JEAN-ROCH COIGNET:

Autentické líčení jedné z nejslavnějších bitev napoleonských válek.

Zvětšit...

Dvousetleté výročí bitvy u Marenga, které připadá na 14. červen 2000, připomenou jistě mnozí. Britský Osprey chystá zvláštní číslo svých Campaign Series, rakouský vydavatel Helmet Feldzeug Series taktéž, recept na kuře Marengo okořeněné na vedlejší stránce umírajícím generálem Desaixem mi poslal jeden kolega jako novoročenku. Byla krásná, děkuji za ni! Jak přispět k výročí, které začíná plnit od počátku roku 2000 militaristické stránky internetové i tištěné? Je to výročí významné. Spočítal někdo, kolik rakouských pluků verbovaných v Čechách a na Moravě tam bojovalo? Sám Napoleon později řekl, že Marengo bylo bitvou, v níž se Rakušané bili vůbec nejlépe! A jak pravil přítel Leonid Křížek, bylo to koneckonců rakouské vítězství, jenom se v závěru trochu zvrtlo?

Po poněkud bombastickém titulku a lehkovážném úvodu přidávám svoji trošku do mlýna: překlad vzpomínky pěšáka Italské armády Jeana-Rocha Coigneta. Připomínám, že tyto vzpomínky psal prostý voják, který se teprve jako poddůstojník kolem roku 1807 naučil číst a psát. Neuměl stylizovat, jeho sloh je kostrbatý a naivní, věty dlouhé, svědectví však bezprostřední, navíc s několika zajímavými detaily, které by měli ocenit účastníci slavkovských a jiných vzpomínek a rekonstrukcí. Překlad pochází z Les Cahiers du Capitaine Coignet, vydaných nakladatelstvím Hachette roku 1968 a zahrnuje strany 64-72 tohoto prvního uceleného vydání. Sešity kapitána Coigneta, kapitola bitva u Marenga: ?A třináctého za úsvitu nás nechali pochovat vpřed na velkou pláň a ve dvě hodiny nás sešikovali a pospojovali. Dorazili k nám pobočníci, co přijeli zprava, a rozlétli se na všechny strany. Hned se vše hnulo a 24. půlbrigádu vyčlenili, aby šla na špici na průzkum. A šla velmi daleko a objevila Rakušany a předvoj podstoupil vážnou potyčku. A přišel o něco lidí. Už nebylo pochyb, že máme Rakušany před sebou, a ti se schovali ve městě Alessandrii. A celou noc ve zbrani. A stráže rozmístili, jak nejdál to šlo, i malé předsunuté hlídky. Ale čtrnáctého, ve tři hodiny ráno, přepadli dvě naše hlídky po čtyřech mužích a zardousili je. A to byl signál k probuzení a my se chopili zbraní. A ve čtyři hodiny se rozlehla po naší pravici střelba z pušek a všude se bubnoval nástup, po celé délce linie, a pobočníci maršála1) Lannese přispěchali, abychom rozvinuli bitevní šik. Nechali nás trochu ustoupit, za pohledný kus obilí, co bylo na malé vyvýšenině a krylo nás. A tady jsme nějakou dobu čekali. Najednou vylezli zpoza vrb a mokřin jejich tirailléři a pak děla, co spustila. Jeden granát vybuchne v první rotě a zabije sedm mužů; a přiletí jedna kule, co zabije žandarma, který je ordonancí generála Chambarlhaca, kterýžto vezme nohy na ramena a my už nevidíme, že by se za celý den objevil. Přijel k nám nějaký malý generál, který měl nádherný knír. Vyhledal našeho plukovníka a zeptal se ho, kde je náš generál. "Odejel," povídá mu. "Nu což, ujmu se velení divize." Jako doprovod si vzal rotu granátníků, k níž jsem patřil, a vedl nás do útoku a nechal nás seřadit a povídá: "Začněte pálit tak, abyste kvůli nabíjení nepřestávali. Rozkaz ke stažení vám pošlu." A chvátal přidat se k divizi. A ještě na své místo nedorazil, když zpoza vrb vyrazí kolona Rakušanů a rozvíjí se před námi a po praporech na nás pálí a zasypává nás kartáči. A ten náš malý generál odpoví praporní salvou! A my jsme mezi dvěma ohni: jsme obětováni. Běžím za tlustou vrbu, opřu se o ni a střílím do té kolony, jenže se tam nemůžu udržet, kulky létají ze všech stran a já si musel lehnout hlavou k zemi, abych se chránil před tou vší palbou, která na mne srážela větve. A ty mě zasypaly a já si myslel, že jsem ztracený. Naštěstí postupuje celá divize po praporech a vyprostí mne. Zvednu se a jsem v rotě toho praporu. A zůstanu v něm po celý den, ježto nezbývalo ze 174 granátníků než čtrnáct. Zbytek byl zabit či raněn a my se museli vrátit do našeho předchozího postavení. A kartáče nás kropily, všechno na nás padalo, patřili jsme k levému křídlu armády, naše levá strana se dotýkala velké cesty na Alessandrii a naše postavení se dalo nesnadno udržet. Pořád nás chtěli obchvátit a my museli pořád vzdorovat, aby nám nevpadli do zad. A náš statečný plukovník se znovu a znovu snažil se svou půlbrigádou za námi, aby nás podpořil, a náš statečný kapitán, který ztratil svoji rotu a byl raněn na paži, dělal pobočníka našemu nezdolnému generálovi. V dýmu jsme se navzájem neviděli. Děla pálila do velkého lánu obilí a to převracelo řady. Torny odlétaly, museli jsme se stahovat vzad, abychom se tu co nejrychleji přeskupili. Dalo nám to spoustu námahy a všechno se uspořádalo dík nezdolnosti velitelů, kteří bděli nade vším. A vprostřed divize byla vpředu stodola obehnaná zdmi, kde se schoval pluk rakouských dragounů. Vyřítili se na prapor 43. půlbrigády a obklopili ji. A ta byla celá zajata a vypukl zmatek. A ten skvělý prapor odváděli do Alessandrie a bylo štěstím, že přispěchal generál Kellermann se svými dragouny, nastolil pořádek a podnik útoky, které zasadily rakouskému jezdectvu ztráty a umlčely je. A u nás zavládl pořádek. Jejich početná děla nás zmáhala a my se už nedokázali udržet. Naše řady se viditelně vylidňovaly, široko daleko bylo vidět jen raněné a vojáky, co nesli raněné a už se nezařazovali zpět. To nás hodně oslabovalo. Museli jsme vyklízet terén a nikoho, kdo by nám pomohl, a za sebou jsme viděli planinu plnou raněných a nosičů těch ubohých raněných, nosili je k ambulancím a nevraceli se. A v důsledku neustálé střelby se už nedaly vkládat do hlavní našich pušek náboje. A museli jsme do hlavní močit, abychom je vyčistili od nánosu a mohli do nich sypat prach, aniž bychom to tam zacpali.

A znovu jsme začali střílet a bít se za stálého ústupu, ale spořádaného. Jenže nám začínaly chybět náboje a přišli jsme už i o ambulanci, když tu přijela konzulární garda - 800 mužů - do plátěných halen nacpali střelivo, projeli za našimi řadami a dali nám ty náboje. To nám zachránilo život. Nuže, palba se zdvojnásobila a objevil ze Konzul. A my byli jednou tak silní. Rozvinul svoji gardu na středu armády a velel jí vpřed. A oni poté vzápětí nepřítele zastavili a vytvořili karé a pochodovali do boje. A skvělí jízdní granátníci přijeli cvalem a vrhli se na nepřítele a jeho jezdectvo rozvrátili. Ach, my mohli na chvíli vydechnout a to nám dodalo sebedůvěry na dobrou hodinu!

Zvětšit...

[Jezdectvo] nemohlo jízdním konzulárním granátníků vzdorovat, napadlo naši půlbrigádu, vnořilo se do první čety a šavlovalo nás. Dostal jsem do krku ránu šavlí tak silnou, že mi napůl přesekla cop. Naštěstí jsem ho měl nejmohutnější z celého pluku! A epoletu jsem měl rozseknutou, kabát a košili a kůži trochu zasažené. A padl jsem po zádech do příkopu. A útoky jezdectva byly strašlivé. Kellermann útočil se svými dragouny třikrát po sobě, hnal je znovu a znovu vpřed. A všechno to jezdectvo skákalo nade mnou, který jsem ležel omráčený v příkopě. A zbavil jsem se torny a pytle i šavle. A chytil jsem se ocasu koně jednoho dragouna, který ustupoval, celičkou výstroj jsem nechal v příkopě, skákal jsem dlouhými skoky, kůň mě unášel a já padl jak kláda a nepopadal jsem dech. Avšak, Bohu dík, moje vlasy mě zachránily, byly husté! A ještě teď, ve dvaasedmdesáti letech, mám vlasy všechny. A měl jsem čas najít si pušku, tornu i vak: všude jimi byla země pokrytá. A zařadil jsem se do druhé granátnické roty, která mě přijala přátelsky. A kapitán mi přišel potřást rukou. "Myslel jsem, že je po vás, hrdino, musel jste dostat šavlí notnou ránu, ježto už nemáte cop a rameno notně utrpělo. Zařaďte se dozadu." "Děkuji vám, mám patrontašku plnou nábojů a chtěl bych se pomstít všem jezdcům, na které narazím. Ublížili mi pořádně, zanedlouho mi za to zaplatí." A my spořádaně ustupovali po praporech, viditelně prořídlých, a chystali se utíkat. Avšak dík skvělé výdrži velitelů jsme do poledne vydrželi. Při pohledu dozadu jsme viděli Konzula, který seděl na hraně škarpy velké cesty k Alessandrii, držel koně za uzdu a pod ranami jeho bičíku odletovaly kaménky. A kule, co se kutálely po cestě, ty nevnímal. A když jsme byli až u něho, vyhoupl se na koně a vyjel za nás: "Odvahu, vojáci! Posily přicházejí, pevně se držte!" A už byl armádě vpravo a vojáci křičeli: "Ať žije Bonaparte!" Nakonec byla ta notná pláň pokryta mrtvými a raněnými, neboť nebyl čas raněné sbírat. Bránit jsme se museli na všechny strany. Chtěli našimi liniemi prorazit, palba praporů, rozmístěných stupňovitě vzad, je zastavovala, ale ty zatracené náboje už nechtěly vlézt do hlavní našich pušek, bylo do nich nutno močit, aby se vyčistily, a to nás připravovalo o čas. Můj statečný kapitán Merle projel za druhým praporem a kapitán mu řekl: "Mám jednoho z vašich granátníků, dostal šavlí notnou ránu." "Kde je?" "Tady." "Ať vystoupí, chci ho vidět. To jste vy, Coignete?" "Ano, kapitáne." "Myslel jsem, že už jste v pánu, viděl jsem vás padat do příkopu." "Šavlí mě sekli pořádně. Koukněte, uťali mi cop." "Pojďte sem, hrábněte mi do vaku a vezměte si můj životabudič2) a přihněte si rumu, ať se vzpamatujete. A večer, jestli nějaký bude, si pro vás přijdu a vezmu si vás k sobě." "Dnešek jsem přečkal, kapitáne, a teď se půjdu zvesela prát." Kapitán mu povídal: "Chtěl jsem ho poslat do zadních řad a on nechtěl." "Věřím tomu, mně zachránil u Montebella život." A stiskli mi ruku: jaká to nádherná uznalost! Celý život jsem cítil její váhu. Měli jsme toho za sebou dost, ta velká pláň byla za námi. Uši jsme měli sklopené a táhlo na druhou hodinu, říkali to naši důstojníci, a bitva se zdála ztracená, když tu se k nám přihnal tryskem pobočník a křičel na nás: "Kde je První konzul? Támhle přicházejí zálohy. Odvahu! Hned dostanete posily, do půl hodiny." A tu přijel Konzul: "Držte se pevně," řekl nám, když projížděl okolo, "tamhle se blíží moje záloha!" A naše zubožené čety pohlížely ve směru silnice k Montebellu, zatímco nás nechali dělat čelem vzad. Nakonec se ozvaly radostné výkřiky: "Tamhle jsou! Tamhle jsou!" Ta skvělá divize se blížila s připravenými zbraněmi. Všechny ty nádherné jednotky přicházely krokem, s krásnými děly v rozestupech mezi půlbrigádami a s plukem těžkého jezdectva, které uzavíralo přesun.

Zvětšit...

Dojelo na jejich úroveň a vypadalo, že je připraveno se servat. Po naší levici a vlevo od velké cesty je krylo značně vysoké křoví. Ani jezdectvo nebylo vidět a my pořád ustupovali. A Konzul vydával rozkazy a Rakušané se přibližovali, jako kdyby se vraceli domů, zbraně na ramenou. Už nám nevěnovali pozornost, byli přesvědčeni, že jsme už zcela poraženi. Ze vzdálenosti tří set kroků jsme minuli divizi generála Desaixe a Rakušané už byli skoro u ní. Bouře se snesla na čelo jejich kolony; kartáčová palba, granáty, praporní salvy na ně pršely a všude šturm! Všichni jsme udělali čelem vzad a běželi kupředu. A už jsme nekřičeli, řvali jsme.

Můj nezdolný devátý přeskákal křoviny jako zajíc a vrhl se na uherské granátníky s bodáky a nedal jim čas, aby se vzpamatovali. S třicátým a devětapadesátým se vrhl na nepřítele a vzal 4000 zajatců. A pluk těžké kavalerie se vřítil na masy3); porážka byla úplná. Neposkytli jsme jim ani čas, aby se smířili s Bohem. Všichni plnili povinnost, ale devátý nejvíc ze všech. Ti hrdinové konali zázraky srdnatosti a naše jezdectvo se shromáždilo, vytvořilo shluk a vyřítilo se na jezdectvo rakouské, které se dalo na takový útěk, že hledalo tryskem spásu v Alessandrii. Opustili veškerou pěchotu a my si s nimi pěkně pohráli: jedna rakouská divize, co šla zprava, se na nás vrhla s bodáky, a my běželi proti a bodáky jsme s nimi zkřížili. Odrazili jsme je a já utržil nevelký škrábanec do víčka pravého oka, když jsem kryl ránu, co mi zasadil granátník. Neminul jsem ho, ale krev mi zaplavila oko. Byla to jen maličkost, šel jsem dál a bolest jsem necítil, konec konců nešlo o život. A porážka byla úplná na všech směrech. A my měli tři čtvrtiny pláně za sebou a všechny druhy jejich vojska se smísily: pěšáci, povozy, jezdectvo, děla, všechno bez ladu a skladu, až budili lítost. Pronásledovali jsme je do deváté večerní. Srazili jsme je do příkopu plného vody a jejich těla posloužila ostatním jako lávky: bylo příšerné vidět ty ubožáky, jak se topí v řece a most jak ucpávají vozy, děla. Ty už nemohly do města a my se zmocnili vozů a děl, byla to nádhera, vidět nás řádit v té změti. Slyšet bylo jen křik, ne ale náš, těch nešťastníků, co se topili v příkopu a v řece. V deset pro mě poslal můj kapitán sluhu, že mě zve k večeři. A oko jsem měl převázané a byl jsem už učesaný. Spali jsme na bojišti a nazítří, ve čtyři ráno, vyšli z města parlamentáři a jeden trubač a naši vojáci na ně chtěli střílet. Ale zavládla kázeň: žádali příměří, a protože šli do hlavního Konzulova štábu, dostali doprovod. (?) A šestnáctého dostala armáda rozkaz ozdobit se vavříny, hodně dubů na to doplatilo. A na poledne jsme pochodovali před Prvním konzulem a náš skvělý generál kráčel pěšky před zbytky své divize a generál Chambarlhac se objevil před naší divizí a byl přivítán střelbou z pušek z celé naší půlbrigády4). A on zmizel a my ho už nikdy neviděli. A my křičeli "Ať žije náš malý generál!", neboť on si v den bitvy vedl dobře. A to všechno zůstalo naším tajemstvím. Ráno šestnáctého nám generál Melas poslal naše zajatce. Mohlo jich být na 1200 a my z toho měli velkou radost: dostali najíst a my s nimi jejich návrat oslavili? Poznámky: 1) Coignet uvádí hodnost pozdější, Lannes se stal maršálem roku 1804 2) V originále sauve-la-vie, což je hezká ukázka vojenské hantýrky 3) V originále "masses", což odpovídá rakouské formě obrany před jezdectvem. Jenže je otázka, zda Coignet znal rakouskou terminologii, stejně tak dobře mohl mít na mysli shluk. 4) Rozuměj střelbou na ostro, neboť tak vítali vojáci důstojníky, kteří se v poli zachovali zbaběle. Biografická poznámka: COIGNET, JEAN-ROCH, narozen 16. VIII. 1776 v Druyes-les-Belles-Fontaines, Francie (kraj mezi Auxerre a Moran). Službu v armádě nastoupil na základě konskripce 23. VIII. 1799, zařazen jako granátník řadové pěchoty, účast v bitvách u Montebella a Marenga. Roku 1803 přijat ke konzulární (od roku 1804 císařské) gardě jako pěší granátník. Účast v bitvách u Slavkova, v pruském a polském tažení, roku 1807 povýšen do hodnosti caporal. Účast v expedici do Španělska 1808, dunajské tažení 1809 (bitva u Wagramu). Od roku 1809 sergeant. Roku 1812 poručík, ruské tažení, 1813 kapitán, slezské tažení. Od roku 1814 vrchní nadvozný císařské gardy. Účast v belgickém tažení 1815, propuštěn z armády 31. X. 1815 a dán pod policejní dohled. Existenční situaci vyřešil sňatkem s movitou vdovou cca 1817. Zemřel 11. XII. 1865 v Auxerre.

? Militaria, Elka Press