logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Sýrie, lži, a spící Putin

Každodenní téma...

Sýrie. Tato pouštní Bohem zapomenutá země na Blízkém východě se nám připomíná každý den. Vidíme jí v televizi, čteme o ní v novinách, posloucháme o ní v rádiu. Každý den slyšíme co všechno se v oněch písečných dunách děje. Víme, že tam zuří válka. Ale to je vlastně tak to jediné, čím si můžeme být skutečně jistí. Kdysi někdo řekl, že každá válka má příčinu, průběh, a konec. Avšak tento konflikt zdánlivě nikde nezačíná, a ani nikde nekončí. Máme tendenci věřit tomu, že ve válce jsou pouze vždy dvě bojující strany. Náš mozek takto funguje už od nepaměti. Rozlišujeme na dobré a špatné, protože se potřebujeme podvědomně k některé z těchto skupin přiřadit. Avšak tvrdit, že v Sýrii bojují jen dvě strany, je prakticky nemožné. Ač jde o dle slov všech států o občanskou válku, neustále sledujeme intervence dalších a dalších zemí v této pouštní oblasti. A to pořád hovoříme pouze o  státech.

Syrská válka však nese název občanská především proto, že jde primárně o vnitřní boj nesčetného množství skupin uvnitř samotné země, které by se pravděpodobně daly označit za skupiny ze Sýrie pocházející, avšak ne nutně syrské.

Kdy vlastně tento konflikt oficiálně začal? Dnes se většina odborníků shoduje, že spolu s arabským jarem už v roce 2011, kdy část obyvatelstva povstala proti legitimně zvolené vládě prezidenta Bašíra al-Assada. Tito lidé se pak stanou zárodkem syrské opozice, a ve výsledku se zatím pouze vezou na vlně nadšení z lepších zítřků, které mají přijít s Assadovým pádem. Avšak poměrně brzy narazí na názorovou nesourodost ve vlastních řadách, neboť každý z nich by chtěl po Assadově pádu vládnout úplně jinak. Přesto je opozice relativně silná, a tak Assad pod nátlakem slibuje, že uskuteční některé reformy. Demonstrace se dějí po celé zemi, a brzy vyjde najevo, že Assad nemá v úmyslu uskutečnit ani jednu ze svých plánovaných reforem. Demonstranti jsou masakrováni v ulicích, a Sýrie se začíná měnit v oheň. OSN se snaží celou situaci uklidnit, avšak její prohlášení nenajde ani u jedné ze soupeřících stran přílišnou odezvu. Opozice se nehodlá zmírnit, a Assad nehodlá přestat ve snahách jí brutálně potlačit.

A tak se opozice roztříští na tisíce kousků jako pomyslná váza. Skupiny uvnitř ní se nedokáží dohodnout ani mezi sebou, a každý bojuje za to, co chce. Mezi odpůrce režimu se začnou vměšovat i příslušnící radikálních islámských hnutí a teroristických skupin. Bída obyčejných lidí, kteří konfliktem trpí nejvíce, je velmi přitahuje. Lidé v zemi nyní hledají jakési jistoty, které jim přicházející Imámové poskytují. Syřané nemají vodu, nemají jídlo, a tak poměrně snadno takové skupiny získávají podporu. Skupiny jako Al-Kaidá a nově vznikající Islámský stát. Nejsou členy ani opozice, ani vlády. Vměšují se do konfliktu ze sousedních zemí jako je Irák nebo Libanon, a brzy nacházejí velmi úrodnou půdu. Proroci Islámského státu hovoří o zaslíbené islámské zemi Laventě, která pro občany Sýrie zní skoro jako nebe na zemi. Nedokáží už věřit své vládě, ani těm, co proti ní stojí, a tak začnou věřit těmto mužům víry.

A to začne být v Syrské válce skutečně největší problém. Teroristé. Teroristé usilující o vybudování vlastní země, vlastního Chalífátu. Jejich drzost a zuřivost zasahuje i daleko za hranice Syrského území, a to sice do zemí a měst Evropy. Taková agrese však donutí tyto státy jednat. Západ vede válku s terorismem, nenávidí ho. Kdekoliv terorismus je, musí být potlačen. A Sýrie není výjimkou. Likvidace Islámského státu je priorita především pro USA, které v něm začne vidět největší problém Syrské války, a velkou hrozbu pro svou vlastní bezpečnost. A proto zahájí svou vojenskou intervenci na Syrském území. Avšak to vyvolá poměrně nečekanou odezvu.

Vládnoucí prezident Assad vychází z celé situace nejhůře. V jeho zemi mezi sebou chaoticky bojují desítky skupin, a roste mu přímo pod nohama islámský chalífát. Armády civilizovaného světa létají nad hlavami jeho vojáků, a neberou ho příliš jako spojence. Assad cítí, že mu hoří půda pod nohama. A tak požádá o pomoc. 

Pomoc Assadovi přijde v podobě ruských ozbrojených sil. Rusové vidí Assada jako svého spojence, avšak v Sýrii mají i své vlastní zájmy. Islámský stát je problémem i pro ně, a jeho likvidace by mohla znamenat velké posílení pro stávajícího ruského prezidenta Putina. Mohl by dokázat, že Rusové si poradí s terorismem lépe než Američané. A proto se nezdráhá vypustit do Sýrie celou ruskou vojenskou mašinérii, která Assadovi pomáhá jak proti opozici, tak proti Islámskému státu.

Islámský stát je pod palbou ze všech stran poražen na konci roku 2017, avšak nyní se pozornost obrátila opět na opozici. Syrská vláda podporovaná Rusy se stále musí vypořádat s těmi, kdo jí odporují. Problém je, že ti mají podporu Západu. Syrská svobodná armáda nebo Islámská fronta v zemi stále operují. Syrští Kurdové využili všeobecného chaosu, a rozhodli se opět usilovat o vlastní stát, Kurdistán. A tak vznikla oblast Rojava, oblast syrských Kurdů, kterou neuznává syrská vláda, a ani syrská opozice.

V současné situaci se nejvíce hovoří o údajném užívání chemických zbraní v tomto válečném konfliktu. Ty jsou zakázané Úmluvou o chemických zbraních, kterou ale Sýrie nikdy nepodepsala. Chemické zbraně byly údajně použity v tomto konfliktu hned několikrát, a přesto ani v jednom případě vlastně nevíme, kdo je použil. Vláda tvrdí, že to byla opozice, a opozice tvrdí, že to byla zase vláda. První tři útoky proběhly v roce 2013, a to látkou sarin. Syrský režim vyzval generálního tajemníka OSN, aby byla vyslána neutrální mezinárodní mise, která útoky měla prošetřit. Ta poté dospěla k závěru, že útoky s největší pravděpodobností udělali povstalecké skupiny ze strany opozice. Ovšem ještě během šetření prvních tří útoků došlo k nejbrutálnějšímu chemickému útoku všech dob ve městě Ghúta, velice blízko hlavního města Damašku. Počet obětí přesáhl stovky, a Svobodná syrská armáda oznámila až 1729 mrtvých a přes 6000 zraněných. Opět syrské písky nepoznaly nic jiného než oheň, smrt, a utrpení.

Tento čin byl rovněž vyšetřován. Rovněž se zjistilo, že použitou látkou měl být sarin. Avšak tentokrát z něj byla obviněna syrská vláda. Mohlo snad jít o jakousi odvetu za předchozí útoky ze strany povstalců? Nebo možná nutnou obranu, s ohledem na blízkost nepřátel k hlavnímu městu? Režim však zastává názor, že za útokem jsou ve skutečnosti opět povstalci, a Rusko stojí za ním. Nastal zmatek, který skončil tím, že OSN donutilo syrskou vládu snížit arzenál chemických zbraní, a kompletně zakázalo jejich výrobu, koupi, a skladování.

Přesto byly chemické zbraně použity v této zemi i v roce 2016 a 2017 a 2018. Vždy byl z útoků obviněn Assadův režim, a vždy při nich padli povstalci. Západ vždy provedl odvetné nálety nebo odstřely, avšak nyní hrozí, že pod vlivem amerického prezidenta Trumpa vstoupí do konfliktu otevřeně. Může tak Assadův režim skončit? A co nastane poté? Která z opozičních skupin se stane novými vládci země? Na všechny tyto otázky neznáme odpověď, ale přesto to jsou otázky, které si musíme položit, a kterých se musíme obávat.

 
Datum: 02. 09. 2018 22:10:07 Autor: Andreas
Předmět: Drobná oprava
Ta země zaslíbená se jmenuje Levanta. Jinak díky za zajímavý rozbor.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Severní Korea: spořit lze od maličkostí...

Severní Korea: spořit lze od maličkostí...


Recenze týdne

Životní pouť pilota Karla Knaifla

Jeden ze zapomenutých...