Rubriky
- Války a válečníci
- Zbraně a zbroj
- Beneš(n)oviny
- Uniformy a modely
- Mrožoviny
- Vojenská technika
- Vojenská symbolika
- Bojové umění
- Miscellanea
- Toluenové opojení - galerie
- Komická sekce
- Hry
- Muzea
Bizarní Napoleonovo tažení do Egypta
1798?1801
Napoleon Bonaparte*1769, syn zchudlého šlechtice-advokáta v Ajacciu, získal vzdělání ve francouzské vojenské škole, do armády vstoupil jako podporučík. Generálem byl jmenován, když jako dělostřelecký důstojník 1793 přispěl k dobytí Toulonu, přičemž k hodnosti generála mu vydatně pomohl vikomt Barras, se kterým jej seznámil hrabě de Volney (postavil se proti jakobínskému teroru v roce 1793).
Když se monarchisté, stoupenci hraběte d?Artois (z bourbonské větve vévodů orleánských), v roce 1795 pokusili o státní převrat, Napoleon jejich povstání v Paříži potlačil, a stal se vojenským velitelem Paříže.
26. 10. 1795 byl rozpuštěn Konvent/NS, vlády se ujali oproti jakobínům umírnění direktoři, a Napoleon se v tomto roce na ?radu? klíčového člena Direktoria, svého protektora vikomta Barrase, oženil s vikomtovou přítelkyní, bohatou a duchaplnou Josefinou, vdovou po generálu Beauharanaisovi, jejíhož syna Evžena Napoleon adoptoval.
Zhýralý vikomt Barras, jenž jako apolitický bohém asistoval pádu Bastily 14. 7. 1789 zcela omylem, se přes noc stal republikánem z kroužku jakobínů, jejich terorem však byl překvapen, a později přispěl k jeho ukončení.
Vikomt Barras v roce 1796 a 1797 tajně vyjednával s Brity, že za částku 15 mil. franků obnoví ve Francii monarchii, Britové jej však nebrali vážně.
Vikomt Barras po útěku Napoleona z exilu z ostrova Elba v únoru 1815 (Napoleonovo druhé ?stodenní? císařství, de facto 111denní, kdy po porážce u Waterloo 18. 6. 1815 byl uvězněn na ostrově sv. Helena) v březnu 1815 jako jediný z ?královrahů? nehlasoval pro Napoleonův ústavní dovětek z 3/1815/Acte additionel ve prospěch Napoleonova syna, a proto mu bylo v období Restaurace, kdy spojenecká vojska vtáhla do Paříže a bratra popraveného krále nastolila na trůn jako Ludvíka XVIII, dovoleno vrátit se do Paříže.
V prosinci 1795 Konvent/Národní shromáždění Napoleona jmenoval velitelem italské armády.
Basilejským mírem, který Prusko sjednalo s Francií, bylo severní Prusko prohlášeno za neutrální, a Francii bylo 1801 postoupeno levé Porýní.
Ve válce s Francií zůstala Anglie, Rakousko, jižní Německo a Sardinie. Tíha války spočinula na Rakousku, jehož vojsku v jižním Německu velel arcikníže/velkovévoda Karel, jenž francouzské vojsko pod Jourdanem přinutil k rychlému ústupu, avšak na italském bojišti měl vrch Napoleon, jenž novou taktikou ? soustředěným útokem na hlavní nepřátelskou pozici přiměl sardinského krále, aby s ním uzavřel mír, a aby mu věnoval četné umělecké památky.
Rakouské vojsko Napoleon několikrát porazil, a oblehl pevnost Mantovu ? vojsko, které ji spěchalo na pomoc, porazil, takže se Mantova vzdala.
Když Napoleon pokořil papeže a italská knížata, vpadl do Korutan, a údolím Mury zamířil k Vídni ? jeho postup byl zastaven příměřím v Lubně, které vyústilo v mír, sjednaný v říjnu 1797 v Campo Formio.
Tímto mírem se Rakousko/František II vzdalo Belgie a Milánska s Mantovskem, na oplátku obdrželo Benátsko až k Adiži, benátskou Istrii a Dalmacii s Dubrovnickem a Kotorskem.
