logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

60cm moždíř Karl

Z Varšavy nesmí zůstat kámen na kameni

Králem mé sbírky dělostřeleckých modelů je německý 60cm moždíř Karl. Tato monstrózní zbraň, původně navržená k ničení pevností Maginotovy linie, se vyráběla pod krycím označením Gerät 040/041 a Karl jí říkali vojáci. Původně bylo vyrobeno šest kusů řady 040, později sedmý, již od začátku osazený hlavní o ráži 540 mm, kterou později dostaly i některé předchozí moždíře. Tyto zbraně příslušely k řadě 041 a měly vyšší dostřel, přes 10 km. Moždíře nesly názvy Adam (později Baldur), Eva (později Wotan), Odin, Thor, Loki, Ziu a Fenrir. Monstrum vážilo 120 tun. Lehký protibetonový granát měl hmotnost 1 700 kg, těžký 2 180 kg, trhavý 1 250 kg, dostřel u těch předchozích činil 4,3 km, u trhavého 6,6 km. Účinek v cíli byl devastující – granát dokázal prorazit 2,5 m silnou železobetonovou desku nebo 35cm pancíř. Poprvé byly nasazeny v roce 1941 proti Brestu Litevskému, v červnu 1942 přispěly k dobytí Sevastopolu a poté byly v roce 1944 nasazeny proti Varšavskému povstání. V ruském muzeu Kubinka se zachoval šestý kus s názvem Ziu (ve staré němčině jméno boha boje a vítězství Tyra či Tiwaze), který jsem si zvolil za vzor pro model. Spolu s Thorem a Odinem mohl být třetím „agregátem 040“, který v baterii 833 ostřeloval u Sevastopolu sovětskou pobřežní baterií Maxim Gorkij, sestávají z dvouhlavňových pancéřových věží nad betonovými bunkry (vyčerpávající popis na http://www.allworldwars.com/The%20History%20of%20Maxim%20Gorky-I%20Naval%20Battery.html). Německé moždíře vyřadily věže jen na přechodnou dobu, ale zničily betonové velitelské stanoviště. Ziu se však určitě podílel na devastováni varšavských ulic během Varšavského povstání v roce 1944.

Dlouho jsem uvažoval o resinové stavebnici tohoto moždíře z produkce CMK, ale odrazovala mě cena a pak práce, kterou by si sestavení resinového modelu vyžádalo. Udělal jsem dobře, že jsem váhal, protože někdy kolem roku 2005 se objevila skvostná stavebnice moždíře Karl i se železničními podvozky firmy Trumpeter, kterou jsem si pořídil.

Aniž bych dělal nějaké úpravy, stavba byla velmi pracná a měl jsem jí, jak se říká, plné kecky. Bylo to jako stavět čtyři různé kity – dva železniční podvozky, pásové vozidlo, které sloužilo i jako ložiště, a vlastní moždíř. No a pátým modelem byla scénická podložka, na níž jsem zkombinoval původní povrch železniční tratě s vlastním terénem. Zachycuje situaci, kdy byl moždíř dopraven do zápolí fronty po železnici a připravuje se k odjezdu po vlastní ose do palebného postavení. Se stavbou jsem začal někdy koncem léta 2005, měsíce ubíhaly a konec stále nebyl na dohled. Projekt jsem dokončil až na jaře 2006 a na soutěží „Novopacký šutrák“ mi diváci přiřkli 1. cenu, rozhodčí pak 3. cenu v kategorii bojová technika 1 : 35. 

Moždíř Karl zavěšený na speciálních železničních podvozcích je mým největším exponátem. Podložka měří na délku 85 cm a je široká 18 cm. Ještě větší bude železniční dělo Leopold, jehož stavba mě čeká.

Aby se sestava vlezla do železničního profilu, musel se demontovat horní blok brzdovratného zařízení, kvůli zadnímu výložníku i nabíjecí žlab.

Pohled z druhé strany ukazuje, že pravoboční lávka je stále přiklopena v transportní poloze.

Vymyslel jsem si dřevěnou rampu, která usnadňuje vykládání. Už na ní leží horní blok brzdovratného zařízení a čeká se jen na jeřáb, který jej posadí na správné místo.

Výložníky byly nýtované a připomínaly staré železniční mosty. Spolu se železničními podvozky jsou natřeny barvou H112.

Na železničním podvozku spočíval výložník na točně, na masivním podstavci, který umožňoval i boční naklánění. Při zvedání a spouštění vozidla jej vzpíraly dvě hydraulické panenky.

Pohled na vlastní transportní vozidlo a moždíř. Je vidět i začepování výložníků. K jejich nátěru jsem použil barvu HB7, která mi zbyla z doby, kdy jsem lepil letadla.

Polocelek vlastního moždíře s masivním závěrem. Na profilovanou plošinu natřenou suříkem dosedal horní blok brzdovratného zařízení.

Pohled z druhé strany ukazuje dvojité kolo náměru a zaměřovač, který by v této fázi montáže určitě nebyl nasazen. Kdo by ale odolal vynechat takový hezký detail.

Detail klínového závěru. Římská číslice udává, že se jedná o šestý kus.

Detail pravého čepu demonstruje, do jakých detailů je stavebnice vyrobena. Povšimněte si složeného zábradlí přiklopené boční lávky.

Levý čep v detailu.

Pohled shora na přední část transportního vozidla. Pod plochými víky ventilace byl umístěn benzínový motor Daimler-Benz MB 503A nebo diesel 507C o 580 ks. Motor ve stavebnici není, ale kokpit řidiče je velmi podrobný. Mříž na větrací šachtě je z fotoleptu, který se ke kitu dodává.

Detail kokpitu ukazuje jemně provedenou přístrojovou desku, plynovou přípusť, rejčáky a sedačku. Kokpit se zakrýval masivním pokopem, když se nepoužíval.

Záběr předního železničního podvozku

Abych scénu nějak oživil, přidal jsem figurku vojáka, který stírá z jednoho obřího náboje konzervační vazelínu.

Dělostřelec sedí na převráceném kbelíku, zbytky vazelíny jsou vidět kolem měděných prstenců, to ostatní je však prach, s kterým marně bojuji.

Detail hydraulických panenek na předním podvozku, které jsou už vysunuty, aby podepřely výložník a mohly se uvolnit jeho zadní čepy.

Detail panenek na zadním podvozku, které jsou ještě úplně spuštěny. Červené páky a růžice kohoutů jsou z fotoleptu. Je též vidět nářadí na zádi transportního pásového vozidla.

Detail nabíjecího žlabu. Povšimněte si klik, na nichž jsou zavěšená pojezdová kola. Daly se vyklápět nahoru nejen kvůli železniční přepravě, ale hlavně proto, aby si vozidlo v palebném postavení (obvykle ve výkopu) mohlo sednout na dno. Tím se z něho stalo stabilní ložiště.

Na tomto záběru si všimněte dvojic čepů, na nichž vozidlo moždíře visí. Při spouštění musely napřed hydraulické panenky výložník podepřít, tím se uvolnily zadní čepy a daly se vyrazit. Popouštěním panenek se pak konec vozidla, stále zavěšen na přední dvojici čepů, položil na koleje. Pak se tatáž operace provedla na druhém konci. Není mi známo, jestli se mezi koleje kladly pražce, aby hmotnost moždíře neponičila trať, když už vlastním pohonem odjížděl. Pokládám to však za pravděpodobné.

Konstruktéři stavebnice se pobavili tím, že u jednoho hnacího kola znázornili vnitřní planetový převod. Pobavil jsem se taky a nechal náboj kola otevřený.

Vyrobil jsem hrubý dřevěný stůl, na němž leží víko náboje, plechovka motorového oleje a nějaké nářadí.

K tomu patří příběh – během dopravy unikl poškozeným těsněním z náboje kola s planetovým převodem olej, který je třeba před odjezdem do palebného postavení doplnit.

Představovali si to vtipálci u Trumpetýrů takhle?

Všimněte si pojezdových válečků na točně pod podstavcem výložníku. Bedny jsem doplnil ze zásob a ještě přidal plát rýhovaného plechu jako můstek.

Detail dřevěné rampy se schůdky. Leží na ní horní blok brzdovratného zařízení s částečně vysunutými pístními tyčemi. Na jeho boky se maloval název zbraně, zde Ziu.

Jak skvěle je stavebnice provedena, dokládá i tento záběr jednoho dvojkolí železničního podvozku. Všimněte si předlitého nápisu na víku ložiskového domku. Na patinu celé sestavy jsem použil filtr řídké černé barvy, na pásový podvozek filtr řídké žlutohnědé barvy, dále „oční stíny“ Tamiya a vše nakonec přestříkal matným bezbarvým akrylovým lakem ze spreje Schuller. Byl to svátek, když jsem skončil.

 

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Prosinec roku 1941, vesnice Memino, SSSR. Němci zajali a postříleli raněné rudoarmějce. Z knihy V první linii (Elka Press 2018).

Prosinec roku 1941, vesnice Memino, SSSR. Němci zajali a postříleli raněné rudoarmějce. Z knihy V první linii (Elka Press 2018).


Recenze týdne

Za císaře pána

Výstava rakousko-uherských řádů a vyznamenání.