logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

ARNHEM 1944

Příliš draze zaplacená výsadková operace

V srpnu 1944 byli Němci ve Francii poraženi a v panice ustupovali ? již 3. září padl Brusel a o den později vstoupili Britové do Antverp. Na jihu gen. George S. Patton a jeho 3. americká armáda, postupující velkou rychlostí, překonali řeku Maasu u Verdunu. Ve spojeneckých štábech, zaskočených nečekaně příznivým vývojem situace, zavládl optimismus a zdálo se, že porážka Německa je pouhou otázkou času. Tehdy prosadil polní maršál Bernard L. Montgomery (velitel britské 21. skupiny armád) operaci MARKET-GARDEN: za pomoci výsadkových jednotek ovládnout mosty přes vodní toky v jižním Holandsku, po kterých by pozemní jednotky prorazily do hloubi německé obrany, pronikly k průmyslovému centru Německa (Porúří) a otevřely tak cestu na Berlín. Britský vojevůdce tentokrát odložil svoji obvyklou opatrnost a svým ambiciózním plánem zaskočil své kolegy: "Kdyby se zbožný abstinent Monty vpotácel opilý do hlavního stanu spojeneckých sil, nepřekvapil by mě víc než jeho návrh riskantní operace, který předložil", prohlásil gen. Omar Bradley, velitel americké 12. skupiny armád.

Plán byl vskutku velmi odvážný, ale závisel na mnoha neovlivnitelných faktorech: od počasí, odpovídajících počtů leteckých dopravních prostředků, až po kvalitu a hloubku německé obrany. Vrchní spojenecký velitel gen. Dwight D. Eisenhower měl sice pochybnosti, ale nakonec operaci Market-Garden dal svůj souhlas.

Klíčovým bodem celé akce byl dálniční most přes Dolní Rýn v Arnhemu, více než 100 km za linií fronty. Jeho obsazením byla pověřena britská 1. vzdušná výsadková divize genmjr. Roberta E. Urquharta a jí podřízená 1. polská samostatná výsadková brigáda (velitel gen. Stanislav Sosabowski). Americká 101. a 82. vzdušná výsadková divize měly být vysazeny v úseku mezi městy Eindhoven a Nijmegen a obsadit všechny mosty přes řeky Maasu a Waal. Vše záviselo na momentu překvapení a zejména rychlosti postupu pozemních jednotek britského XXX. sboru gen. Briana Horrockse na pomoc výsadkářům. Největší vzdušná výsadková operace v dějinách měla začít 17. září 1944.

 

Letecký snímek holandského města Arnhem pořízený RAF počátkem září 1944. V pozadí hlavní cíl operace Market-Garden: dálniční most přes Dolní Rýn.

 Toho dne se po celé délce od Eindhovenu po Arnhem zaplnilo nebe tisíci padáků a přistávajících kluzáků. Britské parašutisty však hned zpočátku pronásledovala smůla, na níž se podepsaly vážné nedostatky celého plánu. Daný počet dopravních prostředků nedovoloval vysadit celou divizi naráz, ale až ve třech dnech, velkým handicapem se ukázaly být doskokové a přistávací plochy ve vzdálenosti 9-13 km od mostu v Arnhemu. Po přistání vyšlo najevo, že v lesnatém a hustě zastavěném terénu nefungují vysílačky, takže ještě před zahájením bitvy došlo k zhroucení celého systému rádiového spojení nejen mezi jednotkami divize, ale i se silami XXX. sboru.

 

Britští výsadkáři v transportním letounu C-47 Dakota během letu do Holandska dopoledne 17. září 1944.

 

Příslušníci 1. parašutistického praporu přistávají na seskokové ploše Z v okolí Arnhemu během prvního dne operace 17. září 1944.

A co bylo nejhorší: nic netušící rudí ďáblové (Red Devils, přezdívka britských parašutistů podle jejich charakteristických červených baretů) seskočili přímo mezi jednotky 9. (Hohenstaufen) a 10. (Frundsberg) tankové divize SS z II. tankového sboru SS, které byly v okolí Arnhemu dislokovány. Zprávy holandského odboje, zasílané ještě před zahájením operace, jasně poukazovaly na přítomnost obrněných jednotek (což potvrdil i letecký průzkum RAF), britští zpravodajští důstojníci je však až na výjimky nebrali na zřetel a příslušníkům 1. vzdušné výsadkové divize bylo řečeno, že mají očekávat slabý odpor druhořadých jednotek.

