logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Dobrovolci (# 2 / 5)

Pokračování textu o československých legionářích, tentokrát v Rusku a Francii.

RUSKO

Na počátku je Česká družina

Rusko vstoupilo do války v dojmu, že prostou početní převahou musí prostě každého rozdrtit. V pevné víře, že fiasko utrpěné na Dálném východě s Japonskem, se už nemůže opakovat, protože evropské válčiště není tak vzdáleno a spojeno jedinou a roku 1904 ještě navíc nedohotovenou železnicí.

Jenže ani ruská železniční sí? v evropské části říše se nevyrovnala německé a ruská armáda, složená většinou z negramotných mužiků, na vedení moderní války prostě nestačila rovněž. Přechod k posiční zákopové válce pak prakticky vyřadil z boje všecky jezdecké elitní jednotky a těch v ozbrojených silách říše bylo 38 %.

Co znamená využít svou železniční dopravu ukázalo hned v prvých dnech války Německo. Nejprve zasadilo zdrcující úder ruské armádě nastupující od Lodže na Vratislav, pak tytéž jednotky, přepravené německým zápolím železnicí (a tudíž nevyčerpané pochodem) uštědřily ruské armádě porážku ve Východním Prusku.

Ruská jižní fronta proti Rakousko-Uhersku byla úspěšnější. Díky zradě plukovníka Roedla zde Rusové znali dopodrobna rakouský nástupní plán a tak postoupili přes Karpaty až nad Prešov, stáli před Krakovem a překročili i horní Tisu. Generál Brusilov, tak-tak opustivší Karlovy Vary v den vypuknutí války, měl svůj hlavní stan v Bardějově a jak se můžeme dočíst ve Švejkovi, české hospodyně vykrmovaly roku 1914 husu navíc, neb věřily, že na vánoce už tady budou Rusové.

Ale to poněkud předbíháme.

Ruská statistika z roku 1910 uvádí v Rusku 113 000 českých rodin.

Vystěhovalectví bylo v XIX. a XX. století běžnou součástí života. Přespočetní členové přepočetných rodin se museli někam podít všude v Evropě. Obvyklá cesta byla na západ, do Ameriky, ale roku 1862 se emigrantům z nezbytí otevřelo i Rusko a v roce 1870 car dokonce Čechy přímo pozval.

Jedním z důvodů k odchodu z domova byla tehdy i tříletá vojenská služba. Služba v armádě, kde jsme ani nemohli používat svou řeč. Řečí obcovací, jak se to tehdy jmenovalo, byla němčina, v Uhersku maďarština.

Dodejme tu, že naprostá většina Čechů v Rusku usedlých zůstávala dosud občany (poddanými) Rakouska. Zejména těch, kdož tam přibyli po roce 1900 jako sokolští cvičitelé ? což v Rusku byla profese (dokonce i v USA, sokolskou tělocvičnou soustavu tehdy přijal například West Point, ale i carské kadetky), či jako různí řemeslníci a kvalifikovaní dělníci, kterým práce v Rusku přinášela větší krajíc, víc lidské důstojnosti a kvalitnější život než doma. Živili se zde čeští hudebníci (tatínek Jiřího Voskovce). Svá zastoupení v Rusku měly i české firmy (Laurin & Klement), české pivovary zřizovaly po zemi své filiálky. Tehdejší pivo se totiž nedalo delší čas skladovat a tak byl do vzdálenějšího Ruska dovoz vyloučen.

Částečně se podíl českých řemeslníků na vzestupu Ruska po rusko-japonské válce projevil v roce 1914 při žádosti o vstup do České družiny a později brigády. Zbrojní závody své české řemeslníky prostě nepustily.

Kromě Sokola existovaly ovšem další české spolky a sdružení. Nejvlivnější byl Čechoslovan v Kyjevě. Ten zároveň vydával i časopis, který byl spojovacím článkem našich krajanů po Rusku rozsetých. Početnější české kolonie existují kromě Kyjeva i v Petrohradu, Oděsse, Rostově, Charkově, Varšavě, Jekatěrinoslavi, a celé české venkovské oblasti na Volyni.

S vypuknutím války se ovšem Češi v Rusku, jako rakouští státní příslušníci, stávali nepřátelskými cizinci. Hutný díl starousedlíků naštěstí ne, byli dokonce pravoslavní. Pravoslaví bylo podmínkou občanství, respektive poddanství. Navíc se za ?své Čechy? hojně zaručovali i jejich ruští zaměstnavatelé.

Krátce po vypuknutí války, dne 4. srpna 1914, car přijímá českou ?krajanskou? deputaci: zástupce fy Laurin & Klement v Kyjevě Otakara Červeného, Jiřího Klecandu z Petrohradu, Svatopluka Koníčka z Moskvy a Slováka Országha z Varšavy.

Delegace navštěvovaly i členy vlády, ale asi největší podíl na zřízení českého oddílu měly intervence generál Chodoroviče velitele Kyjevského vojenského okruhu a člen místního Sokola.

A tak je, právě pod patronací tohoto generála v Kyjevě dne 20. srpna zřízena Česká družina. 28. srpna už je ke službě zařazeno 540 dobrovolníků. Mezi nimi se vyskytují jména jež mají později zazářit a ještě později pocítit komunistickou nemilost. Budoucí českoslovenští generálové Hasal, Husák (Otokar), Číla, Klecanda. Většina z nich bojuje za svou zemi i během druhé světové války. Číla, sokolský cvičitel z Oděssy, je autorem většiny naší vojenské terminologie. Zemře později v Praze ve věku 101 let, po více jak desítce z nich trávené v komunistických kriminálech.

Služba v ruské armádě ovšem nebyla žádný med. Existovaly a používaly se tělesné tresty (v Rakousko-Uhersku rovněž). První důstojníci byli Rusové uvyklí na tuto armádu s 82 % negramotných. (Však také jedna z námitek proč nelze české vojsko sestavit zněla, že to z lidí jež všichni umí číst a psát nelze). Prvý velitel České družiny, plukovník Lotocký byl bezprostředně před tím velitelem kárného praporu. (Naštěstí byl brzy vyměněn).

Na den Sv. Václava (filatelisté to znají z prvorepublikové známky) se koná v Kyjevě slavnostní svěcení praporu Družiny. Je pochopitelně červenobílý, je na něm, Svatováclavská koruna a v rozích má zemské znaky Čech, Moravy, Slezska a Slovenska.

Na frontu Družina (už 956 mužů) nastupuje 11. října 1914, rozdělena do půlrot u jednotlivých divisních velitelství. Generál Chodorovič měl totiž š?astný nápad aby se jazykových znalostí jednotky použilo k nasazení jako průzkumníků (tehdy rozvědčíků). Přechází frontu, někteří v rakouských uniformách a zase se vrací. Mnozí mají štěstí a dorazí až do Čech a do Švýcar a nazpět. Jiní mají smůlu, jsou chyceni a oběšeni. Úspěšnými rozvědčíky jsou opakovaně Švec, Diviš, Syrový, Chocholáč a kupodivu i jméno jež si dnes nevzpomínáme v dobrém. Zděnek Fierlinger. Jejich jména se znovu a znovu objevují v celoarmádních rozkazech a řády Sv. Jiří udělované jen za hrdinství na frontě doslova prší. Do rozpadu Ruské armády jich příslušníci družiny obdrží více jak 200.

Už v prosinci 1914 začne Družina do svých řad (tajně, řády to nepovolují) přijímat i zajatce. Celkem se do roku 1914 sešlo pod praporem této první československé armády, než byla přeformována na pluk, 1182 osob. Složil tu i jeden Polák a jeden Černohorec. Objevují se prví českoslovenští poddůstojníci a důstojníci. Zajímavé je profesní složení, jež vypovídá o naší komunitě v Rusku tehdy své. 79 zemědělců, 40 obuvníků, 41 zámečník, 30 krejčích, 26 pekařů, 23 soustružníků, 23 dělníků, a po jednom se vykytují profese jako továrník, zvěrokleštič, kočující umělec, majitel domu, soukromník, brusič skla.

Největší počet Starodružiníků pocházel z okresu Hradec Králové (23) a Mladá Boleslav (21) Slováci pochází z Turzovky, Velké Rovné a Kysuckého Nového Města. 149 příslušníků svá osobní data neuvedlo.

Během pobytu na frontě měla jednotka 33 nezvěstných, 27 padlých, 8 zemřelých po zranění, 14 v důsledku nemoci (cholera a tyfus) a tři zajaté a Rakušany popravené. Mezi padlými je na tu dobu i rarita, dva padlí zabití 11. dubna 1915, v Medzilaborcích, bombou vrženou z aeroplánu, praví se v záznamu. Střelec Josef Vít z Hradce Králové a střelec Ivan Smožeňuk z Prachatic.

Družiníci měli ruské uniformy, ozdobené na lemu nárameníků a čepici na rozdíl od ruských jednotek červenobílou stužkou. Původně byl červenobíle lemovaný i okraj čepice, ale pro pracnost se od toho upouštělo. Odtud tedy ona červenobílá stužka na čepici Masarykově a konečně i čepice sama. Služební a povelovou řečí ve vnitřním styku byla čeština.

Výzbroj tvořily rusko-americká puška Berdan 1888, ráže 11 mm, anebo Mosin-Nagant 1891, ráže 7,62. Odviselo o jednotky k níž byla půlrota přidělena. Na Štědrý den 1914, 24. prosince zajal (či přemluvil k přeběhnutí) praporčík Čeček s dvaceti vojáky 144 Rakušanů, většinou Slováků a Rumunů. Během pobytu na frontě získala jednotka celkem 4000 zajatců.

Činnost Družiny skončila v říjnu 1915, když už byla natolik početná, že z ní byl zformován pluk. Změnu na pluk dovoloval 21 000 dobrovolníků, hlásících se do naší armády v Rusku. Jak už poznamenáno, družiníci v rozporu s předpisy často zajatce ilegálně zařazovali do jednotky. (V Tarnově dokonce naráz 96 mužů). Největším nepřítelem dobrovolců byla ruská byrokracie. Nezřídka se stávalo, že ranění Družiny, byli z lazaretu po vyléčení posíláni do zajateckých táborů.

Nevůle úřadů byla, zvláště pokud šlo o zajatce, opřena jednak o mezinárodní právo a taky proto, že by to mohlo dávat neblahý případ příslušníkům neruských národům říše (ti ovšem nesloužili v ruské armádě už z ohledem na jazykové potíže povinně). Na rakouské straně už tehdy byla zformována Polská legie, bojující proti Rusku za obnovu Polska. Což se však nakonec tak málo líbí německému spojenci, však si také důkladný kus Polska utrhli, že jejího velitele Pilsudského uvězní.

Snad ještě slovo o generálu Chodorovičovi. Zemřel roku 1937 v Praze a je pochován na Ruském hřbitově na Olšanech. Jeho vnuk (* 1937) se v Praze nezdržel už v roce 1945. V roce 1950 začal službu v U. S. Army, ukončil ji jako plukovník roku 1993. Pak odešel sloužit do Gruzie.

FRANCIE

V předešlých vyprávěních dostali jsme ze Srbska do Ruska a v Rusku zas až na samý konec roku 1915. Nebo? autor se domnívá, že je dobré postupovat chronologicky, Rusko teď opustíme, abychom se podívali na rok 1914 ve Francii. Česká, respektive československá komunita v Paříži měla tehdy kolem 2000 duší a v celé Francii asi 8000. V Paříži samozřejmě existoval Sokol, Beseda i sociálně demokratická Rovnost. Stejně samozřejmě tam existovala i řada českých restaurací (do Paříže už se naše pivo mohlo díky železnici dostat včas). Mimopařížští Češi byli většinou dělníci, najmě zemědělští, pařížská komunita se skládala převážně z řemeslníků, velké procento bylo číšníků, ale na rozdíl od naší společnosti v Rusku k ní patřila i celá řada umělců. Z těch dodnes známých a slavných jmenujme malíře Emila Fillu, Františka Kupku, sochaře Guttfreunda, Otokara Španiela. Ten poslední pak, aniž by se tím vyhýbal službě na frontě, vytvoří většinu tak zvaných legionářských plakátů. Emil Filla se zapojil do Masarykovy zpravodajské organizace, dokonce byl v Belgii při přechodu do Holandska polapen a odsouzen k smrti, ale popravě ušel. (Dodatečně si to s ním vyřídili až komunističtí kolegové v Praze po roce 1948). Kupka už byl ve Francii usazený, ale řadu dalších tam prostě jen válka zastihla náhodou.

Nejvýznamnější postava M. R. Štefánik, už francouzský občan, se roku 1914 vrací z Equadoru a o vypovězení války se dovídá v Maroku. Přerušuje svou práci, vrací se do Francie, hlásí se do armády, ale pro špatný zdravotní stav není přijat. Zkusí to tudíž u letectva. Uspěje a hned vynikne jako letec, stejně jako již dříve jako vědec a cestovatel. O existenci našich jednotek, stejně jako o Masarykovi, se dozví až koncem roku 1915.

Už 26. července 1914, tedy ještě před vypuknutím války, uspořádá naše kolonie ve Francii u Rakousko-Uherského velvyslanectví v Paříži demonstraci. Po projevech a zpěvu Hej Slované, je z vyslanectví stržen rakouský císařský znak a taktéž spálen císařský prapor. Policie demonstraci posléze rozežene a několik účastníků zatkne.

Okamžikem vypuknutí nepřátelství se samozřejmě situace rapidně mění. Demonstrace upozornila na to, že v Rakousko-Uhersku žijí národy jenž politiku Vídně nenásledují. Snad hlavní zásluhu na tom ovšem má universitní profesor, historik a slavista Ernest Denis (1849--1921 u nás též běžně uváděn jako Arnošt).

Češi tedy nejsou považování na nepřátelské cizince, zvláště, když se hromadně hlásí ke službě ve francouzské armádě. V tomto případě ozbrojeným silám, jež jsou na službu jinozemců zařízeny, Cizineckou legií. Tentokrát poprvé (a naposled) činí Legie výjimku a dovoluje vytvořit jednotky unifikované národností. A tak je z našich dobrovolníků (pokud jsou odvedeni, opravdu ne každému se to podaří) vytvořena 21. srpna 1914, 1. setnina 2. pluku Cizinecké legie (další roty jsou pak polská, belgická, řecká a švýcarská, divize pak je marocká). Tito legionáři se navíc těší té výhodě, že nejsou přijímáni ke službě v normálním závazku Legie, ale jen na dobu války. Naše rota přijímá jméno podle sokolského pozdravu Nazdar! (Tehdy Na Zdar!) a národnostní označení tvoří červenobílá stužka na límci uniformy  jinak se od legionářské nelišící. Je umístěna v městečku Bayonne (místní dámy jí věnují vlastnoručně vyšitý prapor). Asi nebude náhoda, že starostou Bayonne je přítel profesora Denise, poslanec Garat,. Rota je doplněna českými dobrovolníky z Anglie. Dne 12. října vykonají přísahu 23. října 1914 už jsou na frontě v Champagne, kde se Francouzům po dvou měsících bojů podařilo zastavit německou ofensivu. Vžilo se pod jménem Zázrak na Marně. Hlavně díky pařížským taxikářům, kteří dokázali své jednotky na frontu včas dopravit. Je to v historii válek poprvé, kdy je k přepravě použit automobil. Rota má také své prvé padlé. Už v prosinci. Šestnáctiletý Lumír Josef Březovský z Paříže (nar. 24. října 1898 v Libni, okr. Vlašim) Až v březnu (15. III. 1915 přibude další ztráta, František Fric (nar. 3. II. 1896 v Rajhradu u Brna), který se do armády přihlásil z Anglie.

Koncem dubna je po krátkém odpočinku za frontou, Marocká divise přeložena k Arrasu, kde svůj úsek prvé linie přebírá i rota Nazdar. Tam také, 9. května 1915 v 09.40, nastupuje do útoku. Jejich dílčím úkolem je zmocnit se kot 119 a 140. Svůj úkol splní, vyslouží si v celoarmádním rozkaze toto uznání:

Vyrazili v čele útočné skupiny s nepředstavitelným elánem k útoku na nepřátelské zákopy a přes vášnivou obranu nepřítele se jich zmocnili. Postupovali bez zastávky a pokračovali v boji, třebaže ztratili všechny své důstojníky a větší část nižších hodností. Dali nesrovnatelný příklad nejčistšího ducha obětavosti a oddanosti.

Na obrázku rota Nazdar v zákopech. První zleva František Kupka.

 

(Pokračuje 3. částí)

 
Datum: 28. 12. 2007 00:47:19 Autor: Jiří Zaňka
Předmět: starudružijník-továrník
Ten jeden továrník u starodružijníků se jmenoval Jan Zaňka. měl továrnu na motory v Častolovicích a v Rostově na Donu.Byl celou válku v ruské armádě a dosáhl hodnosti štábní kapitán.Obdržel řadu ruských i českých vyznamenání.
Datum: 04. 01. 2010 19:12:29 Autor: Alexandr Muratov
Předmět: Rusko, Česka družina
Otakar Červený ne býl zastupcem fy Laurin a Klement.Býl zastupcem fy F.V.Červený a synove.Genersl Chodorovič v 1914 a 1915 byl náčelník shtába okruha, ne velitel.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).

Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).


Recenze týdne

Co jsem prožil

Nejnovější vydání oblíbených pamětí.