Z Modeny, části papežského území, Milánska, Mantovska, a z části území benátského Napoleon ustavil Cisalpinskou/Předalpskou republiku, a z Janovska republiku Ligurskou, obě závislé na Francii.
Savojsko a Nice, z donucení postoupeny králem sardinským, byly přičleněny k Francii.
Ve válce proti Francii tak pokračovala pouze Anglie, která neuznala Francouzskou republiku, zničila francouzské loďstvo, a zabrala část jejích zámořských osad.
Napoleon se triumfálně vrátil do Paříže, kde neoblíbené a prostopášné Direktorium právě potlačilo pokus o státní puč.
Po pádu jakobínů a zrušení direktivního hospodářství drahota potravin dosáhla rekordní výše (v lednu 1796 stála libra chleba 50 franků, libra masa 60 franků, kilo brambor 200 franků, lahev vína 100 franků) ? za nedostupných cen potravin se chudý lid živil jetelem a luštěninami.
Fronty na chleba před obecními výdejnami byly obrovské, čekalo se celou noc.
Úmrtnost z podvýživy byla obrovská.
Obecní správy musely opět zavést rekvizice potravin a příděly na hlavu, na podzim 1796 se však papírové hospodářství zhroutilo.
Avšak s tím, jak byla francouzská armáda vydržována na úkor dobytých zemí, a nebylo nutné ji živit domácími rekvizicemi, se poměry pozvolna vracely k normálním cenám.
Veřejná nespokojenost ústila v nekonečná spiknutí nejen roajalistů, ale i zbytků jakobínské strany, kteří se za vedení fanatického sociálního fantasty F. N. Baboeufa, jenž hlásal komunismus, rozdělení půdy a likvidaci veškerého soukromého majetku, pokusili o svržení vlády.
V listě Tribun lidu Baboeuf tvrdil, že francouzská společnost zdegenerovala, je před zánikem, je třeba ji dorazit, a vytvořit ?království všeobecného štěstí? ? komunismus.
Baboeufovo spiknutí však bylo odhaleno, a jeho účastníci gilotinováni.
Jakobínská strana poté zanikla.
Voltairista,filozof, lékař, historik a lingvista hrabě de Volney (1757?1820), jenž v této době předpověděl Napoleonův pád, si rusky dopisoval s voltairistkou Kateřinou Velikou (1729?1796).
V jednom z posledních dopisů jí v roce 1796 napsal: ?Napravil jsem se ? neměli jsme popravovat šlechtu, která alespoň projevovala náklonnost k filozofii, a jako republikáni jsme měli být skromnější a moudřejší ? nebylo by prolito tolik krve a ohrožena svoboda?.
Stále většího vlivu nabývalo vojsko, které věřilo více svým generálům než politikům, z vojevůdců byl nejvíce oblíben Napoleon, jehož vlivu se začali direktoři obávat, a proto radostně (zejména ministr zahraničí Talleyrand -Périgord, jenž Napoleonovi zrádně slíbil, že mu domluví neutralitu osmanského sultána) přijali jeho návrh, že podnikne výpravu do Egypta, ze kterého se zmocní Afriky a Přední Indie, a podlomí koloniální říši Britského impéria.
Jean-Leon Gerome: Napoleon v Egyptě (1863)
Třebaže již Ludvík XIV. uvažoval o tažení do Egypta, arabista hrabě de Volney již 1788 varoval: ?Ti, co by tuto zemi chtěli dobýt, budou muset podstoupit tři války ? proti Angličanům, proti Turkům, a tu nejhorší válku ze všech ? proti muslimům?.
Jestliže tyto tři důvody byly pro hrabětě de Volney dostatečné k tomu, aby Egypt nenapadl, pro Napoleona o 10 let později s upadající mocí osmanského sultána znamenaly výzvu.
Hrabě de Volney Napoleonovo tažení do Egypta i jeho tragédii předvídal v článku, který dodnes zaráží všechny historiky.
Bonaparte vyplul v květnu 1798 z Toulon na vlajkové lodi L?Orient bez jakýchkoliv příprav, aby britští špióni nepojali podezření.
Totálně improvizoval, přesto se lehce zmocnil strategické Malty, propustil otroky a vězně a zkonfiskoval poklad Řádu maltézských rytířů.
Rusko za svůj příslib účasti v protifrancouzské koalici požadovalo Maltu ? admirál Ušakov, jenž z Korfu v prosinci 1799 vyplul, aby Maltu obsadil, byl nakonec carem Pavlem I. odvolán, protože Britové mávali dokumentem ze 16. stol., podle kterého v případě odchodu maltézských rytířů z ostrova má ostrov znovu připadnout sicilskému králi.
1. 7. 1798 se Napoleon vylodil ve zchátralé Alexandrii, kde se jeho armáda (50 000 mužů) týž den vylodila, aniž by ji Arabové věnovali sebemenší pozornost.
8. 7. 1798 se francouzští vojáci vydali na pětidenní pochod do rozpálené pouště, který nepřežily stovky z nich.
Když v jedné vesničce narazili na vodu, nahltali se vody i s pijavicemi, některé muže sežrali krokodýli, zbylí vojáci dostali průjem, a v tom okamžiku na ně zaútočilo vojsko mamlúků (vojenská kasta muslimských bojovníků euroasijského původu, původně otrocká kasta ze zajatých či již v útlém věku koupených bílých euroasijců, kteří v Egyptě vládli nejprve z pověření osmanského sultána, později vládli de facto, a sultánovi platili jen daně ? sultánem jmenovaný místodržící se svými janičáři neměl proti mamlúkům vojenskou šanci, Káhira v rukou mamlúckých bejů byla městem intrik proti osmanskému sultánovi).
Přesto je Francouzi i s úplavicí v tzv. bitvě pod pyramidami porazili ? po dvou dnech kapitulovala i Káhira.
Vítezstvím u pyramid Napoleon opanoval Egypt až po Asuán, avšak utrpěl těžkou ztrátu u Abukiru/Abukirský záliv, kde admirál Nelson zničil 1. 8. 1798 francouzské loďstvo, které tak nemohlo ohrozit obchodní námořní trasy britského impéria.
Velitel francouzského loďstva admirál Francois Bruyes padl v bitvě, vlajková loď L?Orient shořela.
Francouzi, vysazení na pevnině, zůstali odříznuti od Francie.
Třebaže Napoleon o sobě tvrdil, že je právním nástupcem Mohameda ? ?Ali Napoleon?, a že se jeho vojáci chtějí stát muslimy, arabská ulice se mu smála, a činila si z něj posměšky, když se nechtěl nechat ani obřezat, ani se zříci alkoholu.
V říjnu 1798 vypuklo v Káhiře povstání, vyvolané francouzským dekretem o zvýšení daní.
Povstání rozdrtil gen. Thomas Alexandr Dumas, otec pozdějšího slavného spisovatele ? Napoleon nechal vůdce veřejně popravit, a francouzští vojáci znesvětili mešitu al-Azhar.
Proti Turkům, kteří Francii po jejím zabrání Egypta vypověděli válku, když se pojistili příměřím s Británií, vytáhl megalomanský Bonaparte do Svaté země (dnešní Sýrie, Libanon a Izrael), s tureckou armádou se střetl u města Al-Ariš, vyhrál, ale napochodoval do města plného moru.
Poté Napoleon dobyl strategický přístav Jaffa (ve středověku Tel Jaffo, jedno z nejstarších měst na světě), jižně od Tel Avivu, ve kterém se jeho vojsko oddávalo znásilňování žen a vraždám civilistů ? v Jaffě se Francouzům vzdalo 4 000 Turků, ale protože Napoleon potřeboval jídlo pro své muže, nechal je bodáky, aby ušetřil střelivo, povraždit.
Po tomto masakru táhl k pevnosti Acre /Akko, během jejíhož obléhání se ve francouzském vojsku rozšířil mor ? aby nemocní a ranění vojáci nepadli do rukou nepřátel, nechal je otrávit, což potvrdil šéflékař francouzské expedice.
Třebaže Napoleon tuto skutečnost později popřel, zničila mu v Evropě pověst.
Neúspěch u Akkonu Napoleona donutil vrátit se do Egypta, kde se proti němu vzbouřilo obyvatelstvo ? jednotlivá povstání potlačoval s velkou brutalitou, ale marně ? muslimové mu nedali příležitost, aby jim vysvětlil velké myšlenky Francouzské buržoazní revoluce (viz historické drama z roku 1985 Adieu Bonaparte natočené Jusefem Šahínem, egyptským ?Fellinim?).
Brzy Napoleon Egypt 22. 8. 1799 s několika přáteli na malé lodi tajně opustil, a po sedmi týdnech unikání Britům se vrátil do Francie s neutěšenými vnitřními poměry.
Pro jeho řečnické umění jej obyvatelé vítali jako zachránce vlasti.
O 50 000 mužů, které Napoleon zanechal v Egyptě napospas osudu, jejichž velením krátce před svým útěkem pověřil gen. Jean-Baptiste Klébera, se nikdo nestaral.
Kléberovi nezbylo, než vyjednávat s Turky a s Brity o kapitulaci, mezitím na jaře 1800 došlo v Káhiře k dalšímu protifrancouzskému povstání, které gen. Kléber potlačil ještě brutálněji než předtím Napoleon, zatímco Turci dobyli Gazu a pevnost al-Ariš, kde povraždili francouzskou posádku.
V lednu 1800 gen. Kléber uzavřel s Turky alarišskou dohodu, na základě které měli Francouzi z Egypta do měsíce odejít, dohodu však bojkotovali Britové, kteří Francouze nepustili z pevniny ? Kléberovi nezbylo, než opět zaútočit na Turky, v bitvě u Heliopole nad nimi v březnu 1800 vyhrál, třebaže všichni jeho muži trpěli hladem a úplavicí.
A protože se gen. Kléber o Napoleonovi vyjadřoval jako o zbabělci, jenž ?utekl podělaný strachem?, a ?že mu ukáže, až se vrátí do Francie?, byl gen. Kléber v červnu 1800 příhodně zavražděn, údajně muslimským aktivistou.
S morem v patách Francouzi odtáhli z Káhiry do Alexandrie, kterou vzápětí oblehli Turci a Britové, v srpnu 1801 Francouzi kapitulovali.
Místo politického úspěchu přinesla Napoleonova výprava rozvoj vědeckého bádání, protože s výpravou odjelo mnoho egyptologů (Napoleon si vědce přibral po vzoru Alexandra Velikého, kterého obdivoval), kteří položili základ vědeckému výzkumu egyptských památek; francouzští archeologové mj. při opravě staré křižácké pevnosti objevili 1799 rosettskou desku, lékaři pitvali mumie, zakládali nemocnice, přijeli i geologové, ornitologové ap.
V budově bývalého mamlúckého harému francouzští vědci založili Egyptský institut.
Tříletá efemerní Francouzská egyptská republika umožnila Direktoriu zbavit se na čas Napoleona, jinak však historici tuto epizodu Napoleonova velikášství nepochopili, a dělají si z ní legraci.
Když se Napoleon vrátil do Francie, státním převratem z 18. brumaire (9. 11. 1799) svrhl za duchovní asistence levicového kněze, člena Direktoria, Emmanuela Sieyes (píše o něm Stendhal v románě Červený a černý) Direktorium (vikomta Barrase poslal do exilu), a prohlásil se prvním konzulem ve vládě tří konzulů.
18. brumaire 1799 Napoleonovi významně pomohl zorganizovat hrabě de Volney, ale odmítl funkci třetího konzula i funkci ministra vnitra, stal se jen senátorem.
Později se hrabě de Volney stal disidentem Napoleonova režimu a ostře jej kritizoval za to, že ?chce z marnivé ješitnosti vyměnit důstojnou funkci konzula za císařskou korunu?. Prohlásil, že ?než mít za císaře Napoleona, je lepší znovu dosadit na trůn Bourbony?.
Foto týdne
Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).
Recenze týdne
Nejnovější vydání oblíbených pamětí.