Ihned po přistání vyrazily k Arnhemu, každý po jiné trase, tři prapory 1. parašutistické brigády. Jejich postup zpomalovaly zástupy nadšených Holanďanů, kteří výsadkáře vítali jako osvoboditele a zahrnovali je občerstvením. V blízkosti se nacházely pouze dvě roty 16. výcvikového praporu pancéřových granátníků SS, ale jejich velitel SS-Sturmbannführer Sepp Kraft zareagoval velmi pohotově a dobře rozmístěnými kulometnými hnízdy britským jednotkám přehradil cestu. Pouhé 4 km od seskokových ploch pak narazili příslušníci 1. a 3. výsadkového praporu na tvrdý odpor Kraftových esesáků a museli se zastavit. Velitel divize gen. R. Urquhart, znepokojený vývojem situace a nefunkčností vysílaček, odjel ze svého štábu, aby našel svého zástupce a velitele 1. parašutistické brigády gen. Geralda Lathburyho a projednal s ním osobně alternativní plán. Cestou se jeho džíp dostal do palby a generál uvízl za nepřátelskými liniemi, bez možnosti jakýmkoliv způsobem řídit další průběh bitvy. Navečer 17. září se k arnhemskému mostu podařilo probít pouze jedinému útvaru z celé divize: 600 mužů 2. výsadkového praporu 1. parašutistické brigády pod velením pplk. Johna Frosta obsadilo severní konec mostu, Němcům se podařilo udržet jižní konec. Navíc ovšem zablokovali ve městě všechny přístupové cesty, takže výsadkáři byli obklíčeni.

Velitel II. tankového sboru SS-Obergrupenführer Willi Bitrich byl sice překvapen spojeneckým výsadkem tak daleko za frontou (jednotky SS zde byly umístěny k odpočinku a přezbrojení po utrpěných ztrátách v letních bojích ve Francii), ale okamžitě začal organizovat obranu, která se měla s příchodem posil změnit v protiútok. Ve prospěch Němců hovořila i přítomnost velitele skupiny armád B polního maršála Waltera Modela, jehož štáb v době zahájení operace Market-Garden sídlil v hotelu Tafelberg v malém městečku Oosterbeek nedaleko Arnhemu. Když mu v poledne 17. září oznámili, že poblíž přistávají britští parašutisté, byl nejdříve přesvědčen, že ho přicházejí zajmout, ale po přesunu do bezpečí ihned koordinoval bojové akce jak proti Američanům u Nijmegenu, tak proti Britům u Arnhemu.

Situace 1. vzdušné výsadkové divize začala být velmi vážná. Nepomohl ani výsadek 4. parašutistické brigády, který se kvůli špatnému počasí opozdil na 18. září. Navíc Němci nalezli den předtím v havarovaném kluzáku kopie plánů celé operace Market-Garden a mohli se na výsadek dobře připravit. Přistávající výsadkáře proto vítala silná německá palba. Kvůli nepřítomnosti velitele divize i jeho zástupce převzal velení gen. John Hackett (velitel 4. parabrigády), který se pokusil všemi dostupnými jednotkami probít k Frostovým mužům u mostu. Během téhož a následujícího dne však Britové doslova vykrváceli v marných pokusech dobýt Arnhem.

 

Kolona zajatých britských výsadkářů prochází kolem německého samohybného děla Sturmgeschütz III Ausf. G v ulicích Arnhemu, 19. září 1944.

 Během britských útoků 19. září se gen. R. Urquhartovi alespoň podařilo dostat z obklíčení a po 39-hodinové nepřítomnosti se konečně mohl vrátit na divizní štáb, který se za jeho nepřítomnosti usídlil v hotelu Hartenstein v Oosterbeeku. Po opětovném převzetí velení mohl pouze konstatovat, že divize je v podstatě zničena. Přesto pokračoval v marném náporu na město, ale proti stále silnějšímu nepříteli, vybavenému tanky a samohybnými děly, neměli jeho lehce vyzbrojení muži nejmenší šanci. Ráno 20. září musel vydat rozkaz, aby se zbylé a značně prořídlé jednotky stáhly v okolí Oosterbeeku do obrany. Příslušníci Frostova 2. parašutistického praporu tak zůstali ponecháni svému osudu. Tři dny a noci trval jejich heroický boj o "příliš vzdálený most" proti drtivé přesile nepřítele. Nedočkali se pomoci divize ani tanků XXX. sboru. Zůstali osamoceni, bojujíc svoji předem ztracenou bitvu do úplného konce. Dne 21. září skončil organizovaný odpor zbylé hrstky mužů pplk. Johna Frosta. Jejich poslední rádiové hlášení již zachytily jenom německé vysílačky. Depeše končila slovy: "Munice došla. Bože, chraň krále".

 

Velitel britské 1. vzdušné výsadkové divize genmjr. Robert E. Urquhart před hotelem Hartenstein dne 19. září 1944.

 

V bývalém hotelu je od roku 1978 umístěno Airborne Museum Hartenstein, připomínající boje v Arnhemu a okolí během operace Market-Garden. Foto autor, 2006.

 Vraťme se nyní k americkým vzdušně výsadkovým silám. Jejich úkolem po vysazení bylo ovládnutí přechodů přes kanály a řeky v 25-tikilometrovém úseku mezi městy Eindhoven a Veghel (101. divize) a v prostoru mezi Grave a Nijmegenem v úseku o délce 15 km (82. divize).

 

Americký výsadkář 82. vzdušné výsadkové divize, ozbrojený puškou M 1 Garand, studuje mapu před nástupem do letounu, 17. září 1944.

 V den zahájení operace 17. září 1944 seskočila 101. vzdušná výsadková divize pod velením generálmajora Maxwella D. Taylora bez větších problémů u města Son, kde měla zajistit jeden z mnoha mostů. Ten však Němci stačili zničit dřív, než se k němu výsadkáři probojovali, takže s postupem pozemních jednotek XXX. sboru se mohlo pokračovat s jednodenním zpožděním až po dokončení provizorního mostu. Na druhou stranu most v Eindhovenu padl americkým výsadkářům do rukou nepoškozen a 18. září bylo osvobozeno i samotné město. 101. divize splnila všechny zadané úkoly, ale v dalším průběhu operace Market-Garden musela podstupovat tvrdé boje s německými jednotkami, které neustále útočily na úzký koridor, po němž spojenecké tanky a pěchota mířily k Arnhemu. Až na několik výjimek a navzdory velkým ztrátám se "křičícím orlům" podařilo udržet "pekelnou dálnici" (hell´s highway) průjezdnou.

Příslušníci 327. pluku kluzákové pěchoty americké 101. vzdušné výsadkové divize postupují po hlavní silnici z Eindhovenu na Nijmegen.

Také 82. vzdušná výsadková divize generálmajora Jamese M. Gavina seskočila 17. září v pořádku a obsadila určené mosty kromě toho nejdůležitějšího v Nijmegenu. Teprve po spojení s Gardovou tankovou divizí mohlo dojít ke koordinovanému útoku. Večer 20. září přepluly dvě roty 3. praporu mjr. Juliana Cooka z 504. parašutistického pluku řeku Waal na skládacích plátěných člunech s překližkovým dnem a napadly německou obranu z opačné strany a po tvrdých bojích padl nijmegenský silniční most neporušený do rukou amerických výsadkářů a britských tanků. Do Arnhemu zbývalo pouhých 17 kilometrů, ale další postup byl obnoven až 21. září. To už však obrněnce XXX. sboru narazily za Nijmegenem na neprodyšnou německou obranu. V dalších dnech 82. divize zaujala postavení na výšinách Groesbeek a podobně jako její sesterská 101. divize odrážela četné německé protiútoky na koridor.

 

Dioráma znázorňující překročení řeky Waal příslušníky americké 82. vzdušné výsadkové divize, National Liberation Museum, Groesbeek. Foto autor, 2006.

 

Památník na břehu řeky Waal (Waal Crossing Memorial) ve městě Nijemegen. Foto autor, 2006.

Vleklé boje, až neuvěřitelně pomalý postup některých jednotek (zejména 43. wessexská pěší divize) a nečekaný německý odpor: to vše nakonec znamenalo časové zhroucení operace Market-Garden. Britové posléze k Rýnu přece jen dorazili, také spojení bylo obnoveno, pro Urquhartovy výsadkáře však bylo příliš pozdě?

 

Shermany Gardové obrněné divize XXX. sboru přejíždí po nijmegenském mostu dne 21. září 1944

 Polští výsadkáři měli původně skákat v den D+2 (19. září), ale mlha na letištích v Anglii zhatila všechny plány. Teprve 21. září přiletěla část polské brigády a za vražedné německé palby přistála na jižním břehu Rýna u vesnice Driel. Pro těžce zkoušené Brity byl přílet Poláků (bez těžkých zbraní a člunů) víceméně jen morální vzpruhou. V následujících dnech se při dvou krvavých pokusech dostalo za řeku asi 300 polských parašutistů, kteří přes svoji příslovečnou vytrvalost a odvahu nemohli nijak vážně zlepšit postavení zbytku 1. vzdušné výsadkové divize.

 

Památník polským výsadkářům ve městě Driel. Foto autor, 2006.

Britský perimetr v Oosterbeeku (s hotelem Hartenstein jako centrem) měl na počátku bojů šířku 3 km a délku 2 km a k jeho obraně zbývalo gen. R. Urquhartovi 3 000 bojeschopných mužů. Pod neustálými německými útoky, doprovázenými dělostřeleckou a minometnou palbou, se ovšem obranný úsek den ode dne zmenšoval, hrozivě narůstaly ztráty (britští vojáci byli všude vystaveni palbě německých odstřelovačů), docházela munice, potraviny a voda chyběly už několik dnů. Není možné opomenout ani více než 8 000 holandských civilistů, ukrývajících se ve sklepeních svých domů, kteří museli snášet strádání spolu s výsadkáři. Selhala i letecká dodávka zásob -- statečné osádky dopravních letadel sice denně ve vražedné protiletadlové palbě nalétávaly na předem určené zóny, ale ty už byly dávno v rukou nepřítele a k parašutistům se tak dostaly jen ty kontejnery, které zanesl vítr do jejich postavení (celkem pouhých 7,4 %), zbytek se stal kořistí Němců. Jak prohlásil později jeden z jejich velitelů: "Byla to nejlacinější bitva, jakou jsme kdy vybojovali. Měli jsme zdarma potraviny, cigarety i munici."

 

Britští výsadkáři v jednom z okopů obranného perimetru v Oosterbeeku.

 

Parašutisté s pomocí barevného padáku dávají znamení pilotům transportních letadel v parku za hotelem Hartenstein.

Morálka britských výsadkářů zůstávala tradičně vysoká (nejvyšší britské vyznamenání za statečnost, Viktoriin kříž, bylo u Arnhemu uděleno pětkrát, ve čtyřech případech posmrtně), ale jejich situace byla čím dál kritičtější.

Aby alespoň zmírnil utrpení stovek zraněných, kteří se v naprosto nevyhovujících podmínkách nacházeli takřka všude, učinil šéflékař 1. divize plk. dr. Graeme Warrack neobvyklý (z humánních důvodů ovšem nezbytný) krok, když zahájil jednání se svým německým protějškem u 9. tankové divize SS-Sturmbannführerem dr. Egonem Skalkou. Ráno 24. září bylo mezi oběma znepřátelenými stranami dohodnuto dvouhodinové příměří, během něhož mohli Britové pohřbít své mrtvé, ale hlavně bylo přibližně 2 200 raněných parašutistů přemístěno do nemocnice a ošetřoven za německými liniemi v Arnhemu. Por. Peter Stainforth z 2. parašutistického praporu, který byl několik dnů předtím zraněn při obraně mostu, zachytil příchod britských raněných do arnhemské nemocnice svaté Alžběty: "Nikdy jsem nebyl tak hrdý. Přišli dovnitř a my všichni jsme se zhrozili. Každý z nich měl týdenní plnovous. Jejich battledress byl roztrhaný a špinavý a vyčuhovaly z něj u všech špinavé, krví nasáklé obvazy. Nejzarážející byly jejich oči - zarudlé, hluboko vpadlé, zírající ze ztrhaných, zablácených tváří poznamenaných nedostatkem spánku - a přesto vešli neporaženi. Vypadali dost bojovně na to, aby se v momentu zmocnili celé nemocnice."

 

Příslušníci SS odvážejí v ukořistěných džípech raněné britské parašutisty po přerušení bojů v Oosterbeeku.

 Okamžitě po skončení příměří obnovili Němci útoky na perimetr. Kdysi překrásné městečko Oosterbeek se změnilo v hromady sutin a jeho ulice skýtaly obraz naprosté zkázy, plné trosek, vyhořelých vraků britských vozidel a německých obrněnců, polámaných nebo z kořenů vyrvaných stromů, zákopů, barikád, nepohřbených těl vojáků i civilistů. Frontové linie vedly nejen napříč ulicemi, ale mnohdy i přímo v domech. Britská obrana již tak prořídla, že nemohla zabránit pronikání německých tanků a pěchoty do lesů nebo zahrad v perimetru. Přesto unavení rudí ďáblové vždy znovu vyráželi do bodákových protiztečí a vytlačovali Němce zpátky, stejně jako zbytky vlastních nebo ukořistěných protitankových zbraní likvidovali tanky a samohybná děla. Bylo však jen otázkou času, kdy jim dojdou síly.

Když selhala poslední akce XXX. sboru na záchranu tísněným výsadkářům (odvážný, ale marný pokus 4. praporu dorsetshirského pluku překročit řeku), dostal časně ráno 25. září 1944 gen. R. Urquhart rozkaz stáhnout zbytky divize zpátky za Rýn. Po celý den se konaly horečné přípravy k ústupu. Vyčleněné jednotky měly zůstat v pozicích do poslední chvíle, vystřílet zbylou munici a poté zničit zbraně. Také radisté nadále udržovali spojení, aby Němci nepojali podezření. V perimetru bylo nutné ponechat všechny transportu neschopné zraněné vojáky, s nimiž se dobrovolně rozhodli zůstat všichni lékaři a zdravotnický personál. Evakuace (pod kódovým a poněkud ironickým označením BERLIN) proběhla v noci z 25. na 26. září pomocí 14 motorových člunů kanadských ženistů, které vyčerpané výsadkáře převážely až do svítání, kdy se ozvala nepřátelská palba a operace musela skončit. Mnoho vojáků nechtělo čekat na pomalé naloďování a pokoušeli se řeku přeplavat sami, někteří přitom utonuli. Z 10 000 mužů elitní výsadkové divize se jich vrátilo 2 163, s nimi ještě 160 Poláků a 75 příslušníků 4. praporu dorsethirského pluku. Za sebou nechali přibližně 1 200 padlých a 6 642 raněných, zajatých či nezvěstných spolubojovníků.

Snad to byla nedbalost nebo jen někdo ve štábu nepředpokládal, že se jich zachrání tolik, ale parašutisté si vypili ještě jeden kalich hořkosti. Nebylo dost dopravních prostředků, a proto mnozí z mužů, kteří za sebou měli 8 dní urputných bojů, museli pochodovat 18 km do hlavních spojeneckých pozic v Nijmegenu pěšky.

Britové, kteří zmeškali evakuaci nebo uprchli ze zajetí, se ještě dlouhé týdny za pomoci holandských odbojářů ukrývali v ruinách Oosterbeeku a přibližně 300 z nich se úspěšně vrátilo do spojeneckých linií. Nejúspěšnější operace na jejich záchranu s označením PEGAS se uskutečnila v noci z 22. na 23. října 1944: ve spolupráci roty E 2. praporu 506. parašutistického pluku americké 101. vzdušné výsadkové divize (proslulé z amerického televizního seriálu Bratrstvo neohrožených) a kanadských ženistů se podařilo převést přes řeku 138 Britů.

Na německé straně činily ztráty asi 1 100 padlých a 2 200 raněných mužů. Velké utrpení přinesla spojenecká porážka obyčejným Holanďanům. Němci se jim pomstili za to, jak vítali britské výsadkáře a pomáhali jim během bojů: vystěhovali veškeré civilní obyvatelstvo z Arnhemu (zhruba 90 000 mužů, žen a dětí) a celou oblast označili za vojenskou zónu. Po odchodu civilistů přijely německé speciální jednotky, které město zcela vyrabovaly. Historické jádro bylo zničeno už během bojů. Konečné osvobození těžce zkoušeného Arnhemu přišlo až na jaře 1945, když do něj ve dnech 15.--16. dubna vstoupila britská 49. pěší a 79. tanková divize společně s 5. kanadskou tankovou divizí.

Maršál Montgomery později prohlásil, že operace Market-Garden byla z 90 % úspěšná, ale nizozemský princ Bernhard měl na celou záležitost jiný názor, když řekl: "Má země si již nikdy nemůže dovolit luxus dalšího Montgomeryho úspěchu."

Všechno, co Spojenci získali, byl asi stokilometrový úzký koridor od belgických hranic až za Nijmegen, to vše za cenu více obětí (17 000 mrtvých, zraněných a nezvěstných), než si vyžádala invaze v Normandii. Bez arnhemského mostu ztratila operace smysl. "Brána do Německa" zůstala uzavřena a plány na skončení války do Vánoc 1944 se vytratily. Navíc se Adolf Hitler, povzbuzený vítězstvím u Arnhemu, utvrdil ve svém názoru podniknout na západní frontě mohutnou ofenzívu ? tento poslední německý pokus vešel do dějin jako bitva v Ardenách.

Arnhem dnes zůstává především symbolem nezměrného hrdinství, ale i marných obětí. Na závěr poselství maršála Montgomeryho přeživším mužům 1. vzdušné výsadkové divize se uvádí: "Dokud budeme mít v armádách britského impéria důstojníky a vojáky, kteří budou jednat jako vy, můžeme hledět do budoucnosti s plnou důvěrou. V příštích letech bude pro muže velkou ctí, bude-li moci říci: bojoval jsem u Arnhemu."

Do letecké podpory operace Market-Garden se zapojili také českoslovenští stíhači z 310. a 312. stíhací perutě RAF (dohromady tvořící československý stíhací wing) pod velením W/Cdr Tomáše Vybírala DFC. Naši letci doprovázeli transportní letouny, které na svých palubách nesly parašutisty nebo táhly kluzáky, také útočili na stanoviště německé protiletadlové obrany. V průběhu celé operace provedli 160 operačních letů v celkové délce 489 operačních hodin.

Jedinou ztrátu utrpěli 18. září 1944, když byl sestřelen F/Sgt Antonín Ocelka. Se svým Spitfirem se mu sice podařilo nouzově přistát v mokřinách u městečka Strijen, zhruba 10 km jihozápadně od Dordrechtu, ale přitom se těžce zranil v obličeji. Českého pilota našli dva holandští farmáři, kteří ho provizorně ošetřili a odvezli autem k vesnickému lékaři. Zranění bylo velmi vážné a vyžadovalo odbornou, nemocniční péči: kromě zlomeného žebra si rozsekl obličej, takže mu levé oko (i když nepoškozené) viselo z očního důlku jenom na svalech. Z obavy o pilotův zrak se místní starosta po poradě se dvěma holandskými policisty rozhodli odvést ho do německé vojenské nemocnice. Konce války se Antonín Ocelka dožil v zajateckých táborech. Stal se tak posledním československým příslušníkem RAF, který na západní frontě upadl do zajetí.

 

F/Sgt Antonín Ocelka z 312. čs. stíhací perutě.

 A ještě jedna zajímavost na závěr: průběh operace Market-Garden prožila přímo v Arnhemu později slavná filmová herečka a držitelka Oscara Audrey Hepburnová. Přišla sem v deseti letech krátce po vypuknutí 2. světové války v září 1939 z Anglie, když se její rodiče rozvedli a ona zůstala v péči své matky Elly van Heemstra, která pocházela ze starobylého holandského šlechtického rodu. Domnívala se, že její rodné Nizozemí bude coby neutrální země ušetřeno hrůz válečného konfliktu. Toto bláhové přesvědčení se rozplynulo 10. května 1940, když německé armády vpadly do Belgie, Holandska a Lucemburska a zanedlouho je obsadily. Audreynina nejbližší rodina byla najednou vystavena tvrdé realitě okupované země -- její strýc, arnhemský radní Otto van Limburg byl zatčen v odvetě za sabotážní akci holandského odboje jako rukojmí a popraven. Mladšího nevlastního bratra Iana poslaly okupační úřady na nucené práce do Německa a druhý bratr Alexander se tomu vyhnul odchodem do ilegality. V polovině války se Audrey s matkou přestěhovaly do Velpu, asi 5 km od Arnhemu. Mladá dívka se přes všechna strádání dokázala soustředit na studium uměleckého oboru, který si chtěla zvolit za své budoucí povolání -- baletu. V roce 1941 začala navštěvovat arnhemskou hudební školu a o tři roky již patřila k nejlepším studentkám. V září 1944 vítala s nadšením spojenecké parašutisty a díky své perfektní znalosti angličtiny jim v jednom prokázaném případě posloužila jako spojka. Naděje na vítězství ale brzy pominuly a Arnhem se stal místem zoufalého boje obklíčených britských vojáků. I když sama trpěla nedostatkem jídla, pomohla rodina van Heemstrových, včetně patnáctileté Audrey, obstarat potraviny spojovacímu důstojníkovi britské I. vzdušné výsadkové divize mjr. Anthony Deane-Drummondovi, ukrývajícímu se po útěku z německého zajetí.   Literatura:

Jaroslav Hrbek: Arnhem 1944. Naše vojsko Praha 1992

Cornelius Ryan: Příliš vzdálený most. Praha 1994

Peter H. Gryner: Největší výsadkové operace v dějinách. Praha 1998

Frank Steer: Arnhem -- přistávací plochy a Oosterbeek. Jota Brno 2004

Frank Steer: Arnhemský most. Jota Brno 2005

Barry Paris: Audrey Hepburnová. BB Art Praha 2005.

Jan Břečka: Česká stopa nad Arnhemem. Časopis II. světová, květen 2018, s. 32?33

 

Fotografie: Archiv autora a Historického odd. MZM, www.wikipedia.org,

 

 
Datum: 18. 08. 2021 21:19:32 Autor: Dobrý oráč
Předmět: Létající švec
Tak již před zahájením akce si US velitele uvedomili, že celá akce je pruser. Nejdřív to brali jako vtip a nemysli to Monty vážně, ale pak zjistli, ze to je konecna varianta utoku. Ungart delal co mohl, ale jeho paragani to meli velice daleko. A hlavne seskocili mezi wehrmacht. Dalsi problem byl mezi komunikaci domacich Holandanu s Anglicany, ti jim neverili a tak to bylo se vsim.
Datum: 18. 08. 2021 23:12:19 Autor: Dobrý oráč
Předmět: Létající švec
Tak již před zahájením akce si US velitele uvedomili, že celá akce je pruser. Nejdřív to brali jako vtip a nemysli to Monty vážně, ale pak zjistli, ze to je konecna varianta utoku. Ungart delal co mohl, ale jeho paragani to meli velice daleko. A hlavne seskocili mezi wehrmacht. Dalsi problem byl mezi komunikaci domacich Holandanu s Anglicany, ti jim neverili a tak to bylo se vsim.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: na přelomu listopadu a prosince 1943 proběhla Teheránská konference. Zleva Stalin, Roosevelt a Churchill.

Výročí: na přelomu listopadu a prosince 1943 proběhla Teheránská konference. Zleva Stalin, Roosevelt a Churchill.


Recenze týdne

Dějiny zemí Koruny české

Čtvrt milionu prodaných výtisků a desáté vydání v nové verzi.