logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Před 150 lety sešla Evropa na scestí

Původně psáno pro web Neviditelný pes. Uveřejněno se svolením autora.

Večer 18. ledna 1871 zářila okna paláce ve Versailles jako v dobách největší slávy Ludvíka XIV. Návštěvníci, kteří se uvnitř veselili, však nebyli dvořané císaře Napoleona III., ale vojáci. Avšak neměli francouzské uniformy, nýbrž pruské, saské, bavorské, württenberské a dalších armád Severoněmeckého spolku, které až na opevněný pás Pas-de-Calais dobyly Francii a obléhaly Paříž. Versailles sloužily při obléhání jako hlavní pruský stan a toho večera zde došlo k události, jež dovršila pruské snahy o sjednocení Německa. Před malou chvílí byl ve velkém Zrcadlovém sále paláce francouzských králů za přítomnosti německých princů, polních maršálů, generálů a dalších vysokých štábních důstojníků prohlášen pruský král Vilem I. císařem nové německé říše a Otto von Bismarck ustanoven říšským kancléřem.

Hold princů a armádních špiček novopečenému císaři zachycuje velký obraz nacionalistického malíře Antona von Wernera a spokojenost přítomných maršálů pak další obraz téhož malíře, který se pokládá za čelního představitele německé nacionálně realistické malířské školy s názvem wilhelmismus.

 

 Vyhlášení pruského krále Viléma I. císařem nové německé říše 18. ledna 1871 ve Versailles na obraze Antona Wernera. Vilém I. v popředí na stupínku, uprostřed scény v bílé uniformě kníže von Bismarck.

Tato událost je sice uvedena v každé učebnici dějepisu, ale je s podivem, že se vůbec nekomentuje, kdy a kde se odehrála, přestože právě tím jasně signalizovala, jaké budou úmysly nové říše. Jednalo se totiž o demonstraci neomalené zpupnosti, která definitivně odhalila militaristickou tvář německého národního sjednocení. V novodobé historii nenajdeme nic podobného, kromě Němců žádný jiný evropský národ neproklamoval svůj nový národní stát na cizím, notabene dobytém území a nepoužil k tomu sídlo zajatého nepřátelského panovníka. Nově sjednocení Němci tím dali jasně najevo, že jejich říše nebude brát na sousedy žádné ohledy a zavede svoje pořádky násilím. O jak výjimečně agresivní záležitost se jednalo, vyplyne z následujícího srovnání. Kdyby se měli takhle agresivně chovat Češi při vyhlášení samostatného Československa, musel by Masaryk sebrat legie, pochodovat s nimi na Vídeň a vyhlásit nový nezávislý stát v obsazeném Schönbrunnu!

 

Druhý obraz, který Werner vyhlášení císařství věnoval, zachycuje zleva bavorského generála Jakoba von Hartmanna, pruského polního maršála Karla von Blumenthala, vpravo částečně viditelný novopečený říšský kancléř Otto von Bismarck.

 

Před...

Snahy o sjednocení Německa mají kořeny v napoleonských válkách. V důsledku porážky u Slavkova v prosinci1805 musel rakouský císař František II. rozpustit v roce 1806 Svatou říši římskou a uznat Rýnský spolek, který z malých států na německém území vytvořil Napoleon. Bavorskem, Saskem, Pruskem a dalšími německými knížectvími pochodovaly francouzské kolony a tyto vasalské státy musely Napoleonovi poskytnout jednotky pro jeho další výboje. To vedlo Bavory, Sasy, Prusy, Württenberčany a další k uvědomění, že kdyby tvořili jeden národ, mohli Napoleonovi lépe vzdorovat. K předním národním buditelům se zařadil filosof a profesor Johann Fichte (1762-1814), který v letech 1807-1809 pronesl řadu vlasteneckých přednášek o jednotném německém národu a jeho výjimečné kultuře. Přednášky se souhrnně označují jako "Řeči k německému národu". Na internetu je k dispozici český překlad Fichteho 13. řeči, která je nesena myšlenkou, že za rozdrobenost Německa nesou odpovědnost proradné okolní národy, které dobráky Němce využívají ke svým nekalým cílům. Na anglické Wikipedii je pak zmínka o neuveřejněném dopisu z roku 1793, kde se Fichte vyjádřil ještě otevřeněji: "Němci jsou Urvolk, vyvolený národ Přírody, který má za povinnost předávat svou civilizaci jiným národům ... Židé jsou národem v národě a snahu o vznik německého národa podkopávají..."

Nicméně se tam najde i obhajoba, že Fichte až takový fundamentální antisemita nebyl. Před svou smrtí totiž odstoupil z funkce rektora Berlínské univerzity na protest proti rozhodnutí profesorského sboru vyloučit ze studia všechny židovské studenty. Tím se ale bezděky potvrzuje, jak vyhraněně antisemitské nálady panovaly v pruském akademickém prostředí. Britští autoři ještě uvádějí, že i když se současná věda snaží oddělit Fichteho vlastenecké názory od jejich využití nacisty, toto spojení jeho odkaz zpochybňuje. Na německých serverech však nic takového nenajdete. Každopádně když ne Fichteho názory, tak názory akademického prostředí v Berlíně svědčí o tom, že antisemitismus byl opěrným pilířem německého vlastenectví již 120 let před Hitlerem.

Druhým opěrným pilířem pak byl militarismus. Prusové jako první na světě založili v roce 1814 (neoficiálně již roku 1806) generální štáb s úkolem plánovat vojenské operace i v době míru a kontinuálně studovat všechny aspekty války. K tomu účelu vznikla škola generálního štábu, kde se školili vyšší důstojníci ve vedení velkých, koordinovaných operací. Pruští generálové jako von Clausewitz, Moltke starší, von Scharnhorst a von Gneisenau povýšili vojenství na vědu. Pruský generální štáb se po roce 1871 změnil na Velký generální štáb, jenž umožnil Německu zahájit výbojné války v bezprecedentním rozsahu. Tyto války pak ospravedlňoval třetí pilíř, který nejlépe vystihuje úsloví Drang nach Osten. Skrývalo se pod ním přesvědčení, že nedílnou součástí německého údělu je expanze na východ ve stopách etnických Němců, kteří se vystěhovali do východní Evropy.

Asi je na čase přestat používat označení německé vlastenectví a začít je důsledně nazývat německým nacionalismem, v Evropě tím jediným, antisemitismem, militarismem a výboji otráveným klonem vlastenectví, které třebas v českých zemích pouze žádalo právo na vlastní řeč, samostatnost a sebeurčení (a díky Masarykovi se české vlastenectví stalo s antisemitismem neslučitelné). Faktem je, že Prusko nezahájilo svou expanzní politiku směrem na východ, ale na sever a na jih. Mezi lety 1848-1864 vedlo dvě války s Dánskem, čímž získalo Šlesvicko, a v roce 1866 proti svému nedávnému spojenci Rakousku, čímž získalo i Holštýnsko. Avšak hlavní cíl prusko-rakouské války byl politický, pruský kancléř Bismarck potřeboval zlikvidovat Německý spolek, který vznikl po napoleonských válkách a kde měl opět hlavní slovo rakouský císař jako ve Svaté říši římské. Rakouská porážka opravdu vedla k zániku Německého spolku, který Bismarck nahradil Severoněmeckým spolkem, jemuž už velelo Prusko. A právě armády tohoto spolku porazily Francii ve válce 1870/71 na hlavu a vedly k vyhlášení německého císařství. Francie přišla o Alsasko-Lotrinsko a musela do tří let zaplatit reparace v obrovské výši 5 miliard franků. To vedlo ke zrodu francouzského revanšismu, k neuváženému požadavku na ještě zničující reparace ve smlouvě, podepsané roku 1919 zřejmě schválně v tomtéž zámku, kde německé císařství vzniklo.

 

... a potom

Nepochybně i tyto obrovské reparace pomohly rozběhnout už říšskou německou ekonomiku. Po roce 1900 Německo předstihlo ve výrobě oceli Velkou Británii, tonáž jeho obchodního loďstva se blížila té britské a německé císařství s největším poměrem mladé generace ze všech evropských zemí žilo náladou, že staré, vyžilé a degenerované evropské mocnosti nesmějí Německu překážet na jeho cestě za národním štěstím, jak je kdysi prorokoval Johann Fichte. Kromě jiného ozřejmil císař Vilém II. své sny o světovládě v dopise, který v předvečer rusko-japonské války zaslal svému bratranci caru Mikuláši II. Napsal v něm, že ruské vítězství ve válce s Japonskem bude těžkou ránou pro britskou diplomacii a že oba panovníci, on jako "admirál Atlantiku" a Mikuláš II. jako "admirál Pacifiku", budou spolu vládnout Euroasii.

Co následovalo, je obecně známo. Němci, hnáni svými nacionálními běsy, se dvakrát pokusili stát se globálním hegemonem, vyvolali kvůli tomu dvě světové války, které zdevastovaly a ožebračily Evropu, připravily ji o vedoucí roli ve světě a otevřely cestu do jejího srdce Stalinovi. Za první světové války činily jen přímé vojenské ztráty přes 37 milionů obětí, celkové ztráty na životech způsobené druhou světovou válkou se pak odhadují na 72 milionů. Známé pořekadlo "vítěze dějiny nesoudí" poněkud cynicky naznačuje, že civilizační evoluci je úplně jedno, která mocnost se pokusí stát se globálním hegemonem. Tou skutečnou tragédií Evropy je pak fakt, že sjednocené Německo bylo (a je) příliš ekonomicky silné, aby bylo pouze řadovým státem Evropy, ale ne silné natolik, aby se mohlo stát hegemonem kontinentálním, natož globálním. Tuto skutečnost přesně vystihl Hitlerův ministr zbrojního a válečného průmyslu Albert Speer, když po válce řekl: "Německo bylo jako hráč šachu, kterému chybí věž."

 

A nyní

Z výše uvedeného vyplývá, že Evropská unie se dá chápat jako konstrukt, který má dát opět sjednocenému Německu postavení, jež odpovídá jeho ekonomické síle, ale zajistit, aby se nepustilo do dalšího militaristického dobrodružství. Je zajímavé, že této "mírové" možnosti si byl vědom už císař Vilem II. Na Boží Hod 1913 vídeňské noviny Neue Freie Presse uveřejnily článek Walthera Rathenaua, podle něhož císař Vilém II. a jeho poradci uvažovali v té době o ?středoevropské celní unii, k níž by se dříve nebo později přidaly západní státy, ať už by se jim to líbilo nebo ne. To by vytvořilo ekonomickou unii, která by se rovnala Americe, nebo ji dokonce předčila?. Takže když hrabě Richard Coudenhove-Kalergi založil v roce 1923 Panevropskou unii, nebyl zcela původní.

Eurounijní establishment a liberální intelektuálové (i v Česku) tvrdí, že to je EU, která zabraňuje válečným konfliktům a zajišťuje mírový život Evropy. Je to typická polopravda, jimiž je mediální prostor dnešního světa zamořen. Dá se ještě souhlasit, že EU opravdu utlumila německou agresivitu, nikoli však, že zabraňuje válkám. Jen jeden příklad za všechny - balkánská válka po rozpadu Jugoslávie v první polovině 90. let.

K čemu ale EU velmi dobře slouží, je zametání stop po německém nacionalismu, především vláda kancléřky Angely Merkelové používá EU jako prkna a hřebíky k zatloukání historických skříní s kostlivci, které v nich Němci mají, aby nějaký přece jen nevypadl. Mezi historické položky, které EU za tímto účelem nově vykládá, patří:

-          Hlásání, že všechna národní hnutí jsou škodlivými nacionalismy, které vždy vyústí v agresivní národní stát. Jak bylo výše demonstrováno, jediným takovým toxickým nacionalismem a agresivní státem v Evropě byl pouze ten německý. Účelem je, aby se německý nacionalismus "ztratil" mezi těmi ostatními a nedal se Němcům připomínat, a aby se Evropané smířili se zánikem národních států.

-          Tvrzení, že především noví členové EU ze střední a východní Evropy si komunismus zavinili sami, a tudíž jsou na tom stejně jako Němci s nacismem. Toto tvrzení zcela ignoruje fakt, že třebas do Československa dovezly komunismus dvakrát sovětské tanky - poprvé Stalinovy v květnu 1945 a podruhé Brežněvovy v roce 1968 - zatímco Hitlera si Němci vypěstovali doma na již dobře pohnojené půdě.

-          Teze, že druhou světovou válku rozpoutali společně Hitler a Stalin. Ano, Stalin opravdu rozvázal Hitlerovi ruce, ale ten, kdo udeřil jako první, byl Führer. Kdyby byli vinni stejně, Churchill by po 17. září 1939, kdy Rudá armáda vnikla do Polska, vyhlásil Stalinovi válku. Neučinil tak, neboť si dobře uvědomoval rozdílnost jejich rolí. Cílem této teze je opět umenšit podíl Němců na rozpoutání války.

-          Svalování viny za nacismus výhradně na Hitlera. Roste počet dokumentů německé provenience, které podsouvají myšlenku, že antisemitismus přišel do Německa až s nacisty, např. německý TV dokument o nových skutečnostech o životě Hitlera, který byl uveřejněn na ČT cca před rokem.

 

A ze strachu, aby přece jen některý ten kostlivec nevypadl, německá kancléřka Angela Merkelová, aniž by konzultovala s ostatními eurounijními partnery a požádala o souhlas Bundestag, otevřela svévolně v létě 2015 hranice Německa (a schengenského prostoru) 800 tisícům nelegálních utečenců a podnítila vlnu nelegální migrace, jež nemá v dějinách Evropy obdobu. Ostatně soudím, i když je to jen můj osobní pocit, který nemohu dokázat, že kdyby se německé posádky oněch plavidel neziskových organizací, která u libyjských břehů přebírají od pašeráků z gumových člunů utečence, včetně té proslulé kapitánky, která se dala zavřít, aby splnila své poslání, podrobily psychoanalýze, vyšlo by najevo, že to, co je žene, je snaha smazat vinu svých dědů a pradědů na holocaustu a na zvěrstvech druhé světové války. Jak je vidět, stín německého nacionalismu padá i na dnešní Evropu, a pokud nepřestane být EU ke vší své byrokratické těžkopádnosti a utopickým plánům sociálního inženýrství ještě paravánem pro skrývání německé minulosti, svou pozici neustojí.

 

Možná mě některý čtenář obviní z hanobení německého národa. V tom případě by byl největším hanobitelem tohoto národa Konrad Adenauer, první kancléř západního Německa, zakladatel CDU a otec německého hospodářského "zázraku", neboť napsal: Nacionální socialismus by se nikdy nemohl v Německu dostat k moci, kdyby u širokých lidových vrstev nenašel půdu připravenou k zasetí moru.

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 17. září 1939 Sovětský svaz napadl Polsko a podpořil tak německou invazi do Polska.

Výročí: 17. září 1939 Sovětský svaz napadl Polsko a podpořil tak německou invazi do Polska.


Recenze týdne

Mašínovi

Ve stínu šibenice