logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Osud kozáckého generála

Abramov Alexandr Mironovič 1872–1941

Co mají společného dvě místa na mapě, vzdálená od sebe více než 2000 kilometrů? Kamensk-Šachtinskij a Slavkov u Brna – Austerlitz? Jde o dva body, geograficky vymezující životní přímku pozoruhodné kozácké osobnosti, generálmajora Alexandra Mironoviče Abramova.

Kamensk-Šachtinskij, bývalá stanice Kamenskaja

Kamensk-Šachtinskij, do roku 1927 kozácká stanice Kamenskaja, je dnes městem Rostovské oblasti, ležícím 125 km severovýchodně od Rostova na Donu, na pravém břehu Severského Donu, pravého přítoku Velikého Donu. Má dnes asi 98 000 obyvatel. V době narození budoucího generála tvořilo jeho obyvatelstvo sotva třetinu tohoto počtu, převahou donských kozáků. Byla to ale významná kozácká stanice, ležící v krásné stepní krajině u břehů Tatíčka Donu.

Slavkov u Brna, známý spíše pod historicky proslulým jménem Austerlitz, leží asi 25 kilomertrů východně od Brna, v krásné jihomoravské krajině na Litenčické pahorkatině. Dnes má více než 6 000 obyvatel, v roce 1941 to bylo asi 4 000, převážně českého obyvatelstva. Dominantou města je krásný barokní zámek s parkem podle projektu D. Marinelliho z let 1695–1705. Tento zámek je osudovým objektem v našem příběhu. V minulosti sehrál významnou roli po bitvě tří císařů. Právě zde ve dnech 3.–7. 12. 1805 přenocoval vítězný Napoleon Bonaparte a v komnatách zámku byla také zahájena první mírová jednání. Na zámku trávil v ústraní poslední dva roky svého pohnutého života kozácký generál Abramov.

Alexandr Mironivič Abramov se narodil 26. 8. (8. 9.) 1872 ve stanici Kamenskaja, v Donské oblasti, jak se tehdy uvádělo. Jeho otcem byl koležský sekretář Miron Abramov, matkou Melanie, oba ze starých kozáckých rodů. Zapsán jako kozák ve stanici Kamenskaja. Studoval v proslulém Donském kadetském korpusu Imperatora Alexandra III. (ДИАЗКК) a na Novočerkaském kadetském učilišti (НКУ). Za úspěchy ve studiu obdržel řadu vyznamenání a medailí. Junkerem byl jmenován roku 1890, choružnim 1892. Ve stejném roce byl zapsán do Atamanského pluku carské gardy. Úspěchy sklízel v šermířském oddíle, kde roku 1894 získal 2. cenu ve vševojskové soutěži šermu jezdeckým palašem. Současně byl převelen k 6. Donské kozácké baterii osobní gardy. Roku 1907 povýšen na podesaula a po třech letech získal hodnost esaula (1910).

Roku 1907 se oženil. Jeho ženou se stala dcera plukovníka ve výslužbě Jevgenije Vasilijevna Guščina. Roku 1908 se jim narodil syn Boris. Oba zůstali po generálově emigraci v Rusku.

Esaul gardového Atamanského pluku A. M. Abramov byl roku 1914 povýšen na plukovníka a následujícího roku 13. června jmenován velitelem proslulého 40. Donského kozáckého pluku. Dne 26. května 1917 mu bylo svěřeno velení 2. brigády 5. Donské kozácké divize. Generál Abramov byl za svou aktivní vojenskou kariéru vyznamenán řadou vyznamenání, která jsou uvedena v jeho služebním spise.

Po Říjnové revoluci byl pověřen řízením chovu proslulých donských koní a remont u 1. Donského okruhu. Roku 1918 byl jmenován náčelníkem kontrolního oddělení hospodářského ministerstva Donské vlády. V dubnu 1920 povýšen na generálmajora. Dne 25. března 1920 byl spolu s ostatními kozáky evakuován na ostrov Lemnos. V dubnu téhož roku se mu podařilo uniknout z internace do Konstantinopole. Ještě roku 1920 emigruje do Království Srbů a Chorvatů. Žije převahou v Bělehradě. V květnu roku 1925 přijíždí do Prahy. Ubytuje se v podnájmu v Praze Na Vinohradech, Legerova č. 76 u paní Elišky Bílé.

Rok generálova příjezdu do Prahy není náhodný. Mezi Prahou a Bělehradem vládl po celá dvacátá léta 20. století čilý ruch. Kozácké organizace a spolky v těchto městech si vyměňovaly informace, knihy, časopisy a čas od času v obou směrech cestovali kozáčtí představitelé. V roce 1925 se začal v Praze systematicky zpracovávat a organizačně formovat Donský kozácký archiv. Jeho podstatná část byla přivezena do Prahy již v letech 1921 a 1922. Archivní fondy se objemově rozrůstaly a nebylo prakticky nikoho, kdo by je odborně zpravoval. Generál Abramov se představitelům Donské kozácké obce v Praze jevil pro tento úkol nejpříhodnějším. Byl rodovým donským kozákem, vzdělaným a zkušeným důstojníkem. Mluvil plynně francouzsky a německy. Rychle se naučil česky. Češtinu zvládal slovem a písmem s neobyčejným půvabem a vtipem.

Záhy po svém příjezdu do Prahy se tedy ujal role tajemníka Donského kozáckého archivu. Tato zdánlivě honosná funkce spočívala v tom, že v archivu vykonával všechny nezbytné práce – od fyzické manipulace s archivním materiálem až po jeho odborné třídění a zpracování. Žil z nepatrné státní podpory v rámci Ruské pomocné akce a malého příspěvku za výkon funkce v archivu. Abramov měl celou řadu významných kontaktů mezi kozáky v Československu i v zahraničí. Protože byl osobou známou a váženou, získával velmi rychle množství dalšího historicky cenného materiálu. Nešlo jenom o rukopisy, korespondenci, tiskoviny, fotografie, knihy, obrazy, grafiku, ale i o regálie, zbraně, části uniforem atd. S důvěrou mu byly svěřovány celé soubory pozůstalostí po významných kozáckých osobnostech. Připravovalo se zřízení Kozáckého muzea v Praze. Všechen ten bouřlivý rozvoj a růst sbírkových fondů narazil ovšem na zásadní problém – na peníze. Nebyly vhodné prostory ani prostředky na výplaty pro pomocné síly v archivu. Nakonec nezbylo nic jiného nežli archiv nabídnout do správy a vlastnictví Ministerstvu zahraničních věcí ČSR, které tak jako tak jeho provoz financovalo. Donský kozácký archiv se v březnu 1928 stal součástí Ruského zahraničního archivu MZV ČSR a zůstal jím až do roku 1939.

Průkaz totožnosti A. V. Abramova

Svou funkci zastával generál Abramov velice zodpovědně a navzdory svému nedobrému zdravotnímu stavu aktivně vystupoval v celé řadě kozáckých spolků v Praze. Byl také významným spolupracovníkem ZEMGORu. Politicky se příliš kategoricky nevyhraňoval. Žil ovšem z velmi malé státní podpory 500 Kč měsíčně. S ohledem na celkově nuzné životní podmínky mění velmi často v Praze podnájem. Od roku 1925 do července 1939 vystřídal celkem 15 bytů. Vlastní byt nikdy nezískal. S ohledem na množící se atentáty na vojenské představitele bílé emigrace v zahraničí, žádá generál 29. 10. 1931 policejní ředitelství v Praze o vydání zbrojního pasu na automatickou pistoli pod 18 cm povolené délky pro osobní sebeobranu. Je mu vyhověno. O tom, že jeho majetkové poměry byly opravdu neutěšené, svědčí i vlastnoruční žádost policejnímu komisařství v Praze-Dejvicích z 9. 2. 1939 o bezplatném přidělení protiplynové masky, kterou muselo být obyvatelstvo Prahy tehdy povinně vybaveno.

Korespondenční lístek s generálovým poděkováním za finanční podporu z roku 1941

Generál Abramov zůstává až do roku 1939 pracovníkem Ruského zahraničního archivu. Po okupaci Českých zemí a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava je z archivu propuštěn. Bydlí sice stále v podnájmu u pana Coufa v Praze-Dejvicích, Havlovská 3, ale jeho životní situace se stává neúnosnou, také vzhledem k stále sílícím zdravotním potížím.

Slavkov u Brna-Austerlitz, zámek

V červenci roku 1939 dochází k pozitivnímu obratu, který jeho stav po morální a psychické stránce neobyčejně posílí. Je pozván hrabětem Karlem Mariem Palffy (1900–1992) do Slavkova u Brna, kde má formálně zastávat funkci kastelána. Ve skutečnosti jde o humanitární akci v bezplatném poskytnutí bytu a pravidelné stravy.

Hrabata Palffy patřila k nepříliš staré rakousko-uherské šlechtě, která však sňatky s bankovním domem Fuggerovců a vlivným rodem Kouniců, získala rozsáhlé statky na Moravě a na Slovensku. Jejich hlavním reprezentačním sídlem byl impozantní hrad Červený Kameň na Slovensku. Slavkov na Moravě získali Palffyovci dědictvím po posledním z rodu Kauniců.

Generál Alexandr Mironovič Abramov dorazil na slavkovský zámek na Palackého náměstí č. 1 ve slunném dni 7. července 1939. Změna pobytu pro něho určitě znamena novou naději, především však potřebný klid a alespoň základní zaopatření. Nějaké zvláštní povinnosti od něho nebyly vyžadovány. Hrabě Palffy se spolu se svou rodinou zdržoval většinou na svém rodovém sídle Červený Kameň na Slovensku.

Co spojovalo sedmašedesátiletého kozáckého generála s devětatřicetiletým uherským hrabětem? Byla to láska ke koním! Oba dva byli vynikajícími jezdci. Abramov ze své genetické kozácké podstaty i funkce náčelníka chovu jezdeckých koní Donské armády. Karel Palffy jako sportovní jezdec a majitel vlastní stáje jezdeckých koní, jíž věnoval množství finančních prostředků a času. Kde se oba poprvé setkali, nelze přesně zjistit, ale velmi pravděpodobně se tak stalo na některém jezdeckém závodišti.

Dne 1. září 1939 vypukla 2. světová válka. Hrabě Palffy jako příslušník Slovenského štátu se na svých statcích ve Slavkově u Brna objevoval zřídka. Generál Abramov od něho žádnou finanční podporu nedostával a patrně byl nucen postarat se o sebe i po stránce stravování. Nemusel ale platit nájem. Byl vděčný za podporu poskytovanou státem prostřednictvím policejního ředitelství v Praze. Svědčí o tom dva zachované korespondenčíní lístky z roku 1941, z posledního roku generálova života. Na konci března 1945 opustil hrabě Karol Palffy spolu se svou matkou Červený Kameň a odešel před postupující východní frontou do Rakouska. Zámek Slavkov u Brna přešel po válce v roce 1945 do majetku Československého státu.

Generál A. M. Abramov (1931)

Na jediné dochované portrétní fotografie generála Abramova z roku 1931 vidíme muže vysoké postavy, vojenského držení těla, podlouhlého obličeje, prošedivělých hnědých vlasů, modrých očí (podle údajů v pasu). Na jeho tváři jsou patrné stopy prožitých událostí z I. světové války, občanské války a emigrace. Jde ale o muže důstojného vzezření, vzbuzujícího úctu i zájem.

Podle sdělení Ministerstva sociální a zdravotní správy v Praze čj. 481672 ze dne 18. 11. 1941 zemřel generál Alexandr Mironovič Abramov na zámku ve Slavkově u Brna dne 12. 11. 1941 na zástavu srdce. Vzhledem k tomu, že byl naprosto nemajetný a válka byla v plném proudu, nebyl převezen na pravoslavný hřbitov v Praze Olšanech, ale byl pohřben ve skromném hrobě na místním hřbitově ve Slavkově. Ten se ale zatím nepodařilo identifikovat. Vzhledem k tomu, že nebyl nikdo, kdo by se o místo generálova posledního spočinutí postaral, není vyloučené, že zanikl. Pátrání však nadále pokračuje.

Význam generála A. M. Abramova v rámci ruské zahraniční emigrace, zejména té pražské, je nedoceněn. Zůstává vlastně zapomenut a ztracen. Není však pochyb o tom, že právě jeho zásluhou, jako dlouholetého tajemníka, získal Ruský zahraniční archiv v Praze neobyčejně cenný materiál, který je dnes součástí fondu Ruského národního archivu v Moskvě, ale i několika dalších regionálních archivů a muzeí. Není rovněž pochyb o tom, generál kozácké dějiny 19. a 20. století nejen žil, ale také je svým životem a činy spoluvytvářel. Jak nevzpomenout vojáka, který byl kozákem celou svou bytostí a proti svému původu a stavu se nikdy neprohřešil.

POZNÁMKY:

Základním pramenem je: Národní archiv Praha, fond Policejního ředitelství Praha, všobecná spisovna 1931–1950, Abramov Alexandr, A 27/3, karton 5

Dále:

Korespondence s ředitelstvím státního zámku Slavkov u Brna-Austerlitz

Korespondence s ředitelstvím technických služeb města Slavkova u Brna-Austerlitz

Korespondence se správou fondů Moravského zemského archivu v Brně

Korespondence s inž. Alexejem Kelinem, Praha

 

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa