Bitva u Trafalgaru

Ukázka z připravované knihy známého českého historika. Původní česká práce s podtitulkem Anatomie námořní bitvy pojednává strhujícím způsobem o námořní bitvě u Trafalgaru.

„Troufám si říci, že na bitvu u mysu Trafalgar se musí nahlížet (odmyslíme-li si zcela náhodné pohromy, jež z toho vyplynuly) jako na boj, který činí francouzskému a španělskému námořnictvu svrchovanou čest a ukazuje, čeho bude to první jednoho dne schopno.“ Generáladjutant de Contamine, velitel pozemních pěších jednotek na francouzských lodích, v hlášení Napoleonovi.

Nepočínali jsme si vůbec špatně! (HMS Royal Sovereign versus Le Fougueux a Santa Ana)

Plocha mořské hladiny na západ od Cabo Trafalgar, mysu Trafalgar (36o11’08” severní šířky, 05o01’45” západní délky), která se měla postupně stát bojištěm, byla neslýchaně velká, neboť do oblouku prohnutá linie Kombinovaného loďstva zabírala od jihu k severu čtyři námořní míle, tedy 7,4 kilometru. Zhruba kolmo na ni útočily od jihozápadu dvě eskadry, návětrná (severnější) Nelsonova a závětrná (jižnější) Collingwoodova. Obě tyto formace, které bude nejlépe nazývat podle dobových svědectví kolonami, se během šestihodinového přibližovacího manévru značně roztáhly; pomalejší lodě zůstaly pozadu a order of battle, jakkoliv závazný, zůstal dodržen jen zčásti: HMS Victory, která měla být původně až druhá, plula v čele sil pod přímým velením lorda Nelsona, a Collingwoodova HMS Royal Sovereign, zanesená jako třetí, byla rovněž vepředu. Zcela na severozápadě, naprosto odtržená od britského loďstva, se ocitla téměř paralelně, avšak protiběžně s Kombinovaným loďstvem, HMS Africa. Nad britskými loděmi vlál tzv. Union Jack, jenž před čtyřmi lety mírně pozměnil podobu, neboť k dosavadní kombinaci symbolů Anglie (červený svatojiřský kříž na bílém poli) a Skotska (bílý svatoondřejský kříž na modrém poli), přibyl užší (a navíc půlený) úhlopříčný kříž svatého Patrika, mající symbolizovat roku 1800 k Spojenému království přičleněné Irsko. Správně by se mu mělo říkat Union Flag, Spolková vlajka, leč Union Jack s druhým slovem značícím malou vlajku na vlajkové žerdi čelenu (bow of a ship) už zdomácnělo i pro zástavu velkou. White Ensign, druhá vlajka, byla námořní válečná, tvořená rudým svatojiřským křížem v bílém poli s Union Jack v horní, k lanu, stěžni či ke stožáru přilehlé čtvrti.

Lord Nelson

„Na poledne jsem vyslal signál k zahájení boje, jakmile se nepřítel ocitne na dostřel, a ve čtvrt na jednu zazněly první výstřely z Le Fougueux a Santa Any, určené korábu Royal Sovereign, vedoucí lodi nepřátelské pravé kolony, která nesla vlajku admirála Collingwooda. Palba byla na chvíli přerušena, vzápětí ale propukla s ještě větší prudkostí ze všech lodí, které byly tak blízko, že střílet mohly, což nepřátelskému korábu nezabránilo, aby za Santa Anou nepřeťal naši linii,“ psal do pozdějšího hlášení admirál Villeneuve. Collingwoodova vlajková HMS Royal Sovereign, plující v čele závětrné kolony, nebyla ani elegantní, ani zvlášť rychlá, kvůli robustně jednoduchému vzhledu se jí přezdívalo West Country Waggon (volně přeložitelné ve smyslu Venkovská kára či barvitěji Žebřiňák z Buranova), v britské klasifikaci se ale jednalo o mohutnou First Rate, řadovou loď první třídy. Zjevně změnila kurz tak, aby veplula do značné mezery, jež vznikla v zadním voji Kombinovaného loďstva mezi francouzskou Le Fougueux a španělskou Santa Ana, jejíž trup byl podle některých svědectví natřen jednolitou černí. Britskému trojpalubníku trvalo dobrých deset minut, než doplul ze vzdálenosti tisíc yardů, což byla hranice reálného francouzského dostřelu, až do bezprostřední blízkosti Le Fougueux. Na francouzskou palbu mohl odpovídat jen příďovými děly, ta však po celou tu dobu nepoužil, neboť kapitán Edward Rotheram čekal, až bude těsně u nepřítele a natočený tak, aby uplatnil plnou boční salvu. Collingwood mužům na dělových palubách nařídil, ať si lehnou mezi děla, aby je co nejvíc chránil. „Zdá se nepochopitelné, že Angličané, plující na nás v takovéto sestavě, neutrpěli velké škody, zejména na takeláži. Když dopluli na dostřel pušky, vypadalo to, že jim první salvy moc neublížily, tak špatně byly mířeny,“ posteskl si kapitán Hospitalier-Villemadrin, velitel Le Swiftsure.

Admirál Villeneuve

Bylo to dáno menšími střeleckými zkušenostmi velitelů děl, vlněním, které francouzskými loďmi kolébalo z boku na bok, i zastaralým způsobem odpalování, o kterém už byla řeč. Když Collingwoodova vlajková loď připlula bokem k francouzské lodi kapitána Beaudoina, projevila se další výhoda anglické strany. Boky anglického trojpalubníku výrazně převyšovaly trup francouzského korábu s pouhými dvěma dělovými palubami, což neopomněl Pierre Servaux zdůraznit se všemi důsledky:  „Děla z její horní a střední dělové paluby mohla střílet vpravdě rovnou dolů na naši palubu, čímž se všichni naši muži z horní paluby, kteří pomáhali loď ovládat, i pěšáci na palubovém ochozu ocitali bez ochrany a zcela nekrytí. Také jsme vypálili, jak bylo ve francouzském válečném námořnictvu zvykem, na sto kulí ze vzdálenosti krajního dostřelu, než anglická loď vystřelila poprvé. Učinila tak až v době, kdy jsme se nacházeli bok po boku a ráhno na ráhně s anglickou vlajkovou lodí; teprve tehdy zahájila palbu. Poslala nám salvu z pětapadesáti děl a karonád, která se přiřítila jako smršť kulí, velkých a malých, i střel z mušket. Zdálo se mi, že se Fougueux musí rozpadnou na kusy a rozletět...“  Salva francouzskou loď doslova odhodila stranou, čtyřiasedmdesátky ale měly bytelnou konstrukci, příval železa ovšem napáchal na horní palubě a v lanoví značné škody, které Servaux shrnul následovně:  „Déšť projektilů letěl ke trupu, prorazil jej z levoboku, nadělal v lodi peklo a pravobokem vyletěl.“  Napsal-li tento námořník, že kule letěly ke trupu, nebyl to jen stylistický příměr, výmetná rychlost nebyla nikterak velká a mnozí pamětníci se shodovali, že leckterou kuli mohli v letu i vidět. Již čtyřiadvacetiliberky (nemluvě o „rážích“ silnějších) přitom měly v boji zblízka dostatečnou průraznost, aby probily oba lodní boky skrz naskrz, což bylo zlé, ne však nejhorší. Pokud je Servauxovo svědectví správné, museli britští dělostřelci použít při prvním nabíjení plnou dávku prachu, často se ale účelově používala dávka menší, to aby kule proletěla jen jedním bokem. Uvnitř trupu pak efektem riccochet, odskoků a odrazů, páchala škody doslova strašlivé...  „Spousta lan a plachet se změnila v cáry a střely horní palubu doslova vymetly od námořníků i vojáků-ostrostřelců. Naše dělové paluby přesto utrpěly méně, z boje bylo vyřazeno sotva třicet mužů. Přesto úvodní pozdrav, jakkoliv tvrdý a surový, naše muže neodradil. Dobře udržovaná palba ukazovala Angličanům, že i my máme děla a umíme s nimi zacházet...,“ líčil Pierre Servaux další chvíle.  Le Fougueux, nyní poněkud natočený po větru levobokem k HMS Royal Sovereign, začal opětovat salvu salvou na vzdálenost, kdy ani jeden výstřel nemohl minout. Možná měl výhodu, obsluhy děl příliš neutrpěly a mohly se soustředit jen po jedné straně dělových palub, zatímco britská loď musela obsluhy rozdělit, neboť začínala pálit z obou boků, z pravoboku na Francouze a z levoboku na španělskou Santa Ana, jíž proplouvala za zádí.  „Anglická loď, která k nám doplula, přeťala linii mezi námi a Santa Anou. Španělská loď, popravdě řečeno, nevypálila během našeho střetu s vedoucím Angličanem ani ránu, zůstala stranou a plula dál, aniž sebeméně zkrátila plachty, čímž nepříteli proplutí jen usnadnila.“  Není jasné, do jaké míry jde ohledně Santa Any o individuální svědectví, ani kdy tato loď vypálila poprvé. Některá svědectví z britské strany říkají, že střílela a palbu začala vést dokonce o chvíli dříve než Le Fougueux, jakmile se k ní ale HMS Royal Sovereign přiblížila a mohla uplatnit plnou levoboční salvu, nastalo na španělské lodi peklo.  „El rompió todo. Rozbili všechno,“ poznamenal lakonicky jeden ze členů posádky. Kartáče a kule boční salvy britského trojpalubníku vážily dohromady kolem půl tuny a na španělské lodi vyřadily, možná v důsledku měkčího dřeva na obšívce, čtrnáct děl. Španělské dělostřelce to neodradilo ani nezlomilo, odpověděli stejně a Collingwoodově vlajkové lodi stihli rozbít levobok tak, že do něj bylo místy vidět. Onen zápas shrnul sám Collingwood, který to, co dělal on, popisoval ve třetí osobě:  „Při prvním proplutí kolem Santa Any jí Royal Sovereign poslala jeden a půl salvy do kormy, skrze kterou střely pronikly, pobily a zranily na 400 mužů, načež s kormidlem ostře na pravobok přirazila tak těsně, že se spodní ráhna obou lodí dotýkala. Když španělský admirál (don Ignacio de Alava) zjistil, že má Royal Sovereign v úmyslu přirazit k jeho závětrné straně, shromáždil všechny síly na pravoboku a váha železa, které Santa Ana vychrlila, byla taková, že roztrhla Royal Sovereign bok dva pásy obšívky nad čarou ponoru. Závětrovková i hlavní ráhna se tříštila ...“.   Britská loď sice do mezery v linii Kombinovaného loďstva vplula, byla však sama a ocitla se ve dvou ohních. „Po kapitánově krátkém manévrování jsme dokázali vzdálenost zkrátit natolik, že se náš čelen dotýkal jejího záďového zábradlí. Tímto manévrem se nepřátelská loď ocitnula u střílen našeho levoboku, přičemž my sami jsme se vystavovali jen pár ranám z jejich záďových děl,“ líčil pokračování boje Pierre Servaux z Le Fougueux. Francouzský dvojpalubník se tedy dokázala natočit bokem k zdi HMS Royal Sovereign, přičemž mezeru, do níž se Collingwood sunul (to slovo je případné, rychleji plout nemohl a prostoru měl pramálo), uzavíral a vrchovatě oplatil první ničivou britskou boční salvu: „Zanedlouho jsme spatřili, jak se přes bok kácí Angličanův besan. Ústrojí i tělo kormidla měl poškozené, což činilo loď neovladatelnou. Plachty volně pleskaly ve větru, jak jim takeláž pocuchaly naše střely. Na nějakou chvíli přestala ta loď střílet. My naopak znásobili úsilí, a pak jsme spatřili, jak padá jejich hlavní košová čnělka. V tom okamžiku vyvěsila anglická loď na přední stěžeň dvě signální vlajky. V nás to vzbudilo pocit, že volá o pomoc. Nepočínali jsme si vůbec špatně!“

Cuthbert Collingwood věnoval ve své vzpomínce pár slov památce navigačního důstojníka Williama Chalmerse, který stál na palubě vedle něho: „Velká střela téměř přerazila jeho tělo. Hlavou mi klesl na rameno a povídal, že je mrtev. Podepíral jsem jej, než se ho chopili dva muži. Nedokázal nic říci, žehnal mi však, a když ho odnášeli, vypravil ze sebe, že by rád žil, aby si mohl v novinách přečíst zprávu o vítězství.“ Collingwoodova vlajková loď vskutku volala o pomoc a měla proč, neboť se ocitala doslova v křížové palbě. Krom Le Fougueux a Santa Any po ní pálily i San Justo, San Leandro, Monarca, Le Pluton a Magonova vlajková L’Algésiras, byť výstřely vzdálenějších lodí nemohly HMS Royal Sovereign výrazněji ublížit. Britská admirálská loď občas všem oplatila a její kule zalétaly až k Lucasově Le Redoutable, plující hodně vpředu, v závěsu za Villeneuvovou vlajkovou Le Bucentaure. „V oné čtvrthodině předtím, než se dokázala do akce zapojit kterákoliv další britská loď, došel k admirálovi (tj. ke Collingwoodovi) kapitán Rotheram, jehož odvaha byla pozoruhodná a překračovala onoho dne všechny meze, potřásl mu rukou a pravil: ,Sire, zpomalili palbu (na Santa Aně) a budou se muset brzo vzdát.‘ Na palubě Royal Sovereign už vskutku usoudili, že by mohli získat podíl plynoucí ze zajetí španělského admirála, který plul v prostřed floty o třiatřiceti plachtách, a to ještě dřív, než dorazí jakákoliv jiná anglická loď. Avšak Santa Ana, ačkoliv byla soustavnou palbou z Royal Sovereign vystavena hrozné zkáze a nedokázala už víc než tu a tam děly odpovědět, pokračovala se svrchovaným odhodláním v boji. Opírala se přitom o pomoc sousedních lodí, které teď anglickou loď obklopily a snažily se ji zničit ještě předtím, než jí vlastní lodě přispěchají na pomoc,“ vyprávěl Collingwood.

Toto je ukázka z knihy TRAFALGAR, anatomie námořní bitvy. Bitva u španělského mysu Trafalgar, svedená 21. října 1805 mezi 33 řadovými loďmi francouzsko-španělské floty admirála Villeneuva a 27 britskými řadovými loďmi admirála Nelsona, který zde zemřel, je jedním z největších a nejproslulejších námořních střetů v dějinách. Tato kniha, která si skutečně zaslouží podtitul Anatomie námořní bitvy, líčí Tragalgar na základě vyprávění mnoha očitých svědků od admirálů a kapitánů po prosté členy posádek všech zúčastněných národností. Přibližuje i zásady bojové taktiky plachetních lodí, manévrů, dělostřelby a plavby samotné. Popisuje vše, co bitvě předcházelo od úniku spojeneckého loďstva přes složitou plavbu do Karibiku a zpět, střet u mysu Finisterre až po tečku za Trafalgarem, bitvu u mysu Ortegal. Odpovídá i na otázku, zda admirál Villeneuve skutečně zhatil Napoleonovy plány na invazi do Anglie.

Autorem knihy je Jiří Kovařík, F.I.N.S. (*15. 7. 1950 v Praze). Historik, autor literatury faktu a překladatel, čestný člen The International Napoleonic Society. Napoleonským a koaličním válkám věnoval řadu knih, zejména pětisvazková Napoleonova tažení.

Knihu vydalo 21. 10. 2008 (v den 203. výročí bitvy) nakladatelství Elka Press. K dostání je u všech dobrých knihkupců, u výhradního distributora Krameriova knižní distribuce, Vosmíkova 538, 396 01 Humpolec (tel. 565-532-837, fax 565-532-837, e-mail krameriova@krameriova.cz), anebo na adrese nakladatelstvi: Elka Press, P. O. Box 46, 111 21 Praha 1, elkapress@iol.cz.

Pevná vazba, černobílé ilustrace, 496 stran, MOC 309 Kč.