logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

DE OPPRESSO LIBER. PŘÍPAD PLUKOVNÍKA MAREČKA

Celý život jsem věřil na porotní soudy. Spravedlnost je totiž jak známo slepá. Zákon pojímaný formál-ně snadno může vést k takovému extremismu, jaký známe z historie Číny, kde za zabití byl trest smrti. Což vedlo k tomu, že po popravě odsouzence bylo třeba - podle zákona - popravit i kata a následně opět jeho kata, atd. Nejen krajně nepraktické, ale rovněž neodpovídající oné deskripci premise zákona jako vyjádření obecné vůle. (Bolševik nám spravedlnost arciť od této premisy odklonil do formy zákona jako vyjádření třídních vztahů a dosud jsme se z toho nějak nevybabrali).

Poroty Když nám náš pan ministr spravedlnosti, tehdy jistý Novák, tvrdil, že porotní soudy u nás nemají tradici, nemluvil pravdu. Existovaly už za Rakouska, pak za Rakousko-Uherska a existovaly dokonce i v údajných temnotách carského samoděržaví. Tady byl nejznámější případ atentátnice Zasuličové, která roku 1878 odstřelila přímo v jeho kanceláři náčelníka petrohradské policie, a kterou porota neuznala za vinnou. Jako ošklivou a nedosti revoluční menševičku, ačkoli byla od roku 1900 redaktorkou jeho časopisu Jiskra, ji roku 1919 pak, zajisté bez poroty, nechal odstřelit jistý Lenin.

Takže náš pan ministr, a vůbec ne sám mezi našimi ministry, nevěděl o čem mluví. Přinejmenším z Čapka a Poláčka by měl o porotních soudech u nás cosi vědět. Asi moc nečte. Případně věděl, ale také ne sám mezi našimi ministry, používal slovo k tomu, aby zakrylo myšlenku. Ono je totiž mnohem lehčí podplatit jednoho soudce než dvanáct porotců, že ano? A jak by k tomu naši jurisprudenti přišli, aby byli zbaveni tohoto zdroje příjmů?

Nicméně má víra v porotní soudy byla otřesena. Poprvé veleznámým případem O. J. Simpsona, kde podle mého názoru americká, jmenovitě kalifornská spravedlnost, ustoupila ulici. Tím druhým případem je causa George Marečka. Jistě, jmenuje se Jiří, ale nechtějte, aby se to Američan naučil vyslovovat. Jiří je ostatně George. To jen staroslovanský pravopis učinil z George česky Jiřího.

Osudy spjaté s dějinami

Jiří Mareček se narodil roku 1931 v Čechách, jeho tatínek byl četnický důstojník, v době nejkritičtější velitel SOS (Stráže obrany státu) v Sudetech, a roku 1939 se vzdálil do Francie a pak do Anglie, aby bojoval za republiku. Na rozdíl od politiků, kteří se k tomu neměli když měli, šel bojovat. Jiří byl i s maminkou ná-sledně německými národními a dělnickými socialisty internován a podařilo se jim přežít Terezín.

Zde si zapamatujme jméno Inge. Ta se totiž také narodila v Československu, dokonce ve městě kde žili Marečkovi, ale vzhledem ke svému vztahu k německému národnímu a dělnickému socialismu je musela po válce nedobrovolně opustit. Později se v Německu provdala za amerického vojáka a díky tomu se ocitla ve Fayetteville v Severní Karolíně, základně to Zelených baretů (Fort Bragg) kde se na pensi usadil i plukovník Mareček. Dokonce o pouhých pár domů od něho. Inge má dceru, ta slouží u německé policie a roku 1991 při-jela za maminkou na dovolenou do USA.

Po tak zvaně vítězném únoru měli Mareček senior i syn, dorostlý už do věku, kdy je možno prchat, za to, že historie se opakuje a budování socialismu už nikoli národnosti německé, ale ruské, bude odzvoněno. Shodnou cestou jako bylo odzvoněno tomu prvému útoku na civilisaci provenience nacistické. Nebyli roz-hodně sami. V obou válkách rozhodujících také o naší existenci se za nás přece nebojovalo u nás, ale na vzdálených frontách. V obou těch válkách to byla přece naprostá minorita Čechoslováků, kteří tam o tom pro nás rozhodli. Jiří Mareček vstoupil do americké armády. Sloužil u stejné jednotky, kde na cestě boje proti ne-přátelům svobody sloužili i oba bratři Mašínové. Spolužáci Václava Havla a stále varující dluh naší současné politické representace. Zcela mimochodem, také vnuk generála Chodoroviče, pochovaného v Praze na Olša-nech, a později jiný americký plukovník, Sobitchevski. Že vám to jméno nic neříká ? Neviňte sebe, ale ty, kdo vám o tom neřekli. Generál Chodorovič byl roku 1914 náčelníkem Kyjevského vojenského okruhu, měl českou manželku Růženku a byl to on, kdo povolil formování České družiny. Tedy po 300 letech prvé české - československé - brannosti. To byl základ Legií a ty zas jediným a hlavním argumentem pro naši samostat-nost.

Hrdinové a hrdina

Plukovník Mareček se stal v amerických ozbrojených silách, jmenovitě Zelených baretech, legendou.

Soldiers folding from the sky, some survive and some to die. They are the best the country has, they are wearing green barrettes.

Participoval ve válkách v Koreji, Vietnamu i Africe a sloužil své adoptované vlasti tak, jako tím záro-veň sloužil své vlasti původní. Vždy u vědomí toho, že svoboda je nedělitelný statek v jehož obraně není ex-tremismu. Projevil hrdinství na bitevním poli, v jednom případě zachránil osobní srdnatostí pět svých zraně-ných kamarádů z rukou Vietkongu a stal se následně postupně nejvíce vyznamenaným vojákem ozbrojených sil USA. Ve Fort Braggu naleznete jeho jméno na Desce cti. Zde se sluší poznamenat, že to byl pan president Clinton, kdo se pokoušel Zelené barety zrušit. Muž, vyhnuvší se i pouhé možnosti být odveden, cestou do ciziny, která zahrnovala i komunistické Československo (víme v jaké společnosti se tu pohyboval) a SSSR. Tu cestu pro něj údajně, a proč tomu nevěřit, organisovala naše 2. správa StB. Na závěr své presidentské a levi-čácké kariery poněkud pozdně prohlásil, že je mu líto, že nikdy v armádě nesloužil. Inu, měl jiné starosti.

Třebaže jsem o existenci legendárního plukovníka Marečka už řadu let věděl, seznámili jsme se s Marečkovými roku 1984, když se George ve Fort Ord v Kalifornii připravoval na svou misi v Mogadišu. (Když tam pak odletěl, zjistilo se, že se nepamatovalo na v Africe potřebné svíčky a obíhal jsem americké intendanťáky, aby mu jich tam urychleně a mimořádně 5000 dopravili). To už byl George podruhé ženatý. Počkal, až budou do života řádně vypraveni a na svých vlastních nohou dvě dcery a syn z prvého českého manželství v Chicagu. Díky své službě neměl příliš možností žít s rodinou, ale věděl, že je za ni odpovědný. Potom se, během svého diplomatického působení v Thajsku, rozvedl a znovu oženil s překrásnou a o hodně mladší Číňankou Viparat. Jinak též držitelkou thajského diplomatického pasu. Nepatřil k mužům, kterým by se chtělo žít sám. Měli i společné hobby. Stavbu železnic. Těch miniaturních. Manželky obvykle nemívají pro tyto mužské záliby jiný než shovívaný vztah, ale Viparat byla mašinkami stejně nadšená jako George. Společ-ně také postavili a obsluhovali miniaturní modelovou železnici rozsahu nikdy nevídaného. Asi 3 x 8 metrů. Kdysi v Praze slavný Král železnic, kam jsem pravidelně tahával tatínka, aby mi za dvacetník vhozený do automatu rámu výlohy ten model pustil, byl dokonale zastíněn. Plukovník Mareček se mi osobně zavděčil také tím, že mi půjčil svůj vlastní padák, když jsem zatoužil zase si jednou skočit. Zrovna mi bylo padesát.

Kromě železnice jsme se s Marečkovými stýkali i společensky. Chodili tančit do důstojnického klubu. Společně oslavili i moje zmíněné padesátiny, když na ně došlo. Troufám si právem tvrdit, že jejich manželství bylo příkladné.

Hodiny začínají tikat

Tehdy také došlo k osudovému setkání jednoho mého tehdejšího podřízeného seržanta R. Prestona s Marečkem. Moji zásluhou. Preston se dostal do maléru pro svůj specifický vztah k ženám, a já požádal Ma-rečka, protože Preston byl jinak dobrý voják a Bohem nadaný lingvista, aby mu, pokud to půjde, z toho maléru pomohl. Pomohl. Preston se námořní kapitánce Martin, kterou urazil, omluvil a ta netrvala na potrestání. Ná-mořní kapitán je, mimochodem, hodnostně roven armádnímu plukovníkovi. Ta záležitost tkvěla v tom, že Preston vyjel po jakési kolegyni, vojínce; té se to nelíbilo a stěžovala si. Vyšetřující námořní kapitánce pak jazykově talentovaný, ale zcela bez jakéhokoli formálního vzdělání a obecně poněkud buranský seržant sdělil, že ženské nemají v ozbrojených silách co dělat. Což se jí pochopitelně dotklo a začala se snažit, aby v ozbrojených silách neměl co dělat Preston. Nebojte se. Dospějeme k tomu, jak a proč bylo toto setkání roku 1984 pro plukovníka Marečka osudové o celou dekádu později.

