logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Bitva u Borodina

Ukázka z připravované knihy S NAPOLEONEM I PROTI NĚMU

Večer 5. září vyšel rozkaz následujícího znění: „Vojáci! Zítra budeme odpočívat. Máme před sebou velkou bitvu, na niž se budeme připravovat. Každý příslušník pěchoty vyfasuje šedesát patron a tři křesací kameny, z toho jeden upevní a dva bude mít v rezervě. Zbraně a mundúr dát do dobrého stavu. Jezdci vyfasují po třiceti patronách, nabrousí si šavli a dají do dobrého stavu mundúr, výstroj, výstrojní součástky pro koně etc. Obvaziště, bagáž a vozy markytánek přesunout do týlu, aby se vojsko mohlo na bojišti volně a nerušeně pohybovat.“

Úkolů na 6. září jsme tedy dostali dost. V noci na sedmého bylo v jedenáct hodin nařízeno, abychom přiložili do ohně a potichu vstali. Mysleli jsme, že se pokusíme zaskočit nepřítele, což by ale s tak velkou armádou nejspíš neuspělo. Po čtvrthodině zase všechno odvolali a my mohli sesednout z koní.

Měl bych poznamenat, že ani Rusové neměli ten den moc klidu, neboť museli na procesí. Popové řečnili, přinášely se obrazy svatých, vykuřovalo se a zavěšovaly amulety, bylo to zkrátka tak ohlupující, že by se vojáci snad požrali navzájem, kdyby jim někdo řekl, aby to udělali. I bez naší přítomnosti by na počest svých svatých a z touhy získat přízeň zbožného kněžstva jeden druhého rozsápali, jen by to hvízdlo. Těchto obřadů se pokaždé účastnila i jejich generalita.

Po určité době nařídili, abychom opět osedlali svá zvířata a rozmístili se na pravém břehu řeky Moskvy. Bylo třeba zdolat brod, kde voda sahala koním až po břicho. Trochu nás z toho mokra záblo, a když jsme později přijeli do tábora francouzské gardy, prohlásil tamní generál: „Tak vám je zima? Zítra vám bude pěkně horko.“ Řekli jsme mu: „Skoro to vypadá, že zítra bude svatební den a svatební hosté se už chystají do gala.“ Naráželi jsme na to, že gardisté se v době našeho příjezdu zabývali holením a výměnou bílého prádla, někteří též řešili řády na uniformách a upevňování chocholů.

Urazili jsme zhruba tisíc kroků, když bylo nařízeno sesednout. Každý si teď mohl lehnout u svého koně a odpočinout si, otěže jsme však nesměli dát z rukou. Uložil jsem se ke svému koni, dal si otěže do podpaží, přilbu pod hlavu a zabalen do svého pláště a s límcem přes obličej jsem usnul jako špalek. Vzbudil mně jeden z vojáků, můj spolubojovník, jehož se zmocnilo zlé tušení a nikoli bezdůvodně, neboť jeho hodinka se blížila. Řekl: „Kamaráde, nemůžu si pomoci, ale je mi strašně úzko.“ Odvětil jsem: „Co to na tebe přišlo, seš snad zbabělec, tos přece nikdy nebýval, ne? Zbytečně jsi mně vyburcoval ze spánku. Vyřiď si své účty s Pánembohem a svěř svou duši do jeho rukou, to tě jistě upokojí a v klidu si pak lehni. Právě to všichni potřebujeme, brzy nastane tanec.“

Lehl jsem si zpátky ke svému koni, ale sotva jsem zabral, už mně ten voják zase budil a prosil mě, ať s ním zůstanu, že nemá klidu. „Jakpak to zítra asi skončí?“ říkal, „bude se rozhodovat o životě a smrti. Jedna z armád půjde cugrunt, a jak už to v bitvách bývá a jak jsme to mockrát zažili, bude se střílet, sekat, bodat a zabíjet na všemožný způsob.“ Poznamenal jsem, jestli ho nějak tíží svědomí, když si myslí, že mu Nejvyšší a Nejspravedlivější neodpustí. „Nebuď malověrný, opravdu tak visíš na životě? Co tě tady drží? Naše skvělé řemeslo – vraždit lidi? Jsme teď osm set hodin cesty od našeho domova a hluboko v ruském území, tak čtyři sta hodin cesty od hranic. Za tu dobu jsme nepřespali v normálním lidském příbytku, nýbrž jen na krvavých bojištích. Stravujeme se jak lišky a krkavci, pijeme špinavou vodu – opravdu visíš na takovém životě a nemáš důvěru ve Všemohoucího, který nás povolal k životu? Pokud jde o mne, já jsem za vším udělal tlustou čáru. Vyznávám, že jsem hříšník, ale v obvyklém smyslu, žádný zločinec. Zemřu rád, bude-li to vůle Hospodina, a jestliže se naplní můj osud, jen si přeju, abych nemusel zítra ležet někde zmrzačený ve vlastní krvi, ale raději na místě zemřel!“

