Vzpomínka na PhDr. Josefa Dolejší k nedožitým jednaosmdesátým narozeninám

R.I.P.

Před lety, 31.7. 1942, v den liturgického svátku sv. Ignáce z Loyoly, na den přesně 3 roky po likvidaci čs. branné moci, se ve Velkém Přítočně u Kladna narodil PhDr. Josef Dolejší. Ten den Němci převáželi vynikajícího českého vlastence, faráře Františka Bernarda Vaňka, z Terezína do Dachau a v Praze se s velkým úspěchem promítala premiéra Fričova Valentýna Dobrotivého. Málokdo tušil, že po skončení válečných absurdit brzy nadejde období neméně zběsilé, které krutě zasáhne do života celé Josefovy rodiny, zejména pak jeho staršího bratra Miroslava). Nebylo to jednoduché období pro dospívání, a jak už je to zařízeno, čím těžší podmínky, tím těžší životní zkoušky, jež jen málo lidí dokáže se ctí ustát. Z těch, kteří obstojí, se pak, dokáží-li zároveň přežít, rekrutují ti nejlepší z nás. Jedním z těch vzácných lidí byl bezpochyby i Josef Dolejší.

Rád bych zde alespoň stručně nastínil dílo tohoto impozantního muže, které za sebou po cestě zanechával tak jaksi mimochodem, bez červených koberečků a velkých fanfár, jež by si svými schopnostmi, vědomostmi, inteligencí i charismatem dokázal snadno vydobýt. Škemrání o pocty však náleží jiným - mysliteli přísluší

studium (celoživotní),      práce (nezištná)    a     hledání moudrosti (opravdové).

Dr. Dolejší vystudoval metalurgii a posléze filozofii na FF UK v Praze. Celý život se věnoval pedagogické práci (od r. 1989 ve vedoucích pozicích), historickým vědám a samozřejmě publikační činnosti. Jeho záběr měl neskutečnou šíři – prof. Dolejší si byl zcela vědom, že vše souvisí se vším a skutečně hluboké poznání musí být vždy komplexní.

V knižní tvorbě najdeme díla s vojenskou tématikou, např. Marines (1999), Pod císařským praporem (2003; spolu s Ing. J. Fučíkem, PhDr. P. Havlem, PhDr. J. Pernesem, RNDr. J. Koláčným ad.), či  Husité (2009; spolu s L. Křížkem).

Významná jsou též díla místopisná, kromě Kladenska a zejména Přítočna jako takového (Velké Přítočno 1306–2006 či Duch místa: Průsečíky času z r. 1997) jej zaujalo např. Náchodsko (Krajinou putující hvězdy; 2001), tedy krajiny velmi kulturní, člověkem exploatované, plné příběhů, s půvabem ne zrovna prvoplánovým, zato hlubším, náročnějším na odhalení. Vedle faktografické znalosti a tvrdých dat klade J. D. důraz především na vnímání a chápání bazálních existenčních vztahů a nadčasových principů, které rád zachycoval, zejména tam, kde nejsou snadno patrné, což v jeho díle vytváří mocný jednotící prvek. Příznačný byl i jeho zájem o disciplíny, které se soustředí na hledání esence: alchymii, hermetismus či symboliku v nejširším slova smyslu (Alchymistické zahrady Čech, 2002; Skryté symboly pražských zahrad, 2003); slabost měl mj. i pro magický realismus.

Nelze nezmínit také knihy s církevní tématikou Duch smaragdového kříže (2003) o řádu sv. Lazara a Rytíři a dámy papežských řádů (2007) se zaměřením na české nositele. Byť jde o jasnou literaturu faktu, znovu je typický myšlenkový přesah s důrazem na podstatu věcí.

Bezpočet odborných materiálů byl publikován rovněž časopisecky v mnoha periodikách a sbornících. Namátkou:  Castellologica Bohemica (zaměřeno především na historická opevnění),  Zpravodaj Klubu vojenské historie, Střelecká revue, Vivat Hussar, Genealogické a heraldické informace, Listy z Unhošťska, Kladenské noviny, LOGOS ad., z elektronických odborných periodik lze zmínit mj. web Militaria.cz či stránky Spolku evropských bojových umění.

Rozsah témat byl opět obrovský - od chladných zbraní přes střelné, od husitství po církevní řády, od genealogie místní šlechty po esoterní otázky, od japonských samurajů po kozáky (postupně narůstající dílo o kozácích v našich zemích je skutečně jedinečné)…

Kromě odborných statí byl pan doktor autorem mnoha článků sociálně–kritických, satirických i prognostických, bystře reflektujících místní i globální dění. Publikovány byly mj. nezávislými periodiky, jako jsou Svobodné noviny,  Svědomí,  Národní listy, Náchodský nečas aj. Kromě výjimečné znalosti geopolitických souvislostí, mocenských vztahů, skrytých hybatelů a samozřejmě brilantní analyticko–syntetické schopnosti se zde jako autor vyznačoval břitkým humorem, sžíravou ironií a – v kontrastu s nesmírně milým osobním vystupováním, vlídností a gentlemanstvím – taktéž místy až odzbrojující nekorektností („..vyzývavý prekopulační jekot luxusních matrací našich ‚selfmademanů‘…“).

Roky byl členem Arms and Armour Society v Londýně a spolupracovníkem Musée International des Hussards v Tarbes. Dlouho předsedal sekci chladných zbraní Klubu vojenské historie. Byl významným členem sekce japonského meče Česko–japonské společnosti v Praze a 1. zástupcem atamana Všekozáckého svazu Českých zemí a Slovenska. Každou chvíli přednášel o všech možných historických, ale i jiných tématech. Spolupracoval na každoroční dobročinné akci Kladenská veverka svých přátel, manželů Povondrových (Přemysl Povondra je známý výtvarník), která si klade za cíl podporovat mladé umělce. A takto by se dalo pokračovat dál a dál…

Zajímavou kapitolou je také působení Dr. Dolejšího v maltézském řádu. Po r. 1989 byl spolu s prof. Hugem Rokytou a Jaromírem, svobodným pánem Hrubým z Gelenj řádovou vládou v Římě pověřen, jako Rada Českého velkopřevorství, náročnou reorganizací celé instituce a přípravou návštěvy papeže Jana Pavla II.

V letech 1989 až 1992 Josef Dolejší působil jako sekretář Českého velkopřevorství téhož řádu v Praze. Již v roce 1987 se stal držitelem záslužného kříže Pro Merito Melitense Suverénního rytířského řádu maltézského.

A ač to při tom všem vypadá neuvěřitelně, Josef Dolejší svědomitě pečoval o odkaz svého bratra (což by sám o sobě byl pro mnoho jiných úkol vpravdě nadlidský), napsal o něm několik prací, předmluvu k jeho fenomenální analýze atp.

30. 3. 2023 se bohužel život a dílo této jedinečné osobnosti definitivně uzavřely. Ztráta je to bolestná a nenahraditelná, stopy v srdcích blízkých nesmazatelné. Tak tedy na druhém břehu!"

Martin Jílek

PhDr. Josef DOLEJŠÍ, 

Čestný člen Arms and Armour Society v Londýně.

Spoluzakladatel Klubu vojenské historie při Vojenském historickém ústavu v Praze v roce 1967.

Zabýval se vojenskými dějinami, dějinami zbroje a zbraní a jejich obecně historickými souvislostmi.

Publikuje na toto téma doma i v zahraničí.

Vedl seminář dějin diplomacie a mezinárodních vztahů na Vysoké škole finanční a správní v Praze – pobočka Kladno.

Akademik Mezinárodní kozácké akademie, kozácký plukovník vyznamenaný za zásluhy řádem Bohdana Chmelnického I. třídy.

Zakládající člen Všekozáckého svazu Českých zemí a Slovenska.

Zástupce Association des Amis du Musée International des Husards pro Čechy a Slovensko.

Několik nadčasových citací pana profesora:

„Uprostřed lidové poutě se v rytmu moderních tanců otáčí ve středu kolotoče Kašpárek, který má z jedné strany tvář bílou, z druhé rudou. Lidé na něho volají různými jmény, ale je to stále jeden a týž filuta.“

„Hrdinů je u nás mnoho, hrdinský čin však žádný!“

„To, že jste byli málo aktivní v čase „velké loupeže“, nikoho nezajímá, stejně jako fakt, že nemáte na to krást ve velkém i v malém – je to vada vašeho charakteru, neboť starozákonní Hospodin vám dostatečně nepožehnal.“

„Cítím se ruským špionem! Mám totiž v posteli na čtení už řadu týdnů Čechovova Dramata, jeho Povídky, Dostojevského Uražené a ponížené, Gončarovova Oblomova. Slastně usínám za sladkých tónů Čajkovského Louskáčka. Měl bych se jít udat! Ale kam? Určitě bych na vrcholných instancích naší bezpečnosti padl zase na kolegy od GRU – bylo by to pak přinejmenším trapné.“

„Nebojím se Arabů, nebojím se muslimů. Bojím se lidské blbosti, nevzdělanosti, manipulovatelnosti, buranství, pologramotnosti a povýšenosti tupců. Zvedá se mi z toho žaludek. Jsem však odhodlán to spolu s vámi přežít.“

Nekrolog uveřejněn se souhlasem autora.