logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

M16 versus ostatný svet

K diskusi o útočných puškách řady AR

Na začiatku bolo poznanie Wermachtu, že na úspešné vedenie bojových operácií je potrebná univerzálna automatická zbraň na vzdialenosť do 400 m nahradzujúca všetky dovtedy používané ručné palné zbrane jednotlivca. Tak bol vyvinutý nový náboj strednej balistickej výkonnosti PP 43, (7,92x33, 7,92 Kurz), (650 m/s, 1468 J). Na ruskom fronte sa potom objavili na tento náboj stavané nemecké pokusné karabíny MKb 42 (H), MKb 42 (W) a MP 43. Najviac osvedčila nová StG 43 a 44, vyrábaná technológiou lisovania a zvárania z plechových častí, vážila 5,2 kg, dlžku hlavne 419 mm, vo = 650 m/s, kadenciu 500 /min, zásobník na 30 nábojov. A vojaci s nimi boli nadšení.

Američania, po II. WW, ako vedúca sila v NATO, presadili ako nový štandard svoj náboj 7,62 x 51 NATO (308 Winchester) (840 m/s, 3350 J). Bol to náboj výkonom blížiaci sa ku európskym puškovým nábojom typu 7,92 x57 Mauser. Na tento náboj upravili M1 Garand na novú, nie veľmi podarenú M14.

Eugen Stoner k tomuto náboju súkromne zkonštruoval už modernú AR 10 (Assault Rifle – útočná puška). Bola aj v menšej miere zavedená v niektorých armádnych zložkách. Náboj, ako sa neskôr ukázalo, čo uznali aj Američania, bol pre útočnú pušku veľmi výkonný. Platí pravidlo, že na každých 1000 Joulov výkonu náboja má pri opakovacej puške pripadať jeden kilogram jej hmotnosti. Pri automatickej zbrani je to jeden a pol až dva (čo AR 10 nedosahovala). Inak je zbraň pri streľbe dávkou neudržateľná.

A tak začiatkom 60. rokov Remington vyvinul nový malorážový náboj (.223 Rem) armádou nazvaný 5,56 x 45 NATO (770–1005 m/s, 1700–1800 J) s projektilom M193. K tomu Eugen Stoner upravil svoju AR10 na AR15, armádou pomenovanú M16, ktorá mala slúžiť ako vzor útočných pušiek NATO. Boli tam použité nové konštrukčné a materiálové systémy. Mala niekoľko prvenstiev a predností, napr:

– Nový náboj strednej balistickej výkonnosti 5,56 x 45 NATO (770 – 1005 m/s, 1700–1800 J). – Malý spätný ráz zbrane (hmotnosť zbrane 2,27 až 3,9 kg). – U neskorších prevedení, možnosť streľby kontrolovanými trojranovými dávkami. – Telo zbrane vyrobené z tlakového odliatku z hliníkovej zliatiny, teda relatívne ľahké a nekorodujúce. – Zavedenie hydrodynamického efektu a „tumblingu projektilu prejavujúceho sa počiatočným trhavým účinkom na povrchové tkanivo na začiatku vstupného kanála.

Po vniknutí do mäkkého prostredia cieľa stráca stabilitu, jeho dráha v cieli sa „zlomí“, a nedefinovane (väčšinou priečne otáčajúc sa) (tumbling), pri možnom čiastočnom rozpadávaní sa, pokračuje ešte nejakú dráhu v cieli. Spôsobuje rozsiahle poranenia a následkom traumatického šoku, aj pri zasiahnutí život ohrozujúco bezvýznamnom mieste, smrť zasiahnutého.

 

   

Systém piestikový                         Systém s priamym ovládaním nosiča závorníka

Eugen Stoner si tu, ku svojej škode „zaskotačil“ a neriadil sa zásadou použitia jednoduchých a vyskúšaných riešení. Niektoré jeho nové konštrukčné riešenia vo vietnamskom vlhkom prostredí nesplnili očakávanie. Na rozdiel od vtedy už osvedčeného riešenia ovládania závorníka piestikovým mechanizmom, vyvinul ovládanie závorníka odvodom spalín z vývrtu hlavne vedenom cez dlhú tenkú rúrku ústiacu až do nátrubka na nosiči závorníka. Tlak horúcich spalín cez tento nátrubok pôsobí priamo na piestik v závorníku v jeho nosiči. Pri streľbe dlhšími dávkami dochádza k nadmernému tepelnému zaťaženiu častí záveru (opaľovanie, rozťažnosť materiálu, chemické pôsobenie splodín horenia a pod.). Vo vlhkých klimatických podmienkach dochádza k zanášaniu rúrky, piestiku a piestikovej komory v nosiči závorníka splodinami horenia prachovej náplne. Je to systém náročný na čistotu splodín po výstrele t.j. kvalitu prachovej náplne nábojov, pričom vyžaduje časté čistenie zbrane. Pôvodne sa predpokladalo, že splodiny budú pôsobiť ako mazivo a celý systém bol považovaný za bezúdržbový. Takže pôvodne ku zbraniam ani neboli dodávané súpravy na čistenie zbrane. Tiež bola zamýšľaná po určitej dobe výmena zanesených trubiek. Ale vo Vietname prišlo vytriezvenie. A pokiaľ došly súpravy čistenia vojaci si vypomáhali ako mohli. Každý nosil za gumičkou na prilbe zubnú kefku a umelohmotnú fľaštičku s benzínom (niekedy s ním podpálili aj chatrč nejakého nešťastného domorodca). Ale skúste čistiť zalepený záver „kvéru“ ak na vás útočí Vietkong. Amíci to tiež riešili používaním ukoristených AK. (Niečo podobné som videl aj na záberoch z Afganistanu aj z Iraku.) Systém AR 15 ostal vo svete ojedinelý. Neskôr bola M16 upravená na užívateľsky prijateľnejšiu M4, ale príčiny problémov zostali.

M – 4

O vážnosti problému svedčí aj fakt, že len v USA viac ako 20 firiem vyrába konverzné sety, ktorými sa dá pôvodný systém, menším–väčším zásahom do zbrane, rekonštruovať na piestikový.  Niektoré tu uvádzam.

Systém s priamym ovládaním nosiča závorníka spalinami cez rúrku.

 

M 16 po 100 výstreloch

HK, G 36 po 100 výstreloch

Nemecký koncern HK ponúkol Američanom analýzu problémov s M4 a navrhol jej úpravy. Okrem nového zásobníka, nahradili priamy prevod prachových plynov na nosič závorníka odskúšaným piestikovým systémom v plynovej komore v plynovom nástavci podľa HK G 36. A tak vznikol americko-nemecký HK 416 (5,56 x45) a HK 417 (7,62x51) s teleskopickou opierkou z M4.

Druhým omylom Eugena Stonera bolo umiestnenie vratnej pružiny záveru do pažby zbrane. Tento systém bol používaný v medzivojnovom období u LMG (LK vz. 26) a tiež po nej (FN FAL). Konštruktér sa ale týmto pohodlným riešením pripravil o možnosť montáže sklopnej ramennej opierky užitočnej najmä v stiesnených priestoroch OT. Ramenná opierka z typu M 4 je len slabým odvarom funkčnosti ktorejkoľvek sklopnej opierky ostatných AR. Riešenie nevhodného umiestnenia vratnej pružiny trčiacej do pažby u AR 15 by vyžadovalo prebudovanie tela zbrane, čím by tento systém prakticky zanikol. Aj napriek tejto skutočnosti to u belgických FN z Herstahlu vyriešili to skonštruovaním nových FN-FAL DSA, FN-FAL Para, FN-FNC.

 Neskôr, aj Eugen Stoner uznal svoj omyl a svojou novou konštrukciou AR 18 sa vrátil ku odskúšaným konštrukčným riešeniam. Neskôr z toho vznikol nový univerzálny, zbraňový systému STONER M 63. Ale z nejakých dôvodov jeho riešenia neboli akceptované.

Bola snaha tu problém riešiť prevedením Bull-pup, ktoré ako sa ukázalo v praxi,  prinášalo viac problémov ako úžitku. Preto sa v 21. storočí od  Bull-pupov potichu, ale nadobro upustilo.

Úspechy nemeckých StG 43 a StG 44 za II. WW sa nedali prehliadnuť a tak Rusi vyvinuli vlastný nový náboj strednej balistickej výkonnosti, vz. 43, resp. 7,62x39, (710 m/s, 2000 J), výkonom o niečo silnejší ako nemecký. Ale nevyvinuli k tomu zbraň podľa nemeckého vzoru, ale novú samonabíjaciu pušku Simonov SKS 45. Strieľala len jednotlivými ranami, mala dlhú puškovú hlaveň, zásobník len na 10 nábojov, takže nezodpovedala útočným puškám v zmysle neskôr stanovených kritérií. Neskôr sa ukázalo, že po stránke taktického použitia nedosahuje kvalít AK 47, tak sa jej výroba zastavila. Vyrobené kusy boli po II. WW predané do niektorých štátov soc. tábora, kde sa aj licenčne vyrábali. Rusi vývoj útočnej pušky do konca II.WW už nestihli. Po vojne, to urobili o to dôkladnejšie. Zo súťaže medzi konštruktérmi vyšiel víťazne Michail Timofejevič Kalašnikov svojim AK 47. Analyzoval všetky dovtedajšie konštrukčné systémy a skúsenosti s ich používaním v boji a z výberu vytvoril vyvážený kompilát, ktorý síce nevynikal v žiadnej hodnotiacej veličine, ale súbor všetkých veličín z neho vytvoril nadpriemerne výbornú zbraň. Z hľadiska konštrukcie sa tu zachovala tradičná ruská jednoduchosť a vtip riešenia s vysokým stupňom „Duračnevo koeficienta“, ako hovoria „bratia Rusi“. Nemci tomu hovoria „Trottelfest“ (blbuvzdorný). Kalašnikova potom kopírovali zbrojovky na celom svete a spolu s modifikáciami sa vyrobilo hrubým odhadom cca 90 až 100 mil. kusov.

V časoch Studenej vojny bolo Československo jediné zo štátov soc. tábora, ktoré vyrábalo útočnú pušku vz. 58 (nesprávne nazývanú samopal) vlastnej konštrukcie. S Kalašnikovom, okrem použitého náboja a podobného vonkajšieho tvaru nemá nič spoločného. Je to snáď posledná zbraň používajúca uzamykanie záveru závorou nesenou v závorníku, používajúca bezzápalníkový úderníkový systém. Je to presná, precízna, ale aj zložitá a drahá zbraň, mierového prevedenia, náročná na výrobu, použité materiály, a na ošetrovanie, odmietajúca podpriemernú intelektuálnu úroveň. Asi z týchto dôvodov sa vo svete nerozšírila.

V 80. rokoch minulého storočia v Uhorskom Brode vyvinuli zbraňový komplet (karabína, útočná puška, ľahký guľomet) CZ 2000. Systémom veľmi podobný na izraelský GALIL, ktorého vnútro zase vychádza z AK. Z nejakých dôvodov nebol v armáde zavedený. V októbri 2008 sa objavil nový zbraňový koncept CZ 805, systémom podobný už unifikovaným systémom. Je to modulárny systém transformovateľný do všetkých súčasných ráží. V prevedení CZ 805 BREN bol zavedený aj do armády ČR.

V poslednej štvrtine storočia neomylné ekonomické podmienky, ale aj skúsenosti z bojového nasadenia, rázne ukončili „skotačenie“ konštruktérov a určili takmer unifikovaný konštrukčný systém. Súčasné útočné pušky, postupným vyselektovaním nevhodných konštrukcií, sa na seba viac-menej koncepciou, konštrukciou a aj tvarom podobajú. Platí: hlaveň uzamknutá blokovým odsuvným záverom s otočným valcovým závorníkom neseným v jeho nosiči, ovládaným piestikom v plynovej komore s prepúšťacím kanálom do hlavne. Vratná pružina záveru umiestnená do jeho puzdra. Zásobník na 30 nábojov. Sofistikovaná teleskopická a sklopná ramenná opierka. Dá sa rozšíriť o ďalšiu odnímateľnu podvesnú zbraň integrovaného tvaru a rozmerov. Možnosť ovešania zbrane celou paletou „streleckej bižutérie“ na Weaver lišty, Mil-STD-1913 – Pikatínny rail.

HK 416 s opierkou M4 zaveseným granátometom   XM8 Carbine s teleskopickou pažbou a granátometom

Jedným z posledných a možno aj najlepších výtvorov výroby útočných pušiek jednotlivca na objednávku amerického SOCOMu (a ten si poriadne preverí, čo objednáva) je aj belgická SCAR od FN Herstal. Je to multysystém – dve ráže, šesť hlavní. SCAR-L (5,56 x45) a SCAR- H (7,62x51). Bude to asi konkurencia pre HK 416 a 417. Už názov SCAR – Special Operations Forses Combat Assault Rifle o mnohom vypovedá. Úplným odklonom od americkej tradície AR 15 je aj puška Socom XCR americkej firmy Robinson Armament Co. zo štátu Utah. Tiež môže to byť konkurenciou SCARu na ktorú sa aj podobá. Aj táto zbraň je konštruovaná ako multikaliberná v rážach možných od 5,56x45 až po 7,62x39. Na rozdiel od BARRETu a GRENDELu a ostatných derivátov Stonerovej AR 15, jeho vratná pružina záveru netrčí do dutiny pažby, ale je zabudovaná v jeho puzdre. Dosahuje sa tým možnosti montáže úplne sklopnej teleskopickej ramennej opierky, ktorá je kompaktnejšia ako teleskopická z M4. Podobný výtvor  vyhotovil aj americký Bushmaster svojou ACR. Na prvý pohľad je takmer na nerozoznanie od izraelskej  MASADY.

Zavedením nových výrobných technológií a materiálov, začali ručné palné zbrane, za nízke ceny, vyrábať aj štáty s malou, alebo žiadnou zbrojárskou tradíciou (Čína, Južná Kórea, Singapur, atď.). Ušetrili si drahý vývoj a tápanie. Skombinovaním cudzích, najosvedčenejších riešení vyrábajú zbrane podľa unifikovaného konštrukčného systému.

Vojenský plánovači USA v poslednej štvrtine 20. storočia dochádzali k záveru, že doterajšia paleta ručných palných zbraní jednotlivca nie je vyhovujúca, ani úplná. Z týchto dôvodov v USA vznikol v roku 1987 program JSSAP. Podľa neho vznikol v rámci NATO podobný program s názvom OICW (Objective Individual Combat Weapon – objektivizovaná individuálna bojová zbraň). Boli v ňom určené rámcové požiadavky, pre útočnú pušku novej generácie pre pešiaka dostávajúceho sa do priameho palebného kontaktu s protivníkom.  Zdá sa, že objednávatelia mali vo svojich požiadavkách „veľké oči“ a tak hmotnosť nových vyvinutých prototypov sa nedala stlačiť pod 8 kg. Napokon sa požiadavky zredukovali a v USA skúšali novú útočnú pušku XM 8 vyvinutú na báze nemeckej HK G36, kde základná zbraň sa dá rozšíriť o ďalšiu odnímateľne podvesnú zbraň integrovaného tvaru a rozmerov. Ale zbrane OICW aj v redukovanom prevedení, začínajú byť už sofistikované, a následne aj drahé. Svet je v súčasnosti presýtený pechotnými zbraňami najmä ruského pôvodu a nebezpečenstvo globálneho vojnového konfliktu a tým aj potreba hromadného vyzbrojovania armád veľkými počtami zbraní v civilizovanom svete pominula.

Rusi, pokiaľ je to známe, majú už nové systémy mechanizmov útočných pušiek. Riešia tým starý problém AK, a to „rozhádzanie“ zbrane a tým malú presnosť pri streľbe dlhou dávkou. Nové konštrukcie, na vykonanie samonabíjacieho cyklu svojou vnútornou stavbou spotrebovávajú veľkú časť energie spätného rázu a následne zvyšujú presnosť zbrane pri streľbe dlhými dávkami.  Zatiaľ sú známe konštrukcie AK 107, AK 108, AEK 971, AN 94 Abakan a možno aj niektoré ďalšie. Spoločným nedostatkom týchto zbraní je, že stratili typickú ruskú jednoduchosť riešenia a vysoký stupeň „duračnevo koeficienta – trottelfestu“, čo môže byť problémom. Takže uvidíme, že čo nám prineseie budúcnosť.

 
Datum: 06. 07. 2010 08:10:59 Autor: Bencúr
Předmět: M 16 ....
Pre tých mladších, čo už neovládajú ruský jazyk vysvetlenie: slovo "durak" znamená hlupák, blbec a pod. A výraz "duračnyj koeficient" je výrazom ruských konštruktérov poznajúcich ruské pomery. Je to veličina, s ktorou je nevyhnutné počítať pri riešení konštrukčných problémov ruských výrobkov. Niečo ako "bulharská konštanta". Bencúr
Datum: 15. 07. 2010 17:10:02 Autor: Ondřej Dušek
Předmět: M 16
Je třeba panu Bencůrovi poděkovat za velmi pěkné shrnutí informací o vývoji zbraňového systému AR-15/M-16/M-4, nicméně si dovolím k jeho materiálu vyjádřit několik výhrad: První spočívá ve faktu, že veškeré informace zde obsažené jsou vyzdrojované zřejmě zejména z internetu a chybějí zde osobní zpětné vazby uživatelů, takže mnohé argumenty v článku použité jsou spíše teoretického ražení či se jedná o domněky. Např. tvrzení o tom, že ona lahvička často vídaná v dobových materiálech připevněná za páskem kolem helmy vojáka, obsahovala benzín. Ze prvé benzín rozhodně není nejlepším činidlem pro uvolňování spalin karbonu z ústrojí zbraně a za druhé nošení hořlaviny I. třídy na místě, kde je vystavena jak slunečnímu svitu a hlavně nebezpečí průrazu při bojové činnosti a následné zahoření může vojákovi dost zkazit den, rozhodně nemohlo být zažitým SOP ani v dobách války ve Vietnamu. V oné plastikové lahvičce na přilbě se nejčastěji nosil repelent... Pokud některý voják takto nosil plechovou lahvičku s benzínem Zippo, spíše se jednalo skutečně o palivo do zapalovače. Jinak problémy v době války ve Vietnamu spočívaly u pušek M-16 skutečně v nedostatečném výcviku vojáků, chybějícím čištění, fámám o samočistícím efektu bezpístového mechanismu, ale především nevhodně zvolenou technologií výroby střelného prachu užitého v prvních sériích nábojů 5,56x45mm. S tím se pojila i nedostatečná úprava vnitřních povrchů pušek M16A1, zejména vývrtů hlavní. Kombinace spalin zanášejících mechanismy zbraně a povrchů náchylných k jejich usazování byla skutečně vražedná. Nicméně následně došlo k úpravě složení střelného prachu a zahájení dodávek hlavní s tvrdě chromovaným vývrtem, rovněž k řádnému zaškolení vojáků, seznámení s charakteristikami zbraní a munice, dodatečnému dodání čistících sad a zbraně si rázem získaly obrovskou popularitu - zejména díky svým vlastnostem, jež jsem zde přiblížil v jiném materiálu. Vlastnosti munice: Náboj 5,56mm byl prvním nábojem s takto drobnou a lehkou střelou, takže se jeho ranivosti věnovala dodnes věnuje neúměrně vysoká pozornost. Hydrodynamický efekt v cíli má každý vysokorychlostní (=puškový) projektil, tzn. že poškození vzniká nejen průnikem střely cílem (vytvořením vstřelného kanálu), ale rovněž díky vysoké rychlosti vniknutí střely do prostředí tvořeného z valné části kapalinou dochází k rázové vlně šířící se touto kapalinou. Tato rázová vlna působí na tkáň rovněž destruktivně a i ve značné vzdálenosti od střelného kanálu může skutečně působit závažná poranění - odtud tedy fámy o tom, že někoho střelili puškou M16 do ruky a on zemřel na šok po zásahu touto hroznou municí... Jak jsem již napsal výše, tento jev provází všechny puškové náboje do soudobých útočných pušek, zbraně ráže 7,62*39 nevyjímaje. Faktorem, jenž ale ranivost ještě doti ovlivňuje, je rychlost střely. Ta je logicky u nábojů 5,56 vyšší a při dopadu střely na cíl dochází jednak ke ztrátě stability (což vede ke ztrátě energie střely např. příčnou rotací) a jednak k fragmentaci projektilu, tedy jeho rozpadu na několik střepin. Všechny tyto faktory vedly k tomu, že se skutečně náboj 5,56 začal záhy nazývat nehumánním, nicméně tento problém je opravdu dosti zveličený - nehumánní jsou všechny druhy nábojů, s nimiž střílíte po člověku s úmyslem ho zranit nebo zabít. A zveličené destruktivní schopnosti náboje 5,56 jsou skutečně vlastní i celé řadě dalších puškových nábojů. Na obrázku, kde pan Bencůr dokládá, jak vypadá závorník pušky řady Ar-15 po vystřelení 100 nábojů, rozhodně není závorník po jedné stovce ran... Z pušek AR-15, ať již vojenských nebo civilních, jsem vystřílel odhadem kolem 100000 ran a mohu z osobní zkušenosti potvrdit, že takto zasviněný závorník vyndáte z karabiny M4 tak po 1000-1200 ranách, a to ještě pokud to přeženete s mazáním nebo se do zbraně dostane voda. Umístění vratné pružiny v tubusu pažby: Ano, dovedu si představit lepší systém umožňující aplikaci sklopné pažby, ale je třeba přihlédnout k faktu, že nejprve vznikla puška M-16 s pevnou pažbou (kde toto řešení ničemu nevadí) a že toto řešení je poplatné požadavku na straight-in-line koncepci zbraně, kdy směr zpětného rázu je přímočarý v ose hlavně a je tak významně eliminován zpětný ráz - a to je benefit, jenž např. G-36 oproti M-4 citelně postrádá. Srovnávat z puškami AR konstrukce Kalašnikova dost dobře nejde, neboť oba systémy vznikaly na základě naprosto odlišných přístupů: Zatímco zbraně AK musí vydržet všechno, ale nemusí být nijak extra přesné ani uživatelsky příjemné, zbraně AR jsou přesné, uživatelsky špičkové a za dodržení správné obsluhy spolehlivé. Prostě Kalach je zbraň pro nevycvičeného, negramotného lempla, zatímco AR-15 je zbraň pro ukázněného a efektivního bojovníka. Jen na dopřesnění: Masada není izraelský produkt, ale projekt americké firmy Magpul. Ta posléze vstoupila do partnerského vztahu se společnostmi Bushmaster a Remington a společně tyto firmy projekt Masada dokončily pod označením ACR. Finálním výrobcem zbraně je Bushmaster.
Datum: 16. 01. 2011 09:38:47 Autor: samko balaz
Předmět: chcem zbran
za 10 eur
Datum: 23. 11. 2011 16:10:35 Autor: Petr V
Předmět: M16/M4/AR-15
Dobrý den, jen bych chtěl podpořit názor pana Duška, kterému musím dát naprosto ve všem za pravdu. Naproti tomu pan Bencúr očividně neví o čem mluví a pochybuji, že někdy vystřelil ze zbraně typu AR-15 jedinou ránu. Můj názor na zbraně tohoto typu vychází čistě z vlastních zkušeností a poznatků. Osobně vlastním zbraň ve verzi M4A6 tedy CQB s 10,5" hlavní ve verzi full auto od výrobce IDS. Díky tomu, že jsem zbrojířem jedné nejmenované firmy, mám zkušenosti i s jinými výrobními provedeními zbraně od řady výrobců a to jak evropských tak i amerických. Zbraně používám pouze v civilním sektoru, takže nemůžu posoudit jejich vlastnosti v bojových podmínkách, nicméně z pohledu sportovní zbraně využívané v disciplínách IPSC (kde jde především o nejkratší čas kontra nejlepší zásahy) můžu říci, že lepší zbraně na světě není. Všechny klady již zmíněné panem Duškem můžu jen a jen potvrdit. A co se spolehlivosti zbraně týče, musím říci, že všechny poruchy se kterými jsem se setkal byly vždy způsobeny buď nekvalitní municí nebo nekvalitní zbraní od pochybných výrobců, ale nikdy znečištěním zbraně. Ano, v civilním sektoru se zbraň neznečišťuje tak jako v boji, ale mám zkušenosti i s kusy, které nebyly čištěny několik tisíc výstřelů a neprojevovaly se u nich žádné závady. Proto se musím jen pousmát nad fotografií závorníku AR15 po údajných 100 výstřelech, jelikož nic tak špinavého jsem ještě neviděl. Toto by se mohlo stát jen pokud by byla celá zbraň doslova prolita olejem. Dalším velmi diskutovaným bodem - teleskopickou opěrkou s dutinou pro vratnou pružinu závěru, bych jen chtěl doplnit, že je to jistá nesporná nevýhoda konstrukčního řešení, kvůli které sice nemůže být použita sklopná pažba, ale komu to vadí?! Podle mě je lepší mít zasunutou pažbu u M4 než ji mít sklopenou u jiné zbraně, protože pokud ji sklopím, tak je zbraň sice kratší, ale za to objemnější a hlavně to velmi znevýhodňuje rychlost náhlého použití, jelikož z M4ky lze bez problému docela plnohodnotně střílet i se zasunutou pažbou, ale pokud ji mám sklopenou, tak se mi ze zbraně stává spíše taková "odpasovka", protože než ji vyklopím tak může být pozdě a střílet úplně bez pažby se prostě moc dobře nedá a můžu tak maximálně pálit od boku. A konečně si myslím, že největší nevýhoda zbraně spočívá spíše v uzlu, který zde nebyl vůbec ani zmíněn a to je spoušťový mechanismus v režimu full-auto. Tento uzel je z mého hlediska dosti odfláknutý, jelikož velmi záleží na přesném naladění součástky, která vypouští napnuté kladivo po tom, co nosič závorníku dojíždí do své nejkrajnější polohy (uzamčení závěru). (Tato součástka je zařazena do funkce pouze v režimu střelby full-auto, při režimu semi-auto je vyřazena z funkce a nemá na nic vliv.) Pokud je naladěna tak, že vypouští kohout příliš brzy, dochází k tomu, že kohout narazí do hrany nosiče závorníku a ne do zápalníku a tedy nedojde k inicializaci zápalky a je třeba znovu obtáhnout závěr i přesto, že je v komoře nevystřelený náboj. Pokud je naopak naladěna tak, že vypouští příliš pozdě, může dojít k tomu, že se v rámci všech vůlí zbraně nevypustí vůbec a poté je nutné buď ručně dorazit závěr pomocí doražeče tak, aby součástka uvolnila blokovaný kohout a bylo možno pokračovat v palbě nebo přepnout selektor střelby do polohy semi-auto, čímž se vyřadí součástka ze záběru a dojde k vypuštění kohoutu na záchyt spouště, případně opět obtáhnout celý závěr. Tento problém je způsoben nevhodným tvarem drážky v nosiči závorníku, která řídí pootočení závorníku a tedy uzamykací cyklus. Pokud by tato drážka byla ve své zadní části, kdy se uzamyká závěr, delší s rovnou částí, tak aby bylo docíleno tzv. "podkluzu závěru" problém by se odstranil, jelikož by tím vznikla delší doba pro uvolnění bicího kladiva. Tento systém podkluzu závěru používají snad všechny ostatní zbraňové systémy a to jak AK, SA58, tak i CZ805 Bren. Dle mého názoru Stoner původně vůbec nepočítal s režimem full-auto a nebo jej velmi podcenil, jelikož jak jsem již zmínil, toto řešení nemá vliv na samonabíjecí cyklus, ale pouze na plně automatický. Podkluz závěru je totiž jedním s bezpečnostních prvků sloužících k tomu, aby nebylo možné odpálit náboj pokud není závěr plně uzamčen, tak aby v tomto případě narazil úderník na nosič závorníku a ne na zápalník. Stoner to vyřešil pouze tak, že pokud není závěr zcela uzamčen a tudíž ve své nejkrajnější pozici, bicí kladivo nedosáhne na zápalník a narazí do hrany nosiče závorníku. Toto řešení je mimo full-auto režim nevýhodné v tom, že zápalník musí mít velmi přesnou délku a vůbec celý mechanismus musí být poměrně přesně vyroben, aby bylo dosaženo správné funkce zbraně. Závěrem bych jen chtěl podotknout, že dle mého názoru se jedná o vskutku vynikající zbraň, která disponuje nadčasovou konstrukcí, nejlepší ergonomií, výbornou přesností, úžasným chováním při střelbě a jednoduchou rozborkou a údržbou. A kdo měl možnost si vystřelit z této zbraně dávkou v režimu full-auto, což bych doporučil i panu Bencúrovi, tak mi musí dát za pravdu, že je to nesrovnatelné se všemi ostatními zbraněmi celého světa a to je dosaženo jen díky bezpístovému systému a hlavně in-line koncepcí. Chápu, že tyto klady neocení každý, ale jen ten kdo na to má. A ten kdo na to nemá tak ať si pořídí něco „blbuvzdornýho“ jako např. AK, protože na AR-15 ještě nedospěl a někdo možná ani nikdy nedospěje. To je asi to stejné jako kdyby si špatný řidič koupil nějaké drahé sportovní auto a pak o něm říkal, že je to strašnej šmejd, že to hrozně žere a má to moc velký výkon a občas se mu pokazí nějaká elektronická vymoženost… Tak ať jezdí starou škodovkou a nekupuje si něco, na co nemá a potom o tom rozšiřuje různý bludy. Já jsem se nikdy nesetkal s někým, kdo by nadával na AR-15 a přitom byl dobrý a zkušený střelec. Vždy to byli jen amatéři, kteří z AR-15 buď nikdy nestříleli nebo to prostě jen nedokážou docenit protože na to nemají. A když už nějaký vskutku dobrý a zkušený střelec používá jinou zbraň, tak jen proto, že preferuje jiné hodnoty a má jiné potřeby, ale vždy tuto zbraň při nejmenším s úctou respektuje. Žádná zbraň světa není ta “nej“ ve všem, vždy bude něco za něco, in-line koncepce / sklopná pažba = chování při střelbě/ skladnost při transportu, píst / bezpíst = bezúdržbový provoz / chování při střelbě, atd. atd…. A poprosil bych ty, co o tom nic nevědí a jsou silně ovlivněni rozšířenými pomluvami, reklamními triky, dohady a mýty, ať o tom nic nepíší a nevytváří tím další nové mýty a bludy.
Datum: 06. 12. 2011 15:38:52 Autor: Špelec Anton
Předmět: Jak to vidím já
Pánům Bencúrovi a Duškovi se omlouvám za svoji anonymitu, přizpůsobuji se totiž anonymu Petru V. V tomto tématu jsem naprostý ignorant a ničemu nerozumím. Na vojně mě nesvěřili ani pušku. Přesto mě studie pana Bencúra zaujala. Autor s koreferátem pana Duška tvoří ideální duo. Pan Bencúr nemohl vystřílet statisíce nábojů, jako pan Dušek, protože by časově nezvládnul projekční a konstrukční činnost. Recipročně toto platí i pro pana Duška. Tedy náhodná, ideální souhra. Dovoluji si přesto pana Bencúra ve věci STONER 63 upozornit, že důvody proč tato zbraň nebyla zavedena, jsou s souladu s Murphyho zákony a to poučkou: “Nikdy nezapomeň na to, že tvoji zbraň vyrobila firma, která vyhrála konkurs, na zakázku s nejnižší cenou”. Tato poučka také vysvětluje proč Stoner musel nahradit pístové ovládání trubičkou. Petra V. mohu ujistit, že Stoner střelbu dávkou uvažoval, jinak by se s ním nikdo nebavil v té době již střílel dávkou AK, Sa58, FN a další. Závorník, který pan Bencúr demonstruje, byl takto zřejmě znečištěn při laboratorních zkouškách, jsa namazán vysokoviskosním olejem. Pokud se použil v nábojích prach obdobných kvalit, jako je ve cvičných nábojích vz.43, tak se demonstrovaného vzhledu bezproblémově těmi sto náboji dosáhlo. Dočetl jsem se někde, že když v Afganistanu při palebném střetu dojde k závadě na M-4, supluje Colt 1911, což nepotvrzuje opěvovanou spolehlivost těchto zbraní. Informace, že si berou vojáci na akci k M-4 několináct zásobníků střeliva, napovídá mě, totálnímu blbovi, že tady něco neštimuje - buď je špatná zbraň, nebo střelec, nebo obojí, těch Talibanců přece nemůže být tolik. Velká spotřeba střeliva je vysvětlitelná v oblastech lesů, křovinných porostů, džungle, nebo v savanách pokrytých sloní trávou. Toto ale nejsou případy Afganistanu. Tam jsou cíle identifikovatelné ve vzdálenostech stovek i tisíců metrů, tedy ideální podmínky pro přesnou střelbu – jenom ji ovládat. [ Byl jsem tam za monarchie, nikoli jako voják, ale jako technik, od těchto dob se terén, ani klima nezměnilo]. Zde se naskýtá otázka jakou kinetickou energii a účinek ve vzdálenosti 500 metrů má střela (7,62x39) z opovrhovaného kalacha a jakou kinetickou energii má střela z AR-15 (5,56 x 45). Nedočetl jsem se nikde jak je ta AR-15 spolehlivá, když v průběhu nasazení jsou klimatické podmínky typu písečné bouře a vzápětí průtrže, nebo jaká bude spolehlivost zbraně, když je mrštěna spolu se střelcem, působením tlakové vlny do řídkého bahna. Sa58 v tomto případě vypláchnu vodou a hlaveň protáhnu pucštokem. Bahno usazené, v přepouštěcím kanálku spalin pod píst mohou zplodiny prvního výstřelu vytlačit do válce pod píst a následně vyhodit. V případě AR16/M4 bude bahno zatlačeno do trubičky, kterou ucpe a majitel pokud to přežije, může jít domů. Hydrodynamický efekt, jehož typickým důsledkem je popraskání cévního systému a následný výron krve a zakrvavení tkáně, nastává při dopadové rychlosti cca 1000m/sec. Proto se tento efekt u nábojů vz.43, nebo 7,92 apod. nevyskytuje. Myslivci proto zbraně ráže 22 ́používají hlavně pro lov trofejní zvěře. Jaké má pocity raněný při zásahu střelou 22 ́a jaké, střelou 7,62 nemám tušení a příslušná litera-tura zabývající se těmito střelnými poraněními je mi bohužel nedostupná. Názor pana Duška: „Nehumánní jsou všechny druhy nábojů, s nimiž střílíte po člověku s úmyslem ho zranit nebo zabít” je nutno rozšířit. Nehumánní jsou všechny zbraně určené k zabíjení člověka nejenom střelné, ale i např. bomby [ jeden náš nepříliš chytrý president se domníval, že bombardování Jugoslávie je humanitní], nehumánní byly meče Vikingů i oštěpy řeckých hoplítů v bitvě u Plataj. Velcí vojevůdci, kteří byli svědky utrpení umírajících, se jej snažili mírnit. Vévoda z Wellingtonu i maršál Montgomery, po ukončení vojenské kariery byli mírovými štváči a dokonce i Hitler, který si vyzkoušel účinky BCHL na vlastní kůži zakázal použití BCHL jako první i když Němci v této době znali organofosfáty, proto se nad kritikou munice 5,56 x 45 nepozastavuji. Zbraně se vyvíjí a vyrábí proto, aby se jimi vyhrávali války. Vojska organicky vyzbrojena systémem AR-16/M4 však žádnou válku nevyhrála – krom první války v Zálivu, což je pouhá episoda. Naopak války vyhrávají vojska organicky vyzbrojena systémem Galil, nebo AK, což je pro AK nej-lepší reklamou a proto si ji střelci pořizují, nikoli jak se Petr V. domnívá pro finanční, nebo intelektuální potíže. Osobně střílím Sa58, není to nostalgie, - na vojně jsem měl Pi vz.52, priority jsou jiné. Tuto zbraň jsem si ji upravil k obrazu svému, včetně výměny hlavně. Finance, které jsem do ní vložil, asi přesahují cenu M-4. Čecháčkovský úšklebek údržbáře Petra V. že na M-4 nemám, zde neplatí. Pokud mohu porovnávat - tak na střelnicích je výkon AR-16/M4 úměrný výkonu střelce. Osobně, když s M-4 vystřelím tak efekt je stejný jako se svího Sa58, taktéž, když majitel M-4 vystřelí z mého Sa58.
Datum: 14. 12. 2011 10:28:54 Autor: Ondřej Dušek
Předmět: Fw: Jak to vidí Anton Špelec
Co hulíte, pane? Takto zmatený příspěvek bych u technické diskuze neočekával, pokud autor není pod vlivem... Tak snad jen v bodech: - pokud jste nebyl v Afghanistánu bojovat (ale platí to pro jakoukoliv zemi), asi nikdy nepochopíte, proč se nosí tolik munice: zkrátka je to tak, že poneset tolik nábojů, kolik jste schopen jich v kombinaci s dalším vybavením unést, a nesouvisí to s počtem nepřátel, ale dobou, po kterou budete muset v boji vydržet střílet - pokud se vám někdy dostane bahno u Sa vz. 58 do hlavně tak hluboko, že vnikne až do plynového násadce, pánbůhsvámi, pokud zkusíte vystřelit - a protažení vývrtu hlavně to nespraví - pokud podle vás hydrodynamický efekt nastává až od rychlostí 1000m/s, nenastane vlastně nikdy - takovou dopadovou rychlost nemá v praxi žádná munice, např. 5,56mm NATO má již ve 100m kolem 850-900m/s a v 300m již jen cca 650m/s (7,62x39 vz.43 - 100m: 650m/s, 300m: 450m/s) - od doby vzniku dvou odlišných systémů AK a AR, kolik válek vyhrál AK? Jelikož systém AR je vizitkou většinou dobře vycvičeného a ukázněného vojáka z té "správné strany", praticky vždy vyhrál systém AR - čistě vojensky ovšem. To, že množství vojenských konfliktů vyhrála protistrana s AK, bylo vždy dáno politickým rozhodnutím (viz stažení USA z Vietnamu, kde přitom neprohrály žádnou bitvu a v každém pozemním střetnutí rozdrtily nakonec protivníka) - úšklebek Petra V. o škarohlídech kritizujících M4, protože na ní nemají, je do značné míry bohužel pravdivý - netýká se to samozřejmě všech, stačí se podívat třeba na firmu Gunexpert, která vyladila 58 na světovou úroveň, ale bohužel toto je právě ten čecháčkovský přístup: padesátosma je přeci nejlepší na světě (protože mi to soudruh desátník jako VD říkal v průběhu mé základní vojenské služby), číza je nejlepší pistole na světě, kterou si kupují za vlastní snad všichni příslušníci speciálních jednotek celého světa (to vám řekne prodavač v prodejně CZ) a sellier bellot dělá ale fakt nejlepčejsí patrony (protože jsem si v práci u policie moh ukrást jenom tyhle, jiný nemaj)... Takže se raději držme té technické diskuze a neodbíhejme do osobních invektiv (tímto se dodatečně omlouvám za první věty mého příspěvku)
Datum: 15. 12. 2011 13:12:31 Autor: K.Bartošík
Předmět: A.Špelec
Vážený pane Antone Špelci,musel jsem se pousmát Vašemu názoru ..."Dočetl jsem se někde, že když v Afganistanu při palebném střetu dojde k závadě na M-4, supluje Colt 1911, což nepotvrzuje opěvovanou spolehlivost těchto zbraní. Informace, že si berou vojáci na akci k M-4 několináct zásobníků střeliva, napovídá mě, totálnímu blbovi, že tady něco neštimuje - buď je špatná zbraň, nebo střelec, nebo obojí, těch Talibanců přece nemůže být tolik." Nemůžu si pomoci,buď uvedenému problému nerozumíte a nebo danou věc zlehčujete.Pokud se nemýlím tak za mé vojenské služby byl PP(palebný průměr na SA-58-300nábojů)Toto chápu,pokud se týkalo roty,která bojovala v sestavě,praporu,pluku,divize atd.Kdy zásobování probíhalo pravidelně a spotřeba munice nebyla tak velká.Pokud ale operuje družstvo,četa samostatně(průzkum,boj v obklíčení a pod.) je spotřeba munice daleko vyšší,neboť nemá své sousedy a můžou se vyskytnout situace,kdy spotřeba bude abnormální.Těžko vystačíte s 300 nábojí,pokud se na průzkumu dostanete do oblíčení,a pod. situací a budete provádět odpoutání od nepřítele. Pokud se nemýlím ta v Afganistánu nikdy nebyla souvislá fronta a akce prováděly malé jednotky,což bylo stejné jako za 2.svět.války,kdy říkavali pamětníci,že pokud šli na samostatnou akci vždy si brali munice tolik co unesli. Jinak plně souhlasím ze závěrem pana O.Duška.
Datum: 15. 12. 2011 16:19:43 Autor: Špelec Anton
Předmět: O tom co hulím
Pane Dušek, nehulím nic, jsem nekuřák a krom několika dnů v roce i abstinent. Zato hned v úvodu jsem upozornil, že tomuto nerozumím a jsem blbej. V Afganistanu, jsem si všimnul, že krajina v okolí Kábulu a severněji je přehlednější než ve střední Evropě, tedy oboustranně jsou nižší možnosti kytů a skrytů. Meritum mého příspěvku však byla snaha vysvětlit panu Bencúrovi proč a podle jakých zákonitostí nebyl zaveden STONER 63. Ostatní jsou doplňky. Pochopitelně osmapadesátku jsem ponořováním do bahna nezkoušel a zkoušet nebudu. (Avšak můžete se podívat na You Tube tam uvidíte kalacha ponořeného v bahně, přejetého autem a posléze střílejícího –možná to je trik). Definoval jsem přepouštěcí kanálek, víte, to je ta dírka v hlavni, do které mohu vtlačit kaly vytěrákem. Toto zanesení, bych nedovedl manuálně odstranit (až v týlu stlačeným vzduchem). Byl jsem přítomen čistění obdobě postiženého Waltera PP, což je proti osmapadesátce hodinářský výrobek. Jak se to čistilo? Rozborka a proudy vody, následovala prohlídka majitelem, vysušení. Předpokládám, že to majitel doma totálně zrevidoval a dočistil. Nepovažujte mě za takového idiota, který by vystřelil ze zasviněné zbraně. Dopadovou rychlost jsem vyčetl z myslivecké literatury, myslivci u nás střílejí do 80 metrů. Osobně jsem ale viděl srnce střeleného na komoru kulovnici ráže 20́. Vnitřnosti (tkáň) vypadala tak jak jsem popsal, což při použití kulovnice ráže 8mm není. Jak vypadá tkáň zasaženého člověka ráži 20́ na 40-50metrů, to bychom se museli zeptat patologa. Dovoluji si připomenout, že jsem se zmiňoval o vyhraných- prohraných válkách, nikoli bitvách. Takové bitvy se vyhrávají jedna za druhou, tak dlouho, až dojdou peníze. (Němci také vyhrávali bitvy od Stalingradu až po předměstí Berlína.) Podotýkám, že ozbrojenci, používající v boji AK mě sympatičtí nejsou, spíše naopak a co se týká vlastních zbraní, dal bych osobně přednost AR před AK. Můj kamarád má S-58 v takovém surovém stavu jako je v Armádě, nic nechce upravovat, vylepšovat, nebo měnit. Proč asi? Rozhodně nikoli proto, že na to nemá, nebo že mu soudruh desátník říkal, že to je nejlepší na světě. Je to upomínka na nějaké prožitky, kamarády, mládí. Ze stejného důvodu jsem bezvýsledně usiloval o S-25. Osobně jsem si koupil osmapadesátku nikoli proto, že mi soudruh desátník říkal, že je nejlepší na světě, (ostatně jsme je u útvaru ani neměli, soudruh desátník mi mohl nanejvýš hlásit, jak probíhá služba), ale proto že se mi líbí a zejména si ji mohu upravit podle svých představ. Jak jsem se zmínil, investoval jsem asi do ní více než je cena M-4, (Nová, kanadská hlaveň, dva kolimátory, dva kompensátory, kompletní zapažbení, dvojnožka, nové- upravené zásobníky). Doslova jsem proto napsal „Čecháčkovský úšklebek údržbáře Petra V. že na M-4 nemám, zde neplatí“. Patrony Sellier Bellot používám proto, že pro mne jsou cenově (nekradu je) nejdostupnější a pro mé potřeby plně vyhovují. Jednoho výrobce střeliva budu volit pro disciplinu „velkorážná terčovnice“ a jiného pro IPSC, to je také čecháčkovství? Že asi dostanu od Ježíška střelivo LAPUA je jiná věc. Vaše doporučení „Takže se raději držme té technické diskuze a neodbíhejme do osobních invektiv” se zřejmě týká Petra V. Ten tam má těch invektiv přehršel a jeho výroky mi připomínají jistého Trpišovského. Z mé strany zde mohla být pouze invektiva na presidenta Václava Havla. Vaše pojetí čecháčkovství bych neakceptovat. Čecháčkovství je ekvivalent termínu „parvenu” – povýšenec a nelze jej aplikovat na kvalitativní hodnocení. Pane Dušek, nemusíte se mě omlouvat, od toho jsem anonym. Avšak úcta k Vám, jako ke konkrétní osobě je moji povinnosti. PANU BARTOŠÍKOVI. Vždyť jsem v úvodu přiznal, že jsem úplně blbej. Tedy neumím malou násobilku a nespočítal jsem si kolik je 17 × 30. My jsme měly 4 zásobníky a ostatní dobíjelo z pásků, proto z moji strany došlo k přehlédnutí. Přesto, ale pochybuji, že by družstvo operovalo zcela samostatně. To zpravidla funguje jako předsunutý odřad, nebo pochodová záštita. Podle toho co je předváděno v televizi se zpravidla jedná asi o roty. Teprve v polovině tohoto roku bylo sděleno, že Bílý dům po dvou letech schválil novou národní strategii v boji s terorismem. Do budoucna bude využívat bezpilotních letadel a bleskových zásahů speciálních komand, naopak ubude nákladných polních bitev s válečníky al-Káidy.
Datum: 18. 12. 2011 08:55:39 Autor: Špelec Anton
Předmět: Panu Bartošíkovi
Abych trochu zlepšil svoji naprostou neznalost problematiky, jsem se začal sebevzdělávat. Úmyslem bylo vyzkoušet zbraň za ztížených povětrnostních podmínek. Vypůjčil jsem si tedy M-4 i s majitelem a v pozdním odpoledni 16.12.011, jsem se s ní seznamoval. Popis kladů této zbraně je bezpředmětný, to vykonali již jiní. Pochopitelně jsme nestříleli full, jako Petr V. Přesto jsem byl překvapen intenzitou demaskujících záblesků při střelbě. [střílelo se za přechodu bouře Joachim]. Intenzita záblesků zvětšovala s postupující tmou. Mám dojem, že kompenzátor záblesky rozšiřuje. Záblesky při soumraku ozařovaly bezprostřední okolí a siluetu střelce. Tato sebevražedná vlastnost v boji eliminuje klady této zbraně tak, že bych v boji upřednostnil i M1 Garand. M-4 je vyhovující tak pro války asymetrického typu, kde jsou protivníci typu feláhů a pro akce policejního charakteru. V klasické válce, kde v bitvách budou bojovat jednotky, které jsou běžně vycvičeny v pozorování, organizování a řízení palby, bude mít tento demaskující jev fatální důsledky. Poopravuji proto svůj názor: „M-4 bych dal přednost před AK při sportovní střelbě“. Následně jsem v hospodě diskutoval mimo jiné k problematice, kolik nábojů má nést bojovník do bojové akce. Dušan, který měl na vojně namísto osmapadesátky Galašovu vz.54 se k tomuto problému vyjádřil asi takto: Ve válce se budu dívat, dívat, dívat - když něco uvidím, tak odjistím – zamířím - budu pozorovat - PEČLIVĚ zamířím - a plynule stisknu spoušť. Výsledek bude: jeden protivník, jeden náboj – tři protivníci, tři náboje. Tato taktika se mě jako nimrodovi zamlouvá nejvíce. Diskuse byla, proč má mít voják obrovské množství munice, když jeho život se v boji, měří vteřinami, zejména při padnutí do léčky, střetném boji. Za těch devadesát vteřin co mu zbývá do konce života, není schopen vystřílet ani dva zásobníky. Byly rovněž názory, že s takovým nákladem se obtížně běží, při útěku se zahazují přilby, plynové masky apod. Bojovník obtěžkaný, jak popisuje pan Bartošík, musí mít obecně při pohybu na bojišti, přískocích, vyšší ztráty než bojovník naopak s odlehčenou výstroji. Osobně s plnou polní nemám mnoho zkušenosti, tu jsem tahal pouze v ŠDZetce. Nám však jakési zkušenosti s vysokohorskou turistikou, ostatně mám kvalifikaci instruktora této discipliny. Zde si nemusím nic představovat, ale vím co to je absolvovat takovou hřebenovku v Nízkých Tatrách s nabalenou karimatkou. V těchto nadmořských výškách to se s tím nejde, ale potácí. Rád vás uvidím, když mi s tím předvedete běh, přískok, plazení. Když to přenesu na Afganistan, tak tam je vzduch ještě řidší. Staří pamětníci vám říkali pravdu, že pokud šli na samostatnou akci, vždy si brali munice tolik, co unesli. Staří pamětníci, co prožili válku, jako civilisté, vyprávěli, že tehdy se nacházelo velké množství pohozené pěchotní munice, nejenom německé, ale i sovětské provenience. Začínám chápat poučení pana Duška, proč se nosí tolik munice: zkrátka je to tak, ponese se tolik nábojů, kolik jsou vojáci schopni, nesouvisí to s počtem nepřátel, ale dobou, po kterou bude muset vydržet střílet pánu Bohu do oken, aby zahnali strach. Voják uvažuje asi tak „To křoví na jedenácté, 200y, tam může být nějaký Talibanec, pokropím to full jako Petr“. Navíc jsem se dočetl, že náboj 5,56 x 45 je tak vynikající, že americká armáda asi nebude nakupovat nové zbraňové komplety FN SCAR ve verzi s krátkou hlavni a ráži 5,56 x 45, ale pouze v těžší verzi 7,64×51 asi vědí proč.
Datum: 21. 12. 2011 15:27:28 Autor: K.Bartošík
Předmět: Panu A.Špelcovi
Vážený pane Špelče,i když jsem v životě střílel s mnoha zbraní včetně zbraní tankových,přesto se s Vámi nechci přít o to ,která zbraň je lepší,zda M-4,AK,nebo Heckler & Koch.Mým velkým koníčkem a zálibou už od roku 1968 je vojenská historie.Jelikož se boje v horách dějí na vysoké vzdálenosti byly nuceny obě armády, které prošly Afghánistánem se vrátit od novější mikromunice (5.56×45 a 5.45×39mm) ke koncepčně zastaralejším municím (7.62×39 a 7.62×51). Důvodem byl mnohem vyšší dostřel a stabilita letu. Američané se například vrátili k M14 (respektive M21) a ke kulometu M240 (popřípadě M60E4) a ruské jednotky začaly opět používat AK47 (i z důvodu dostupnosti munice). Nevýhodou je vyšší hmotnost nesené munice, což je ale vyváženo dostřelem. Z důvodu,že se hlavní bojiště v 90.letech kde USA Army bojovaly,přesunulo s Evropy na Střední východ, bylo nutno přejít na odstřelovací pušky,která má dostřel kolem 1 000m.Zde by Váš kamarád Dušan, který měl na vojně namísto osmapadesátky Galašovu vz.54 (Puška vz. 54 sloužila v armádě do začátku 70.- let, kdy byla nahrazena puškou Dragunov SVD-63),by asi moc divu nenadělal (jen pro zajimavost,úžasné střelecké mistrovství a neuvěřitelný dostřel náboje .338Lapua Magnum a zbraně L115A3 Long Rifle předvedl britský odstřelovač v Afghanistánu,kde zásahl cíl na vzdálwenost 2 475 m). A též nevím,jak dlouho by se řídil pravidlem německého odstřelovače Mathhause, Hetzena, jeden protivník, jeden náboj .Neboť i odstřelovači mělý tvrdý život.Ruští historikové uvádí,že až tři čtvrtiny se jich nedočkalo konce války. Většina lidí si myslí,že Hlavní činností příslušníků speciálních jednotek jsou podle nich divoké útoky ve starých továrnách spojené s vítěznými pěstními souboji s davem po zuby ozbrojených útočníků hodnými Old Shatterhanda. Skutečná činnost speciálních jednotek je výrazně odlišná. Jejich cílem je efektivní bojová činnost, nikoli efektní souboje pro filmové kamery. Rizika se minimalizují a nejvíce mrtvých není výsledkem bojové činnosti protivníka, ale důsledkem havárií pozemních a vzdušných transportních prostředků. Dokladem je nasazení speciálních jednotek v rámci operací Pouštní štít a Pouštní bouře, ale i za druhé války v Perském zálivu a také ruských Specnaz v Afghánistánu a ve válce proti čečenským teroristům. Elitní jednotky, či spíše formace se nalézají někde mezi řadovými vojenskými jednotkami, kterým se blíží počty a obvykle i těžší výzbrojí, a speciálními jednotkami, s nimiž je pojí nadstandardní dovednosti a jim odpovídající výzbroj a výstroj. Obvykle jsou to formace historicky osvědčené v boji. Typickými příklady jsou průzkumné jednotky, námořní pěchota, vzdušné výsadkové formace nebo např. v britské armádě jednotky Gurkhů a ve francouzské a španělské armádě cizinecká legie. Zvláště v období profesionalizace armád se právě tyto formace ocitají jako první na bojišti. Osobní vybavení např.příslušníku anglických SAS se skládá ze zbraně, bergenu a torny na řemeni. Nezbytné jsou také zásoby munice a lékařské pomůcky, či potřeby na přežití (filtry na vodu, různé nástroje atd.). Aby jednotlivec zvládl takové množství zátěže, vyžaduje to od něj obrovské množství energie a silnou vůli. Proto také díky malé velikosti a do jisté míry i nenápadnosti by měly být hlídky těžko odhalitelné a akce takto malých jednotek by vyžadují minimální týlovou podporu. Týlovou podporu minimální až prakticky žádnou, protože dobře vybavené a zásobené hlídky si vystači samy až několik týdnů (viz 2.světová válka,kdy průzkumné skupiny SAS operovaly až 80 km před postupujícími spojeneckými armádami) Proto jsou tyto jednotky podrobovány tvrdému výcviku, a v poslední fázi výcviku procházejí dobrovolníci řadou fyzických testů a lékařských prohlídek a zkoušek bojové připravenosti, které předurčují jejich další přidělení k jednotce. Jednou ze zkoušek je pochod o délce 150-160 km v obtížném terénu, který trvá 3 dny.Na konci takového výcviku zůstavají jen ti nej odolnější.Po roce 1990 se mi dostala do rukou studie německých důstojníku,kterou si po válce nechali vypracovat američané po 2.svět.válce a kteří jasně řekli,že nejlepší vojáci jsou ve věku 18.-25 let (zkušenosti z války v SSSR),kdy mají nejlepší fyzickou kondici. O zbrklém útěku a odhazování výstroje a výzbroje můžeme mluvit o málo vycvičených a narychlo sestavených jednotek (viz.sborník A.D.Košelev:“Velká vlastenecká katastrofa“-kde uvádí,že od 6.7-9.7.1941 ztratily jednotky Severozápadního,Západního a Jihozápadního frontu 11 700 tanků,19 000děl,dále zde cituje se sovětského sborníku „odtajněno“,kde se na straně 367 píše,že v roce 1941 Rudá armáda ztratila 6 290 000kusů ručních zbraní).Na druhé straně kvalitně vycvičená a dobře vedená vojska jsou schopny těmto věcem předejít.Např.1.divize námořní pěchoty US Navy v bitvě Guadalcanalu byla schopna odolávat trvrdému náporu japonské císařské armády.Totéž se týká 101. výsadková divize,která se v oblasti Bastogne statečně bránila pod vedením amerického generála Anthonyho McAuliffa, a v náporu německých útoků se udržet. V odříznutém městě dokázali výsadkáři bez dodávek munice, zásob, materiálu a záloh odrážet těžké německé útoky.K boji v horách,jen toto.Jedná se o vojáky vybavené a vycvičené pro boj v horách. Jde především o speciální horolezecký výcvik, výcvik schopnosti přežití, vysokohorská aklimatizace, speciální vybavení ve formě batohů, lyží, horolezecké výbavy dýchacích masek. Jednotky jsou lehce vyzbrojeny (pěchotní zbraně) a často nemají ani velkou leteckou podporu (týká se vysokohorských jednotek). Většina států se zastoupením horského terénu používá horské jednotky především k vlastní obraně a jsou tudíž vycvičeny pro boj na vlastním území s důrazem na guerillovou taktiku boje. Typickým příkladem jsou horské jednotky Švýcarska Rakouska,Itálie,Německa mají menší jednotky,USA ma 10.horskou divizi-kterou využívá i v Afghanistánu.Více se lze dočíst v knize Kaltenegger Roland:Němecští horští myslivci ve 2.světové válce
Datum: 21. 12. 2011 20:08:21 Autor: Špelec Anton
Předmět: Panu Bartošíkovi
Pane děkuji, zatím dělám vánoce, komunikuji s Ježíškem atd. Později si to prostuduji důkladně, některé Vaše informace jsou mi částečně známé a nerozporují můj článek, ale díky. Jenom na okraj, neglorifikoval jsem žádnou zbraň pouze hodnotil. Každá adekvátní zbraň má specifické vlastnosti, využitelné v daném okamžiku. U pěchotních zbraní to není tak zjevné jako na příklad u tanků. Větší přesnost kanonů německých Panterů, proti T-34. ztrácela význam v lesnatých oblastech na příklad Ukrajiny. Jak na tomto Webu kdosi, kdesi konstatoval, že na Sinaji tehdy supermoderní T55 ztrácely svoje přednost proti izraelským Shermanům ( ty byly slabší i v porovnání s T-34) protože Izrael do těchto tanků implementoval vysoce kvalitní židovské mozky. Dušan to myslel obecně nikoli pouze s vz.54 ale na příklad, i s diskutovanou M-4. Ideou této hospodské konference bylo: méně střílení, více krytí, rozvahy, pozorování, uvažování a hodnocení, předvídání (přiblížit se čemu říká, Napoleon “válečný genius). Jak probíhají boje v Afganidánu je zahalení rouškou tajemství. Naší tam jsou nuceni dělat něco jako kontraktoři. Měli jsme tam jakousi policejní jednotku, která byla moc agilní, chtěla, chtěla bojovat i po pracovní době, a to se prý nesmí. Policajti prý poškozovali zbraně dělním zářezů do pažeb. Tak jsme využili skutečnosti, že velitel si nedovedl zjednat kázeň a jednotku jsme zrušili, abychom si nerozhněvali Al-Kaidu. Jak operují naši spojenci, Američané se ze zpráv nedovíme. Na vašem příspěvku si cením, že je věnován více taktice a výcviku, kdyby ten britský (kanadský) sniper nebyl perfektně vycvičen, tak by trefil prd. Věděl, že když nechá nahřát na slunci náboje, že zvětší dostřel. Protivník naopak věděl co je v koránu a nevěděl, že při nastřelení musí všeho nechat a pokusit se skrýt, i když v tomto případě to bylo problematické. Ona ta technika není samospasitelná
Datum: 26. 02. 2012 16:06:07 Autor: Špelec Anton
Předmět: Panu Bartošíkovi
Vážený pane Bartošíku, v životě jsem ze špagina nestřílel, ale podařilo se mě kontaktovat osobu, která se špaginem střílela. Informace, co se týká přesnosti, překročila moje očekávání. Na 50 metrů, rozptyl dva metry, zásah klečící figury náhodný - pokud vůbec. Chápu proto vaše pamětníky proč, pokud šli na samostatnou akci, vždy si brali munice, tolik unesli, oni totiž stříleli, stříleli a nic netrefili. Rozhodně větší úspěch, s minimem spotřeby střeliva by měli, kdyby si vzali dvanáctku brokovnici a střelivo s broky .33 nebo .36. Pan Bartošík 15.12.011 odhalil, že danému problému nerozumím, což jsem akceptoval. O to je větší radost, když zjišťuji, že nejsem sám, kdo tomu nerozumí. Pan Ivo Zelinka je na tom stejně. V ON WAR/ON PEACE se zabývá problematikou vybavení vojáka v poli. Řeší mimo jiné i optimální počet nábojů, a navrhuje snížení počtu zásobníků z deseti kusů na šest! Tvrdí, že z vlastní zkušenosti a ze znalosti části ostatních nasazení jiných jednotek AČR v Afghánistánu si není vědom ani jediného případu, kdy by průměr spotřeby nábojů na vojáka a den při patrole mimo základnu překročil 3 zásobníky, tedy 90 nábojů. Autor mimo jiné poukazuje na skutečnost, že za WWII na tichomořském válčišti se snižoval palebný průměr i na 30 nábojů a to na základě zkušenosti, že většina vojáků během prvního dne nasazení nespotřebovala ani 15 nábojů a to prosím v džunglích tichomořských ostrovů. Jsou to velice zajímavá, někdy překvapující srovnání. Jeden z diskutujících má poznámku k nesené hmotnosti: „Je třeba vzít potaz klimatické podmínky a spoustu dalších faktorů. Každý z nás tady na zádech unese 70 až 80 kg, ale za jakou cenu – nebojeschopnost v případě kontaktu. Své vojáky potřebuju mít kdykoli připravené zareagovat na napadení nepřítelem a pokud budou strhaní z přesunu s takovou zátěží, tak jdeme na popravu a ne plnit úkol“. Toto koresponduje s konstatováním 18.12.011 „Rád vás uvidím, když mi s tím předvedete běh, přískok, plazení. Když to přenesu na Afganistan, tak tam je vzduch ještě řidší“. Doporučuji, tento velice zajímavý článek prostudovat. Jak jsem výše uvedl, mám cosi společného s vysokohorskou turistikou, a proto mě zajímá, jak se v horách válčí. Děkuji vám proto za informaci o monografii „Kaltenegger Roland:Němečtí horští myslivci ve 2. světové válce“. Pořídím si ji. Na toto téma vlastním „Hitlerovy horské jednotky od J. Lucase. U nás vydána byla vydaná na svoji dobu velmi dobrá monografie, Rapos, Koukal „Boj v horách“ N.V. 1958. Nevedu si přehled, ze kterých zbraní jsem střílel, mohu pouze poznamenat, že z 85ky jsem vystřelil rovněž. Kuriozitou však je odpálení několika panzerfaustů i když pouze s dřevěnou hlavici, na jaře 1945 pod dohledem pana rotného Horkého. Není však podstatné z čeho a jak moc člověk střílel, daleko významnější je do čeho střílel, je to problém psychiky a zvládání stresu. Je rozdíl, zda se střílí do papíru, nebo na živý terč, a jsme u mého nikoli známého, ale přítele Dušana A. kterému přisuzujete na bojišti krátký život. Zde je úvodem nutno vzít v potaz výrok mistra SUNa před více jak dvěma tisíci lety a to, že válka je oblast náhody. U Dušana se jedná se o myslivce. Abych dokreslil jeho střelecké schopnosti, je schopen malorážkou sestřelovat letící kačeny, husy, sice nikoli co rána to zásah, mě se to podařilo myslím pouze jednou (Komentuji události staré 50 let, střílelo se proti poli na obzoru vojenská újezd, tedy bezpečně a v revíru). Je hodně myslivců, kteří neuvidí přemnoženého divočáka celý rok, natož aby jej složili. Dušan jej velmi často vypárá – vystopuje a složí, má vrozený instinkt lovce, který je neustálým sledováním svého revíru doplněn něčím, co by se mohlo nazvat dedukci. Naučit se střílet do papírových terčů je ve vojenském řemesle něco, jako naučit se psát. Vyhrát v takovém závodě je potom něco jako vyhrát soutěž krasopisu. Dosáhnout kvalifikace Dušana je ekvivalentní absolvování univerzity. Legendární lord Lovat na závěr kurzů prověřoval své snipery lovem jelenů na svém panství. Z tohoto typu jedinců je možné generovat velice nebezpečné lovce lidí, kteří byli odedávna vyhledáváni panovníky a vojevůdci.
Datum: 26. 02. 2013 11:43:29 Autor: lucie
Předmět: dobry den
chtela bych se zeptat kde je vyrazen rok vyroby M1 garand Winchester 30-06 na 8 naboju? textysMirou@seznam.cz dekuju
Datum: 10. 02. 2015 19:06:25 Autor: luisa
Předmět: sřílet
umí tu někdo střílet ? nebo jen od boku ?
Datum: 11. 10. 2015 12:07:29 Autor: jarda
Předmět: střílet
já umím střílet. Ale jen do papírovýho terče. Ale zase na 50 m mám z SA 58 rozptyl 5 cm. Z revolveru s optikou (44 rem mag) z volný ruky na 50 m asi tak 10 cm. Není to nic moc, ale vzhledem k tomu, kolik mám zbraní a chci je vyvětrat všechny tak to jde. Jarda
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa