Říše barbarů

O stěhování národů

Výchozím bodem velkého pohybu "barbarských" národů ve 4. a 5. století, známého jako "velké stěhování národů", bylo severní Černomoří. Kmeny rozličného etnického původu, které zde žily (mezi nimi též východní Slované), dosáhly poměrně vysokého stupně kultury. Měly významné obchodní styky s římskou říší, vyvážely se kožešiny, ryby a kovy, dováželo se víno, tkaniny, zbraně a luxusní předměty.

Od 3. století se začali s černomořskými kmeny sjednocovat Gótové, kteří přišli ze severu. Gótové náleželi k východogermánské skupině národů a rozpadali se na řadu kmenů. Nájezdy a přesídlováním jednotlivých gótských družin pronikla velká masa Gótů do Černomoří. Zde se usazovali mezi místním obyvatelstvem a z části s nimi splývali. Gótské kmeny, které se usadily kolem Dněstru dostaly název "Západní Gótové" (Vizigótové) a ty, které se usadily na dolním toku Dněpru, dostaly název "Východní Gótové" (Ostrogótové). Řečtí a římští spisovatelé používali název Gótové pro všechny kmeny v Černomoří, mezi něž germánští Gótové patřili. Někdy v těchto pramenech objevíme i název "Skythové".

Němečtí historikové píší o ohromném gótském státu a o vysoké kultuře Gótů, kterou prý přinesli do Černomoří. Využívají pro své zdůvodnění díla gótského biskupa Jordanise, napsaného v polovině 6. století "O původu a historii Gótů". V této knize Jordanis vynášel moc svých soukmenovců -- Gótů v přítomnosti i minulosti.

Gótové jsou známi řeckým spisovatelům jako mořští lupiči, podnikající na svých lodích nebezpečné plavby po Černém moři. Loupili na březích Malé Asie i v Egejském moři, které s říší sousedily a sloužili jí jako federáti a zavázali se hájit hranice řeckého území. Mezi Góty se pomalu šířilo křes'anství ve formě ariánství.

V polovině 4. století se spojily severní kmeny na krátkou dobu ve velký svaz, v jehož čele stál král Ostrogótů Ermanarich. Vytvoření tohoto svazu bylo vyvoláno nebezpečím hrozícím z východu.

V té době se vytvořil ve stepích za Donem velký svazek různorodých kmenů. V jeho čele stanuli kočovníci mongolského a turkotatarského původu, kteří přišli z Malé Asie, všeobecně známí jako "Hunové". Podřídili si kočovné kmeny žijící mezi dolním tokem Volhy, Donem a Kavkazem, mezi jinými i kmeny Alanů. V sedmdesátých letech 4. století zaútočil hunský svaz směrem na západ a prorazil gótský svaz v čele s Ermanarichem. Ten po porážce spáchal sebevraždu. Většina kmenů sdružených v gótském svazu se nyní podřídila velení Hunů. Spojili se s Huny a tím zesílený hunský svaz pokračoval ve svém útoku na západ. Vizigótské kmeny, žijící na západ od Ostrogótů, překročily pod tlakem Hunů Dunaj a vtrhly na území římské říše.

Vpád Hunů do Evropy ovlivnil její dějinné osudy záporně. Cílem krvavých Hunů bylo zabrat co největší území, vybírat daně, porobit a oloupit usedlé obyvatelstvo. V paměti národů se uchovalo, že Hunové se chovali jako krutí dobyvatelé, kteří ohněm a mečem pustošili asijské a evropské země.

V roce 376 překročily kmeny Vizigótů, tísněné Huny, Dunaj a hranice římského státu. Římská vláda se snažila využít Vizigótů pro ochranu říše proti ostatním "barbarům", dovolila jim, aby se usadili jako federáti v provincii Moesii na jih od dolního toku Dunaje, a slíbila jim četné výsady.Avšak Vizigótové byli Římany obelstěni a brzy poznali na vlastní kůži všechny hrůzy otroctví. Římští úředníci nutili Vizigóty všemožným vydíráním, aby prodávali své ženy a děti do otroctví. Po celé Moesii buje obchod s otroky.

Vizigótové povstali a s nimi i místní otroci a koloni. Síly povstalců neustále rostly. Odevšad se k nim přidávaly nové oddíly zadunajských "barbarů" -- Germánů, Alanů a jiných. Jádro povstalců se skládalo z vykořis'ovaných mas na balkánském poloostrově. Vizigótové, kterých po překročení Dunaje nebylo více jak 15 000 mužů, tvořili jen menší část povstalců. Roku 378 v bitvě u Adrianopole poraziliřímská vojska. Císař Valens, který utíkal z bitvy, byl povstalci dostižen a upálen.

V další bitvě na Dunaji roku 392 Gótové, Alemani a Hunové utrpěli těžkou porážku. Římské vojsko vedl vojevůdce císaře Theodosia, Flavius Stilicho.

Roku 395 Vizigótové znovu podnítili povstání proti římskému panství a zvolili si za svého vůdce talentovaného vojevůdce Alaricha. V čele vzbouřených gótských federátů, k nimž se připojily oddíly ostatních "barbarských" kmenů, vstoupil Alarich do Tharakie. Jednotlivé oddíly povstalců se přiblížily k Cařihradu. Povstání zachvátilo celé Řecko a poté i Illyrii. K vojskům Alarichovým se připojily povstalé vykořis'ované masy místního obyvatelstva, které rovněž povstalo.

Povstání otroků a kolonů zachvátilo současně mnohé provincie východní říše, zejména Malou Asii a Sýrii.

Ze západní říše pod vedením "barbara" Stilichona (z kmene Vandalů) přišla vojska, která vytlačila Alaricha z Řecka. Vizigótům, kteří, i když byli poraženi, představovali jako dříve hroznou sílu, byla dána bohatá provincie Illyrie, kde se usadili jako federáti.

Povstání otroků a kolonů, otřásající východní říší, umožnila Alarichovi uskutečnit jeho velké dobyvatelské plány. Když pobyl v Illyrii čtyři roky, vyzbrojil svá vojska zbraněmi ukořistěnými v římských arsenálech této provincie a zahájil na jaře roku 401 své tažení do Itálie. Znovu se k němu připojilo mnoho zotročeného obyvatelstva. V Noriku a Raetii vzplanulo lidové povstání, které Alarichovi umožnilo bez obtíží překročit Julské Alpy, vstoupit do benátské oblasti a dosáhnout Mediolanu (dnešní Milán). V Římě nastala panika. Bohatí otrokáři hromadně prchali z Itálie. Jen s velkou námahou se podařilo Stilichonovi dočasně potlačit povstání v Noriku a Raetii a porazit 6. dubna rroku 402 Alarichovu armádu u Pollentie.

Po smrti Stilichona (408) Alarich znovu zaútočil na Řím a třikrát ho oblehl. Alarichovo povstání přivedlo pod jeho prapory mnoho otroků z italských latifundií i z obleženého Říma. Římský historik Zosimos napsal, že se k Alarichovi připojilo na 40 000 otroků. Přecházeli k němu i vojáci z římské armády. Podle pramenů z té doby jich bylo asi 30 000 mužů.

24. srpna roku 410 padlo hlavní město římské říše pod údery "barbarů" a jejich spojenců -- otroků. K pádu Říma přispělo povstání v městě samém. Brány Říma otevřeli dobyvatelské armádě povstalí otroci.  

Většina otrokářské šlechty byla pobita, zajata a prodána do otroctví, nebo uprchla do severní Afriky (Egypta) a Asie. Prameny sdělují, že provincie východní říše byly přeplněny urozenými uprchlíky ze západu, prosícími o almužnu.

Po pádu Říma zachvátila povstání otroků a kolonů celou Itálii. Povstalci ničili domy a dvorce otrokářů.

Když Vizigótové dobyli hlavní město nenáviděného státu a zpustošili je, táhli do jižní Itálie. Měli v úmyslu obsadit Sicílii a pobřeží severní Afriky, pokládané za obilnici říše. Avšak lodě Vizigótů byly rozbity bouří, a tak se vrátili na sever. Za tohoto tažení jejich slavný vojevůdce Alarich zemřel. Po celé řadě pochodů a utkání se zbytky římských vojsk se Vizigótové usadili roku 419 v jihozápadní Galii, v Aquitanii -- mezi Loirou a Garonnou, a zde vytvořili první "barbarský" stát.

Tím vzniklo zcela nezávislé království v čele s vlastním králem, který měl titul římského vojevůdce (magister militum). Vizigótové se postupně zmocnili půdy císařského fisku a půdy římských velkostatkářů. Hlavním městem království Vizigótů se stalo dnešní město Toulouse.

Galské obyvatelstvo otevřeně přecházelo na stranu "barbarů", zejména Vizigótů. Obyvatelstvo v některých městech jim s nadšením otvíralo své brány.

Vizigótové, kteří obsadili jihozápadní část Galie, tzv. Aquitanii, se rozhodli pro tažení do Španělska. Tam již dříve pronikly jiné "barbarské" kmeny, a tak došlo k dalším krvavým bitvám s kmenovými svazy Vandalů a Alanů.

Vizogótský král Leovidig (567--568) byl nesmiřitelným nepřítelem církve a pronásledoval katolíky. Proti němu se vzbouřil jeho syn Hermenegild, který přijal křes'anství. Za to jej vlastní otec nechal usmrtit v Tarragoně. V krvavé bitvě porazil tento krutý král krále v království Svůbů, kteří obývali od 6. století Galicii. Pod vlivem sv. Leandra přijal Leovidigův syn Rakkared I. "pravou víru" a přispěl tak ke sjednocení vizigótského Španělska v roce 601.

Přijetím křes'anství započalo spojování vizigótských dobyvatelů s hispanořímským obyvatelstvem. Od počátku 7. století však vládl v zemi neustálý zmatek, jehož příčinou byly obvyklé spory o vládu v říši. V červenci roku 711 rozdrtila berbersko-arabská armáda vojsko vizigótského krále Roderika. Během dalších šesti let dobyla celý poloostrov a porobila si jeho obyvatelstvo. Španělsko se tak stalo jednou ze součástí muslimské mozaiky.

V posledních desetiletích existence římské říše se stávají císařové hračkou v rukou vůdců žoldnéřských "barbarských vojsk", kteří je dosazují na trůn dle vlastního uvážení. Posledním císařem západořímské říše byl Romulus Augustus, kterého vzbouřená "barbarská vojska", složená z různých kmenů a vedená Odoakerem, sesadila a poslala do Kampanie do vyhnanství. To se stalo roku 476. Tento rok se obvykle pokládá za rok pádu říše římské.

Odoakerův stát neexistoval dlouho. Roku 493 byl dobyt Ostrogóty. Ostrogótové, žijící z počátku po odchodu z černomořských stepí v podunajské Pannonii, táhli poté do Itálie. Jejich král Theodorich Veliký (493--526) zákeřně zabil Odoakera (493) a členům jeho družiny bylo přikázáno, aby k vítěznému králi přešli se svým vojskem. Panství Ostrogótů tvořila celá Itálie a další území na severovýchodě téměř po Dunaj.

Nová aristokracie v čele s králem Theodorichem se začala postupně sbližovat s bývalou římskou aristokracií. Ostrogótská aristokracie se zároveň stává třídou otrokářů. Tato okolnost byla základem procesu, který se nazývá "romanizací" ostrogótské společnosti.

Když ve čtyřicátých letech 6. století za vlády Justiniána zahájila východořímská říše útok na Itálii, využili Římané rozkolu mezi Ostrogóty a tito přešli na stranu římské šlechty. Avšak boj se protáhl. Ostrogótští králové, zejména Totila (541--552) při tažení do Verony vytlačil nájezdníky z Byzance, vzdoroval Belisarovi a padl v bitvě u Mons Lactarius (553). Teprve po smrti Totily se podařilo vojevůdci Narsovi za pomoci Langobardů a za podpory katolické církve zlomit odpor Ostrogótů. Justinián se krutě vypořádal s "barbarskými kacíři" (Ostrogótové byli ariáni) a obnovil v Itálii zřízení otrokářské společnosti. Avšak tato byzantská reakce netrvala dlouho. Za patnáct let po porážce Ostrogótů vtrhly do Itálie nové "barbarské kmeny", v jejichž čele stáli Langobardi (568).

Langobardové byl významný germánský kmen pocházející ze Skandinávie, který na počátku našeho letopočtu obsadil území kolem Labe. Spojili se s Markomany a Cherusky proti Římanům a na přelomu 4.--5. století se přesunuli na území Čech a Moravy až k Dunaji, zde porazili Heruly a vytvořili langobardský svaz, který trval až do konce 6. století. V dalších nájezdech se dostali do Itálie, kde spolu s Avary zničili říši Gepidů. Vytvořili v Itálii langobardské království, které v 8. století dobyl Karel Veliký. V 9. a 10. století se romanizovali a splynuli s italskými etniky. Dnes připomíná panství Langobardů jen název kraje Lombardie.