vůči ženám jako prvního kroku k rozvoji brutální mentality. Saláfisté zdůrazňují následující text: "Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými, a proto, že muži dávají z majetků svých (ženám). A ctnostné ženy jsou pokorně oddány a střeží skryté kvůli tomu, co Bůh nařídil střežit. A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je! Jestliže vás jsou však poslušny, nevyhledávejte proti nim důvody! A Bůh věru je vznešený, veliký" (korán 4:34).

Mysl, která přijme násilí vůči ženám, bude mnohem pravděpodobněji schopná vraždit nenáviděné nevěřící, a řídit se veršem, který říká: "Proroku, bojuj usilovně proti nevěřícím a pokrytcům a buď přísný na ně! Útočištěm jejich bude peklo, a jak hnusný je to cíl konečný!" (korán 9:73). Je jasné, že tři psychologické fáze saláfismu, které jsem popsal, jsou hluboce propojené.

Když jsem zvažoval účast v teroristickém výcvikovém táboře, moje svědomí se nicméně opět probudilo. Zvyk kritického myšlení, který mi rodiče vštípili, když jsem vyrůstal, začal podkopávat násilnou indoktrinaci, které jsem byl vystaven. Kdybych podnikl další krok k džihádu, velmi dobře jsem se mohl stát teroristickým zabijákem. Namísto toho jsem prožíval intenzivní vnitřní boj, který jsem pociťoval jako zemětřesení otřásající mými principy. Uvědomil jsem si, že ubližování nevinným lidem je nemorální a že náboženská ideologie, která slibuje válku proti nevěřícím, musí být zkažená.

Je nešťastné a katastrofální, že teologické základy saláfismu jsou jednak mocné, a zároveň převažují ve schvalovaných a tradičních islámských knihách. Tyto texty kromě toho učí, že násilné pasáže koránu ruší jeho dřívější mírumilovné části. Tento koncept, známý jako nasikh wa-l-mansukh, prakticky oslabil vliv mírumilovných veršů.

Když jsem diskutoval o důsledcích násilných pasáží s několika súfistickými duchovními, navrhli, že člověk "by měl být dobrý a mírumilovný ke všemu lidstvu", a že "smysl násilných veršů bude vyjasněn na soudný den". Tyto názory nicméně nevychází z důsledné islámské eschatologie, ani z objektivní analýzy náboženských knih.

Jsou pouhým ztělesněním vytouženého vnímání islámu. Moji sekulární rodiče mi nabídli stejnou tolerantní perspektivu, a trvali na tom, že islám je náboženství míru. Pro mě ale byly obě odpovědi neuspokojivé, protože trpěly stejným problémem - nebyly teologicky podložené. Můj problém nebyl vyřešen, a já jsem pokračoval životem s komplexním dilematem.

Moje krize svědomí byla převážně vnitřní, sdílel jsem ale některé ze svých pochybností se svojí matkou. Při jedné příležitosti se mnou začal hovořit o náboženství jeden spolužák jménem Abdul Latif Hasíb. Bavili jsme se o tom, jestli je správné zabíjet odpadlíky, nebo kamenovat ženy k smrti, a také o tom, jestli je možné považovat Mohameda za pedofila, protože si vzal sedmiletou Ajšu. Zvážili jsme přednosti vyhlášení války nemuslimům s cílem šířit islám, a shodli jsme se na tom, že by to mělo být odmítnuto, protože to schvalují pouze doplňkové saláfistické knihy, a nikoliv korán sám.

Hasíb patřil k sektě známé jako koránisté, která se striktně drží učení koránu, odmítá ale jiné texty. To mi otevřelo oči. Udělalo na mě dojem, že můj nový přítel nesouhlasí s mnoha saláfistickými učeními. Také jsem si uvědomil, že Hasíb není ve své víře sám; stejné ideály sdílel i jeho otec a několik společných známých. Řídili se novými výklady koránu, a saláfistické texty zavrhovali.

Přijali tolerantní odlišné pohledy existující v rámci islámu, a ve většině případů poskytovali mírumilovné analýzy veršů.

Hasíb mě pozval, abych se k sektě přidal, a já jsem jeho pozvání přijal, abych mohl učení koránistů prozkoumat blíže. Ačkoliv ne bez problémů, sekta pracovala alespoň s určitou důsledností, a byla umírněnější než saláfismus. Poskytla mi chráněné útočiště, které mi umožnilo udržet si muslimskou identitu, zatímco mi dala flexibilitu při výkladu veršů koránu nenásilným způsobem. Skupina počítala mezi své členy liberálního mírového aktivistu Mahmouda Mohameda Tahu, se kterým jsem se jednou setkal.

Mahmoud byl později zavražděn v Súdánu exponenty saláfistické doktríny za zločin "odpadlictví", protože jeho učení se střetávala s jejich. Nakonec jsem na koránistických idejích postavil nové chápání koránu, které je v souladu s hodnotami lidských práv a modernity.

Díky tomu, že jsem se ponořil do saláfistické ideologie, jsem byl lépe schopen posoudit dopad jeho násilných učení na mysli svých stoupenců. Mezi nejodpudivější učení, která podporuje, je zotročování a znásilňování válečných zajatkyň, a bití žen jako způsob jejich disciplinování. Povoluje polygamii a pedofilii. Odkazuje se na Židy jako na "prasata a opice", a vyzývá věřící, aby je před koncem dnů zabíjeli: "Rci: 'Mám vám oznámit něco horšího než odplatu, která je u Boha? Ti, které Bůh proklel a na něž se rozhněval a z nichž učinil opice a vepře, a ti, kteří uctívají Tághúta - ti jsou v nejhorším postavení a nejdále zbloudili z cesty rovné.'" (korán 5:60) Také homosexuálové mají být zabíjeni; abych citoval jeden příklad, 19. července 2000 byli v Íránu pověšeni dva homosexuální mladíci jenom za zločin homosexuality.

Tyto doktríny nejsou vytrženy z kontextu, jak tvrdí mnoho omlouvačů: jsou centrem víry a etiky miliónů muslimů, a jsou v současné době učeny jako součást standardních osnov v mnoha islámských vzdělávacích systémech na Blízkém východě i na Západě.

Kromě toho, neexistuje jediná schválené islámská učebnice, která by s nimi byla v protikladu, nebo by poskytovala alternativy k pasážím, které jsem citoval. Takto mi začalo být jasné, že saláfistická ideologie je z větší míry zodpovědná za takzvaný "střet civilizací". V důsledku toho jsem se rozhodl bojovat proti saláfismu jeho odhalováním, a poskytováním alternativní, mírumilovné a teologicky důsledné interpretace koránu.

Můj reformistický přístup přirozeně zpochybňuje dobře zavedené saláfistické doktríny, a vede muslimy, kteří následují saláfistický islámu, k tomu, aby mě odmítali. Proč? Nezměnil jsem korán samotný. Můj systém jsou jednoduše vložené komentáře, které označují nebezpečné pasáže, a nenásilně je reinterpretují. Přidal jsem tyto výklady ke klíčovým pasážím koránu, a jejich příklady jsou volně a snadno dostupné.

Po více než patnáct let jsem se snažil kázat své názory v mešitách na Blízkém východě, stejně jako v mojí lokální komunitě na Západě, setkal jsem se ale s neochvějným nepřátelstvím většiny saláfistických muslimů v obou regionech. Muslimové, kteří žijí na Západě - a kteří před nezasvěcenci trvají na tom, že islám je "náboženství míru", a kteří požívají svobody projevu, kterou po svých západních hostitelích požadují - mi vyhrožovali vraždou a paličstvím. Musel jsem si zvolit mezi přijetím násilných saláfistických názorů, a mezi odmítnutím drtivou většinou mých spoluvěrců.

Vybral jsem si to druhé.

Ačkoliv se radikální islám začal opět prosazovat v sedmdesátých letech, nestal se široce rozšířeným až do celkem nedávné doby. Na počátku devadesátých let bylo mnoho lidí mými idejemi zaujato, a násilím mi vyhrožovalo pouze několik militantů. Jednoho dne poté, co jsem pronesl pokojné páteční kázání, jsem šel s přítelem domů. K mému překvapení přiběhlo několik mužů, a házelo na nás zezadu kameny, aby mě zastrašilo k tomu, abych v jejich mešitě již nemluvil. Jak běžel čas, toto násilné a ohrožující chování se stávalo běžnějším: dr. Wafa Sultan z USA, Abdul Fatah z Egypta, a mnoho dalších dostalo a stále dostává výhrůžky zabitím. Nedávno byla liberální muslimská myslitelka a bojovníce za práva žen dr. Nawal al-Sadawi přinucena utéci z Egypta kvůli svým veřejným prohlášením. Dr. Rashad Khalifa byl zavražděn ve Spojených státech poté, co vydal svojí vlastní reinterpretaci koránu, která byla méně násilná než tradiční výklad.

V Egyptě byl dr. Faraq Fuddah zastřelen po publikaci odsouzení džihádistů. Egyptský laureát Nobelovy ceny Najib Mahfouz byl pobodán do krku kvůli svému románu Awlad Haretna, který saláfisté vnímají jako rouhačský. A tento seznam pokračuje. Většina členů mnoha muslimských komunit přijala násilná učení islamistů.

Saláfistická doktrína operuje prostřednictvím psaných slov a pečlivého výcviku. Je velmi svůdná. Proměnila mě velmi rychle v džihádistu. Saláfistické svaté texty mají mocný vliv na milióny muslimských stoupenců po celém světě, a terorismus je pouhým projevem saláfistické nákazy. Saláfistická doktrína, která je kořenem konfrontace Západu s islámem, představuje existenciální hrozbu pro všechny - včetně muslimů.

Saláfismus vskutku okrádá mladé muslimy o jejich duši, obrací proti nim západní společnosti, a může skončit občanskou válkou, pokud se muslimové pokusí zavést šaríu ve svých hostitelských zemích. Mírumilovná interpretace islámu je možná, saláfistická organizace ale v současné době blokuje umírněnou teologickou reformu. Civilizovaný svět by měl rozpoznat obrovské nebezpečí, které saláfistický islám představuje; musí být informován, sebrat odvahu a sjednotit se proti němu, aby ochránil jak generaci mladých muslimů, tak i zbytek lidstva před katastrofálními důsledky této militantní ideologie.

Z angličtiny přeložil Viktor Svoboda Původní článek: jpost.com