Pražské znásilnění

Jestliže vám jméno Preston nic neříká, připomeňme si onen článek, tehdy ještě Rudého práva z roku 1994, který ohlašoval: Agent CIA znásilnil dvě české ženy. Tímto agentem CIA v nejlepších tradicích ob-vyklé rudoprávní persifláže (nemohl být agentem CIA, protože jednak nemá vysokoškolské vzdělání, jež je ke službě CIA podmínkou, jednak CIA nesmí přebírat talenty armádě a její službě DIA), byl podle RP právě Russel Preston. Sloužil tehdy v Praze jako americký liason na českém ministerstvu obrany a ke znásilnění -popírá je - došlo v pražském hotelu International, kde Američané činní na našem MO tehdy bydlili.

Pozoruhodné aktivity seržantovy

To jsem ovšem netušil, že Sgt. Preston, navzdory svým závazkům ve speciální jednotce Moutain In-fantry Zelených baretů umístěné v Bavorsku, není v Československu poprvé. Navštívil je bez vědomí svých nadřízených už v létech 1987 a 1988. Použil sice svého civilního pasu, ale od překročení hranic se netajil tím kdo je a kde slouží, hrdě se recepční v hotelu Evropa (jinak agentce StB krycím jménem Jehla) prohlašoval i "za zabijáka od Zelených baretů".. Neznalost, blbost ? Těžko. Byl jsem tím, kdo seržanta připravoval a pro případ cesty do Československa (ovšem s vědomím nadřízených) na praktiky StB a na prostoupenost jejích agentů v hotelích a mezi slečnami sboru Tuzex, zvláště opakovaně upozorňoval. Jehla pochopitelně své řídící orgány neopomenula informovat a vstoupila s milým seržantem do úzkého svazku. Dohodila mu i svou kama-rádku krycím jménem Axa. Byl založen zvláštní svazek Rosťa, slečnám dovoleno zajíždět za seržantem i do jeho posádky v Německu. StB má přece pro lásku pochopení. Jeho sexuální praktiky byly, řekněme, natolik zvláštní, že se Axe zajídaly. Takže Axa se hleděla styku s ním vyhnout. Když jí ale kamarádka Jehla podrazila a prozradila na ni řídícímu důstojníku 3. správy StB - tedy vojenské rozvědky (major Bredzik), že se seržan-tem nekoná, moc se zlobil a hodlal jí sebrat pas. Jinak ji ovšem, a o to dotyčné šlo především, přestal použí-vat. Rozpočet tudíž zůstal Jehle. O což, jak předpokládám, zase šlo jí.

Major byl pochopitelně sdílný i k sovětským nadřízeným své služby, kterým posléze, už po převratu, svazek předal. Roku 1995 byl na žádost amerických autorit odtajněn a to, co z něj zbylo, bylo předáno do USA. Zbylo z něj pramálo, stránky byly přečíslovány a úvodní seznam vstupů zcela přepracován. Záznamy sice různých dat, ale shodnou kuličkovou tužkou a přes různost jmen a funkcí stejným rukopisem. Asi nej-podstatnější však v něm zůstaly záznamy nejnovější Prestonovy české manželky S. Zřejmě omylem, protože hodinu po předání po mně funkcionář MV, který mi ho předal, chtěl svazek zpět... Měl smůlu, už byl na cestě do USA.

Pozoruhodné curriculum vitae, tahle manželka. Původně z německé rodiny v Československu. Neod-sunuté. Jejímu otci bylo posléze povoleno legální vystěhování, leč rád navštěvoval domovinu a tamtéž i dů-stojníky StB. Zůstaly o tom záznamy. Dcera i její manžel nalezli zaměstnání v hotelu Černigov, rovněž StB řádně ošetřovaném, sloužil hlavně "studentům z rozvojových zemí". Potom i s nezletilým synem vyjeli na návštěvu do Německa. A zůstali tam. To byl trestný čin. Leč nastojte, StB se přimluvila a útěk jim byl amne-stován! I o tom zůstal záznam. V Německu se rozvedli a ženuška si nalezla, zase nastojte, zaměstnání servírky v Prestonově posádce. Provdala se za něj a manželství s Američanem jí pomohlo nejen do USA, ale i ke sta-tutu civilního zaměstnance armády USA, právě na základně Zelených baretů ve Fort Bragg. Tam se tedy Pre-ston a Mareček opět sešli. Naskytla se příležitost i pro jeho českou, či bohemáckou, choť.

Vražda

Roku 1987 odešel plukovník Mareček do více než zasloužené pense. Měl odsloužených 35 let, tedy o patnáct více než je pro takovou americkou pensi třeba. Bylo mu 56 let. Listopadový převrat mu umožnil podí-vat se znovu do Československa. Nejen soukromě. Tehdy ještě nové Československo potřebovalo přebudovat ozbrojené síly. (Nová Česká republika to moc neučinila dodnes.) Jak s dosud sloužícím majorem Bredzikem a tisící dalšími toho druhu, zůstávalo otázkou. Vojenská delegace US Army tehdy bydlila v hotelu Diplomat a podle tvrzení pana Bridzika prý s Marečkem dokonce společně posnídali (Mareček to popírá). Plukovník však poprvé od svého odchodu do exilu mohl navštívit svou rodinu, případně její hroby. Plánoval přijet později i s manželkou Viparat, poskytl tedy peníze na úpravu rodinného domu tak, aby mohl během delšího pobytu sloužit i jim a v dosud fungujícím Tuzexu zakoupil škodovku, kterou chtěl s Viparat během pobytu v Evropě, nejen u nás, používat.

Jenže Marečkovi si před cestou do Evropy roku 1991, tak jako každoročně, dopřáli ještě tradiční do-volenou k výročí sňatku v rekreačním resortu Fort Fischer na pobřeží Severní Karoliny. Tam v červnu 1991 Viparat, když si šla vyhlédnout nějaké místo na rybaření, někdo zavraždil. Plukovník mezitím v najatém bun-galovu uklízel a pral. Dokázala to řada svědků. Jiní zase dokazovali, že ho viděli jinde.

Kupodivu tam v téže době trávila čas rovněž naše známá Inge, spolu se svou německou dcerou poli-cistkou. Podle pozdějšího svědectví této německé policistky, jí byl Mareček na prvý pohled podezřelý, a tudíž ho už několik dní před vraždou pozorovala a svá pozorování si zapisovala.

Mareček zmizení své ženy sice hlásil hned večer, ale jako obvykle, policie odmítka pátrat po ní jako po pohřešované osobě dříve než za 24 hodin. Tělo našli přibližně po 40 hodinách, policie se nijak zvlášť nesnažila, nemůžeme se jí divit, má zkuše-nost v tom, že mizející manželky odešlé po nějakém rodinném sváru se obvykle po patřičném čase zase vrací. Viparat se nevrátila. Její tělo nalezla mexická rodinka tábořící na pobřeží muldy řeky Cape Fear. Plukovník od prvého okamžiku plně s policií spolupracoval, dokonce ještě v době kdy byl ve Ft. Fischer jí dal klíče od svého domu ve Fayetteville. Prvý podezřelý je obvykle manžel, či manželka. Roku 1991 tomu ale nic nena-svědčovalo. Byla provedena pitva, určena příčina smrti (velmi ledabyle), tělo vydáno ke kremaci a popel ode-slal plukovník Mareček k uložení rodině do Thajska.

Policie vraždu nebyla schopna vyšetřit a teprve roku 1995 z ní detektiv George Landry obvinil Mareč-ka. Za svědka státu se totiž přihlásil Sgt. Preston, tvrdící, že se mu Mareček k vraždě přiznal. Dovedete si představit plukovníka prošlého i diplomatickou službou, svěřujícího se jakémusi seržantu? Já ne. Preston mu-sel v důsledku událostí v Praze a jiných toho druhu opustit armádu. O což se, mimochodem, také přičinil prá-vě Jirka Mareček. Amerika (zatím) odpustila sexuální nevázanost právě jen presidentu Clintonovi. Armáda USA jí neodpouští tak snadno.

George Mareček se o málo později znovu oženil. Vzal si Češku, dokonce svou vzdálenou příbuznou. Řekli jsme, že nepatří k mužům ochotných a možná i schopných, žít sám. Nemluvila anglicky, a tak zde byl zpočátku důvod, aby jí dělala společnost Prestonova českoněmecká manželka, případně i sám Rosťa, jak si říkal. Jinak jméno na estébáckém svazku. Tento sňatek byl ovšem obžalobou použit jako motivace vraždy Viparat. Plus fakt, že plukovník posílal do Československa peníze a koupil v Tuzexu ten vůz. Zkuste vysvětlit americké porotě a americkému soudci, že jsme to, mnohdy se skřípajícími zuby, dělali s ohledem na své blíz-ké v totalitě všichni.

Pojišťovna mu bez problémů vyplatila za zavražděnou manželku její životní pojistku. Pokud by byl plukovník Mareček vrah, měl tedy čtyři roky času nejen ponechat si pojistku, ale i prodat svůj dům, opustit Fayetteville, Severní Karolinu i Spojené státy. Což neudělal.

Soud a rozsudek

Roku 1995 byl obžalován, ačkoli na rozdíl od O. J. Simpsona proti němu neexistoval jediný přímý důkaz. Mezi těmi nepřímými bylo i tvrzení jednoho ze svědků, že byl svědkem špatného chování plukovníko-va k čínské manželce, když vyhodil jednou na Den díkůvzdání krocana z okna... leč záznamem úvěrové karty obhajoba prokázala, že dotyčný Den díkůvzdání trávil plukovník i Viparat mimo Fayetteville. Jinak to vše byly věci, které možná nevrhaly na Marečka nejlepší světlo, ale byly to jen drobné příhody. Žádná z nich však nedokazovala, že je vrahem. Soudy, při kterých byla zjevně porušena práva obviněného a prokázáno značné šlendriánství policie, potom proběhly dva. Oba skončily jako mistrial. Protože stát Severní Karolina už to stálo kolem 11 milionů dollarů, navrhl v únoru 2000 soudce plukovníkovi "deal", odsouzení na 8 měsíců odbytých vazbou, pokud se prohlásí za vinného. Plukovník to odmítl. Nikoho nezabil.

Dne 14. září porota uznala obžalovaného vinným. Mareček byl odsouzen na 30 let a odveden ze soudní síně v poutech. U tohoto soudu svědčil znovu i Rosťa. Jeho znásilnění v Praze a TV kamerou zachycené vyjá-dření pražského vyšetřovatele, že věc odložil proto, že mu bylo sděleno (kýmpak asi?), že Prestonovo odsou-zení v Praze by ohrozilo jeho svědectví u soudu v USA, bylo soudem prohlášeno za irelevantní... stejně jako jeho ilegální spojení s orgány komunistické rozvědky. Nejvíc šokující ve zdůvodnění rozsudku však je konstatování soudce, že plukovník, jako příslušník Zelených baretů, je uvyklý zabíjet. Komentáře snad netřeba.

Za zabijáka se prohlašoval právě jen Preston, jedné své pražské oběti dokonce vnikl do bytu a pokou-šel se jí zastrašovat tím, že jí zabije dítě, pokud bude proti němu svědčit. Také prý irelevantní a soud tento důkaz, že se jedná o Prestonovu osobní mstu, nepřipustil. Pocity Inge a její dcery mstící se za odsun na synu toho, kdo ho po válce organisoval, jsou porotě i soudu v USA asi tak vysvětlitelné, jako ten Tuzex. V takovém případě asi vskutku není porota, zvláště ta z občanů Severní Karoliny, moc dobrá. Stejně jako asi strach praž-ských starých struktur z Marečka působícího při budování naší nové armády. Odtud nejspíše ten nátlak na vyšetřovatele. (Pánové Buš a Osolsobě.)

Bývalí podřízení a vojáci Zelených baretů mezitím sebrali kolem 130 000 dolarů, založili spolek FREE MAREČEK (naleznete ho na internetu http://www.freemarecek.com/) a díky tomu, že jsou rozptýleni po celých Státech, vyplulo to, co Fayettevillská policie musela, či přinejmenším měla vědět. Prokazatelně věděla.

Letos v dubnu 2000 dopadla policie v Michiganském Detroitu masového vraha (prozatím zjištěno 18 obětí) Johna Ericha Armstronga, který doznal, že prvé vraždy se dopustil krátce po svém maturitním plese roku 1991, když v červnu toho roku zabil a s kondomem znásilnil nějakou ženu na pobřeží Severní Karoliny. (Odpovídá koronerově zprávě o stavu těla Viparat).

Michiganská policie rozeslala všem policejním úřadovnám v USA na jaře dotaz zda nemají záznam o nějaké nevyřešené vraždě. Severokarolinská policie odpověděla, že žádný takový případ nemají...

Mareček zatím sedí ve vězení v městě Clinton(!), soudce ho odmítl až do odvolacího soudu propustit...

Popisky k ilustracím: 01 Plukovník George Mareček 02 Viparat Marečková 03 Plukovník Mareček ve vězení

© Militaria, Elka Press

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa