logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Válečné stroje

Přednáška o starověkých a středověkých obléhacích strojích pro Klub Julese Vernea

Motto:

…jakžto kluky tak blídami, / tak i tvirdými kočkami, / dne ni noci přěstanúce, / k branám sě zavše brúce, / až však v město sě vebrachu. (Alexandreis, Praha 1947, str. 109)

Víte, co je to blida? Že nikoliv? Ale název trebuchet je vám určitě povědomý! Také ne? Pak jste nečetli dost pozorně 13. číslo ABC (ročník 1987) a článek nazvaný Zpráva o nedobytí hradu. Ale ano, oba cizí názvy nejsou nic jiného než jména pro jeden a tentýž obléhací prostředek – velký prak, neboli katapult.

Právě takový prak – lépe řečeno jeho repliku – použili moravští historičtí šermíři při „rekonstrukci“ dobývání hradu Helfštýna, jak o tom svrchu zmíněný článek obšírně pojednával. Katapulty byly jedním z mnoha typů středověkých válečných „strojů“, představujících tehdejší dělostřelectvo.

 

Katapulta (trebuchet) podle Violeta le-Duca

Úryvek z českého středověkého eposu Alexandreis mluví ještě o dalších strojích: kluk byl velký mechanický samostříl, metající šípy či oštěpy; kočka bylo beranidlo s přístřeškem; někdy se tak ale nazývala i dobývací věž. Byla to dřevěná konstrukce pokrytá kůžemi, která se na kolech dostrkala k hradbám. Útočníci se na bráněný ochoz dostali po sklopených můstcích.

Beranidlo

V průběhu 14. století se na evropských válčištích objevila novinka – palná zbraň, která obléhací mechanické prostředky rychle vytlačila. Nový „bůh války“ převzal staré jméno artilerie, neboli dělostřelectvo. Mechanická „artilerie“ však nebyla vynálezem středověku; ten ji jenom znovu „objevil“ v době, kdy opevnění mohutněla do té míry, že je nebylo možné zdolat dosud užívanými prostředky.

Vlastní kolébkou válečných strojů je starověk. Kdo byl jejich vynálezcem samozřejmě nezjistíme, ale původ válečných strojů je tak prastarý, že se s nimi setkáváme již i v knize knih, v Bibli:

„…Uzijáš opatřil pro všechny oddíly štíty, oštěpy, přilby, pancíře, luky a praky na vrhání kamenů. V Jeruzalémě zhotovil důmyslně vymyšlené válečné stroje; ty byly na věžích a cimbuřích k vrhání střel a velkých kamenů.“ (2 Pa 26, 14-15)

A na jiném místě se dočteme:

„Zřídí proti tobě obléhací valy, navrší proti tobě násep, postaví proti tobě pavézy. Beranem bude bušit do tvých hradeb, tvé věže rozmetá svou zbrojí.“ (Ex 26, 8-9)

Jak je vidět, setkáváme se tu nejen s celým arzenálem tehdejších válečných prostředků, ale můžeme se i poučit o způsobu jejich použití. Jiné zprávy o používání válečných strojů ve starověku jsou z antického Řecka. O jejich konstrukci dokonce existuje celá kniha, a to Belopoiika (O metacích strojích) Filóna Byzantského, který v polovině 3. století př. Kr. napsal první „Příručku mechaniky“, Méchaniké syntaxis. Z jejích devíti knih se zachovala právě jenom čtvrtá, pojednávající o metacích strojích.

Antické válečné stroje lze rozdělit na obléhací a bořící; škála je ovšem daleko rozmanitější, jak si povíme dále. V řeckém světě městských států bylo dobývání opevněných míst daleko běžnější než válka v poli. Technika obléhání proto byla na vysoké úrovni. K hradbám nepřítele bylo možné se přiblížit pomocí různých přístřešků, pod jejichž ochranou se budovaly přístupové náspy, zasypávaly se příkopy či budovaly okopy a podkopy. Samotné hradby byly narušovány beranidly – byla to okovaná břevna či trámy, kterými vojáci bušili do zdi tak dlouho, dokud nezpůsobili průlom. Obránci pochopitelně nečekali se založenýma rukama, ale nastavovali bořícím prostředkům různé překážky, snažili se je zapálit, beranidla zlomit či vytáhnout na hradby. V nouzi nejvyšší stavěli za ohroženou hradbou novou zeď. Beranidla byla nasazována také proti branám; pro ochranu vojáků, kteří je ovládali, byly stavěny přístřešky, ve kterých mohlo být mohutné beranidlo zavěšeno na lanech či řetězech. K narušení hradeb se používaly také různé vrtáky apod.

Bezpečnější bylo ohrožovat hradby nikoli z bezprostřední blízkosti, ale ze vzdálenosti mimo dosah protivníka. Tak vznikaly (někdy na přelomu 5. a 4. století př. Kr.) různé metací stroje založené na torzním (tj. kroutícím) principu. Byly to v podstatě předimenzované luky a kuše, které vymrš»ovaly velké šípy či kopí pomocí zkroucené tětivy, vyrobené ze zvířecích šlach (latinský název torquere znamená kroutit). Tyto a další stroje byly zdokonalovány po celý starověk; od Řeků je, jako mnoho dalších vynálezů, převzali Římané. S popisem těchto strojů či s údaji o jejich nasazení se tak setkáváme nejen v líčení výbojů Alexandra Makedonského, ale i v Caesarových Zápiscích o válce galské či ve vojenských příručkách z posledních let Římského impéria. Tak například Flavius Vegetius nás poučuje:

„Je také mimo pochybnost, že i ženské vlasy jsou stejně silné a vhodné pro tytéž palebné stroje; konečně to bylo dokázáno i římskou zkušeností z nejkritičtější chvíle: za obléhání Capitolia, když se metací stroje poškodily dlouhým a častým užíváním, a navíc byl naprostý nedostatek šlach, ostříhaly si počestné paní vlasy a nabídly je bojujícím mužům. Pomocí opravených strojů byl pak útok nepřátel odražen. Ctnostné paní totiž chtěly raději žít svobodně se svými muži i za cenu dočasného znetvoření svých hlav než s neporušenou krásou otročit nepřátelům.“

Druhým typem obléhacích strojů byly stroje metací, sestrojené na principu praku či katapultu. Nazývaly se kamenomety (balista od řeckého ballo – házím, vrhám, kterýžto název dal jméno i vědě zvané balistika). V zásadě se jednalo o využití dvouramenné páky. Na kratším konci břevna upevněného v čepu bylo pevné či posuvné závaží (často o hmotnosti desítek tun), na delším konci kapsa či pouzdro, do kterého se vkládal projektil. Soustavou kladek byl konec s kapsou stažen dolů a po uvolnění jej protiváha prudce zvedla vzhůru. Katapult obloukem vystřelil vložený náboj požadovaným směrem.

Balista

Podobné či totožné stroje mohli pochopitelně využívat i obránci, jak proti živé síle nepřátel, tak přímo k ničení jejich strojů. Je známo, že sám Archmédes zdokonalil metací stroje, používané při obraně Syrakús proti Římanům – jednak zvětšením jejich rozměrů, za druhé vynalezením speciální páky, kterou se vyzvedávaly lodě obléhatelů.

Řada válečných strojů je svou rozmanitostí téměř nepostižitelná. Kdybychom se pokusili tu pestrou paletu ničících prostředků nějak utřídit, asi by se nám z toho zatočila hlava. Naštěstí podobné pokusy za nás podnikli jiní, a tak se můžeme inspirovat jejich příkladem:

„Proti hradbám se zasazují tyto prostředky: želvy (testudines), berany (ariates), srpy (falces), ochranné přístřešky (vineae), ochranná pojízdná loubí (plutei), prkenné kryty (musculi) a pohyblivé věže (turres). Proti prostředkům užívaným obléhateli se obležení brání balistami, onagry, škorpiony, samostříly, fustibaly, praky a šípy.

Balista se napíná provazy zhotovenými ze šlach; čím delší má ramena, tj. čím je větší, tím větší má dostřel. Jestliže je správně seřízena podle pravidel mechaniky a je obsluhována zkušenými lidmi, kteří předem provedou přesné měření a seřízení, pak střela probije vše, co zasáhne.

Onager se používá k metání kamenů; podle velikosti stroje a síly tětiv se vrhají kameny menší nebo větší, vždy ale s prudkostí, která se téměř rovná síle blesku. Tyto dva typy jsou nejúčinnější ze všech dnes známých metacích strojů.

Nynějším ručním balistám (manuballistae) se dříve říkalo škorpiony (scorpiones), protože usmrcují malými a tenkými šípy.

Myslím, že by bylo zbytečné popisovat tu fustibaly, samostříly (arcuballistae) a praky, které jsou dobře známy z dnešního běžného užívání. K tomu, co jsem řekl, nicméně dodám, že těžšími kameny vystřelenými z onageru lze usmrcovat nejen koně a lidi, ale také rozbíjet nepřátelské stroje.“

Tolik tedy Flavius Vegetius Renatus, vysoký římský úředník, ve své knize Nárys vojenského umění (konec 4. století n. l.). K tomuto na první pohled vyčerpávajícímu výčtu bychom mohli přidat ještě další jména, což by však byl na úkor srozumitelnosti. Jak je vidno na příkladu balisty či „kočky“, některé názvy totiž označovaly často i odlišné typy strojů; tento pojmoslovný chaos ještě zvyšuje dvojjazyčnost většiny názvů, existujících jak v řecké, tak v latinské verzi.

Obléhací věž zvané též „kočka“

Vra»me se však od pojmosloví k historii. Se zánikem Římského impéria a se vznikem středoevropského typu hliněného obranného valu, proti kterému byly obléhací stroje neúčinné, došlo k jejich dočasnému odchodu ze scény. Své renesance se dočkaly až na počátku středověku. Tehdy se začaly stavět vysoké kamenné hradby, kterým mohly být těžké obléhací stroje opět nebezpečné. (Tento vývoj pevnostního stavitelství byl způsoben změnami ve zbrojích; zdokonalily se natolik, že vojáci se mohli k původním hliněným valům přibližovat již bez většího nebezpečí.) Vysoké hradby s cimbuřím pro střelce a s podsebitím, umožňujícím shazování těžkých břemen a lití smůly a jiných nepříjemných látek, udržovaly vojáky opět v uctivé vzdálenosti; musely tudíž přijít ke slovu účinnější palebné prostředky.

O prvním použití válečných strojů na území Čech jsou zprávy již k 11. století, ale například v Itálii se opět objevily údajně již o dvě století dříve. O jejich konstrukci, ale především použití nás informuj dobové kroniky, mezi jinými také zprávy o křížových výpravách. Prameny nejsou ovšem dostatečně podrobné, středověcí kronikáři (stejně jako Flavius Vegetius) předpokládali, že současný čtenář dobře zná techniku svého věku a nezatěžovali se tedy jejím popisem. Přesto je však možné poskládat si střípky informací ve smysluplnou mozaiku.

Středověké cesty nedovolovaly přepravu těžkých strojů „po ose“. Kromě ohromných praků existovaly sice i menší stroje, jako například šípomety či onagery, opatřené koly; ale i ty se jistě přepravovaly jen na vozech. Větší stroje bylo nutné sestavit na místě, buď z materiálu přivezeného s sebou, či získaného z místních zdrojů. K tomu se najímali zkušení řemeslníci a vyhlášení mistři; schopnost přesunu u těchto velkých strojů byla zanedbatelná, nebo» měly sloužit především narušování určitého úseku hradeb z jednoho místa. Obsluhu tvořil kvalifikovaný personál v počtu deseti a více lidí. Stanoviště velkých praků měla podle zpráv někdy i kamenné dláždění. Takové nepříjemné obléhací prostředky, které vrhaly nejenom ohromné kameny bořící hradby, ale i zápalné střely, jistě obráncům opevněných míst přidělávaly nemálo starostí. Není divu, že se snažili zničit je buď vlastní střelbou, anebo nočními výpady, při kterých nákladně a zdlouhavě zhotovované stroje zapalovali.

Katapulty, vrhající těžká břemena, se používaly jak k boření hradeb, tak k ničení živé síly. V takovém případě se jistě jednalo o palbu do většího uskupení nepřátel, nebo» úhlová dráha velkého projektilu nedovolovala větší přesnost. Avšak stroje vystřelující projektily s plochou dráhou letu, jako byly různé šípomety (a» již se jim říkalo balista, angon, manganus, škorpion…) střílely s větší přesností. Zkušená obsluha takových strojů byla schopná účinné mířené střelby.

Manganum

„Díky výbornému opevnění a množství velkých katapultů se však obráncům snadno a bez velkého nebezpečí dařilo odrážet (nepřítelovy) útoky. Když však přesto jeho jezdectvo neustávalo v nájezdech, a jednou se náhodou zastavil před branou velký shluk jezdců, byl přesně mířenou střelou ze škorpionu skrznaskrz prostřelen dekurio (desátník), načež se ostatní v úděsu obrátili na útěk zpět do tábora. Ta událost jim vzala všechnu chu» k dalšímu dobývání pevnosti.“

Přestože se citovaný úryvek netýká středověku (pochází z Caesarových Válečných pamětí ze začátku našeho letopočtu), dokresluje názorně účinnost mechanické střelby, která ve středověku jistě nebyla horší. Přes možnou přesnost je však použití těchto prostředků patrně svázáno jenom s dobýváním opevněných míst; jejich použití v poli je sporné. Pokud o něm existují doklady, jedná se o výjimku.

Jaké byly výkony těchto strojů? Vzhledem k jejich rozmanitosti a ke skouposti kronikářů na přesné údaje lze na tuto otázku jen těžko odpovědět. Tak především výkony se lišily v závislosti na velikosti a konstrukci stroje. Vedle katapultů, které využívaly rotačního momentu dvojzvratné páky a díky obrovským protiváhám dosahovaly jistě značných výkonů, existovaly stroje subtilnějších konstrukcí a tedy i menších výkonů. Balisty využívaly při střelbě pružnosti dřeva či kovu v ohybu. Výkon byl dán velikostí lučiště, vlastnostmi materiálu, hmotností střely (a» již šípu, oštěpu či kamenné koule). Další skupinu tvořila „tormenta“, stroje založené na torzi organických materiálů, jako byl například manganus či onager.

Relativně nejvíce údajů máme o výkonech „trebuchetů“, tj. velkých praků. I v jejich případě se však udávané hodnoty značně rozcházejí. Tak hmotnost protiváhy kolísá v rozmezí 4-16 tun, hmotnost projektilu bývá udávána od několika kilogramů do 1,5 tuny! Podle toho se také liší uváděné či odvozené dostřely – 75–1000 m.

„Potom v týchž dnech Němci z Lužice a jiní národové, střežící Pražský hrad a Hradčany, protože Pražané a táboři bránili dovážet jim potraviny, byli trápeni velikým hladem do té míry, že byli hladem nuceni jísti koňské maso a listí z vinné révy…. Ale z praků postavených na Pohořelci působili Pražané a táboři v tom čase přemnoho škod domům na Hradčanech, ale oni, střílejíce z děl z Hradu a Hradčan, ty praky zničili.“

Podle tohoto údaje z Husitské kroniky Vavřince z Březové by dostřel na Pohořelci umístěných katapultů činil 800 m.

Do našich dohadů naštěstí vneslo trochu jasno romantické 19. století, kdy došlo k některým pokusům s replikami středověkých strojů. Z nich nejznámější jsou patrně ty, které se konaly na rozkaz Napoleona III. na vojenské střelnici ve Vincennes (v padesátých letech 19. století). Inženýři francouzského císaře sestrojili na podkladě starých příruček katapult s protiváhou 4500 kg, který vrhal dělostřeleckou kouli o hmotnosti 24 kg do vzdálenosti 175 m. Jiné takové pokusy se konaly v Německu. Bohužel i tyto novější údaje se rozcházejí, kromě toho jsou těžko dostupné. Pro nás je potěšitelné, že jsme podobných pokusů mohli být sami očitými svědky, a to v případě střelby s replikou praku pod moravským hradem Helfštýnem. Skupina historického šermu Markus-M, která jej sestrojila, dosahovala s protiváhou kolem 6000 kg a projektilem o hmotnosti 100 kg dostřelu 200 m – což je výkon, jenž dovoluje uvažovat o reálnosti středověkých kronikářských údajů.

Jak jsme se již zmínili na začátku, soumrak mechanické dělostřelby nastává s vynálezem a rozvojem palných zbraní. Ale jak už tomu v dějinách bývá, staré ne vždy ochotně ustupuje novému; tak také zdánlivě zastaralý bojový prostředek, jakým válečné mechanické stroje byly, jen neochotně vyklízel pole. Jak jsme si doložili citací z Husitské kroniky, užívalo se u nás mechanické artilerie ještě za husitských válek a jinde ještě později. Turecký sultán Mohamed II. vyslal katapulty proti rytířům johanitského řádu, obráncům Rhodu, ještě v roce 1480…

Propagační letáček skupiny historického šermu Markus-M, která podle plánů Radima Zapletala postavila v osmdesátých letech 20. století několik funkčních replik obléhacích praků

Inventář arzenálu císaře Maxmiliána I. uvádí trebuchet dokonce ještě v roce 1510; to však již vynález střelného prachu dávno degradoval předpotopní katapulty k tak nedůstojným úkolům jako bylo zamořování životního prostředí obležených metáním koňských zdechlin – mimochodem patrně jeden z prvních dokladů chemicko-bakteriologické války. To však by už byla jiná kapitola.

 

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa