Vzpoura kaprálů

S kapitolou Otto Gutfreund z knihy Otto Janky Češi v Cizinecké legii (Ivo Železný, Praha 2000) nad jednou výstavou.

Otto Gutfreund v roce 1914

Sochař Otto Gutfreund (1889–1927) byl v okamžiku vyhlášení I. světové války usazen jako umělec v Paříži. Chtěl bojovat za vlast, a proto vstoupil do Cizinecké legie. Bylo mu 25 let, ale nikdy neabsolvoval žádný vojenský výcvik. Účastnil se bojů na Sommě, L'Artois a v Champagni. Roku 1915 podepsal spolu se dvěma dalšími desátníky Čechy, občany Rakousko-Uherska žádost o včlenění do francouzské armády. Psali jménem všech českých dobrovolníků, psali vlastně i za ty mrtvé – skoro celá první česká rota padla u Arrasu v květnu 1915.

Dopustili se formulační neobratnosti, protože v dopise napsali rozzlobeně: Považujete-li nás za Rakušany, pak s námi jednejte jako s Rakušany. Jakýsi úředník na ministerstvu války je vzal za slovo: nechal je odlifrovat do koncentračního-internačního tábora. Vojáky, kteří nasadili mnohokrát životy za…Francii. „Za každý dobrý čin musí následovat spravedlivý trest“.

Po demobilizaci v roce 1916 byl Gutfreund uvězněn v Lyonu poté, co mu Francouzi odmítli všechny žádostí o začlenění do už existující československé legie. Mezi roky 1916 a 1918 byl internován v táboře Saint-Michel-de-Frigolet v Bouches-du-Rhône. V roce 1918 byl přesunut do civilního tábora v Blanzy. To souvisí s tehdy novým „Bérengérovým zákonem“: …nesmějí být přijímáni do francouzské armády vojáci států, bojujících na straně nepřátel Francie. Pokud v zákoně opravdu stálo VOJÁCI a ne OBČANÉ (tedy je-li překlad z francouzštiny správný), není tento konflikt pochopitelný.

O. G. nebyl nikdy aktivním vojákem Rakousko-Uherska. Neabsolvoval v Rakousku-Uhersku ani základní vojenskou službu a nebyl tudíž vojákem v záloze. Otázka: jak mohl být proti O. G. ten zákon uplatňován a dokonce tak přísně a necitlivě k české věci, že byl až do konce války plné tři roky internován a propuštěn teprve na zákrok nově utvořené vlády ČSR? Proč nemohl vstoupit do Roty Nazdar? Odpověď by stála za historické bádání (nejsem historik).

Zajímavou a dodnes neznámou informaci přinesl 22. II. 2013 pořad ČRo 3 Páteční večer, věnovaný Fr. Kupkovi. Kunhsthistorik Vojtěch Lahoda sdělil, že O. G. Fr. Kupkovi z koncentráku psal a prosil jej o pomoc. Bez odezvy. Lahoda vyslovil hypotézu, že právě toto bylo důvodem jisté animozity, kterou po válce projevovali vůči Fr. Kupkovi umělci z S.V.U. Mánes.

Podezírám tehdejší francouzské úřady, že jednaly stále ještě ve stínu Dreyfusovy aféry. (V roce 1906 se Alfred Dreyfus, 1859–1935, dočkal plné rehabilitace a návratu do armády. Za I. světové války byl povýšen do hodnosti plukovníka a byl vyznamenán Řádem čestné legie.) Antisemitismus, byť i nepřiznaný, má tuhý život.

I po válce žil Guttfreund ve Francii v bídě. Na jeho osud upozornil až článek Richarda Weinera v Lidových novinách (14. 8. 1919), kde popsal tragický příběh „vzpoury kaprálů“.

Roku 1920 se O. G. Vrátil. Žil v Praze, opět v bídě. Teprve roku 1921 prorazil, vyhrál soutěž na pomník Boženy Němcové v Ratibořicích. Takto o něm psal O. Březina jinému českému básníku Jakubovi Demlovi: Guttfreundova babička v tom údolí u české Skalice je stará Židovka a je to něco tak sprostého, ošklivého, cizího, nečeského, neslovanského… „Nečeský“ Guttfreund cedil za Česko svou krev. O 11 let starší český básník J. Deml jej o 34 let přežil. Po válce mu hrozil Malý dekret za antisemitismuz za II. reubliky. Přimluvil se za něj V. Nezval. Dnes je považován za klasika.

Socha Babička s dětmi v Ratibořicich (1922)

* * *

V Galerii moderního umění v Hradci Králové se v listopadu a prosinci 2012 konala výstava František Kupka a Otto Gutfreund (Umění ve službách národa).

Expozice malá, ale vzhledem k relativní neznámosti exponátů významná, z hlediska obecné historie i z hlediska dějin českého výtvarného umění.

Od O. Gutfreunda zde byly jak kresby, tak i plastiky. Kresby byly o poznání stylizovanější než polychromované plastiky.

 Jedním z nejzajímavějších exponátů byly sošky čtyř vojáků – francouzského starodružiníka a italského, ruského a francouzského legionáře, které sochař vytvořil společně s Emanuelem Koreckým v letech 1924–25 pro tehdejší památník odboje.

Mnoho nedostatků má, žel, text graficky velice pěkného katalogu. Rodiště O. Gutfreunda není vůbec uvedeno vůbec! Čtenář se nedozví základní údaje: narodil se ve Dvoře Králové nad Labem jako čtvrtý z pěti dětí česko-židovské rodiny.

To není zanedbatelné, přestože při sčítání lidu na přelomu 19. a 20. století už většina Židů v Česku uvedla jako základní „obcovací jazyk“ češtinu. Židů německojazyčných, loyálních k liberální, emancipaci Židů nakloněné Vídni a nikoli k myšlence tehdy dosti antisemitského českého národa (srov. čerstvá Hilsneriáda!) byla stále ještě většina ve velkých městech, především v Praze, kde polovina německojazyčných obyvatel byli Židé. Český vlastenec O. Gutfreund tedy pocházel z česko-židovské maloměstské rodiny a tato nesamozřejmost měla být v katalogu uvedena!

Mlčením se přechází též další závažné skutečnosti: Roku 1921 se O. G. účastnil třetí výstavy skupiny Tvrdošíjní v Praze, Brně a Košicích. V roce 1924 se zúčastnil Výstavy Československého moderního umění v Paříži a následujícího roku byl také na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v československém pavilonu v Paříži. V roce 1926 vyhrál konkurz na místo profesora na Umělecko-průmyslové škole v Praze a zúčastnil se výstavy Société Anonyme v New Yorku.

Tajnosnubná je i katalogová informace, že O. G. „zemřel nešťastnou náhodou“. Proč nenapsat po pravdě, že roku 1927 tragicky utonul ve Vltavě v Praze? Víc místa by to nezabralo!

Nad jeho rakví mluvil spisovatel-legionář Josef Kopta. Zdrceni a v slzách, loučíme se s tebou, BRATŘE. Pro Koptu bratr, pro Březinu …

 

Francouzský legionář

Italský legionář

Ruský legionář