Do pozice

Ukázka z knihy J. Waltera HLASY ODSTŘELOVAČŮ

Odstřelovač – vlastně každý střelec – se musel naučit střílet z mnoha pozic, ale v této otázce nepanovala shoda. Mnoho instruktorů, jako například Hesketh-Prichard, McBride a Shore, kritizovalo konvenční střelbu z kleku, tvrdili že není zvláště stabilní; a byli přesvědčeni, že střelba ve stoje, pokud by nebylo možné použít výhodného krytí, byla zřídkakdy volbou, protože by tak střelec zbytečně riskoval odhalení. Herbert McBride napsal v knize A Rifleman Went to War:

Při každém postupu může typ krajiny a okolí projít rozhodnou změnou. Člověk se přesune ze zplanýrované země plné kráterů po granátech a rozbombardovaných budov do poměrně otevřené krajiny s bující vegetací a nepoškozenými budovami – znamená to spousta úkrytů zcela jiné barvy a typu. To, co představovalo deset mil odsud výhodné stanoviště, může v novém prostředí přitahovat palbu nepřítele.

Za takových podmínek bude pro střelce jen zřídka možné zaujmout tradiční palebné pozice, které se naučil doma na střelnici. Musí být schopen přizpůsobit se všem druhům nevýhodných pozic, a přesto pořád střílet přesně. Obvyklým místem, ze kterého se střílí, bude kráter po granátu nebo malá prohlubeň v zemi. Přilétajícím střelám by měl vystavovat své tělo co nejméně. Za takových podmínek si střelec vždy opře před střelbou pušku o okraj kráteru. Brzy se naučí využít každé možné maličkosti tohoto druhu... Někdy je nutné si kleknout nebo dřepnout, nebo dokonce vstát, aby odstřelovač cíl vůbec viděl. Tyto méně bezpečné pozice je často nutné zaujmout v předstihu, aby mohl vidět nebo střílet z úkrytu, anebo zpoza krytu v popředí. Když o tom přemýšlím, nemohu si vzpomenout, že jsem někdy vystřelil ze sedu – ale i to je dobré.

McBride také popisuje obvyklou metodu střelby svých mužů ze zákopů:

Stáli na palebném schůdku a opírali se lokty o vršek předprsně, což představovalo velmi stabilní pozici. Vrchol předprsně je ale zaměřovacím bodem, na který obvykle střílí každý z nepřátelské linie … a člověk v takto exponované situaci nemusí vydržet příliš dlouho. Brzy jsme se tedy naučili vybrat nějaké místo, kde byla předprseň rozbitá, nebo jsme ze zákopu vytáhli pytel nebo dva s pískem a naskládali je na sebe, abychom si mohli dovolit nějakou ochranu před palbou přicházející zepředu. Potom jsme vystřelili z jednoho z křídel.

Někteří dávali přednost tradiční pozici vleže na zádech, zatímco jiní upřednostňovali Hawkinsovu pozici, o které se všeobecně věřilo, že je vhodná tam, kde se půda mírně zvedá, o kterou lze opřít předpažbí, i když je to často nepohodlné, protože střelec si musí vložit pažbu do podpaží.

Použití popruhu k pevnějšímu míření, oblíbené na střelnicích v době míru, nebylo v bitvě zjevně výhodné. Herbert McBride vyslovil v knize A Rifleman Went to War pochybnost o tom, že použití popruhu nemusí být vždy výhodné:

Během postupu nebo během útočných bojů na bitevním poli se to vůbec nedalo provést. Muže to příliš svazuje a brání mu to v pohybu a pozorování; také aby to bylo něco platné, musí být popruh upevněn tak těsně, aby se dal použít jen v jedné určité poloze, a v bitvě polohu měníte velmi často.

Ale popruh představuje velkou pomoc pro ty, kteří jsou v obranných pozicích, nebo pro ty, kteří se mohou zakopat na dobrém místě a zůstat tam. Ve své partě jsem viděl mnoho staromilců, kteří prodělali intenzivní trénink na střelnici, kteří si před střelbou připevňovali pušku popruhem a nechávali jej v dané poloze…

Popruh je nejcennějším pomocníkem při přesném míření a vojáci by měli být vždy poučeni o jeho použití.

Byly dokonce vymyšleny speciální způsoby tažení pušek při plazení do pozice. Němci zase aktivně podporovali střelbu nejen s puškou opřenou předpažbím na opěrce, ale také s levou rukou podpírající dolní hranu pažby. Málokde jinde se však doporučovalo používat nějakou podpěru, i když zkoušky někdy ukázaly, že pytle s pískem, za předpokladu, že mají přiměřený stupeň odolnosti, mohou být velmi užitečné.

Ačkoli pružná podložka by mohla nejhorší účinky eliminovat, pevná podložka, jako je např. betonové nadpraží nebo okenní římsa, měla vždy rušivý vliv na kmity hlavně, pokud kontaktní bod – obvykle spodní strana předpažbí – tlačil na hlaveň prostřednictvím objímek hlavně nebo nosu předpažbí. Pouze u volně usazené hlavně, nebo u hlavně přesně uložené vzhledem ke své délce je tento vliv zanedbatelný. 

Většina britských a amerických instruktorů odstřelovačů kritizovala používání stromů jako úkrytu nebo jako místa s dobrou vyhlídkou, zatímco Francouzi a Němci je během první světové války hojně využívali.

Mnozí zastávali názor, že úhel výstřelu byl nejen zřídkakdy vodorovný, ale také že bylo obtížné odhadnout trajektorii. Stromy také poskytovaly velmi špatnou ochranu, jakmile byla pozice odstřelovače zjištěna. Přesto není pochyb o tom, že byly hojně využívány. Ludmila Pavličenková v knize Lady Death uvádí:

Náš pluk předtím vyhnal nepřítele ze hřbitova, který se nacházel ve vzdálenosti 200 metrů od jižního cípu vesnice. Na hřbitově rostly stromy, pět vysokých javorů s rozložitými korunami a tlustými jasanově šedými kmeny, kterým se nějakým způsobem podařilo přežít nálety a dělostřelecké útoky. Potíže spojené s maskováním ve stepi zde nehrozily. Z knihy Combat in Finland jsem věděla, že v karelských lesích se finští odstřelovači, tzv. „kukačky“, zapojili do cílené střelby na naše jednotky, zatímco se skrývali v lesích ve větvích stromů – borovic, jedlí a smrků. Proč bych tuto zkušenost nemohla využít?

Denis Edwards zaznamenal v knize The Devil’s Own Luck událost, ke které došlo krátce po dni D v jeho oblasti Normandie:

Pod rouškou tmy jejich odstřelovači vylezli na vysoké stromy a budovy a od ranního úsvitu začali střílet ze svých vysoce výkonných pušek se smrtící přesností. Prvním varováním bylo vzdálené „prásknutí“, když vystřelili, a téměř okamžitě jeden z našich chlapců padl k zemi. Byli to fantastičtí střelci, málokdy vystřelili, aniž by netrefili to, na co mířili. Rychle jsme se naučili respektovat tyto vysoce kvalifikované Němce, kteří byli dobře ukryti několik set yardů daleko, a přesto dokázali sejmout člověka, který měl nad zemí viditelné jen temeno hlavy.

Nábojů jsme neměli nazbyt, a tak jsme věděli, že nemá smysl pálit na každý vysoký strom a stavbu v okolí. V každém případě jsme nehodlali prozradit naše obranné pozice a palebnou sílu.

A Clifford Shore v knize With British Snipers to the Reich poznamenal, že „o německých odstřelovačích na stromech bylo slyšet hodně“, ale že si byl jistý, že většina střelců sdílí jeho pochybnosti „o účinnosti a efektivitě střelby z korun stromů“:

Němci na stromech určitě byli, ale já se domnívám, že spíše jako pozorovatelé než jako odstřelovači. Existuje poměrně málo mužů, kteří dokáží střílet s přesností odstřelovačů bez opory ruky, natož v mnohem obtížnější pozici na stromě, ať již tam zaujmou jakoukoliv polohu.

Němci pro tyto „tarzany“ používali postroje a samozřejmě, že takový vynález upoutal pozornost a podněcoval představivost válečných umělců a korespondentů, takže výsledkem byla nanejvýš názorná, ne-li zcela přesná zobrazení. Nejpozoruhodnější stromový pirát, kterého jsem viděl – vhodnější slovo by bylo cítil, protože z něj zbylo jen málo, kromě smradu – se v červenci líně houpal v postroji na velkém stromě poblíž Cristota.

Připomínal mi ostatky loupežníků, které se houpaly na šibenicích za „starých dobrých časů“. Tento chorobný plod měla na svědomí salva z kulometu a také horké slunce.

Anotace knihy je ZDE.