Sovětský Hurvínek v Afghánistánu 1979?1989

Už je to čtvrt století...

Sověti vtrhli do Afghánistánu 24. 12. 1979 v době, kdy západní vlády nebyly pro vánoční svátky schopné cokoliv podniknout (dostat sovětské jednotky do Afghánistánu však bylo snadnější, než je dostat z Afghánistánu, navíc se důstojníci z Afghánistánu vraceli do jiného Sovětského svazu, do kterého se jen těžce začleňovali).

Sovětští výsadkáři + jednotky Specnaz se především zmocnily Salangského tunelu. Proč asi pod Salangským průsmykem Sovětský svaz v roce 64 ?nezištně? vybudoval stejnojmenný strategický tunel (2.7 km ve skále), kterým se doba jízdy z Kábulu na sever (pro kremelská vojska) zkrátila ze tří dnů na několik hodin?

Dále obsadily klíčová letiště a vládní telekomunikační uzly v Kábulu, a myslely si, že tím afghánský odpor skončí, ale neskončil ? mudžáhedínové se přesunuli do hor.

Počátkem roku 1980 byla situace na afghánských sněhem zasypaných silnicích pro sovětská vojska zoufalá (dorazilo 50.000 sovětských vojáků), zejména mezi Kábulem a Termezem, a současně vyvrcholil odpor proti sovětské armádě u průsmyku Salang (3 878 m, dle stejnojmenné řeky zde pramenící) v pohoří Hindukúš, který spojuje severní Afghánistán s Kábulem, a tím i s jižním Afghánistánem a Pákistánem.

Nejstrategičtější je Chajbarský průsmyk z Kábulu a z Džalalabádu (je zde prvotřídní letiště) do Péšáváru.

Poté, co po invazi do Afghánistánu sovětské speciální komando ze Specnaz zavraždilo prezidenta Amína a jeho syna, Kreml do funkce prezidenta dosadil svoji loutku, a KGB + GRU vytvořily novou afghánskou tajnou službu Chad/Khad, kterou řídily. Do afghánské armády nahnaly sovětské jednotky po rozbombardování vesnice všechny místní přežilé mladé muže, stejně se chovali mudžáhedínové, kteří muže nahnali do svých oddílů.

V Afghánistánu se bojovalo/stagnovalo pod taktovkou čtyř generálních tajemníků ? Brežněva, Černěnka, Andropova a Gorbačova, za něhož došlo k nejkrvavějším střetnutím v letech 85?86.

V roce 1985 Gorbačov ještě vojenské vítězství v Afghánistánu podpořil, záložní jednotky měl Kreml za řekou Amudarja (řeky, které odvodňují pohoří Hindukúš, se bez užitku ztrácejí v poušti na íránsko-turkmenské hranici). Sovětský tisk nejprve přinášel obrázky usměvavých sovětských vojáků, kteří v Afghánistánu budují sirotčince.

K roku 1983 Kreml připustil pouze 6 mrtvých vojáků, třebaže v té době měla sovětská 40. armáda již 6 262 mrtvých a 9 880 zraněných, viz G.F.Krivošenko Ztráty sovětských vojenských sil, Moskva 1993 (při potlačení maďarského protiruského povstání v roce 1956 Sověti přišli o 2 269 vojáků, při okupaci ČSR o 96 vojáků).

Před sovětskou invazí do ČSSR 21. 8. 1968 přijel ?zhodnotit? případné možnosti pro kladení odporu čsl. armády gen. Alexej A. Jepišev, náčelník Hlavní politické správy sovětské armády spolu s několikla sovětskými generály ? dobový snímek zachycuje sovětského ministra obrany maršála Andreje Grečka vedle čsl. ministra obrany Martina Dzúra a gen. Jepiševa na ministerstvu obrany v Praze noc před okupací 21. 8. 1968, která začala již k ránu 20. 8. 1968, kdy u budovy generálního štábu zastavila šestice vozů, z nichž vystoupilo dvacet vyšších sovětských důstojníků, kteří rychle a v tichosti zmizeli uvnitř budovy.

viz Nejdelší (okupační) noc ministra obrany Dzúra - Aktuálně.cz

Také před invazí do Afghánistánu přijel v 4/1979 na ?přátelskou? návštěvu do Kábulu gen. Jepišev s několika sovětskými generály, mj. s generálem Ivanem G. Pavlovským, vrchním velitelem sovětských pozemních sil, jenž 21 8. 1968 velel invazním jednotkám do ČSSR, a s 60 dalšími vysokými důstojníky na několikatýdenní průzkumnou cestu po Afghánistánu.

Stejně jako Američané ve Vietnamu, i sovětská armáda nedostatek pozemních sil nahrazovala neefektivním bombardováním horských vesnic i hustě zalidněných oblastí, bombardováním Sověti začínali každou vojenskou akci ? mrtvé Afghánce nikdo nepočítal.

Sovětské jednotky byly nedostatečně doplňovány 2x do roka (nelegálně) branci z Turkestánského vojenského okruhu, kteří za sebou měli pouze 6měsíční základní výcvik. Jednotky v Afghánistánu měly trvalý podstav, branci se svému odvodu snažili zabránit vyplácením vysokých úplatků, zejména z prominentních rodin.

Ve výcvikových střediscích bylo brancům řečeno, že jdou do spřáteleného Afghánistánu bojovat proti čínským a americkým žoldákům, po příjezdu do Afghánistánu však branci brzo zjistili, že jsou sami nenáviděnými okupanty v nehostinném terénu. Branci přišli bez bojové morálky, nebyli jakkoliv motivováni s mudžáhedíny bojovat, strach před bojem zaháněli drogami.

Drogy nakupovali za svoji výzbroj a munici, jiní se stali násilnickými lupiči, a na kontrolních stanovištích olupovali a vraždili afghánské civilisty, zejména kupce, kteří u sebe měli větší finanční částky.

Důstojníkům se sice za každý rok v Afghánistánu počítali dva roky do důchodu, ale i oni byli demoralizovaní prostředím a jistotou, že jejich boj je marný a nemá žádný smysl. Polovina z nich se stala narkomany, další polovina ?řešila? jen polní manželky, což byl institut z 2. sv. v. (účetní, sekretářky, zdravotní sestry).

Těžké sovětské ztráty pramenily i z toho, že se občas nevhodně rozmístěné sovětské jednotky postřílely navzájem, zejména v noci. Rádiová komunikace v horách nefungovala, jednotky nemohly komunikovat se svými veliteli, zatímco mudžáhedínové se i na velkou dálku dorozumívali dokonalým signálním systémem splývajícím s okolím.

Již ve Vietnamu bylo jasné, že gerilové ?skautské? jednotky nelze v jejich domovském prostředí, v terénu, ve kterém se pohybují jako ryby ve vodě i v noci, porazit.

Sovětští velitelé se spoléhali na letecký průzkum a informace zachycené z radiostanic, taktický průzkum v terénu neexistoval, což bylo hlavní vojenskou slabinou sovětských jednotek v Afghánistánu ? jejich průzkum se zaměřoval jen na silnice, takže se jejich vojáci překvapivě ztráceli, či jednotky v průběhu mise nevycházely z údivu, a ?úzkoprofilové? vrtulníky byly sestřelovány jako kachny při honu (až do roku 1988, kdy mudžáhedíni dostali od USA ručně odpalované protiletecké střely Stingers, vládly ruské bitevní vrtulníky Mi-24 HIND zdejším nebesům).

Shrneme-li, bez taktického průzkumu Sověti objevovali mudžáhedíny jen když tito chtěli být objeveni. V důsledku nevysílání komand na taktický průzkum měly sovětské konvoje těžké ztráty na mužích, viz mj. Lester W. Grau The Bear Went Over The Mountain.

Zato mudžáhedínové se v taktickém průzkumu vyžívali, a byli vždy dobře informováni, využívali i pastevce s dětmi a karavany ? Kreml nedokázal zabránit průchodu karavan přes průsmyky z Pákistánu, naložené zbraněmi.

Sovětské jednotky měly v Afghánistánu málo vrtulníků, velitelé jich požadovali více, ale jejich počty nešlo zvýšit nejen pro logistickou náročnost, ale i pro nedostatek hangárů a bezpečných leteckých základen. Sovětské velení preferovalo rozsáhlejší akce, čímž se vynulovala taktická účinnost spojení mechanizovaných jednotek s vrtulníky.

Tanky zde Kreml měl také, ale jejich použití v afghánském terénu bylo nemožné, Afghánistán byl válkou jen pro lehkou pěchotu, jež se držela obrněných vozidel. Sovětští pěšáci v horském terénu nesli výzbroj 16 kg těžkou, se kterou minimálně pochodovali 3 km, a protože se Kreml soustřeďovala na palebnou sílu, nikoliv na přesnost, největší chudáci táhli ještě kulomet o váze 34 kg bez stojánku, granátomety AGS-17 o váze 30,4 kg, a zásobní munice o váze 14,7 kg.

Sovětské polní uniformy byly navrženy pro Evropu, nikoliv pro Afghánistán. Sovětské vojenské boty byly tvrdé a hlučné, naprosto nevhodné k pochodům horským terénem ? vojáci si proto nazouvali obyčejné tenisky.

Sovětské spacáky nebyly nepromokavé, a navíc byly z bavlny, takže po prosáknutí v deštivém počasí v horách se změnily v těžké koule. Proto žádanou trofejí sovětských vojáků byly spacáky mudžáhedínů ?made in the West? ? byly nepromokavé, teplé a lehké.

Problémem sovětských jednotek v Afghánistánu byl dále heroin, opium, meningitida, malárie, žloutenka, tyfus, střevní průjem. Sovětské jednotky běžně nevykopávaly polní latríny, a vojáci močili a káleli všude kolem v hromadách odpadků, které vyprodukovali. Nejméně jedna třetina mužů byla v každé jednotce na marodce.

Chovali se takto, i když čekali v záloze na mudžahedíny, takže ti sovětskié vojáky cítili již na dálku. Dokonce na svých pozicích i kouřili, přičemž ruský tabák byl rovněž cítit na kilometry daleko.

Příděly jídla dostávali v lesklých plechovkách odrážejících slunce, na horách je nebylo kam zakopat, pohazovali je kolem sebe, i na hlídkách. Vodka také působila, takže své spory řešily ručními granáty. Postrádali základní polní disciplínu, nebyli vycvičeni pro boj v horách.

Za protisovětské aktivity tajných služeb novinář Anton Baumgarten uvádí aktivity generálporučíka Jurije G. Guseva (šéf Turkestánského vojenského okruhu). gen. Jurij G. Gusev mj. velel 20. 3. 1986 akci ke zničení velkého skladiště zbraní mudžáhedínů v kaňonu Xadighar, zhruba 85 km od letecké základny v Kandaháru) a spol. v Afghánistánu, které po stažení sovětských vojsk z Afghánistánu vedly až k vytvoření rusko-americké společnosti FarWest LLC, která je dnes jediným nebezpečným soupeřem Putina.

Sergej Petrov, do roku 1993 armádní důstojník GRU se službou v Afghánistánu, zavražděný v 1/2004 v Kapském Městě, uvedl, že s Far West LLC obchodovala i podivná skupina vlastníků dolů v luhanské a doněcké oblasti.

Podle Petrova důstojnická GRU kasta v Afghánistánu požívala speciální status, GRU důstojníci se otevřeně přátelili a obchodovali s mudžahedíny všeho druhu, nejen s velitelem Masúdem ze Severní aliance, ale i s Ismaílem Chánem (IS), talibánci (IS/CIA), a dokonce i s arabskými džihádisty (saúdskoarabské tajné služby) ?

Procházelo jim to, protože jejich velitel gen. Leonid Leonidovič Kosjakov ?Slon? se o kořist dělil se všemi ruskými veliteli ?

Ukrajinský gen. Leonid Kosjakov byl v roce 1985 jako šéf sovětské protidrogové a zpravodajské jednotky v Afghánistánu ?N? přímým nadřízeným Filina, Surikova, Lichvinceva, Luněva a Saidova (z Far West LLC) ? do této kasty spadal i ukrajinský generál Igor Smeško, ex šéf ukrajinské tajné služby.

V letech 1990?1993 výše jmenovaní zbohatli na nelegálním prodeji sovětské vojenské techniky z NDR kriminálním bandám kosovských Albánců, kontrolujících tranzit afghánského heroinu.

Rudý kardinál Michail Suslov, strážce ideologické čistoty sovětského režimu, a jeho referát z roku 1961.

Referát Michaila Suslova z roku 1961, kterým se doslova řídí Putin nejen v Gruzii a na Ukrajině:

?Zítra budou Gruzínci usilovat o nezávislost ? boj proti Gruzínům je třeba začít v Abcházii.V rámci tohoto boje proti Gruzínům je třeba Mergélii a Svanetii udělit autonomii, abychom je mohli kontrolovat rozněcováním nacionalistických nálad, je nutno postavit proti sobě západní a východní Gruzii, a poté se postavit do role prostředníka?...