logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Od imáma Šamila k Šamilu Basajevovi

Kavkaz a Československo

„Да будет наше настояще лучше прошедшего а наше будучше настояшчего.» Imám Šamil v dopise z Kalugy Čerkesům roku 1862

«Удар кинжала, шашки взмах, И вздох дути в бою, в огне, Как вызов брошенный судбе.» Ze souboru básní A. C. „Ve vyhnanství“, Praha 1928

„My si války s ruským národem nepřejeme. My si ji nepřejeme nyní a nechceme ji ani v budoucnosti. Takové je stanovisko Komitétu nezávislosti Kavkazu.“

Z prohlášení otištěného v časopisu „Volnyje Gorcy“ č.6/1928 v Praze

„Volnyje gorcy“ č. 6, Praha 1928

„Мы понимали, что просто так Россия Чечню не отпустит, что свобода - вещь дорогая и за нее надо платить кровью. Поэтому усиленно готовились. Мы бывали и в других местах, где войны шли, учась и помогая другим“.

Интервью Шамиля Басаева // «Независимая газета», 12 марта 1996 год.

Mohutnou horskou hradbu Kavkazu, zvláště její severní úpatí, lze z geografického i geopolitického hlediska pokládat za hranici mezi Evropou a Asií. Od pradávna byla tato oblast místem dramatických střetů nejrůznějších etnických, náboženských, kulturních a politických vlivů. Je tomu tak dosud. Od druhé poloviny 19. století se tyto vlivy vyostřují ještě působením atlantskoevropských mocností, ať již přímo či zprostředkovaně.

Kavkazan

Kavkazská tématika není v Čechách žádnou novinkou. Již Gelasim Dobner (1719–1790) vyslovil domněnku, že naši prapředkové pocházejí z Kavkazu. Tuto myšlenku převzali i jiní historikové a zmiňuje ji též otec české vědy historické František Palacký (1789–1876). I. Jireček ve „Světozoru“ č. 41-42/1877 dokonce publikuje článek „Češi na Kavkaze“. Nicméně otec slavistiky Josef Dobrovský (1753–1829) podnikl již roku 1792 cestu na Rus, aby získal důkazy o existenci „kavkazských Čechů“. V roce 1796 pak publikoval výsledky svého studia s tím, že neexistuje žádný důkaz o existenci „kavkazských Čechů“ a jde zřejmě jen o chybu ve čtení některých textů. Zájem o Kavkaz však nikterak neustal, naopak se stupňoval zvláště ve druhé polovině 19. století zásluhou překladů A.S. Puškina a M. J. Lermontova, ale i pod přímým vlivem zde probíhajících válečných událostí. Tak roku 1874 referuje ve „Světozoru“ František Krátký v článcích „Šamilova vojska“ a „Zbraně kavkazských plemen“ o nedávných bojích na Kavkaze. V témže roce se na Kavkaz vypravil významný český spisovatel Svatopluk Čech. Po něm následovali další spisovatelé, básníci, lékaři a ekonomové, kteří o svých cestách zanechali rozsáhlé literární svědectví.

Imám Šamil (1797-1871)

To je však pouze literatura a historie. Máme ale také přímého účastníka a aktéra válečných událostí na Kavkaze v podobě Bohumila Havlasy (1852–1877). Ačkoliv byl absolventem gymnázia v Českých Budějovicích a v Jindřichově Hradci, jakož i pražské obchodní akademie, chyběla mu jakákoliv vojenská průprava. To mu nikterak nebránilo v tom, aby roku 1875 neodjel do Bosny, kde se účastnil bojů Srbů s Turky. Nejprve jako zpravodaj Národních listů, záhy též aktivně na straně bratrských Srbů. V následujícím roce se vypravil na Kavkaz, kde probíhala rusko-turecká válka.

Bohumil Havlasa (1852–1877)

S velkým elánem vstoupil do elitního pluku nižněgorodských dragounů, v němž absolvoval náročný jezdecký a bojový výcvik, který v tehdejší ruské armádě patřil ke skutečně výběrovým. V květnu 1877 se s plukem účastnil krvavých bojů o Zevin v dnešním Azerbejdžánu a v červenci bitvy u Baškadiru. Po bojích, za přesunu útvaru, spadl Havlasa nešťastně z koně, utrpěl komplikovanou zlomeninu žebra, takže musel být hospitalizován v nemocnici v Alexandropoli, kde téhož roku zemřel na tyfovou infekci.

Jeho hrob navštívil za své cesty na Kavkaz básník Svatopluk Čech, který památce B. Havlasy věnoval elegii „Na hrobě Havlasy“ (1878).

V sovětské éře se Kavkaz spolu s Krymem stal nejpřitažlivější turistickou destinací pro stovky Čechů a Slováků, kteří zde v klidu rekreačních center nacházeli odpočinek a relaxaci. Organizované putování po Kavkazu přinášelo pocit netušeného dobrodružství a mohutné zážitky z kontaktu s velebnou horskou krajinou. V jelcinovské éře se Kavkaz stal mimořádně nebezpečnou zónou, symbolizovanou basajevovským terorismem a všude číhajícím nebezpečím. Dnes se z Čech a Slovenska na Kavkaz vypraví pouze jednotlivci či malé skupiny alpinistů a lidí vyhledávající tak zvané adrenalinové zážitky.

Kavkazané putovali po Evropě jednotlivě stále častěji od sklonku 19. století. Do Československa dorazili ve větším počtu až po roce 1921. Stalo se tak na základě porevolučních událostí v bývalém Ruském Impériu. V listopadu 1917 byla na území Dagestánu a v horských okruzích Těrské oblasti vyhlášena Ústředním výborem Svazu sjednocených horalů Severního Kavkazu a Dagestanu „Horská republika“. Tím se zmíněný ústřední výbor stal vládou této republiky. Na jaře roku 1919 obsadila Dagestan vojska Dobrovolské armády generála Děnikina v důsledku čehož byla vláda Horské republiky rozpuštěna a evakuována do Tyflisu. Děnikin se sice pokoušel získat na svou stranu kavkazské horaly, ale neuspěl. Roku 1920 se Čečenci spojily s bolševickými jednotkami a Dobrovolskou armády z Kavkazu vytlačili. Sovětizace Kavkazu byla dokončena až ve třicátých letech vytvořením autonomní Čečensko-Ingušské sovětské socialistické republiky.

Právě působení Děnikina na Kavkaze mělo ve svých důsledcích nepochybně vliv na pozdější směřování horalské emigrace. Vztah mezi kozáky a Kavkazany nebyl odedávna nijak idylický. Faktem je, že většina kozáků se během občanské války postavila na stranu Bílé armády. Zvláště jednotky tehdejšího kozáckého plukovníka A. G. Škuro (1887–1947) si za Děnikinovy kavkazské kampaně na přelomu let 1918–1919 nepočínaly vzhledem k horalům nijak ohleduplně. Kubáňský kozák Škuro, pozdější generál-ataman, byl zčásti bandita, zčásti partyzán, podle toho také volil svou bojovou taktiku na Kavkaze. Situace horalů je nejlépe vyjádřena ve výzvě jedné z žen, často později citované v emigrantském tisku:

„Тревога, мужчины! Казаки идут! Не сделайте жизнь свою сладкой! Пусть наденет шаль женщины тот, кто сугодня назовет свою жизнь сладкой кто пустут сюда казаков! Жен своих не оставьте казакам! Тревога, мужчины! Казаки идут! ...»

Z toho důvodu se také podstatná část Kavkazanů postavila na stranu Rudých oddílů. Později je kozáci zvláště v Těrské oblasti vinili, že jsou příčinou jejich vysídlování z tradičních kozáckých stanic, organizovaného sovětskými úřady. Naopak Kavkazané často během represí tvrdili, že sovětská moc nadržuje kozákům proti nim. Mnohé z těchto rozporů, původně pouze nacionální podstaty, přetrvává v oblasti Severního Kavkazu dodnes, posílených ještě napětím vyvolaným islámským fundamentalismem.

Kavkazané nepřicházeli do Československa spolu s kozáckými transporty v letech 1921–22, ale později jednotlivě či v malých skupinkách, většinou z Konstantinopole přes Balkán. První z nich dorazili zřejmě až roku 1923, poslední 1925. Šlo většinou o příslušníky mladé kavkazské inteligence, která v ČSR hledala možnost pokračování ve studiu či jeho dokončení. Zařazeni byli do celostátního projektu Ruské pomocné akce. Celkový počet můžeme pouze odhadnout podle aktivit jejich spolků. Většinou se soustřeďovali v Praze a Brně, kde také vytvořili vlastní ornganizace – „Svaz Horců Kavkazu v ČSR“ a „Hnutí pro samostatnou Gruzii a volný Kavkaz“. Na Slovensku žilo jen několik jednotlivců, ale na počátku třicátých let přesídlili do Bratislavy někteří Kavkazané z Prahy. V celé ČSR žilo mezi léty 1925 až 1935 asi 50 Kavkazanů. Národnostně šlo většinou o Čerkesy, Osetince a Gruzíny. Gruzíni pak vytvářeli v ČSR vlastní organizace a spolky. Někteří Kavkazané se ojediněle hlásili ke kubáňským kozákům a vstupovali do jejich spolků (Čerkes Murat Hatgogu byl dokonce místopředsedou Sdružení Kubáňců v ČSR). Spojovalo je především silné protiruské nacionalistické cítění, které dále sdíleli s ukrajinskými nacionalistickými organizacemi.

Prof. Murat Hatgogu, Praha 1928

Dne 29. 4. 1924 se v Praze v Ruském domě uskutečnilo výroční shromáždění horalů Kavkazu pod čestným předsednictvím N. F. Rudolfa, čestného člena Svazu a vedoucího Kavkazského studijního okruhu. Svaz, který byl založen již roku 1923 iniciativou prvního předsedy N. A. Bygajeva, měl též velmi aktivní studentskou sekci pod vedením B. Salamova. Na uvedeném shromáždění byl zvolen nový výbor s předsedou Ahmedem Calikovem a místopředsedou Muratem Hatgogu. Tito Kavkazané pak určovali charakter činnosti Svazu až do třicátých let. Protože československé úřady nepovolovaly politickou činnost emigrantských spolků, deklarovali Kavkazané zpočátku své spolkové cíle v materiální pomoci svým členům, v osvětě a národně kulturní činnosti. Usilovali o vzdělání mládeže a její přípravu k návratu na Kavkaz pro blaho národa. Ve spolupráci se zahraničními organizacemi si měli studenti osvojit co nejvíce z poznatků západoevropské vědy, kterých pak využijí při budování moderního Kavkazu. Vždy připomínali vděčnost Československu: „Pod pohostinným krovem »chaty« v ČSR našli Kavkazané svůj »uvol«. Vzdáleni od Kavkazu budeme pracovat pro Kavkaz. Pozdrav a vděk československému národu – přejeme mu pevný krok na cestě hospodářského a kulturního pokroku. Věříme ve svobodný život národů Kavkazu a chceme oplatit dobré dobrým těm, kdo nám podali bratrskou ruku v čase osudových změn.“ (Kavkazskij Gorec č. 1, Praha 1924). V rámci Ruské pomocné akce dostával spolek prostřednictvím Ministerstva zahraničí ČSR roční dotaci ve výši 36–40 000Kč. V roce 1924 začal v Praze vycházet časopis „Kavkazskij Gorec“ redigovaný Ahmedem Calikovem. Vydavatelem byl A. Koundouh, tisk Legiografie v Praze. Časopis se zaměřoval především na literární a historická témata. Publikoval ukázky z děl A. S. Puškina, M. J. Lermontova, životopisné statě Mahometa-Amina Naib Šamila, tradičních kavkazských básníků i básníků v emigraci. Politické úvahy a statě byly zpočátku publikovány zřídka. V roce 1925 se šéfredaktorem stal Murat Hatgogu. Celkem vyšla jen tři čísla 1–3/1924–26.

„Kavkazskij gorec“ č. 1, Praha 1924

Spolková činnost Kavkazanů probíhala v Ruském domě v Praze-Dejvicích a v hotelu Graff v Praze na Vinohradech, kde se konaly významnější společenské akce. V červnu 1924 přednášel Ahmed Calikov v Ruském domě na téma „Boj společenských sil na Severním Kavkaze – Demokratické řešení kavkazsko-kozácké otázky“.

Bývalý hotel „Graf“ v Praze-Vinohradech, místo společenských akcí Kavkazanů v ČSR

Tehdejší předseda Svazu kavkazských horalů se snažil vysledovat peripetie revolučních dějů na Severním Kavkaze, v nichž zdůraznil situace, kdy v čase všeobecného chaosu postupovali horalé družně spolu s kozáky. Snažil se nalézt platformu, na níž by se mohla sblížit kozácká demokracie s horalskou. Stanovil v tomto směru čtyři základní předpoklady:

1. Přiznání práva suverenity horských národů ze strany kozáků. 2. Vyřešení pozemkové otázky na základě socialistického programu „minimum“. 3. Odstranění kozácké početní převahy v horalských kantonech a horalských v kozáckých oblastech. 4. Zřízení Kozáckého kantonu v rámci Horalské republiky.

Calikov spatřoval řešení kozácko-horalského problému v „bezbolestném“ všekozáckém sjednocení a v jeho rámci spojení Kubáně s Kavkazskými spojenými státy (Spojenými státy Kavkazu). V tomto směru byli pověřeni dalším jednáním zřejmě diplomaticky nejtalentovanější horalé: Murat Hatgogu a Bekovič-Čerkasský. Za kozáckou stranu vystoupili v diskusi čtyři těrští kozáci a jeden Doněc.

V dubnu 1925 se Calikov vzdal předsednické funkce a nahradil ho Murat Hatgogu. Ten si kladl za cíl získat od vlády ČSR co největší počet studentských stipendií. Vzhledem k malému počtu Kavkazanů u nás jich vláda poskytla celkem deset. Na vysokých školách již tehdy studovalo patnáct studentů. Nově získala univerzitní stipendium Čerkeska Chadžet Siatoku.

Vedle Imama Šamila Kavkazané v Československu přímo adorovali prezidenta T.G. Masaryka – skutečného bojovníka za práva utlačovaných národů. „Nutno závidět Čechům a Slovákům svobodu v době, kdy naše národy na Východě, bohužel, trpí pod nelidským útlakem“, píše se v redakčním úvodníku (Kavkazskij Gorec 2–3/1926), věnovanému 50. jubileu T.G.M.

„Ale my věříme, že přijde čas, kdy naše národy spatří záři svého osvobození a zasvítí jim Slunce svobody!“ S důrazem citují slova T.G.M.: „Malé národy mají stejné právo na samostatnost a civilizaci jako veliké národy“. Imam Šamil (1797–1871) byl pro Kavkazany národním hrdinou a symbolem touhy po svobodě a nezávislosti. Jako uznávaný imám Severo-kavkazského imanátu sjednotil roku 1834 horaly Západního Dagestanu, Čečenska a Čerkeska. Až do porážky Kavkazanů oddíly knížete Barjatinského roku 1859 vedl jejich zarputilý boj s Ruským Impériem. Jako imám představoval též na Kavkaze boj islámu s pravoslavím. V tomto boji ve své době nezvítězil, poskytl však nepochybný příklad pro další boj až po éru Šamila Basajeva (1965–2006). Tomáš Garigue Masaryk (1850–1937) se Kavkazanům v ČSR jevil jako vítězný bojovník za národní svébytnost a státní suverenitu. Srovnávali ho s Imámem Šamilem a zaštiťovali se jím ve svých politických snahách a aktivitách, které československé úřady stále obtížněji tolerovaly.

Roku 1927 nastává zásadní změna v činnosti Kavkazanů v ČSR. Dne 26. března vychází v Praze první číslo žurnálu „Volnyje Gorcy“ jako orgánu Národní strany svobodných horalů Kavkazu. Vydavatelem č. 1–6/1927–1928 je Aytek Kunduch. V roce 1928 se odpovědným redaktorem stává Jaromír Jiránek. V letech 1928–1934 vyšla čísla 1–50 v Paříži, v letech 1934–1939 ve Varšavě a v Paříži byla vydána čísla 1–62. Žurnál se stal politickým orgánem Národní strany svobodných horalů, sdružující všechny protibolševické nacionální živly Kavkazu a Těreku s cílem konečného osvobození Kavkazu. Ústředí strany se nacházelo v Paříži a v jeho čele stál Sultán Keleč Girey. V Paříži se tehdy nacházelo diplomatické zastoupení Gruzínské republiky, kterou Girey reprezentoval. Francie, která v prosinci 1917 podepsala tajnou dohodu s Anglií o poválečném rozdělení poraženého Ruska, měla zájem na podpoře všech protiruských emigrantských aktivit. Stejně tak Anglie, které měla podle zmíněné dohody připadnout právě oblast Kavkazu, zatím co Francie opanuje bohatou Ukrajinu. Podepsáním Brest-Litevského míru dostal tento projekt povážlivé trhliny, nicméně boj v podobě občanské války v Rusku pokračoval.

Někteří současní naivní historikové ruské emigrace v Československu naivně soudí, že meziválečná československá zpravodajská služba „pracovala naivními prostředky“. Víme však, že navzdory tomu si dokázala vždy opatřit všechny informace, o něž měla zájem a které potřebovala.

S vydavatelstvím žurnálu „Volnyje Gorcy“ od počátku spolupracoval Tomby Elekoty, narozený 23. 9. 1886 v Suchumi, právník a žurnalista. Právě ten organizoval nejen redakční činnost, ale i expedici žurnálu do Cařihradu a odtud se souhlasem tureckých úřadů na Kavkaz. Po ročním pobytu v Praze odcestoval Elekoty do Cařihradu, kde žila jeho rodina. Protože organizace neměla v ČSR žádné finanční fondy, zajímalo domácí rozvědku, z čeho jsou tyto aktivity financovány. Neušlo jí, že spolu s Elekotou přicestoval do Prahy s diplomatickým pasem Noe Ramichvili, narozený 1881 v Tiflisu a dále velice bohatý obchodník Said Mehmed Bey, narozený 1894 v Medině, se sídlem v Istanbulu. Ten byl zřejmě prostředníkem finančních transakcí na podporu zmíněné Národní strany.

V červenci 1927 na výročním zasedání Svazu kavkazských horalů v ČSR byl Murat Hatgogu zbaven funkce předsedy pro údajné finanční machinace. Novým předsedou se stal E. Kulov. Současně se začala vyostřovat politická rétorika jak na shromážděních Svazu, tak i v jeho tiskovém orgánu. Jestliže ještě v letech 1924–1926 se psalo o Puškinovi a Lermontovovi, nyní bylo hlásáno, že „mezi ruskou a kavkazskou kulturou neexistuje žádné spojení“ („Volnyje Gorcy“ č.4/1927).

Dne 15. listopadu 1927 uspořádala v Praze právě založená „Liga socialistů Nového Východu“ významné shromáždění. V reprezentačních prostorách hotelu „Graf“ přednesl jeden z vůdců ruských revolucionářů-socialistů V. N. Gurjevič zásadní přednášku „Mír nebo válka na Východě Evropy“. Zřetelně v ní vyslovil názor, že nevěří v možnost národního osvobození cestou ozbrojeného povstání proti Moskvě. „Případné vítězství tohoto povstání by přineslo mimo svobodu též závislost na zahraničních mocnostech.“ (Volnyje Gorcy č. 1/1927). Lze říci, že šlo o jedno z nejvýznamnějších shromáždění Kavkazanů, jehož se ve větším počtu účastnili zástupci všech nacionálních organizací v Praze a ruských politických skupin. Dostavili se také zástupci Svazu horalů Kavkazu v Brně.

V roce 1928 se politická střetnutí uvnitř hnutí Kavkazanů v ČSR ještě vyostřují. „Volnyje Gorcy“ č.6 z 19. 11. 1928 uveřejňují ostrou kritiku „Ligy socialistů Nového Východu“ za útoky na vůdce gruzínské sociální demokracie a kavkazského národně osvobozovacího hnutí, vedeného Komitétem nezávislosti Kavkazu. V té době se již většina čelních představitelů Svazu horalů přesunuje do zahraničí, zvláště do Francie. Ti z Kavkazanů, kteří na československých vysokých školách ukončili svá studia, odcházejí většinou v letech 1928–29 do Paříže či do USA. Džemal Edin Kanukov z Vladikavkazu odchází jako jediný na Slovensko. Pospolitost Kavkazanů v ČSR se rozpadá a do roku 1935 u nás téměř beze stop mizí.

Jedním z nejvýznamnějších představitelů Kavkazských horalů v ČSR je bezesporu Čerkes MURAT HATGOGU (někdy je v úředních dokumentech psán Chatgogu či Gatgogu).

Narodil se 3. 1. 1891 v Jekatěrinodaru v Kubáňské oblasti. Otec jménem Chadžibej, matka Fatima Chadžekuas. V Jekatěrinodaru vystudoval gymnázium a zřejmě tamtéž studoval i právo. Do Prahy přicestoval z Istanbulu roku 1924. Získal profesorské stipendium na Svobodné ukrajinské univerzitě a zahájil vědeckou aspiranturu v oboru finančního práva. Později zde také přednášel jako profesor. V Praze vystřídal celkem jedenáct podnájemných bytů. Byl svobodný a vedl aktivní mládenecký život, angažovaný v emigrantských organizacích. Vzhledem k nízkému příjmu 450 Kč měsíčně od MZV přesídlil z Prahy do obce Chrást u Brandýsa nad Labem, kde žil do roku 1935, kdy odcestoval zřejmě do Paříže. Byl značně temperamentní povahy, což se projevovalo zejména při jeho veřejných vystoupeních na půdě Svazu horalů. Když byly roku 1930 vyměňovány staré emigrantské průkazy za tak zvané Nansenovské pasy, odmítl o pas zažádat pro poznámku o ruském původu. Prohlásil, že je čerkeské národnosti a proto byl za carského režimu pronásledován. Nikdy se necítil být ruským ani ukrajinským příslušníkem, nýbrž vždy jen hrdým svobodným Čerkesem. Nakonec to úřady vyřešily šalamounsky poznámkou v pase „ruský uprchlík čerkeské národnosti“. Hatgogu se znal již z Jekatěrinodaru s profesorem F. A. Ščerbinou. Vyrůstal mezi kubáňskými kozáky a sdílel s nimi protiruské postoje, zesílené popravou člena Kubáňské národní rady Otce Kulabucha bělogvardějským generálem Filipovem, provedenou na příkaz generála Děnikina. Po neshodách ve Svazu kavkazských horalů se Hatgogu roku 1929 stal místopředsedou Sdružení Kubáňců v ČSR. Kubáňští kozáci se ostatně cítili svou mentalitou a zvyklostmi bližší Kavkazanům, stejně jako kozáci těrští.

Další výraznou postavou Kavkazské pospolitosti byl rovněž Čerkes SERGEJ BEKOVIČ ČERKASSKÝ. Narodil se 17. 12. 1898 v Mazdoku v Těrské oblasti. Zde také vystudoval gymnázium. Do ČSR přicestoval roku 1922 a zahájil studia na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, která ukončil doktorátem. Aktivně pracoval ve studentské sekci Svazu horalů, později v jeho výboru. Přispíval do emigrantských periodik. Psal básně. Přednášel o kavkazské flóře a fauně.

V roce 1923 se oženil s Miladou Svítilovou a roku 1924 se jim narodil syn Sergej. V srpnu 1928 odešel neznámo kam a byl prohlášen nezvěstným. Manželka se s ním rozvedla a požádala úředně o zbavení otcovství jeho syna Sergeje.

Velké zásluhy o Svaz Kavkazských horalů v ČSR měl zajisté Osetinec KAZICHAR GULAGAY BESOLTTI, narozený 15. 7. 1896 ve Vladikavkazu. Otec Fator, matka Fatima Kaslouchat bey Gosanak. Byl ženatý s Gulagay Melek-chan z Jekatěrinodaru. Dcera Tatjana se narodila 9.10.1924 až v Praze. Oba přijeli do Prahy společně roku 1923. Kazi zahájil studia na Pražské obchodní akademii. Stal se tajemníkem Svazu horalů, přispěvatelem řady periodik a organizátorem společenských akcí Kavkazanů v Praze. Dne 19. 7. 1929 odcestoval s celou svou rodinou do Paříže. Další jeho osud není zatím znám.

Navzdory malé početnosti vzbudili Kavkazané v Praze a Brně velký zájem veřejnosti o životě na Kavkaze. Stejně jako kubáňští a těrští kozáci nepromarnili žádnou příležitost, aby se objevili v národních kavkazských krojích, tedy v čerkesce s nábojovými pouzdry na hrudi. Velmi rádi také tančili temperamentní kavkazské národní tance doprovázené pouze několika málo hudebními nástroji.

Po 2. světové válce se zájem o Kavkaz vzhledem k přátelským vztahům ČSR a SSSR opět probouzel a Kavkaz se stával pro mnohé občany z Čech i Slovenska lákavým cestovatelským cílem. Války na Kavkaze, zejména v Čečensku, od roku 1994 dodnes, opět zesílily zájem české a slovenské veřejnosti o tuto oblast. Tentokráte ve spojení s obavami, které se netýkají jenom Kavkazu. Vždyť události v Čečně je možné považovat za nejkrvavější evropský konflikt od konce 2. světové války. Navzdory někdy zřetelnému protiruskému podtextu masmediálních sdělení a zpráv o porušování lidských práv na Kavkaze, lze muslimské fundamentalistické hnutí polního velitele Šamila Basajeva či Salmana Radujeva těžko považovat za hrdiny národně osvobozovacího boje. Terorismus a nesmiřitelná islamizace, šířící se z oblasti Kavkazu, je jen těžko chápána jako civilizační přínos mírovému soužití národů a rozličných kultur.

Prameny:

Národní archiv Praha – Fond Policejního ředitelství Praha – všeobecná spisovna

Fond Prezidia Zemského úřadu Praha – Svaz příslušníků horských národů Kavkazu 1921–1930

Slovanská knihovna Praha – „Volnyje gorcy“ 1927/ 1–5, 1928/6

„Kavkazskij gorec“ 1924/1, 1925/ 2–3

Tvář Kavkazu

 

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa