HRAD A CHODBA TAJNÁ

Historie tajných chodeb.

Zvětšit...

Téma přitažlivé a vzrušující pro celé generace. Přitažlivé do té míry, že dotaz na chodby kteréhokoliv usedlíka žijícího poblíž hrazeného objektu přinese kladnou odpověď téměř vždy. Ano, chodby (většinou tři) vedly tam a tam do mnohdy až mnohakilometrových vzdáleností a otec a děd je ještě prolézali.

V roztomilé knížce Labyrintem tajemnase pod heslem tajné chodby praví: "Tajné chodby bychom našli v podzemí téměř každého hradu nebo tvrze." Když jsem se autora zeptal, jak k těmto závěrům došel, odvětil, že "hlavně z ústních podání pamětníků či jinak dochovaných zkazek." O tak hojném výskytu chodeb napsal A. Sedláček totéž. Jsem přesvědčen, že jeho prameny byly stejného původu.

 

Před časem jsem se ze dvou nezávislých pramenů dozvěděl, že náš přední kastelolog. dr. Tomáš Durdík měl prohlásit, že "žádné chodby nejsou, kdo by je dělal." To jsem považoval za opačný extrém. Tomáše Durdíka mám to potěšení znát od mládí. Zeptal jsem se ho na to. Odpověděl mi, že takhle to snad neřekl, že chodby samozřejmě jsou, ale zaniklé přestavbami, sesuvy zdí a závaly. Ale on sám že nikdy na žádnou nenarazil, ač by ji velmi rád viděl. Tato jeho poslední věta byla pro mě sprchou, protože Tomáš Durdík pro mne v této oblasti vždy znamenal autoritu. Kdo jiný by měl tolik příležitostí při archeologických výzkumech na tajnou chodbu narazit?

 

Prof. dr. Jiří Král, archeolog a geograf, se podzemními chodbami zabýval přes čtyřicet let. O jeho práci nebyl zájem, nebylo mu dopřáno publikovat. Vím o jediném článku, a ten o něm napsal někdo jiný. Stal jsem se načas jeho elévem, ale kam se poděly bohaté materiály tohoto badatele, nevím.

 

Ale konečně k věci. Skvěle maskovanými tajnými chodbami navštěvovali ve Versailles kavalíři své dámy, církevní hodnostáři přijímali a vysílali posly a labyrinty chodeb znesnadňovaly přístupy k místnostem s poklady (to poslední již od starověku a v různých kulturních i etnických prostředích). Nám jde o chodby únikové, to znamená tajné chodby vojenského charakteru. V určitých případech jimi mohla být zásobována obležená posádka, vyslána žádost o pomoc a v okamžiku, kdy nepřítel opanoval hrad natolik, že situace byla neudržitelná, mohl se hlouček zasvěcených zachránit právě únikovou chodbou. Ty ústily do skal, kostelů, či jinak maskovaných míst.

 

O technické a finanční náročnosti při budování chodeb stručně a výstižně napsal P. Mikota. Vylučovací metodou lze škrtnout tajné chodby u hradů blatných (mokřiska, bažiny), hradů vodních s umělým zavodněním příkopů, a také u těch hradů, jejichž majitelé nevyhloubili ani životně důležité studny, natož tajné chodby. I když krátkou únikovou chodbu vyloučit nelze nikdy. Dále pak nepřicházely v úvahu chodby u staveb na velmi vysokých kopcích, zvláště na rule či žule, pohyblivém podloží (Ostrý u Chotiměře) a podobně. a v neposlední řadě nelze předpokládat podzemní chodby u objektů tak skrovných, že jejich stavebník měl prostředky sotva na jejich postavení.

 

Prokazatelné, ale nepřístupné jsou chodby na Potštejně, Landštejně (kde Geoindustria zalila vstupy pětadvaceti tunami betonu a to aniž by byl proveden průzkum, zmapování či jakékoliv zdokumentování!), dále "prokázané a ověřené na Andělské Hoře, Choustníku, Kameni a Rabí". To ale cituji. Kdo, kdy a jak chodby "prokázal a ověřil", nevím. Jedinou chodbu, která má dokonce filmově romantický vchod z krbu z rytířského sálu do podzemí, v němž se nalézá také studna a mučírna, lze spatřit na hradě Slovenská Lupča.

 

Všeobecně vzato, chodby nepochybně existují. Vlezl jsem, kam se dalo. Jednalo se však o aglomerace městské, kde jakoby všechny již jmenované potíže při budování neexistovaly (nejrozsáhlejší podzemí u nás má Znojmo, Tábor dvě až tři patra chodeb a sklepů, Jihlava, přestože postavená na tom nejtvrdším podloží, vykazuje 25 km naměřených chodeb, nezbudovaných však najednou). Měš?ané v těchto městech byli totiž nejen pilní, movití, ale také jim nic jiného nezbývalo. Dále se jednalo o objekty církevní, kde nedocházelo v takovém měřítku k přestavbám, a k nimž se majitelé, panovníci a posléze lid nechovali tak barbarsky jako k hradům. Vlezl jsem kam se dalo také v cizině. O podzemí ve městech je toho známo dost a tyto informace jsou relativně dostupné. Církevní stavby, a? už z hlediska vojenského, z důvodu hromadění bohatství, či mocensko-politického celé labyrinty chodeb opravdu měly a tyto chodby nejsou technicky nedostupné. Někdy se prolínají s katakombami, jejichž účel byla ale sakrální. Je ale nutno mít na zřeteli, že mnohé šachty a chodby měly účel větrací, odvodňovací, nebo naopak přivádět zdroj vody. Mezi takové stavby u nás patří zmapované podzemí křtinského chrámu, chodby opevněného kostela v Kurdějově, velmi záhadné podzemí v Jablonném (předmět opakované a nákladné akce StB) atd. Dá se říci, že na rozdíl od hradů mají skoro všechny kláštery a větší církevní stavby své chodby.

 

Ale zpět k hradům. O chodbě na Zvíkově August Sedláček napsal: "Ze sklepa vede úzká šíje dále do skály a to prý bude ona tajná chodba, kterouž páni nepozorovaně utéci mohli." Protože o podzemí na Zvíkově odedávna koluje řada pověstí (jak jinak), bylo jenom v první polovině 20. století vyčištěno a prozkoumáno ne méně než osmi nadšenci. Oproti romantickým zprávám těchto nadšenců přikláním se (po návštěvě těchto prostor s profesorem Králem) k názoru současné speleologie, že zde úmysl a pokus o další budování chodby byl, ale pro tvrdost podloží nebyl realizován. Zajímavé by mohlo být podzemí Sovince na Moravě. Historik umění, do jehož kompetence hrad spadá, mně řekl, že Sovinec žádné podzemí nemá. Jeho kolega z brněnské pobočky AV v odborném článku píše o doloženém rozsáhlém podzemí. Události při obléhání Švédy v 17. století, činnost Němců na hradě ve 2. světové válce a nakonec zcela bezdůvodné(?) zapálení a částečná destrukce hradu sovětskými vojáky v roce 1945 by mohly svědčit o verzi druhé. Zmapovaná fakta z výzkumu roku 1992 hovoří o dvou sklepech a jedné chodbě dlouhé 97 metrů, která je součástí obranného systému, vybudovaného na počátku třicetileté války. Vede z příkopu k vysunuté obranné baště a je průchodná. Měl jsem možnost si to ověřit před dvěma lety. V donjonu Bernštejna (veřejnosti nepřístupném) je kolmá šachta a donedávna byl u ústí potoka na úpatí hradního kopce vchod do jeho nitra. Pak byl místními dobráky poničen a zavezen odpadky. Šachta má tak malé rozměry, že by se jí protáhl jen velmi subtilní člověk, anebo dítě. Účel byl asi jiný než obranný (voda, odpadky).

 

Pro mladé, zdatné zájemce by mohlo být motivací znovu vyčistit chodbu v severozápadní stráni proti hradu Trosky. Zda má nějakou souvislost s hradem, netroufám si tvrdit, ale v letech 1884-1885 se studenti dostali do vzdálenosti 100 metrů a našli zde nápis z roku 1772 a pokračování chodby zanesené pískem. Jakýsi psychotronik určil pod Troskami pouze dle mapy průduchy a průlezy. Zprávy z tisku hovoří o tom, že takto určené průduchy a průlezy jsou skutečně nalézány. Nechci zlehčovat činnost proutkařů a senzibilů, jak to činí s vehemencí mnozí vědci, nicméně jsem po určitých zkušenostech řekněme zdrženlivý.

 

Často se opakují informace o vstupech do chodeb ze studní. Nedovedu si dost dobře představit posla, dožadujícího se vytažení ze studny v okovu a naopak v kritické chvíli úprk panstva, obtěžkaného cennostmi. Existují studny s bočním okénkem či úzkým portálkem (Děvín na Liberecku), ale zde se jednalo o odebírání vody v menším množství, nebo zkrácení cesty z nitra rozsáhlého hradu (Potštejn). Pěknou ukázku jsme mohli vidět na zdařilém zájezdu do Polska ve studni hradu v Gniewie. Existují zprávy o vstupu do chodby ze studně v Náměšti nad Oslavou a na Špilberku, ale neměl jsem možnosti si cokoliv ověřit. Co se týče ciziny, k zemím s největší hustotou uměle vytvořených podzemních prostor patří Itálie. Vysvětluje to mentalita příslušníků takových rodů, jako byli Borgiové, Sforzové a další. Podzemí hradu Sforzů je mnohem větší, než jeho zastavěná plocha. Podzemními chodbami hradu Viscontiů bylo v roce 1991 odneseno třicet kusů nábytku, uloupeného z hradního muzea, a další starožitnosti v ceně více než jedné miliardy lir. Z křižáckého hradu v Haifě v Izraeli lze projít pod zemí až do centra města a jinou chodbou do skal. Podzemí v Alhambře ve Španělsku je v perfektním stavu a je hotovým bludištěm. V areálu hradu Blarney je vchod do sluje, kde přímo cedulka Escape Tunel informuje o úniku krále, který se tudy ve 13. století zachránil s celou družinou. Hrad se nachází v Irsku.

 

Kdyby chtěl někdo jít do bádání o tajných chodbách se mnou, je vítán. Za jakýkoliv tip a materiál budu vděčný a na oplátku poskytnu svůj. Pište na e-mailovou adresu militaria@internet.cz

 

Původně psáno pro časopis Hláska

 

? Militaria, Elka Press