logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Peiperova válka

„I špatná pověst svým způsobem zavazuje.“ Tak to napsal Jochen Peiper z východní fronty domů v roce 1943. Charakterizoval tak svoje bojem zocelené postavení velitele během druhé světové války.

Kniha Peiperova válka je nové závažné dílo vojenské historie renomovaného autora literatury faktu Dannyho S. Parkera. Přináší jedinečný pohled na druhou světovou válku očima významného účastníka oné temné stránky dějin.

Příběh sleduje válečnou kariéru plukovníka Waffen-SS Jochena Peipera (1915–1976) od prvních dnů na frontě až po zajetí, věznění a propuštění v roce 1956. Přinášíme ukázku týkající se neblaze proslulého incidentu u Malméd.

… Blunder se chlubil Rudolfem von Ribbentroppem ve svém tankovém pluku, svým schopným nadřízeným Rudolfem Lehmannem i Michaelem Wittmannem, tankovým esem. „Dietrich je skvělý chlap!“ horoval. Ale v dalších rozhovorech Blunder odhalil důvěrnou znalost zabíjení v Rusku. „Co se týče Židů [v Rusku], neznal jsem žádná jména... ale celá ta věc je svinstvo.“ Poté popsal, jak v patách Leibstandarte postupovalo v Rusku Sonderkommando 10a a hodně lidí zabilo. Tvrdil, že osobně se toho nezúčastnil – „ti chlapi byli zarytí nacisté“ – ale bylo všeobecně známo, že bylo zabito mnoho civilistů. „V Rusku doprovázelo divizi Sonderkommando 10a. To byli ti chlapi, kteří prováděli všechna ta zvěrstva, jako shromáždění Židů, jejich vysvlékání, zabíjení a pohřbívání v masových hrobech.“

Ačkoliv tyto výslechy [v tajeném zařízení v USA po válce, s kódvým poznačením P. O. Box 1142] s incidentem v Malmédách přímo nesouvisely, byl to výslech kulometčíka SS, sloužícího u ženistů Leibstandarte, který případ objasnil. Na rozdíl od jiných mladých příslušníků SS, Heinz Peupelmann sloužil s jednotkou již od května 1941 a bojoval na všech frontách. Bojoval s Peiperem u Kyjeva, byl raněn u Umaně a potom ještě jednou u Kurska a znovu u Umaně. K Leibstandarte se vrátil v Normandii a po velkém ústupu v srpnu se mu podařilo uniknout do Lichterfelde. Když se zotavil ze zranění byl přidělen zpátky k divizi, a to ještě před Ardenami. V Zülpichu mu dali útočnou pušku Sturmgewehr 44 a byl přidělen k útočné skupině 1. náhradního praporu SS v počtu šestatřiceti mužů. Účastnil se potom ofenzívy jako náhradník. Peupelmann padl do zajetí 30. prosince 1944 nedaleko Bastogne a s ohledem na události u Malméd byl o pár týdnů později urychleně dopraven do USA.

V zařízení P.O. Box 1142 byl umístěn do místnosti 22B a byl vyslýchán od 26. dubna 1945. Jeho vyšetřovatelé zjistili, že 22letý rodák z Niedercunnersdorfu má obavy a je vystrašený. Z odposlechu jeho rozhovorů se spoluvězněm, kterým byl poddůstojník Franz Kern, se armádní rozvědka dozvěděla, že Peupelmann, ačkoli nikdy nezastřelil žádného amerického zajatce, několik měsíců během války sloužil v koncentračním táboře Gross-Rosen, řízeném divizí Totenkopf, kde byl svědkem strašných věcí – tak hrozných, že se třásl, když se je snažil Kernovi vylíčit.

Ale byly to Peupelmannovy informace o Peiperovi a o jeho pověsti v Rusku, které nakonec upoutaly pozornost vyšetřovatelů ve Fort Huntu. Přestože se Peupelmann nedostal s Peiperem v Ardenách do kontaktu a nevěděl nic o Malmédách, znal Peipera z bojů na východě. „SS obersturmführer Peiper, velitel 1. pluku LSSAH v Rusku nařídil, že nebudou bráni žádní zajatci,“ řekl svému spoluvězni. „Než je transportovat, tak budou raději zastřeleni.“

Nejprve se informace od Peupelmanna a dalších příslušníků Leibstandarte, kteří se zotavovali v nemocnicích americké armády, ztratily ve spoustě důkazů shromážděných v P.O. Box 1142. Na začátku ledna 1945 to bylo pochopitelné, protože Jochen Peiper nefiguroval v americkém hledáčku nijak výrazně. Avšak poté, co byla v polovině měsíce ze zasněženého pole v Baugnez vytažena těla osmdesáti čtyř zastřelených amerických vojáků, zprávy o události brzy zvýšily jeho význam. V určitém okamžiku si někdo všiml spojitosti mezi tím, co Peupelmann prohlásil o Peiperovi a zajatcích v Rusku, a začínajícím vyšetřováním malmédského incidentu v Evropě. Podplukovník americké armády John S. Vorhees nařídil, aby v případě vyšetřování Malméd byla využita každá myslitelná lest. Přestože šéf Nejvyššího velitelství spojeneckých expedičních sil (SHAEF), generál Dwight D. Eisenhower, zřídil v květnu 1945 CROWCASS (Ústřední evidence válečných zločinců), úkolem bylo, jak přimět zadržené, aby se ke svým skutkům přiznali.

Peiper přebírá od vůdce dubovou ratolest k Rytířskému kříži (27. leden 1944).

Mezitím, 22. května 1945, byl sám Peiper zajat jen pár kilometrů od svého domova v Schliersee. V šířícím se chaosu po Hitlerově smrti se však Peiper ztratil mezi množstvím německých zajatců ve velkých zajateckých táborech v okolí Norimberku. Přestože jej Američané usilovně hledali (byl vedený jako „GI Enemy No. 1“), byl Peiper identifikován až 21. srpna 1945 a byl rychle převezen do vyšetřovacího tábora 3. americké armády ve Freisingu. Přestože se zdálo, že Peiper je ochotný mluvit o válce, ukázalo se, že je nemožné z něj dostat jakékoliv informace o Malmédách.

Do podzimu tyto informace přesvědčily vyšetřovatele ze 7708. War Crimes Group, že by případ Malmédy možná mohl objasnit skrytý odposlech v P.O. Box 1142. Obecně většina mužů z Leibstandarte, které odvezli z táborů, jako je Ebensee v Rakousku, nesmírně dbala na bezpečnost –byli až paranoidní. Informace z druhé ruky naznačovaly, že se muži SS v zajetí domlouvali na vykonstruovaných historkách, které Peipera zbavovaly viny.

Jak by mohli případ rozkrýt a dozvědět se, co si Peiperovi muži tajně vykládají mezi sebou? Vyšetřovatelé doufali, že nalezení svědků ukrutností skrytým sledování v P.O. Box 1142 by mohlo pomoci zahájit vyšetřování masakru v Malmédách a zjistit, kdo byl zodpovědný za střelbu. Nejprve vyšetřovatelé vyzpovídali mnoho příslušníků SS v táborech ve Fort Atterbury v Indianě, Fort Knoxu v Kentucky a Fort Ordu v Coloradu, aby zjistili, zda mohli být u jednotek podezřelých z příslušnosti ke Kampfgruppe Peiper. Po skončení války operace v P.O. Box 1142 ztrácely na intenzitě, i když překladatelská sekce zařízení nyní používala bývalé esesáky k objasnění terminologie a operací.

Někdy i nadějní adepti výslechů, přivezení do Alexandrie ve Virginii – jako například branec SS Anton Harsch, jugoslávský mechanik sloužící ve 12. rotě tankových granátníků SS – měli jenom nejasné vzpomínky na válečné události. Harsch sloužil ve Waffen-SS od roku 1943, v srpnu 1943 byl raněn, když bojoval s 2. tankovou divizí SS a po rehabilitaci ve Zhořelci (Görlitz) byl v lednu 1944 přidělen k 2. pluku tankových granátníků SS. Potom byl přeložen do Belgie, kde prodělával s ostatními rekruty výcvik před odchodem na frontu do Normandie. Podobně jako mnoho dalších také on unikl v srpnu z Francie s davem uprchlíků a na podzim 1944 prodělal s Kampfgruppe Peiper další výcvik. Harsch byla zajat v belgickém La Gleize 24. prosince, a nakonec byl poslán do Camp Forrest v Tennessee, než byl začátkem roku 1946 převezen do Fort Huntu.

Harsch řekl vyšetřovatelům, že když projížděl kolem malmédských křižovatek, viděl zhruba šedesát amerických zajatců stojících na poli a nedaleko nějaké opuštěné sanitky americké armády. Ale to bylo všechno. Jeho vzpomínky na křižovatky byly neurčité – ale bylo tomu tak doopravdy? Ti, kteří odposlouchávali jeho rozhovor s Heinzem Klugem, jeho spoluvězněm také z Leibstandarte v místnosti 18A, ho slyšeli, jak si dělá starosti, proč byli přivezeni do Fort Huntu. Byl, jak přiznal, „tak nervózní, že nemohl jíst“.

Další příslušník Leibstandarte, SS rottenführer Ewald Hoffmann z 1. tankového průzkumného praporu SS, slyšel 22. prosince 1944 prohlásit velitele své roty, SS obersturmführera Fritze Reusse, poté, co minuli mrtvé Američany, kteří byli očividně popraveni podél trasy jejich postupu: „Tihle psi,“ mračil se Reuss, „než aby vzali zajatce, tak je všechny raději odkráglují.“ Kolem Vánoc 1944 bylo v malých vesničkách kolem Stavelotu zabito mnoho místních belgických obyvatel a jeden z příslušníků Leibstandarte, Helmut Grimberg z 2. roty 1. pluku tankových granátníků SS, který byl zajat v Ardenách, zaslechl dne 14. února 1946 svého spoluvězně Heekeho, jak říká, že ačkoli nic neudělal, „slyšeli jsme rozkazy civilisty odkráglovat“.

Nicméně ve skupiněpobývající v P.O. Boxu 1142, bylo několik mužů, kteří v době střelby podle všeho byli poblíž křižovatky u Malméd: Helmuth Haas, Heinz Kapperman, Lothar Hartig, Fritz Wesch, Wolfgang Schleif a Willi Braun.

Willi Braun byl od roku 1935 do roku 1944 členem divize Hitlerjugend a poté byl 20. února 1944 začleněn do Leibstandarte Adolf Hitler, než byl přesunut na pozici kulometčíka v 11. rotě III. praporu SS pod velením obersturmführera Heinze Tomhardta. To byla Peiperova stará jednotka, které v té době velel Jupp Diefenthal. SS sturmann byl přemístěn z Fort Ordu v Coloradu do místnosti 19 ve Fort Huntu. Jeho vyšetřovatelé se totiž dozvěděli, že křižovatku Malmédy projel v polopásu, ale stejně jako Harsch, když tamtudy projížděl, tamní američtí vězni byli ještě naživu:

Mezi 11. a 12. hodinou jsme vyjeli na silnici směrem na Stavelot. Po projetí křižovatky a vjezdu na silnici jsem ve vzdálenosti asi 400 metrů od této křižovatky viděl asi 50 amerických válečných zajatců stojících ve skupině vpravo od silnice. Tito zajatci nebyli ozbrojení a drželi ruce na přilbách. Pokud si pamatuji, tito zajatci nebyli střeženi. … Asi 450 metrů od křižovatky jsem viděl sedm nebo osm amerických nákladních aut, které zastavily na pravé straně silnice. Z mně neznámých důvodů musela celá rota na této hlavní dálnici na dvě až tři minuty zastavit. … Američtí zajatci, to musím zvláště zdůraznit, byli ještě naživu v době, kdy jsme kolem nich projížděli. … Teprve později v zajetí jsem se dozvěděl, že tito váleční zajatci byli zastřeleni.

KONEC UKÁZKY

Autor DANNY S. PARKER se již v raném věku začal živě zajímat o historii druhé světové války. Dvacet let zkoumal do hloubky životopis Jochena Peipera; toto úsilí zahrnuje více než 200 rozhovorů v USA a Evropě. Kniha Peiperová válka zachycuje válečná léta této ikonické osobnosti. Autorovi jde především o zaznamenání bohaté historie druhé světové války a jejím prostřednictvím o zprostředkování osobního pohledu na stav lidstva.

 

Přeložil Leonid Křížek

Rozsah 568 stran

Formát 160 x 240 mm

72 č/b fotografií

Datum vydání 20. května 2022

Cena 459 Kč

ISBN 978-80-87057-47-6

Výhradní distribuce KOSMAS

 

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: Válka o Falklandy - 21. května 1982 se na Východním Falklandu vylodily 4 tisíce britských vojáků. Na snímku letouny Sea Harrier FRS1.

Výročí: Válka o Falklandy - 21. května 1982 se na Východním Falklandu vylodily 4 tisíce britských vojáků. Na snímku letouny Sea Harrier FRS1.


Recenze týdne

Šerm na ruku

Manchetování české školy šermířské