Odpověděl: „Kamaráde, uklidnils mě, děkuji ti.“ „Dobře že ses zase sebral,“ řekl jsem, „zůstaň chlapem! Odpočiň si, brzy ten velký den začne.“

Netrvalo dlouho a vytroubili rozkaz, abychom nasedali na koně. V krátkém čase se kolem shromáždila mohutná masa jezdectva. Nastala chvíle, kdy se mělo rozhodovat o osudu Evropy. Krajinu ozářily první sluneční paprsky a císař Napoleon cválal podél řady jezdců, zatímco se regimentům četlo jeho provolání:

„Vojáci! Bitva, po níž jste tak dlouho toužili, začíná. Na vás všech záleží, zda zvítězíme, zajistíme si blahobyt, dobré zimní kvartýry a brzký návrat do vlasti. Bojujte jako u Slavkova, Friedlandu, Vitebska a Smolenska a příští generace budou velebit naše činy! O každém z vás se bude i po smrti říkat, že se u bran Moskvy zúčastnil velké bitvy!“

Poté vyjel před naše řady generál Mourier a my jsme cválali kolem nastoupené francouzské gardy, přičemž hudba vyhrávala pěknou alpskou melodii. Mužstvu to dodalo dobrou náladu, a dokonce i můj sklíčený přítel ožil. Působil vesele, jako by se chtěl ke zpěvu připojit, otočil se v sedle a houkl na mě: „Benedikte, teď zemřu rád!“ Odvětil jsem: „To jsou tóny duchovního světa, ty zmůžou všechno.“

Přesunuli jsme se ke vzrostlým houštinám a křoviskům, před nimiž byly čerstvě vyhloubeny zákopy. Tady jsme se zastavili. Bylo ještě ticho a my mlčky setrvávali v napjatém očekávání. Slavnostní klid přerušili Rusové, kteří rovnou udeřili kanóny, a ne jako obvykle palbou svých střelců. První salva byla děsivá a mohla mít snadno zhoubné následky, kdyby nás naštěstí nepřelétla. Řekl jsem jednomu kamarádovi: „Ten cvrkot slyší snad až v Německu, nejen my tady!“ Pak přišly ke slovu houfnice s dvanáctiliberkami a jedna koule si to namířila na mého druha, který měl v noci zlé myšlenky. Cválal si to na krásném bělouši ze stájí ruského velmože. Koule se před koněm naposledy odrazila, urazila mu temeno hlavy a rozervala mému příteli Röschovi, původem z Neckarremse, horní pravou část těla. Ihned se s běloušem zhroutili, jako když utne. Můj přítel ležel s vyhřeznutými vnitřnostmi vlevo u krku svého koně a jeho tělo bylo na jedné straně taktak vcelku. Přesto si dal tu námahu cpát si vnitřnosti zpátky do útrob. Přijel jsem k němu a řekl mu: „Nech to být, ty už nic nepotřebuješ!“ „Myslíš, že zemřu?“ pravil on. „Ano,“ odpověděl jsem, „seznámíš se s tím nahoře!“ A ukázal jsem k nebesům.

On si ještě trochu zažertoval na úkor muže, který to schytal s ním a také ještě žil. Dřív před bitvou sloužil ten chlap u vozů se zavazadly a můj přítel ho nyní slyšel se modlit. „Tady je to něco jiného než u bagáže, co?“ Když to vyřkl, požádal z posledních sil provianťáka, aby urazil u jeho přilby hřeben, že tam najde jeden tuplovaný napoleondor. Ten ať donese jeho sestře a řekne jí, že v Rusku padl. Prosil nás snažně, ať ho střelíme do hlavy a už skončí to utrpení. Jeden voják to chtěl skutečně udělat, ale nebylo mu to dovoleno.

Dunění děl se v té době mocně ozývalo po celé bitevní linii. U nás ve středu postupovala gardová baterie, které jsme měli zajišťovat krytí. Vlevo se tlačila ruská pěchota na francouzský pěší regiment. Francouzi několikrát zakolísali, ale jejich neohrožený generál je pokaždé přiměl, aby ústup zastavili. Jeho klobouk byl proděravěný střelami, takže vypadal obzvlášť bojovně, a když otočil hlavu, vytvářel klobouk roztodivné figury.

Rusové se párkrát dostali až do blízkosti našich děl a jejich střely pršely na naši linii. Jedna zabila i našeho dobrého generála Mouriera, další pak trefila podplukovníka Münchingena, avšak jen do ruky, a my všichni litovali, že to nebylo do hlavy. Münchingena vystřídal podplukovník von Mundorf, ale i on byl brzy raněn. Velení přešlo na třetího v pořadí podplukovníka von Hartitze. Když generál Montbrun viděl, že Rusové se stále více přibližují, postavil se do čela a sám vedl útok – než ho strhla dělová koule z koně. Linie se udržela a Rusové ustoupili.

Naše brigáda byla po celý den, kdy kryla dělostřelce, v nebezpečném postavení. Střelba nás natolik trápila a decimovala, že regimenty čítaly brachu tak dvě čety. Náš velitel cválal sem tam podél fronty a nařizoval, abychom se zkoncentrovali, ale nebylo to možné, protože mezi druhým a třetím oddílem se nakupila hromada mrtvol a zdechlin koní, což soustředění bránilo. Když jel kolem mě, viděl veliké mezery v linii nalevo i napravo a zeptal se: „Vy jste ještě v pořádku, bez zranění?“ Řekl jsem: „Já už nevím, co jsem, zda patřím Bohu nebo císaři.“ Během našeho rozhovoru utrhla koule hlavu jezdci, který právě zaplnil mezeru nalevo od nás. „Tak,“ pravil jsem, „už je tu zase jeden bez hlavy.“

Jak kolem nás každou chvíli někdo padl, velitel utrousil: „Kéž bych taky schytal jednu, to už je moc velký svinčík.“ Odvětil jsem, že mi připadá všechno naprosto barbarské a že jsem v bitvách nic podobného dosud nezažil. Boj zuřil už osm hodin, ale stále nebylo rozhodnuto, kdo opanuje bitevní pole.

V určitě etapě střetnutí jsme byli posláni na pomoc našemu pravému křídlu, kde se sám Murat dostal do nebezpečí, že ho Rusové zajmou. Musel se uchýlit pod ochranu württemberského generála von Schelera, jemuž se podařilo právě dobýt redutu před vsí Semjonovskaja, opuštěnou Francouzi. Historik Ségur, vysoce jednostranný svědek, ba člověk až vášnivě egoistický, chtěl roli těchto skvělých vojsk rozporovat, jak jen to bylo možné. Tvrdil, že Murat se sice zachránil v redutě, ale tamní vojsko prý nebylo spolehlivé. Pěkná nestoudnost! Ovšem Ségur takto podezřívá kdekoho. Spravedlivé hodnocení u něj pokulhává a neslyšíme nic než povídání o Francouzích, jako kdyby v Rusku nebyl nikdo jiný než oni. Přitom nelze popřít, že Velká armáda byla z poloviny tvořena jednotkami [Rýnského] spolku!

Když generál von Scheler ovládl s černými myslivci redutu O u Semjonovské, pokoušeli se Rusově marně dobýt ji nazpět. Naši se tu drželi tak úporně, že na ně prý Murat podivnou němčinou halekal: „Udatní myslivci! Kálejte, kálejte!“ a oni se při „kalbě“ museli smát. ([1] V originále haleká Murat Scheuβ, Jäger, scheuβ místo správného Schieβt, Jäger, schieβt (Palte, myslivci, palte). Slovo scheuβ připomene každému Němci nepříliš slušnou výzvu scheiβt, tedy serte. Český překlad bohužel nemůže nikdy plně vystihnout vyznění německého originálu.)

Muratův únik pod ochranu Württemberčanů za bitvy u Borodina.

 

Obě strany soustředily na jednom místě padesát až šedesát děl a Rusové vyslali na znovudobytí reduty pěší kolonu o síle osm tisíc mužů, krytou jezdectvem. Tato kolona mašírovala nepopsatelným způsobem, jako by pohrdala smrtí, ale po přiblížení ji hned zaplavila vlna kartáčů a zmasakrovala ji tak strašně, až z mrtvol vznikly bariéry. Ani poté však Rusové neustoupili – věděli, že reduty O a P jsou klíčem k jejich pozicím, a radši se nechali rozstřílet. Vsadil bych se, že popové prohlašovali každého, kdo v této válce přišel o život, za mučedníka a světce, neboť jinak by ti chlapi nemohli jen tak ležet v tratolištích krve, v bolestech a zmrzačení a snášet to se stoickou lhostejností.

Vzhledem k tomu, že Rusové kromě hořící vsi Semjonovskaja redutu ztratili, získali jsme naopak my jistou výhodu na pravém křídle a z výšiny za vsí spustil Napoleon ničivou kanonádu na ruské kolony ve středu. Zatímco se děla činila, byly podniknuty přípravy k všeobecnému útoku na Velké šance. Se svou divizí kyrysníků vystoupil na mírně se svažující výšinu Caulaincourt a se záměrem smést vše, co bylo před ním, se stočil nahoře doleva, přičemž jeho cílem byly dvě reduty, které chtěl dobýt naráz. Úspěchu se nedočkal, neboť jej přivítalo takové krupobití kartáčů, že kyrysníci museli ustoupit a jejich vůdce padl. Tehdy vyrazil na našem levém křídle císařův nevlastní syn Evžen s třemi kolonami, dobyl šance, a dosáhl tak rozhodujícího průlomu. I když Rusové stále kladli tvrdošíjný odpor, začali se za hrozné kanonády stahovat. Dělostřelba pak pokračovala až do noci.

Muratova kavalerie se stále ještě nacházela na rovině, ale zbýval z ní už jen zlomek sil. Připadal jsem si jak na rozbité válečné lodi, z níž jsou vidět na hladině jen nástavby. Ruské dělostřelectvo mezitím nezahálelo, ale většinou nás přestřelovalo. Pak se na náš střed vyřítila z lesa masa ruského jezdectva a postupovala vpřed v uzavřené koloně, nikoli v rozvinuté linii. My ihned zahájili palbu ze všech kanónů a způsobili jsme v jejich řadách hotovou spoušť, takže brzy se zastavili. Bylo to pro nás zadostiučinění vidět i jejich jezdce rozsekané na kusy. Jejich nemotorné manévrování jsme nechápali, neboť kdyby jejich generál vytvořil linii a vrhl se s ní na nás, byl by výsledek bitvy stále na vážkách. Jak jsme viděli, disponovali silnými zálohami, zatímco naše řady byly prořídlé a naši špatně živení koně na pokraji sil.

Po dobytí řečené reduty a odražení jezdců zahájili Rusové definitivně ústup, avšak organizovaně, v největším pořádku. My byli tak oslabení, že jsme je ani nemohli řádně pronásledovat. Murat a Ney naléhali opakovaně na císaře, aby jim dal k dispozici deset tisíc mužů, že na Rusy udeří a využijí příhodné chvíle, jak dovršit jejich porážku. Ale Napoleon se k tomu neodhodlal a Rusům tak bylo poskytnuto dost času, aby se odpoutali.

Borodino – den po bitvě.

Poblíž našeho tábořiště ležela jedna z redut, kterou Rusové hájili jen slabě. Její dobytí si vytknul za cíl gardový regiment vestfálských husarů, a jak se ukázalo, byl to nadmíru náročný podnik. Husaři útočili znova a znova, až před redutou zůstal celý regiment i s plukovníkem v čele, a to měli skoro plné stavy. Masakr přežil jejich nadstrážmistr, který k nám zajel a naříkal: „Z mé švadrony nezůstal ani jeden muž, ani jeden kůň, jsem spíš sirotek než nadstrážmistr!“ Redutu nakonec Rusové vyklidili, poté co nás ještě počastovali kartáčovou palbou. Mě ten večer lízla střela na pravé noze a během bitvy to dostal do břicha můj kůň – ztratil jsem takhle v Rusku už pátého.

Střetnutí, které bylo víc vražděním než bitvou, skončilo. Jen Francouzi při něm vypálili devětadevadesát tisíc ran z kanonů a Rusové za nimi jistě nijak nezaostávali. Podle toho vypadalo i bojiště – bylo poseto dělovými koulemi a celkově působilo úděsně. Nezávislý pozorovatel by mohl lehce usoudit, že odtud nikdo nevyvázl se zdravou kůží. Zle se vedlo i krajanům z Württemberska, ať už bojovali kdekoli. Dozvěděli jsme se, že padl brigádní generál von Breuning, můj první velitel u jezdectva. Mně osobně zůstala trvalá vzpomínka na našeho neohroženého generála Murata, jak v úboru připomínajícím divadelního krále zasahuje vždy tam, kde je nebezpečí největší, a jak ho nikdy nezasáhne jediná střela, prostě nic. Říkalo se, že jistý plukovník chtěl ustoupit od reduty, kde se už nedokázal udržet, a Murat jen prohodil: „Ehm, jsem tu přece ještě já.“ Plukovník nato shromáždil své lidi a redutu s regimentem dobyl.

Jelikož jsem byl poraněn, odebral jsem se na obvaziště, abych se nechal ošetřit. Tady jsem spatřil to nejhorší, co válka přináší. V celých řadách tu leželi ranění a zmrzačení, mezi nimi nejméně tisíc důstojníků. Bylo to místo utrpení a smrti, s hromadami amputovaných údů. Spěchal jsem tam, kde se obvazovalo, a viděl jsem po své pravé ruce francouzského pěšáka, jak při každém kroku sykne: „Ach, mondieu!“ Jeho zrak upoutalo mrtvé tělo velmi mladého ruského důstojníka v krásné uniformě, on k němu přistoupil a začal ho prohledávat, stále s oním: „Ach, mondieu!“ Tu zasvištěla kolem dělová koule a jako nic prolétla Francouzovým břichem. Zamumlal jsem si tiše: „Tak, a tělo tam dole už nepotřebuješ!“

Když mě obvázali, vyhledal jsem znovu svůj regiment a našel ho tak, jak jsem ho opustil. Noc jsme museli strávit na bitevním poli, vprostřed mrtvých a umírajících. Neměli jsme co jíst ani co dát svým koním. V táboře Rusů jsme objevili slámu, kterou zde používali k vystlání nocležišť nebo jí krmili před bitvou koně, a tu jsme dali našim zvířatům spolu s nařezanými ratolestmi. Abychom ukojili i svůj hlad, prohledávali jsme torny padlých Rusů, a tak jsme si dopomohli k sucharům, rýži a mouce. Maso nám poskytli čerstvě zabití koně, jichž bylo všude dostatek.

Dva dny a dvě noci jsme setrvali na tomto děsuplném bojišti a teprve 9. září v poledne bylo nařízeno odtáhnout. Mašírovali jsme plné čtyři hodiny, až jsme dorazili do dosud nevypálené, liduprázdné vesnice. Zde byl sestaven návrh, kterým z nás by měl císař udělit Řád čestné legie. Bez důstojníků šlo o čtrnáct mužů, přičemž dva museli losovat, kdo z nich bude vybrán, protože počet nesměl být překročen. Volba to byla těžká, neboť za udatného se dal pokládat prakticky každý. Na prvním místě stáli ti, kteří utrpěli zranění, potom ti, kteří přišli o nejvíc koní – a že někteří je měnili třikrát, čtyřikrát, ba dokonce pětkrát. Dekorování neminulo nikoho. Náš regiment teď čítal nanejvýš čtrnáct poddůstojníků a čtyřicet jezdců.

Co se odvahy a vytrvalosti týče, měl by být zmíněn i následující příklad: U našeho regimentu sloužili dva strážmistři, kteří nás opustili už na počátku bitvy, protože koně těch chlapíků přišli o nohu a oni byli tak vystrašení, že to zasáhlo je, že odtud prchali, až se jim za patami prášilo, a vrátili se právě ve chvíli, kdy se sestavoval návrh na udělení řádů. Vedli si jako ženy při slehnutí – nejprve nářek a lamentování, a když je dítě na světě, vše je zapomenuto. Naši strážmistři zjistili, že dělostřelba ustala, a s tím, jak se jim vrátilo sebevědomí, usoudili rovněž, že by mohli se slávou znovu zaujmout své pozice a vyplnit si svá přání. A byli skutečně tak nestoudní, že se klidně ucházeli o udělení francouzského řádu. Náš velitel je právem označil za ničemy a svůj názor shrnul takto: „Já nešel do bitevní řeže s vámi, nýbrž s čestnými muži. Ti neutekli jako vy, ale postupně vystřídali třetího, čtvrtého i pátého koně. Jen co dorazíme do Moskvy, půjdete před válečný soud a nechám vás zastřelit!“ A protože koně neměli, nové jim už nedali – do Moskvy si mohli jít, jak chtěli.

 Přeložil Jiří Ohlídal

Předmluva a obsáhlé komentáře historik Jiří Kovařík

Kniha vychází 1. 9. 2023

Formát A5, počet stran 224

Předpokládaná cena 309 Kč

Výhradní distribuce KOSMAS s.r.o.

 

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 27. 5. 1942 atentát na Heydricha.

Výročí: 27. 5. 1942 atentát na Heydricha.


Recenze týdne

MEMORIÁL ZE SVATÉ HELENY

Starší titul, ale stojí za připomenutí