Paumer a ti druzí

…aneb jaká kontroverze?

Ve středu 4. srpna 2010 jsme se rozloučili s Milanem Paumerem. Nádvoří poděbradského zámku bylo zaplněné smutečními hosty, stála tu vyrovnaná řada jeepů s americkými vlajkami, starší i mladší chlapi v amerických, britských i československých uniformách (jedna i skotská), skauti, odbojáři i ústavní činitelé.

Pódium zaplavené věnci a květinami, čestná stráž, rakev… Na smuteční tryzně promluvili i tři nejvyšší ústavní činitelé – předseda senátu, předsedkyně poslanecké sněmovny a pan premiér. Nejsem fandou Přemysla Sobotky, ani bývalého komunisty Nečase, ale nutno přiznat, že mi připadlo, jakoby tu nesbírali politické body – spíš naopak. Pan premiér doslova prohlásil, že před Božím soudem bude Milan Paumer shledán čistým a spravedlivým. Mihl se tu i ministr obrany, paní předsedkyně Nejvyššího soudu i Jeho Jasnost. Před pár lety by se žádný postbolševický politik neodvážil na podobnou manifestaci přijít, natož promluvit před médii. Dá se to nazvat pokrokem?

Vojenský přidělenec USA v ČR předal bratru zesnulého americkou vlajku, jak je to na pohřbech veteránů US Army zvykem (při té příležitosti připomínám, že Milan Paumer odmítl pohřeb na Arlingtonském hřbitově veteránů ve Washingtonu D. C. – dal přednost rodné hroudě). Někdo nazval vystoupení politických veličin na pohřbu „tanečky“. Já si myslím, že otevřené ocenění 3. odboje u příležitosti pohřbu Milana Paumera výše zmíněnými pány je slušným gestem a přiznáním chyby v dřívější politické orientaci. Mohu se mýlit, ale v danou chvíli mi Sobotkovo a Nečasovo gesto přišlo chlapské. Nyní k té kontroverzi: U příležitosti pohřbu se vyrojilo opět nemálo spílání skupině bří Mašínů do vrahů. Na to téma bylo popsáno již mnoho papíru (vlastně internetových stránek, takže do určité míry šetříme lesy – jak my vrazi potenciální [rozuměj, příznivci Mašínů a spol.] tak vrazi praktikující [rozuměj komunisté a spol.]). Myslím si, že nekonečnou debatu výstižně ilustrují dva hlasy, které tu s dovolením ocituji. Zároveň se autorům obou příspěvků omlouvám za porušení autorským práv – ale domnívám se, že v tomto případě jde spíše o věc než o tantiémy (pokud se budou přesto cítit poškození, nechť se na mě obrátí).

První příspěvek byl otištěn pod názvem Tragický omyl třetího odboje v Mladé frontě Dnes 28. 7., jeho autorem je Tomáš Zahradníček. Kromě jiného mudruje: Problém "ostrůvků svobody", na něž se společnost v sebezáchovném pohybu [po WWII] rozložila, spočíval v tom, že vytvářel mentality, o něž stále zakopáváme jako o nejtrvalejší zhoubné dědictví této éry. V podstatě nejde o nic menšího než o rozpad národní společnosti zpátky do tlup. … Uvnitř platí mušketýrské všichni za jednoho, jeden za všechny, ale vůči zbytku společnosti, vůči "cizím lidem", se členové tlupy často chovají bez velkých ohledů. Osudu Milana Paumera a jeho přátel bratří Mašínů rozumím jako dovedení této fáze rozkladu do tragické krajnosti. … K povinnostem bojovníka, který bere spravedlnost do svých rukou, což tehdy učinili, patří správně vyhodnotit situaci, zvolit protivníka a prostředky k boji. V tom všem úplně selhali. Nevidím za nimi jiný výsledek než mrtvoly lidí, kteří se jejich představám o třetím odboji náhodou připletli do cesty. …. Hrdinství bylo nestřílet a najít si pro život užitečnější program, jako to dokázali bratři Medkové či Havlové a mnoho a mnoho dalších dědiců první republiky … Příklad okruhu bratří Mašínových je pro mě příkladem opačným a odstrašujícím. Vidím v nich pomýlenou skupinku, která se na osudové křižovatce vydala špatným směrem a za ohromného nasazení napáchala mnoho zbytečného utrpení nevinným, aniž čemukoli prospěla. (Konec citátu) Nevím, jestli Tomáš Zahradníček psal tyto věty po třetím plzeňském, ale i kdyby s jasnou hlavou, beru jeho slova jako urážku třetího odboje, jenž byl koneckonců uznán i Zákonem č. 198/1993 Sb. ze dne 9. července 1993, kde se doslova praví: … režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, byl zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný a Odpor občanů proti tomuto režimu, který ať již jednotlivě či ve skupině na základě demokratického přesvědčení politického, náboženského či mravního projevovali odbojem nebo jinou činností nebo vědomě a veřejně vyjadřovali, na území státu i v zahraničí, a to i ve spojení s cizí demokratickou mocností, byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty.

V té souvislosti je zajímavé, že ti, kteří osočují odboráři slovem „vrazi“ často citují s obdivem Miladu Horákovou. Ano, tak má podle komunistů vypadat odboj: nechat se ve vykonstruovaném procesu zavraždit. Anebo se měli Mašínové a spol. upálit jako Palach. Pak by jako neškodní mučedníci došli úcty. Ale bojovat za svobodu se zbraní v ruce? No fuj! Na Zahradníčkův patetický výkřik reagoval dne 30. 7. v MFD Roman Joch článkem Odboj proti tyranii nebyl žádný tragický omyl. Tento text pro jeho závažnost ocituji celý: Vědomé smíření se záměrně páchanou nespravedlností je neslučitelné s lidskou důstojností. Důstojný život, aby byl vskutku důstojný, musí být svobodný či o svobodu usilující. Pro Francii válka v červnu 1940 skončila. Bylo od francouzského odboje správné, že si přál válku další či pokračování té předešlé? Přece letecké bombardování, vylodění Spojenců v Normandii, fronta procházející celou zemí, všichni ti mrtví - to bylo strašné! Zasloužili si to Francouzi? Stálo to za to? Stálo za to polské Varšavské povstání v roce 1944? Stála za to maďarská revoluce v roce 1956? Říká-li ve své tirádě proti Mašínům a Paumerovi (Tragický omyl třetího odboje, MF DNES 28. 7.) Tomáš Zahradníček „A“, měl by říci taky „B“: „Ne, nic z toho předešlého nestálo za to. Nejvyšší hodnotou je biologické přežití.“ To je však stanovisko otroka. Je to odpověď, která plně uspokojí Gottwaldy a Heydrichy a Hitlery a Staliny tohoto světa: když někdo odrazuje porobené od ozbrojeného, násilného odporu. To zajistí snadný triumf a nerušenou hrůzovládu totalitářů spolehlivě. Lze sice biologicky přežívat jako otroci, ale je to hanebné. Tak žijí zvířata, a když tak na základě své volby žije i člověk, snižuje se na animální úroveň. Člověk na rozdíl od zvířat má rozum, kterým je s to pochopit, co je dobro, pravda, spravedlnost. A když to chápe, je ho nehodné, aby se vědomě smířil s nespravedlností systémově páchanou na nevinných. Naopak, autenticky lidský je protest, odpor, vzdor. Tudíž biologické přežití není nejvyšší hodnotou. Ani vlastní, ani přežití druhých. Lidský život v jeho biologickém rozměru není cílem o sobě, ale jen prostředkem k naplňování toho, co je autenticky lidské: úsilí o spravedlnost. Vědomé smíření se záměrně páchanou nespravedlností je neslučitelné s lidskou důstojností. Důstojný život, aby byl vskutku důstojný, musí být svobodný či o svobodu usilující. Proto zabíjení druhých či obětování vlastního života - nikoli jako cíl sám o sobě, nýbrž jako prostředek, sice vždy bolestný, ale za určitých okolností jediný s nadějí na úspěch - za účelem obhájení či dosažení svobodné společnosti jsou morálně přípustné, ba za určitých okolností i žádoucí. Rozhodně více než biologické vegetování tváří v tvář kruté nespravedlnosti. U dvou režimů - hitlerovského nacistického a stalinského komunistického -nebylo žádných pochyb o jejich radikální nespravedlnosti; o tom, že byly vědomě a systematicky založeny na vraždění nevinných. Odpor vůči těmto režimům byl oprávněný, ba mravně povinný. A argument, že v případě komunismu na rozdíl od nacismu nešlo o stav války, je nepravdivý: jednalo se válku ze strany režimu vůči lidu. Legitimních způsobů odporu bylo víc a nemusely být jen násilné (byl to i nenásilný odpor bratří Medků a Havlů), ale vzhledem k vražednému charakteru režimu byl legitimní i násilný odpor bratří Mašínů a Milana Paumera. Jistě, při tomto typu odporu umírají lidé - ne proto, že by byli nutně zlí nebo si to jednoznačně zasloužili - ale proto, že na daném místě a v dané situaci to nejde udělat jinak, má-li mít legitimní, tj. svobodný politický řád šanci na úspěch vůči režimu jednoznačně nelegitimnímu. A právě proto, že biologické přežití není nejvyšší hodnotou, je zabití lidí, osobně sice možná hodných, ale na daném místě a v dané situaci objektivně ve službách nelegitimního režimu, ospravedlnitelné. Proto lze otázky z úvodu zodpovědět jednoznačně a jasně, bez paralyzujícího relativismu: „Ano, stálo to za to. Vylodění v Normandii a všechny boje o Francii, bombardování a mrtví, stálo to za to. Varšavské povstání, stálo za to. Maďarská revoluce, stálo to za to. A pokus Mašínů, Paumera a dalších, stálo to za to taky.“ Máme-li vůbec něčeho litovat, pak jen toho, že se k nim nepřidalo více lidí. (Konec citátu). Lépe to snad už říci ani nelze. Pane Jochu, děkuji. Lidé, kteří nazývají příslušníky 3. odboje vrahy, se hluboce mýlí. Buďto jsou ignoranty z neznalosti problematiky, anebo ze zlé vůle (o tom, že nerespektují zákon 198/1993 Sb nemluvě). Pro jejich poučení mohu kromě jiné literatury doporučit zejména všestrannou, objektivní a na důkladném výzkumu založenou knihu Barbary Masin ODKAZ. (Pokud ovšem o poznání stojí a nejsou vedení zmíněnou zlou vůlí.) Chtěl bych připomenou ještě jednu věc, na kterou se často zapomíná. Mašínové a spol. zdaleka nebyli jediní, kteří se režimu („nelegitimnímu a zavrženíhodnému“) postavili se zbraní v ruce. Vzpomeňte odbojářů ze Žatce, vojáků i civilistů, kteří chystali výjezd na Prahu s tanky (popraveni 1949), uprchlíků přes hranice, kteří padli v přestřelce s pohraničníky, a dalších, o kterých ani nevíme. Odboj byl roztříštěný a až na Mašíny jej nikdo nepřežil (anebo v nejlepším případě skončil na dlouhá léta na uranu). Proto se zdá, že Mašínové a jejich druzi byli tak ojedinělí. Komunistický režim válku se svými občany vyhrál – a zajatce nebral (vzpomeňme Švédu, Janatu, Nováka, paní Zdenu Mašínovou…).