Rubriky
- Války a válečníci
- Zbraně a zbroj
- Beneš(n)oviny
- Uniformy a modely
- Mrožoviny
- Vojenská technika
- Vojenská symbolika
- Bojové umění
- Miscellanea
- Toluenové opojení - galerie
- Komická sekce
- Hry
- Muzea
Kořeny válčení (I)
První část textu předneseného původně v Brně na Fenixconu 2004
Dnes se pravděpodobně najde na světě jenom velmi málo lidí, kteří válku pokládají za dobrodiní a správnou věc. Jenom extrémisté mohou věřit, že válka zoceluje národy, posiluje vlastenectví a odstraňuje méněcenné jedince, jak se obecně hlásalo ještě začátkem 20. století. Obě následující světové války vyvrátily tyto nacionální iluze a dnes většina lidí oprávněně pokládá válku za vrcholné zlo, které ve velkém ničí jak materiální tak duchovní hodnoty. Válka totálně demoralizuje i tzv. slušné lidi, neboť v civilizovaném člověku otevírá kulturou zapečetěné komnaty agrese, násilí a zvířeckosti. Nicméně i přes tento poznatek se na světě válčí dále. Stále jsme svědky nově propukajících konfliktů, přestože jejich aktéři důsledky znají. Tato skutečnost ještě s větší naléhavostí klade otázku, proč tomu tak je, proč lidé nepřestávají tomuto zlu otevírat bránu.
Na tuto otázku lidé samozřejmě hledali odpověď a existuje několik tu více tu méně vědeckých teorií o vzniku válek. Kupříkladu marxisté vidí jádro problému v třídním uspořádání společnosti a předpokládají, že v tzv. beztřídní společnosti by války automaticky zanikly. Jestliže ale uvážíme, že právě z prostředí ?beztřídní? společnosti, byť primitivní, se kdysi válčení zrodilo, jak dokládá výzkum přírodních národů, pak marxismus asi správnou odpověď nenašel, když navíc komunistické státy jako SSSR, Čína a Vietnam si v druhé polovině 20. století tu a tam docela pěkně vjížděly do vlasů v pohraničních konfliktech.
Pacifismus zase klade vznik válek za vinu zbrojnímu průmyslu. Kdyby se nevyráběly zbraně, neměli by lidé čím válčit, tvrdí pacifisté a pořádají demonstrace za jejich zákaz. I když připustíme, že množství a kvalita zbraní rozhoduje o intenzitě konfliktu, příčinu neřeší. Z vojenské historie spíše vyplývá, že odstartování válek nemá na svědomí snaha zbrojařů vyprodat přeplněný sklad, ale naopak prázdné arzenály, respektive nerovnováha v počtu a kvalitě zbraní. Kupříkladu obě světové války začaly v okamžiku, kdy se německý útočník domníval, že pomocí technologické inovace bude mít převahu nad podzbrojeným protivníkem. Ze strategického hlediska 1. světovou válku umožnila novátorská konstrukce bitevní lodi, jež eliminovala námořní převahu Velké Británie, 2. světovou válku pak skořepinová konstrukce letadel, jež koncem 30. let dala německé Luftwaffe převahu nad jakýmkoli jiným protivníkem. Jinou otázkou je, že tato převaha byla mistrnou propagandou ještě zveličena. Na taktické úrovni nacistické Německo navíc disponovalo metodou tzv. Blitzkriegu, tj. útočným systémem založeným na motorizaci a dosud nevídané úrovni součinnosti jednotlivých složek ozbrojených sil.
Nicméně ani tyto poznatky neřeší jádro problému. Jsou jenom indiciemi, které napovídají, že válka je mnohem komplikovanější fenomén, než se různé ideologie domnívají. Pokud pronikneme až na samý základ, v obecné rovině se problém válek redukuje na rozpor, zda je člověk od přírody agresivní a násilný tvor, či nikoli. Společenští vědci se v tomto ohledu dělí na dva nesmiřitelné tábory, jejichž velikosti kolísají podle doby. V té naší zatím drtivě převažuje tábor, který pokládá člověka za tvora základně dobrého, nicméně nové poznatky, hlavně v genetice, nyní začínají vyvolávat odliv. Čtenáři dr. Koukolíka vědí, že geneticky dané dispozice k násilí se dají vystopovat již u dětí.
Jiné genetické experimenty prokázaly, že některé rody laboratorních zvířat jsou prokazatelně agresivnější než jiné a muži s mutovaným řetězcem chromozómů XYY, což je každý tisící, tvoří statisticky prokazatelnou většinu násilnických zločinců. Naopak bez jisté míry agrese by se neobešla ani ta nejmírumilovnější lidská rasa, neboť stále zůstává nutnost zabíjet nižší organismy v boji s nemocemi, hmyz, zvířecí přenašeče chorob a potravní konkurenty. Tvorové zcela zbavení agresivní reakce by zřejmě nebyli sto regulovat životní prostředí. Co by ztráta agresivity znamenala na civilizační úrovni, ukázal S. Lem v románu Návrat z hvězd. Důsledkem tzv. betrizace není jenom žádoucí mírumilovnost, ale také krajně nežádoucí ztráta schopnosti riskovat, zvídavosti a průzkumného ducha. Problém není v existenci agrese, ale ve schopnosti jak ovlivňovat její míru. Ať už rodinná nebo školní výchova pak nespočívá jenom v předání určité sumy vědomostí, ale hlavně v osvojení sociálních pravidel, včetně ovládání agresivity. Zdá se, podle nárůstu dětské kriminality, že moderní rodina a školství s oslabenou kázní v tomto směru selhává čím dál tím více.
Neurologie zjistila, že agrese, zhruba řečeno, je funkcí dolního mozku a dá se ovládat vyšším mozkem pomocí chemických přenašečů a hormonů. Snížení množství látky serotoninu zvyšuje agresi, avšak hladina mužského hormonu testosteronu má menší význam, než se obvykle předpokládá. Tento hormon sice zvyšuje mužnost a s ní spojenou agresivitu, avšak jeho nízká hladina neznamená absenci odvahy a bojovnosti. Na to bylo až příliš mnoho slavných vojevůdců kastráty, např. byzantský generál Narses, nebo homosexuály, patřil k nim i slavný tankový teoretik, britský generál Fuller, či bisexuály, což byl zase případ Alexandra Velikého.
Žádná z biologických věd zatím nedokáže vysvětlit, kdy se ten který člověk dopustí násilí a proč se lidé sdružují do bojových oddílů. A proto je třeba hledat kořeny válčení v psychologii, etologii a antropologii, v dílech těch poučených vojenských historiků, kteří reflektují poznatky výše zmíněných věd a jako John Keegan v knize Historie válečnictví se nevyhýbají ani pohledu vědní disciplíny, která se rozvinula v posledních dvaceti letech a jíž se pracovně říká neodarwinismus.
Pokud je život boj, potom ti, kteří nejlépe vzdorují nepřátelským okolnostem, budou žít pravděpodobně déle a zplodí větší množství bojovných potomků s větší šancí na přežití, tvrdí darwinovsky Keegan a cituje Freudovo dílo Totem a tabu, aby demonstroval, jak se tento zákon útočného genu zespolečenštil do podoby skupinové agrese. Podle Freuda byla primární společenskou jednotkou patriarchální rodina, jež se rozvětvovala v důsledku vnitřního sexuálního pnutí. Předpokládal, že patriarcha měl výhradní sexuální právo nad všemi ženskými příslušnicemi rodiny, což sexuálně deprivované syny vedlo k jeho vraždě. Následkem výčitek svědomí vzniklo u synů tabu incestu a zavedla se přísná exogamie ? uzavírání sňatků mimo okruh vlastní rodiny. Pokud nechcete číst Freuda, můžete se s touto tématikou seznámit v románech R. Holdstocka o Ryhopském lese, v nichž tvoří skrytý, děj ženoucí generátor. Hledání partnerek mimo okruh rodiny, včetně krádeží a znásilňování, jež vyústilo v mezirodinné a mezikmenové sváry, je pak možno pokládat za prapříčinu protoválek, což dokládají výzkumy přírodních společností.
Rigoróznější vysvětlení skupinové agrese přinesla teprve nedávno etologie, která kombinuje psychologii se zkoumáním chování zvířat. Byl to Konrad Lorenz, který přišel s teorií, že agrese je přirozený ?pud? čerpající energii ze samotného organismu a vybíjející se po stimulaci patřičným spouštěčem. V rámci druhu se tato agrese otupuje znaky podřízeného chování a ústupu, a dokud člověk nevynalezl lovecké zbraně, jež vedly k přelidnění loveckých teritorií, choval se obdobně jako štěně, které se při útoku dospělého psa převalí na záda, nabídne útočníkovi hrdlo a tím ho odzbrojí. Ozbrojené lovecké tlupy se skládaly výhradně z mužů ? nikoli kvůli jejich větší fyzické síle, ale proto, aby přítomnost žen nerozptylovala jejich pozornost. Kvůli efektivnosti se musel do čela postavit vůdce a agresivní mužské vůdcovství určilo étos následujících společenských formací.
Stoupenci antropologie, nejstarší disciplíny společenských věd, výše uvedenou teorii nepřijali s jásotem. Spíše bychom měli hovořit o etnografii, neboť antropologie je až její nástavbou, a etnografové již v 18. století dospěli při zkoumání přírodních společností, konkrétně Indiánů, k poznatku, že válečnictví je jejich niterným rysem. Etnografie se stala antropologií až po Darwinovi a teprve poté vznikla ona veledebata ?přirozenost versus výchova?, která skrze spor o přirozenost násilí se týká i našeho problému válčení a nepřestává rozdělovat představitele sociálních věd dodnes.
Právě v průběhu této debaty byla zásluhou školy zastánců výchovy válka jako předmět zkoumání odvržena. Tito lidé hodlali dokázat, že naučené vyšší mravní síly budou dominovat nad nižší přirozeností, což povede k rozkvětu mnohem kooperativnějších a tudíž mírových společenstev. Tak proč se zabývat válkou.
Ano, kteří z vás z toho cítí ideový prazáklad komunismu, mají dobrý nos. Zde má počátek ono vymítání tzv. buržoazních přežitků, oné nižší přirozenosti, což tak dobře poznala moje generace, odtud dodnes vychází přesvědčení sociálních inženýrů a konstruktérů ideologií, k nimž přináleží i anarchismus a vyhraněné formy feminismu a enviromentalismu. Kupříkladu ke kánonu feminismu patří tvrzení, že svět je agresivní a militaristický jenom proto, že je to svět mužský, takže s vítězstvím feminismu a genderového pohledu násilí automaticky vymizí. Přestože historie obsahuje nespočet příkladů, že ženy nebývaly jen příčinou či záminkou k válce, ale mnohdy podněcovatelkami toho nejextrémnějšího násilí, klasickým příkladem budiž lady Macbeth a také severská mytologie, kde každý válečník měl svou fylgju, neboli osudovou ženu, která ho štvala do boje. Skoro každé staletí také mělo svoji slavnou válečnici, od Boadicey přes Johanku z Arku až ke Goldě Meirové a baronce Thatcherové. Každá z nich dokázala vyvolat propojením zápalu ženství a mužské agresivní odezvy takovou míru oddanosti, jakou by mužský vůdce vyvolal jenom stěží. V Sarajevu byly ženy těmi nejkrutějšími odstřelovači a ženy také dokáží být zatvrzelými matkami válečníků, přičemž některé z nich radši snesou smrt dítěte než pohanu, jakou představuje návrat zbabělce.
Leč vraťme se k antropologii, jejíž pozornost se v důsledku vítězství stoupenců výchovy zaměřila na zkoumání původu politických institucí, přičemž stoupenci přirozenostní školy, později známí jako sociální darwinisté, byli ignorováni. Zastánci výchovy pokládali za klíčové zkoumat pokrevenství, neboť se domnívali, že takto prokáží, jak se vyvinuly vyšší společenské vztahy. Antropologie se tak vrhla na zkoumání vývoje kulturních vztahů a válečnictví ignorovala. Velkou měrou k tomu přispěla kniha ?Dospívání na Samoji?, kde její autorka Margaret Meadová tvrdila, že našla dokonale harmonickou společnost, v níž se pokrevní svazky téměř vytratily a otcovská autorita se rozplynula v náklonnosti širší rodiny. Tato kniha je pochopitelně pro současné feministky, pokrokářské pedagogy a morální relativisty evangeliem.
Přestože antropologové věděli, že hádky o ženy byly hlavní příčinou svárů mezi přírodními klany a kmeny, odmítali zkoumat následek, jímž byly války. K tomuto zavírání očí před fakty přispěl i brilantní francouzský myslitel Claud Lévi-Strauss, jenž přisuzoval struktuře společnosti daleko větší význam než funkci. Vyšel sice z Freudova tabu incestu, ale v knize ?Elementární struktury příbuzenství? hlásal, že společnosti reagují vytvářením výměnných mechanismů, pomocí nichž si rodiny a kmeny směňovali nejcennější komoditu, tj. ženy. Tyto systémy pak urovnávaly konflikty a tlumily nevraživost a zášť. Jistým způsobem bylo zvrácené, že svou práci psal uprostřed dozvuků nejstrašnější války, jakou dosud lidé vedli, přičemž její ohlas a předchozí zákopová jatka 1. světové války se nejen on, ale všichni antropologové rozhodli oslyšet.
Proto první vědec, který se svými kolegy, odmítajícími uznat důležitost válčení v lidském chování, ztratil trpělivost, svoji knihu ?Primitivní válečníci? záměrně koncipoval jako intelektuální urážku. Vyšla v roce 1949 a tím vědcem byl Američan Harry Turney-High. Za 2. světové války absolvoval jezdecký výcvik, což byl v té době anachronismus, nicméně přispěl k tomu, aby pochopil, že téměř vše, co etnografové o raném válečnictví napsali, je nedostatečné.
Vytrvalost, s jakou společenští vědci zaměňovali válku s nástroji války, by nebyla o nic víc ohromující, kdyby jejich práce neodhalily ... naprostou nevědomost o nejjednodušších aspektech vojenské historie... V profesionálních armádách druhořadých mocností by se stěží našel nějaký poddůstojník, který by byl tak popletený jako většina analytiků lidské společnosti.? uvedl v této knize.
Turney-High sice připouštěl, že některé národy, pokud byly ponechány samy o sobě, si spokojeně zvolily mírový život, jaký našla Margaret Meadová mezi Samojany, trval však na tom, že obecně je válka nadčasová univerzální činnost a nemilosrdně tuto skutečnost otloukl svým kolegům o hlavu. Popsal bojové praktiky přírodních lidí od Polynésie až k povodí Amazonky a od Zulska až k prérijním Indiánům. V jeho popisech nechyběla líčení mučení zajatců, kanibalismu, skalpování, lovení lebek a rituálního vyvrhování vnitřností, což jsou věci, které se znovu praktikovaly před necelými patnácti lety pár set kilometrů od našich hranic. A to i proto, že antropologie dlouho ponechávala takové projevy bez povšimnutí.
Turney-High dokázal, že přímým pokračovatelem pazourkové špice oštěpu je bodák a že tento zbraňový systém má na svědomí zničení většího počtu životů než kterýkoli jiný. Též odvážně prohlásil, že je nesmyslné spatřovat původ liberálního státu v nějakém svobodném výběru mezi dostupnými kulturními systémy či v mytickém zvládnutí výměnných systémů, pro něž horoval Lévi-Strauss. Teprve až se nějaká společnost posune od vedení primitivních válek k tomu, co nazýval absolutní válkou, může dojít ke vzniku státu, a teprve pak lze přistoupit k volbě jeho charakteru, zda bude teokratický, monarchistický, aristokratický či demokratický. Klíčovým testem přechodu od primitivity k modernitě je vznik armády s důstojníky, tvrdil a vlastně definoval, že válčení je hlavním civilizačním faktorem.
Jednou ranou tak zpochybnil veškeré teoretizování kulturních deterministů a strukturálních funkcionalistů včetně stoupenců školy Léviho-Strausse. Zlomyslně jim přisoudil nižší intelektuální úroveň, než má druhořadý zupák, takže antropologové se urazili a jako jeden šik se obrátili k Turney-Highovi zády. Dnes by k tomu měli více důvodů, neboť clausewitziánské pojetí války, k němuž měl tento Američan blízko, je v jaderné době více než pochybné a neplatí ani pro raná stádia válčení. Nicméně před 40 lety našel slabé místo antropologie a požadoval, aby tato věda neházela za hlavu úvahy o tom, jak válčení přeměnilo společnost bez státní organizace v tak vyspělé státy, že jsou schopny financovat i terénní práce antropologů slepých do té míry, že tuto skutečnost nevidí.
V 60. letech minulého století antropologické články o válčení zhoustly a veteránka Margaret Meadová zatroubila do protiútoku, když v roce 1964 napsala stať ?Válčení je jen vynález?. Nicméně nová generace vědců to neviděla tak jednoduše a uplatnila nové postupy včetně matematické teorie her, což byl pokus podložit darwinovský přirozený výběr kvantitativním základem. Prosadila se i ekologie s konceptem úživnosti a demografie, která odhalila, že vznik válek je těsně svázán s populačními explozemi. Ty byly v pozadí jak vikinských nájezdů v raném středověku, tak 1. světové války, když polovina německého obyvatelstva na sklonku 19. století byla mladší 25 let, a dnes stojí za radikalizací islámu.
V roce 1967 Americká antropologická asociace uspořádala sympózium věnované válečnictví, kde byl akceptován rozdíl mezi ?primitivní? a ?absolutní? či ?civilizovanou? válkou. V téže době se také začali z terénu vracet antropologové, kteří tiše vzali za své postuláty Turney-Higha a nahlíželi přírodní válečníky jinýma očima.
Jedním z nich byl Napoleon Chagnon, který od roku 1964 strávil 16 měsíců s orinockými Indiány kmene Janomamöů. Jejich chování je extrémně divoké, chlapci jsou povzbuzováni k násilí již od raného věku a vychováváni tak, aby byli násilničtí především k ženám, jež jsou hlavními trofejemi výměn a bojů. Na rozdíl od představ Léviho-Strausse výměny sice divokost zmírňují, ale neodstraňují konflikty, když muži se neustále snaží svést manželky ostatních. Vnitrovesnické násilí pak vede k tomu, že určitá skupina mateřskou vesnici opustí a založí novou, již nepřátelskou vesnici. Války jsou pak vedeny v ritualizované formě. Poté, co pozřeli halucinogenní látky a válečníci stojí proti sobě, vystoupí z řady jeden dopředu a vypne hruď. Reprezentant nepřátelské vesnice jej následně prudce udeří do prsou. Někdy až čtyřikrát, čímž udeřený prokazuje svou odvahu, než dojde k odvetě a na řadě je tlučený. Výměna úderů pokračuje tak dlouho, až je jedna strana vyřazena nebo obě tak dotlučeny, že nejsou schopny pokračovat v tomto zvláštním souboji.
Dalším eskalačním krokem je souboj s kyji. Zde již k smrti dochází, ale poměrně zřídka, když náčelník ozbrojený lukem, může boj ukončit. Vyšší válečnou formou jsou nájezdy, kde je úmysl zabít již jasný. Nájezdníci obvykle číhají u nepřátelské vesnice, aby zabili někoho bezbranného, kdo se jde koupat, přináší vodu, nebo si jde ulevit. Po zabití nájezdníci rychle prchají. Vrcholem nájezdu je tzv. ?zrádná hostina?, kdy válčící vesnice přesvědčí nějakou třetí vesnici, aby protivníky pozvala k hodování a při hostině je přepadne. Je zabito co možná nejvíce nepřátel a vdovy se dělí mezi vítěze.
Zpočátku Chagnon vysvětloval styl boje těchto Indiánů jako kulturní reakci na prostředí. Nejde o zabezpečení teritoria, neboť vítěz si nikdy nepřivlastňuje domovy nepřátel, spíše se jedná o reprezentaci suverenity, zabránit zavlečení vlastních žen a naopak dokázat ukořistit ženy cizí. Při kontaktu s cizinci se ale chovají odlišně, dokonce zcela vyhladili jiný kmen, neboť věří, že jenom oni jsou kulturní formou člověka a všichni ostatní jsou zdegenerovaní. Po dalších pobytech se Chagnon přiklonil k neodarwinistickému pohledu ? více zabíjení přináší více žen a tedy i více vlastních potomků.
U Marengů, žijících v horách Nové Guineje, pracoval v šedesátých letech etnograf Andrew Vayda a měl možnost pozorovat tzv. ?rituální bitvy?. Bojovníci v počtu od 200 do 2000 mužů se sešli na domluveném místě, přičemž armády tvořili sňatky spříznění muži z několika vesnic. Většina bojovníků se za boje chová pasivně, bitva se rozpadá do mnoha soubojů, vedených na dálku vrháním oštěpů a vystřelováním šípů, přičemž se hlavně oceňuje hbitost uskakování. Často přihlížejí ženy, které své matadory povzbuzují zpěvem a pokřikem a také sbírají šípy, aby je jejich manželé mohli znovu vystřelit. Navzdory několikatisícových armád dochází jen málokdy k zabití. Velmi zajímavý je demografický faktor. Orinočtí Indiáni s desetinovou hustotou obyvatelstva oproti novoguinejským Marengům takovou bitvu neznají.
Strategie Marengů rozeznává ?boje nadarmo?, kdy se střílí a vrhá na dálku, ?opravdové boje? se sekerami a oštěpy na kontaktovou vzdálenost, pak ?nájezdy? a konečně ?vyhlazení?. Do této poslední kategorie spadá i vysídlení obětí a zničení jejich příbytků a políček. Je to tedy genocida s následným osídlením dobytého a vyčištěného území. Zde ale vstupuje do hry kulturní rovina, neboť Marengové často dobyté území nechávají prázdné ze strachu před zlými duchy. Každému tažení také předchází smírná oběť nabídnutá duchům předků, aby pomohli v boji. Obětí je prase, jedno na bojovníka, a jelikož v tamních podmínkách trvalo zhruba 10 let vykrmit potřebné množství nadbytečných vepříků, vedly se války v asi desetiletých cyklech.
Podobně byli zkoumáni i Maorové a když přeskočíme do Evropy, kde před 5000 lety s psanými záznamy začala i skutečná historie válečnictví, můžeme konstatovat, že ritualizovaná forma boje je charakteristická pro všechny společnosti bez státní organizace a systém tzv. šampiónů, tj. bojovníků, kteří reprezentovali celé armády, přežíval ještě u raných státních formací, jakými byly i starořecké městské státy. Souboj Achilla s Hektorem před branami Tróje za přihlížení obou vojsk je literárním zpracováním tohoto ritualizovaného válčení, které v řeckých mýtech najdeme ještě vícekrát.
Skokem do Evropy jsme opustili prehistorické doby, jež se ještě donedávna zrcadlily v životě přírodních kmenů na okrajích světa. To ale skončilo, lidé, jejichž otcové byli ještě kanibalové nebo sběrači lebek, jsou dnes poslanci a kupříkladu zasedají v parlamentě nezávislého státu Papua.
Při válčení se daly uplatnit tytéž dovednosti jako při lovu. A jestliže vynález luku znamenal revoluci v lovecké technice, významně se zapsal i do dějin válečnictví. Umožňoval totiž vést boj na dálku, což oslabovalo nepopiratelnou vnitrodruhovou zábranu. Z hlediska étosu je luk neutrální, mohou jej používat zcela mírumilovné společnosti stejně snadno k lovu jako svárlivé kmeny k neúprosným bojům. Nicméně jablkem sváru, kromě žen, mohly být jenom lovecké revíry. Regulérní válka se proto mohla hmatatelně vyplácet a tudíž vznikla až v době, kdy se lidé usadili a začali sedlačit. Teprve zásoby potravin nahromaděné zemědělskou činností stály za organizovanou loupež a z opačných důvodů teprve rolník měl zájem na prostředcích, které by mu trvale poskytovaly ochranu. Již zemědělská osada, která před 9 000 lety stála v Jerichu, byla opevněna hradbou 3 m silnou a 4 m vysokou. Že se nejednalo o výjimku, dokazují i vykopávky tureckého Catalhüjüku jenom z o málo pozdější doby, jehož opevnění tvořily zadní stěny domků nalepených jeden k druhému. I přes nízkou hustotu osídlení, jež je klíčem k intenzitě konfliktů, a nízké výnosy, takže útok se mohl vyplatit jenom ihned po sklizni, obyvatelé těchto osad uznali za vhodné vynaložit značné množství práce na vlastní obranu.
Skutečně významný cíl pro dobyvačné nájezdy znamenaly až tzv. ?zavlažovací? civilizace Sumeru, Egypta a Babylonu. Přesto první sumerská města neměla hradby, neboť země byla ušetřena vnitřních rozbrojů díky vysoké autoritě kněží-králů a vnější agrese byla kvůli přístupům obtížná. Z přírodní ochrany pouštěmi také těžil Egypt a to se projevilo na ustrnulosti jak vojenské, tak civilizační. Hrozbě z jihu čelili faraóni preventivními taženími proti Núbijcům a posléze stavbou opevnění u nilských kataraktů. Nicméně egyptská armáda zůstala primitivní, vojáci nepoužívali zbroj a Egypt se posléze stával snadnou kořistí nájezdníků od severu, ze Středomoří, ať už to byli Hyksósové, Alexandr Veliký nebo Římané.
Konec první části. Dokončení příště
Foto týdne
Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).
Recenze týdne
Nejnovější vydání oblíbených pamětí.