logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Válka na moři (3/#3)

Dokončení seriálu o námořní válce a vojenských lodích.

(Spojené státy severoamerické, 8 lodí téhož typu) (7500-10 000 t) poválečné jsou vlastně zmodernisované typy dřívějších obrněných křižáků, které se ve válce proti bitevním křižákům neosvědčily. Ježto se dnes bitevní křižáky vyskytují už jen sporadicky, budou dnešní velké křižáky přejímat jejich úkol: potírat všecky lodi menší než jsou samy, pokud nejsou vyzbrojeny mnohem těžšími děly. (býv. rak. uh. „Bosna“) jsou bývalé rakousko-uherské dunajské monitory, jež jsou dnes majetkem Rumunska a Jugoslávie; jsou však zastaralé.

Pobřežní obrněnec

vyskytuje se buď u států, které nemají velikých námořních zájmů a chtějí se bránit zase jen proti druhořadému nepříteli; neb u států, jež z finančních aj. důvodů si nemohou (neb nesmějí) dovolit dreadnoughty, jak tomu bylo u Německa po Versailleském míru, kdy Němci nesměli stavěti lodi větší než 10 000tunové. jest pásový (na čáře vnoru), boční (nad vodou), věžový, palubní. Vedle toho bývá též ve vnitru lodi podélný pancíř proti minovým a torpédovým ranám. Nejsilnější je na věžích (až 46 cm) a na páse (40 cm); paluba je slaběji pancířována, obyčejně ve 2 vrstvách. Bitevní křižák se liší, jak jsme již naznačili, od bitevní lodi hlavně větší rychlostí, čehož se dosáhne silnějšími stroji a prodlouženou, úzkou formou trupu. Váha strojového a kotelního zařízení je ovšem větší než u bitevní lodi, a proto se při stejném déplacement musí něco uspořit, zpravidla na tloušťce pancíře a počtu nejtěžších děl.

Torpédoborce (destroyery)

Torpédoborce vznikly v 90. letech [19. stol.] jako typ lodí asi o 300 tunách, jenž měl vlastně potírat tehdejší torpédovky, lehké to čluny s 1–2 torpédomety a několika revolverovými děly. Proto byly torpédoborce vyzbrojeny děly aspoň 7,5 cm.

Později však úplně nahradily torpédovky při operacích na širém moři, ježto svou větší velikostí lépe snášely nepohodu a také jejich uhelná kapacita byla větší, takže mohly při kratších výpravách doprovázeti i křižáky a bitevní lodi.

Za [1.] světové války, kdy dosáhly výtlaku až přes 1000 t, byly hlavními representanty torpédového loďstva a užívalo se jich k nejrůznějším účelům: k doprovázení a ochraně bitevních a křižáckých eskáder (k tomu účelu spojovány ve flotilypoloflotily o 12 neb 66 člunech), k útočení v bitvě (když bylo potřebí odvrátit pozornost nepřítele – dělaly též dýmovou clonu) a zejména k boji proti ponorkám a konvojování obchodních a dopravních lodí. Žádná větší loď se koncem války neodvážila v ponorkami zamořených vodách z přístavu bez průvodu torpédoborců, které svým malým vnorem (2,5 m) nepodléhaly nebezpečí torpédování tak snadno jako lodi více se nořící. Topení olejem bylo obecně zavedeno, rovněž turbinový pohon. Děla už tehdy dosahovala ráže 10 cm i více; později stoupla na 15 cm.

Dnes se dostroyery, které mají více než 1500 tun, nazývají zpravidla vodiče flotil, a užívá se jich jako vůdčích lodic ve flotilách; může k tomu účelu býti arci také použito malého, rychlého křižáku, takže se dnes rozdíl mezi nejmenším křižákem a vodičem flotil vlastně stírá.

Naproti tomu vlastní torpédoborce, které mají zpravidla silnější torpédovou výzbroj než vodiče flotil (spoléhající hlavně na artilerii) se staví dnes ve velikosti asi 800–1200 t.

Německu byla ve versailleské smlouvě předepsána pro torpédoborce hranice 800 t, která je ostatně velmi ekonomická.

Londýnská konference z r. 1930, podepsaná však jen Anglií, Japonskem a USA, nikoli Francií, Itálií a arci také ne Německem, stanovila za nejvyšší hranici 1850 t a nejvyšší kalibr děla 13 cm. Francie, neřídící se podle smlouvy, staví tzv. torpédové křižáky až o 3000 tunách, s ohromnou rychlostí až 45 uzlů za hodinu. Podobně Itálie.

Z toho vidíme, že v této kategorii lodí je celá řada typů, od 800 tun (poválečné německé) až do 1850tunových anglických a japonských; průměrně se však zůstává mezi 1000 a 1500 t.

Rychlost je dnes vesměs přes 34 uzlů; dosahuje u vodičů flotil až 43 uzlů, tedy rychlosti pořádného expresního vlaku (80 km)!

Charakteristická je pro každý torpédoborec velmi vysoká přída (až k prvnímu komínu), která se ostatně vyskytuje též u velmi rychlých křižáků – je to proto, aby vlny nezatopily loď a aby přední děla měla dostatečnou výšku nad hladinou (tzv. komando), mohla tedy i při rychlé jízdě stříleti dopředu.

Všecky jsou mimo děla, torpéda a těžké kulomety opatřeny též vodními pumami (proti ponorkám), některé i minami, jež mohou volně klásti, anebo, prchajíce před nepřítelem, za sebe shazovati v cestu pronásledovateli.

Torpédomety se dnes nestaví v lodi pod vodou, jako bývalo před válkou, nýbrž jako děla na palubě a vždy ve svazcích 2–3–4 i více kusů. Je to proto, aby měly větší odměr (palebný okruh). Největší počet torpédometů vykazují destroyery USA (12, ve 4 svazcích po 3). Ráže jejich je zpravidla 53,3 cm. Kalibr děl kolísá mezi 10,5 cm (německé) a 14 cm (jugoslávský „Dubrovnik“).

Jako příklady uvádím tyto tři typy:

Vodič flotil (torpédový křižák) francouzský Le Triomphant (třída 6 lodí)

Rok spuštění .......... 1934

Déplacement ........... 2570 tun

Rozměry (délka, šířka, vnor) ................. 130 m, 12 m, 4,3 m

Děla .................. 5 ráže 13,8 cm,

4 ráže 3,7 cm protiletadlová

Torpédomety ........... 9 ráže 55 cm ve svazcích po 3

Pumomety .............. 4

Stroje a HP ........... 74 000–100 000 HP (turbiny)

Rychlost .............. až 45 uzlů

Akční radius .......... 3000 mil při 18 uzlech

Letoun ................ žádný

Minová výzbroj ........ 20 min

Posádka ............... 220 mužů

Anglický vodič flotil „Kipling“ (třída 16 lodic)

Rok spuštění .......... 1938

Déplacement ........... 1690 tun

Rozměry (délka, šířka, vnor) ................. 103 m, 10,4 m, 2,6 m

Děla .................. 6 děl 12 cm

4 děla 4 cm protiletadlová

Torpédomety ........... 10 ráže 53,3 cm (po 5 ve 2 svazcích)

Stroje ................ turbiny na 40 000 HP; jen 1 komín

Rychlost .............. 36 uzlů

Akční radius .......... neudán

Letoun ................ žádný

Minová výzbroj ........ žádná

Posádka ............... 183 muži

Největší počet torpédoborců mají Spojené státy (hotových asi 220), pak Anglie (asi 200), Japonsko (asi 110), Itálie (asi 80), Francie (asi 65). Počet se arci stále mění podle toho, jak jsou zařaďovány lodi dostavované.

Ponorky

Rychlost ponoru u nejnovějších ponorných člunů je 30–40 vteřin; hloubka ponoru až 130 m. Lodice jsou opatřeny naslouchacími zařízeními (hydrofony), takže se nepotřebují orientovati periskopem; zařízení to působí jako směrové radio.

Periskopy jsou zesíleny tak, že lze pozorovati až z hloubky 10 m, a jsou teleskopické, takže pozorovatel sedí na témže místě, i když hloubka lodi kolísá. Zvětšení je asi 6 násobné. Dálkoměry jsou zavedeny pro přesné určení vzdálenosti cíle.

Celý vnější obal je hladký nebo opatřen ochrannými zařízeními, aby se vrtule nemohly zaplésti do sítí.

Jsou také všude elektrické nůžky a pily k rozřezání sítí a kabelů přehrad. Dělová a velitelská stanoviště jsou obrněna. Ráže děl (1–2) zesílena až na 20 cm (frc. Surcouf; Francie totiž nepodepsala omezení o velikosti a ráži děl ponorek). Dráha vystřeleného torpéda pod vodou je dnes neviditelná, takže pozorování a vyhnutí je tím velmi stíženo.

Rychlost nad vodou dosahuje 20, pod vodou až 10 uzlů. Velké ponorky jsou vlastně podmořské křižáky a staví je hlavně Francie. Největší z nich je

Sourcouf

Rok spuštění .......... 1929

Déplacement ........... nad vodou 3000 t – pod vodou 4300 t

Rozměry (délka, šířka, vnor) 110 m, 9 m, 7,2 m (při plavbě na povrchu)

Děla .................. 2 ráže 20,3 cm v obrněné věži

2 ráže 3,7 cm protiletadlová

Torpédomety ........... 10 ráže 55 cm

4 ráže 40 cm

Letoun ................ 1 vodní

Vršek lodi je lehce obrněn

Rychlost a stroje ..... 18 uzlů nad, 10 uzlů pod vodou; Dieselovy motory 7600 HP,

elektrické 3400 HP

Akční radius .......... 12 000 námořních mil při 10 uzlech

Posádka ............... 109 mužů

Jiný typ takové velké (oceánské) ponorky je anglický „Severn“ (dvě lodice)

Rok spuštění .......... 1934

Déplacement ........... nad vodou 1850, pod vodou 2710 tun

Rozměry (délka, šířka, vnor) 99 m, 8,6 m, 4,2 m (při plavbě na povrchu)

Děla .................. 1 ráže 10,2 cm

Torpédomety ........... 6 ráže 53,3 cm

Rychlost a stroje ..... 22,5 uzlů nad vodou Dieselem, 10 uzlů pod vodou elektricky

Akční radius .......... 20 000 námořních mil při hospodárné rychlosti

Posádka ............... 60 mužů

Dobrým příkladem středního typu ponorky je italská „Otaria“ z r. 1935. Má déplacement nad vodou 863 tun, pod vodou 1167 tun, délku 73 m, šířku 7,2 m a vnor 3,9 m, nese 2 děla 10 cm a 8 torpédometů ráže 53,3 cm; Dieselovy motory vyvozují 3000 HP, elektrické 1040 HP; při 8 uzlech je její akční radius 8500 námořních mil; rychlost nad vodou 17 uzlů, pod povrchem 8,5 uzlů. Posádkou jest 48 mužů.Minovací ponorky

Ponorka je dnes nejnebezpečnějším nepřítelem obchodních lodí, zejména pomalých nákladních parníků. Proto je potřebí tyto lodi spojovati ve svazky a dávat doprovázeti válečnými loďmi i letouny, které ponorky pod vodou zjistí. Ale ani konvojování zcela nestačí; je potřebí zvláštních hončích lodic, které by ustavičně propátrávaly moře, zjišťovaly přítomnost ponorek a pronásledovaly je. Stačí k tomu menší dřevěné motorové čluny výtlaku asi 30–40 tun, s výzbrojí vodních pum a těžkých kulometů. Budou operovati ve svazích 4–6 lodic.

K eskortování takových obchodních konvojů vytvořily různé maríny zvláštní typy lodí, tzv. eskortéry (italsky cannoniere di scorta).

Italský typ „Orione“ (4 lodi) z r. 1936 má 855 tun, rychlost 28 uzlů a výzbroj 2 děl 10 cm a 4 děl 3,7 cm, vesměs protiletadlových, vedle 4 kulometů. Torpédová výzbroj činí 4 torpédomety (podvojné) ráže 45 cm; vedle toho mohou nésti též miny.

Anglická třída „Egret“ (5 lodí) z r. 1938 má výtlak 1200 až 1250 tun, rychlost 19,2 uzlů a silnou výzbroj 8 děl 10,2 cm a 4 děl 4,7 cm, vesměs též protiletadlových; torpédové výzbroje nemají, ale zato množství vodních pum. Tvarem se podobají torpédoborcům; jejich malá rychlost jim však neumožňuje zastávati všecky úkoly těchto.Letectvo v námořní válce. Miny a torpéda

Velkým vývojem letectva, jenž nastal po světové válce, staly se i vzdálené končiny mořské doménou letadel, jejichž akční radius činí dnes už několik tisíc kilometrů. Tvrdilo se již před válkou, že vývoj letectva učiní zakrátko všecky povrchové lodi zastaralými, ježto prý se nebudou moci brániti stále se zvětšujícím účinkům leteckých pum.

Poválečný vývoj nedal dosud hlasům těm za pravdu; při zkouškách provedených za válečných podmínek se ukázalo, že není tak snadno trefiti i velikou loď, která s výšky již 1800 m se jeví jako proužek 5,5 cm dlouhý, s výšky 3000 m pak dokonce již jen v délce necelých 2,5 cm. Letoun se setká s hustou palbou všech protiletadlových děl, mezi nimi i kusů hrubé ráže, na menší vzdálenost (asi do 1000 m) pak i s palbou těžkých kulometů. Zato však 500 kg puma, zasáhne-li, může těžce poškoditi i velkou loď, ovšem půlkilogramová střela z lehkého protileteckého kusu srazí zase ze vzduchu i nejsilnější letoun.

Vedle toho jsou proti účinku leteckých pum lodi dnes chráněny silným palubním pancířem. Srovnáme-li pumu se střelou těžkého děla, vysvitne dobře odolnost pancíře proti takovým ranám.

Podle de Marreovy formulky je potřebí těchto tlouštěk pancířů proti 34 cm projektilu při kolmém dopadu:

na 4 000 m chrání pancéř 50,2 cm

na 8 000 m 37,6 cm

na 10 000 m 32,7 cm

na 12 000 m 28,3 cm

na 14 000 m 24,6 cm

Zpravidla se počítá s jistotou na 10 000 m a béře se tedy za tloušťku pancíře velikost ráže: proti 30 cm dělu chrání dostatečně pancíř 30 cm atd.

Dále se ukázalo, že spojení bočního pancíře s šikmou obrněnou palubou nebylo ani u Cušimy ani u Jutska proraženo. Boční pancíř sám byl proražen.

Naproti tomu je nebezpečí průrazu při strmém dopadu, při střelně na velkou vzdálenost a při leteckých bombách.

Táž formulka udává pro tloušťku palub proti leteckým pumám, vrženým s výše 3000 m:

Proti pumě 250 kg (starý model) chrání paluba 7,9 cm

proti novému modelu teprve 10,1 cm

500 kg (starý model) chrání paluba 10,1 cm

proti novému modelu teprve 12,9 cm

1000 kg (starý model) chrání paluba 12,9 cm

proti novému modelu teprve 16,6 cm

1500 kg (starý model) chrání paluba 14,9 cm

proti novému modelu teprve 19,2 cm

V praxi se omezuje váha z technických důvodů na 750 kg.

Způsob útoku pumou je buď útočit z horizontálního náletu s výše asi 3000 m; při tom je úchylka pumy (trainée) následkem pohybu letounu 30–40. Přitom se dosáhlo asi 30 % tref do cíle odpovídajícího svou velikostí a tvarem lodi.

Nebo útočit střemhlavým letem, do něhož přejde letoun ve výši asi 1500 m (skutečná výška vrhu je pak asi 800 m).

Pro vržení torpéda (aby se nepoškodilo pádem) je nejlepší vzdálenost letounu od lodi asi 1500 m a výška vrhu asi 20 m nad hladinou (tedy tzv. přízemní let).

Proti takovým leteckým útokům, jak tuto uvedeny, je možná tato obrana lodi:

Loď zpozoruje letoun při průměrně jasném počasí asi ve vzdálenosti 10 km, může tedy zahájit palbu z hrubých protiletadlových děl.

Kromě toho padá puma s výše 3000 m asi 24 vteřiny, s 5000 m asi 32 vteřiny. Za tu dobu může loď odplouti 100 m dopředu nebo 150 m na bok, vyhnouti se tedy účinku dobře mířené pumy.

Při letu střemhlav je pro nízkou výšku letounu protiletadlová artilerie i z drobných ráží a kulometů velmi účinná; zasype letoun ve 30 vteřinách několika tisíci ranami.

Při útoku torpédem bude musit letoun bojovati s torpédovkami zajišťujícími loď, dříve než vypustí (asi na vzdálenost 1500 m) své torpédo, nehledě k obraně lodi samé.

Nebezpečnějšími než letecké pumy jsou prostředky podmořské války.Miny a torpéda

Přitom obrana musí přihlížeti k těmto podmínkám:

1. výbuch musí co možná nastati vně lodi,

2. je nutno obětovati vnější stěnu lodi a omezit účinek uvnitř lodi přepážkami a dutinami naplněnými uhlím nebo tekutinou (uhelné komory, tanky na olej),

3. konstruovati zvláštní ochranu na boku, jež zadrží výbuch (tzv. výduti, angl. bulges).

O výbuchu samém platí:

1. účinky jeho jsou tím větší, čím hloub náboj vybuchne (bourrage),

2. i nejtlustší pancíř je roztržen, nastane-li výbuch u samého boku,

3. přepážka uvnitř musí býti tedy co nejdál od boku,

4. každá roztrhaná přepážka je nebezpečím pro další přepážku, ježto letící úlomky z prvé mají velkou sílu,

5. proti těmto úlomkům chrání nejlépe uhlí nebo tekutina,

6. přepážka i když nepovolí, se aspoň otřese a voda může trhlinami vnikat – je tedy dobře dáti ještě druhou slabou přepážku za první.

Shrneme-li vše, co tu řečeno, docházíme k tomuto závěru:

Aby loď odolala těžkým pumám, musí mít silnou hlavní obrněnou palubu a co možná ještě jednu palubu slabší, aby se účinek pumy ve vnitru lodi co nejvíce zmenšil; proti podvodním účinkům min a torpéd (i s letounů vystřelených) chrání nejlépe výduti na bocích a vedle toho přepážky podélné.

To vše však vyžaduje množství materiálu (pancíře) co možná odolného, tedy tlustého; aby jej loď unesla, musí býti dostatečně velká. Dobrá protiletecká a podvodní pasivní obrana lodi je tedy možná jen u velké lodi. Proto je obecná snaha zvětšovat déplacement. Nejnovější bitevní lodi smějí míti 35 000 tun.

Rozhoduje v dnešní námořní válce materiální převaha? Jako všude, stojí také zde za veškerým materiálem konec konců člověk – a ten rozhoduje. On rozhoduje, kdy a jak materiálu použíti, on stojí na kapitánském můstku, u kormidla, on obsluhuje děla a řídí torpéda a letouny. A člověk rozhodne – veškerý materiál je bez něho mrtvou hmotou, která nemůže nikde – a také ne v námořní válce – nahradit jeho mozek, iniciativu a odvahu.Méně velkých námořních bitev, neustálé, malé, každodenní boje na moři

Ačkoliv nikdy v minulosti nebyla vedena námořní válka s rozvinutím tak velkých prostředků a na tak velkých prostorách jako dnes, nevrcholí oněmi velkými námořními bitvami, na které jsme zvyklí z minulosti. Tehdy mohla jedna velká bitva rozhodnouti o průběhu celé námořní války nebo výpravy. Tak znamenala konec turecké námořní moci bitva u Lepanta (1571), admirál Nelson rozhodl o anglické nadvládě na moři bitvou z Trafalgaru (1805), Tegetthof porazil rozhodujícím způsobem italské loďstvo z Visu (Lissa) 1866 a Japonci potřeli zbytek ruské námořní moci v bitvě u Cušimy (1905). Ale za světové války 1914–18 už kromě menších srážek malých námořních útvarů byla jen jedna velká námořní bitva a to u Skagerraku – a tou nebyla válka na moři vůbec rozhodnuta. Válka na moři se stala hlavně válkou uzavírací – blokádou, nerozhodují ji velké pathetické bitvy, je to dlouhotrvající, namáhavá, někdy z docela byrokratického objíždění svěřeného úseku – někdy z husarských námořních kousků sestávající služba.

Zde je několik příběhů zaznamenaných do deníků německého námořnictva na počátku světové války 1914–18.

Dne 1. srpna 1914, když válka vypukla, byly německé námořní jednotky rozptýleny po všech mořích. Ve Středomoří byly tehdy dva německé křižníky „Goeben“ o 23 000 a „Breslau“ o 4550 tunách. Vypovězením války byla jim cesta domů uzavřena – nebylo naděje, že by proklouzly Gibraltarem, i kdyby se jim bylo podařilo uniknouti hustým řetězem francouzské flotily, která se rozestřela po moři od Toulonu i od Bizerty. Obě lodi křižovaly s počátku v prostoru mezi Sardinií a Sicílií, ale 4. srpna se náhle objevily před alžírskými přístavy Philippeville a Bône, které ostřelovaly. Druhý den počala honba na obě lodi a to od evropských i afrických břehů. Těm se však podařilo uniknouti s posledními zásobami uhlí do Messiny, odkud nabravše nových zásob, šestého srpna vyrazily na moře a šťastně proklouzly, ač pronásledující je flotila byla zesílena anglickými loděmi z Malty. „Goeben“ jel podél řeckého pobřeží, „Breslau“ obeplula Krétu a 10. srpna byly oba křižníky šťastně v Dardanelách.

V noci z 5. na 6. srpna 1914 vnikl německý pomocný křižník, zřízený z bývalého lázeňského dopravního parníku o 2200 tunách „Královna Luisa“, až do ústí Temže do moře, kde kladl miny. Byl proti němu vyslán anglický křižník „Amphion“, který jej potopil, ale pak sám najel na minu, položenou „Luisou“ a potopil se rovněž.

Při vypuknutí války mělo Německo v čínských vodách u Cingtau malou flotilu, sestávající z vlajkové lodi admirála Spee „Scharnhorst“ o 16 000 tunách, „Gneisenau“, křižníku téže velikosti a malých křižníků „Nürnberg“ o 3470 tunách, „Leipzig“ o 3250 tunách, „Dresden“ o 3650 tunách. Tato malá flotila po opuštění Cingtau křižovala v Tichém oceáně, snažila se obeplout Jižní Ameriku a protlouci se do evropských vod. Dne 1. listopadu 1914 utkala se tato flotila v čilských vodách nedaleko Coronelu s malou flotilou anglickou, jíž velel admirál Cradock. Byly to dva velké křižníky „Good Hope“ o 14 300 tunách, „Monmouth“ o 9950 tunách, malý křižník „Glasgow“ (4990 tun) a pomocný křižník „Otranto“. Srážka byla krátká, trvala od 6. do 9. hodiny ranní. V ní byly „Good Hope“ a „Monmouth“ potopeny, „Glasgow“ těžce poškozen a stěží unikl za pomoci „Otranta“. Poté pokračovala tato malá německá flotila na cestě k domovu a podařilo se jí obejíti nejjižnější výběžek Ameriky. Na druhé straně, již v Atlantickém oceánu, utkala se však s Angličany znovu a to 8. prosince 1914 u ostrovů Falklandských. Na straně anglické byla převaha, čtyři pancéřové a dva bitevní křižníky: „Glasgow“, „Kent“, „Cornwall“, „Carnavon“ a „Invincible“ s „Inflesiblem“. Z této bitvy unikl pouze malý německý křižník „Dresden“, ostatní lodi – „Leipzig“, „Nü rnberg“, „Gneisenau“ a „Scharnhorst“ – byly potopeny. V bitvě zahynul se svou admirálskou lodí také velitel eskádry viceadmirál hrabě Spee. „Dresden“ unikala nazpět k čilskému pobřeží. Teprve 14. března 1915 byla zde zaskočena v zátoce Cumberlandské anglickými křižníky „Kent“ a „Glasgow“ a pomocným křižníkem „Orana“. Mužstvo vystoupilo na břeh, křižník byl jím vyhozen do povětří, aby nepadl do rukou nepřítele.

Známá jsou také dobrodružství malého německého křižníku „Emden“ o 3650 tunách. Byl na počátku války v Japonském moři a 6. srpna 1914 odplul z Cingtau. Křižoval pak v Tichém a Indickém oceáně, dlouho unikaje nepřátelským lodím, polapil 20 lodí o celkové tonáži 92 955 tun, z nichž 17 potopil. 28. října 1914 vniknul, nasadiv si falešný čtvrtý komín, takže nebyl poznán, do přístavu Penang na Sundských ostrovech a potopil zde kotvící ruský křižník „Semčuk“ a hned nato v Malackém průlivu francouzský torpédoborec „Mousquet“ o 320 tunách. 9. listopadu 1914 zastavil Emden z Kokosových ostrovů, aby zde zničil vysílačku. Když byla část mužstva na břehu, objevil se na obzoru anglický křižník „Sydney“ o 5700 tunách. „Emden“ přijal nerovný boj, podlehl však silnějšímu soupeři a zůstal rozstřílen na mělkém dně korálového zálivu. Mužstvo lodi bylo zajato, mužstvo vyslané na břeh uniklo na pomocném škuneru „Ajša“ o 123 tunách. Dostali se až do Padangu v Singapurském průlivu, odkud se pak jinými dopravními prostředky dostali 24. května 1915 do Cařihradu.

Ještě dobrodružnější jsou příhody malého německého křižníku „Königsberg“ o 3400 tunách. Byl při vypuknutí války v německých afrických vodách. Dne 20. září 1914 napadl Zanzibar a potopil zde kotvící anglický křižník „Pegasus“ o 2170 tunách. Nato se vydala na honbu za „Königsbergem“ celá flotila osmi anglických lodí, mezi nimi šest křižníků. „Königsberg“ unikl do ústí řeky Rufidži, severně od Zanzibaru, na pobřeží Tanganyiky, která tehdy byla Německou východní Afrikou. Anglické lodi se za ním neodvážily, ale zablokovaly ústí řeky potopeným uhelným parníkem. „Königsberg“ zde vydržel téměř rok. Na počátku roku 1915 byla z Německa do východní Afriky vyslána pomocná loď, která měla přispěti také „Königsbergu“. Byl to původně anglický nákladní parník „Rubens“ o 6000 tunách, zabavený při vypuknutí války v hamburgském přístavu. Loď byla naložena 2000 tunami uhlí, dvojitou zásobou munice pro „Königsberg“, potravinami, sanitním materiálem, jakož i municí a jinými potřebami pro německou koloniální armádu ve východní Africe. 17. února vyjela loď z Wilhelmshavenu. Podařilo se jí šťastně proklouznouti blokádou a obeplouti Afriku. Po 53 dnech plavby přistal křižník na jednom z ostrovů skupiny Aldabranské, na sever od Madagaskaru, proti Tanganyice, aby připravil náklad ku převzetí. Loď zakotvila v korálové laguně, v níž však byl dosti nebezpečný proud. Mohla se tedy zde zdržeti jenom dva dny. Všichni litovali, že opouští toto jinak ideální kotviště – ale den po jejich odplutí hledal ji tu již anglický křižník „Kinfouns Castle“! Radiotelegraficky bylo s „Königsbergem“ domluveno, že loď vjede do přístavu Tanga u severních hranic Německé východní Afriky. Pobřeží bylo střeženo anglickými křižníky. Loď zřídila záložní kotel, zatížila bezpečnostní ventily závažími, s největším tlakem páry a rychlostí, při níž se vylévala ve strojích ložiska, urazila v noci cestu k pobřeží, minula o 500 metrů anglický pomocný křižník „Duplex“, projela ještě za tmy nebezpečnou úžinou Kilulu a za ranního světla potkala lodivodův člun – 6 mil od přístavu Tanga. Byla u cíle – po dvouměsíční dobrodružné, namáhavé cestě a po ujetí téměř 13 000 námořních mil. Ale v témže okamžiku, kdy mužstvo pozdravilo vlajku německého lodivoda – objevil se za zády parníku anglický křižník „Hyacinth“. Kapitán lodi, když zjistil, že by dělům křižníku během 6 mil, které jej ještě dělily od přístavu, neunikl, vrhl se s lodí do úzké zátoky Mansa. „Hyacinth“ se do ní hned neodvážil. Podařilo se zakotvit. Již dříve bylo rozhodnuto, bude-li loď dopadena u pobřeží Německé Afriky, že bude učiněn pokus, posaditi ji v mělké vodě na dno. Kapitán ještě přemýšlel, má-li již použíti této nutnosti, když „Hyacinth“ zahájil z moře palbu do zátoky. Paluba lodi byla pokryta municí připravenou k vylodění. Stačil jeden zásah a všechno vyletělo do povětří. Na uniknutí nebylo teď už pomyšlení. Rychle tedy otevřít ventily. Loď počíná, ostřelována křižníkem, pravidelně klesat a mužstvo ji opouští. Náhle zastaví křižník palbu. Mužstvo, které již ve člunech veslovalo k pobřeží, obrací – rychle zavřít ventily a uhasit oheň, který bombardováním vznikl na palubě. Ale křižník zastavil palbu jen proto, aby mohl přece vjet do zátoky. A počal okamžitě znovu pálit. Ostřeluje čluny. Posádka se snaží dosíci břehu. Vojáci německé koloniální armády přibíhají a podporují ji. Střílejí z kulometů po člunech, které chce „Hyacinth“ vyslat k lodi. Posléze křižník, vypáliv několik ran z blízkosti asi 1000 metrů a vida hořící a potápějící se loď, odejel, domnívaje se, že je vyřízena. Ve skutečnosti sedla si loď v úplném pořádku na dno, tak jak to bylo zamýšleno. Paluba byla ovšem rozstřílena, ale většina nákladu byla upotřebitelná a zachráněna. Posádka se zachránila s malými ztrátami na břeh.

„Königsberg“ zůstal pak v ústí řeky Rufidži až do 11. července 1915 – tedy skoro rok. Ten den se podařilo anglickým monitorům o nízkém ponoru „Mersey“ a „Severn“ vjeti do řeky a střelbou křižník potopit.

Z takových a podobných událostí a ne z velikých bitev je dnes námořní válka. Teprve součet těchto malých každodenních bojů a dobrodružství, trvající měsíce a léta, dává její výsledek.

F.B.

 

 
Datum: 29. 01. 2005 11:35:30 Autor: Radek
Předmět: Překlad
Článek zajímavý, ale překlad naprosto příšerný!!!!
Datum: 05. 02. 2005 11:23:57 Autor: Leonid Křížek
Předmět: Jaký překlad?
Radku, to není překlad ale původní český text, napsaný ovšem ve 40. letech a tudíž vykazující charakteristiky tehdejší stylistiky a názvosloví... -lk-
Datum: 04. 09. 2010 10:18:16 Autor: pitrik
Předmět: torpédoborce
Jen bych chtěl doplnit o ráži děl u torpédoborců. Největší ráže neměl Dubrovník ( 140 mm ), nýbrž německé torpédoborce třídy Z a to 150 mm ( váha náboje 45,3 kg. ).
Datum: 07. 09. 2010 08:10:32 Autor: Josef
Předmět: Pitrikovi
Uniklo Vám, že v době napsání výše uvedeného článku ještě torpédoborce třídy Z nebyly na vodě. Jinak výzbroj ráže 150 mm měly za první sv. války italské torpédoborce třídy Aquila a německý S 113.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa