logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Šerm fleretem - historie a metodika

Úvodní text z připravované knihy nakladatelství Elka Press. Pozn. redakce: toto je jenom orientační ukázka, původního text a ilustace prošly redakcí a tato verze tudíž není finální. Rozumí se se samo sebou, že (c) na text má nakladatelství Elka Press a tento článek nesmí být za žádnou cenu kopírován, šířen, ani jinak využíván. Text podléhá autorským právům jak autora, tak nakladatelství.

Kniha ŠERM FLERETEM má obrátit pozornost začátečníků na důležitost správného nácviku základních pohybů. Začátečníci mají vědět, proč trenér trvá často na věcech, které vypadají jako vedlejší či méně důležité. Neboť zažité chyby později téměř nelze odstranit.

Turnajoví šermíři mají své znalosti rozšiřovat, aby se svým trenérem volili k nácviku nejen ty akce, které se jim líbí, ale i takové, pro které mají fyzické a psychické předpoklady.

Trenérům a cvičitelům má tato publikace zprostředkovat znalosti mnohotvárné šermířské techniky a taktiky a možnosti, jak je svým žákům předat.

Zpětný historický pohled ukazuje význam trenéra od starověku do dneška. Již v antice platil trenér za lékaře pro zdravého člověka a z toho důvodu musel mít odpovídající znalosti. Podle Platonova pojetí vyžaduje učební a výchovná trenérova činnost vzdělaného učitele.

I když je funkce trenéra nebo cvičitele silně ovlivňována praxí a jistě bude ovlivňována i nadále, musí se vyrovnat v teorii s rozsáhlým komplexem otázek.

Tato kniha mu v tom má pomoct. Má být také příspěvkem pro jednotu a spolupráci mezi vyučujícím a žákem. Trénink by neměl zůstat jen u sdílení výkonů, měl by také vytvářet osobnost.

AUTOR

 

Autor knihy, PhDr. ČESTMÍR ČIVRNÝ (1925–2011), v letech 1952–1969 byl členem šermířského oddílu TJ Baník (Český šermířský klub Riegel), předtím byl členem Slávie Praha. Byl šestkrát mistrem republiky v kordu, jedenkrát mistrem republiky ve fleretu, dále ve fleretu 4x druhý, 1x třetí, v kordu 2x druhý, 1x třetí, mnohonásobný mistr ČSR v soutěži družstev ve všech zbraních, vítěz mezinárodního turnaje v Karlových Varech 1956, finalista řady mezinárodních soutěží, vítěz mnoha národních turnajů, atd.

Jeden rok byl předsedou šermířského oddílu TJ Baník Praha (1954–1955). V 60. letech se stal vedoucím skupiny Mušketýři & Bandité (po odchodu dr. Černohorského). Podílel se na šermířských scénách ve filmu Na Žižkově válečném voze (1968) a ve filmu Čest a sláva (1968).

Po zanechání závodní činnosti se věnoval tréninku (jeho žáky byli např. T. Olexa, A. Sittová, E. Hlinská) a publicistice. Byl autorem řady skript a metodických dopisů, několika publikací a učebnic šermu, z nichž většina byla vydána v Německu, kam „Punťa“ odešel po invazi roku 1968.

Začal trénovat v MTV Mnichov, později byl jmenován bavorským státním trenérem. Jeden z jeho žáků (Fischer) se stal olympijským vítězem v Los Angeles 1984 a mistrem světa 1987. Čestmír Čivrný původně studoval na filosofické fakultě historii a japonštinu, po únoru 1948 byl z univerzity vyloučen. Roku 1991 byl rehabilitován a Alma Mater mu udělila doktorský titul. Do Prahy se až do své smrti vracel, bádal v knihovnách, psal (a bohužel nedokončil) dějiny šermu.

 

ÚVODNÍ TEXT

Motto:

            Člověk člověku vlkem,

            Žena ženě vlčištější,

            Šermířský mistr šermířskému mistru nejvlčištější.

 

            Všechny cesty vedou do Říma.

 

Tato kniha má obrátit pozornost začátečníků na důležitost správného nácviku základních pohybů. Začátečníci mají vědět, proč trenér trvá často na věcech, které vypadají jako vedlejší či méně důležité. Neboť zažité chyby později téměř nelze odstranit.

Turnajoví šermíři mají své znalosti rozšiřovat, aby se svým trenérem volili k nácviku nejen ty akce, které se jim líbí, ale i takové, pro které mají fyzické a psychické předpoklady.

Trenérům a cvičitelům má tato publikace zprostředkovat znalosti mnohotvárné šermířské techniky a taktiky a možnosti, jak je svým žákům předat.

Zpětný historický pohled ukazuje význam trenéra od starověku do dneška. Již v antice platil trenér za lékaře pro zdravého člověka a z toho důvodu musel mít odpovídající znalosti. Podle Platonova pojetí vyžaduje učební a výchovná trenérova činnost vzdělaného učitele.

Když uvážíme, že cvičitelé, vykonávající svou práci jako vedlejší činnost, mají při své základní práci v oddílech provádět výběr talentů a plnit další úkoly, nemůže být jejich práce ohodnocena dost vysoko a potřebují pomoc.

Samouk může být stejně úspěšný jako jeho vzdělaný kolega, přesto je jen málo samouků, o kterých to platí. I když je funkce trenéra nebo cvičitele silně ovlivňována praxí a jistě bude ovlivňována i nadále, musí se vyrovnat v teorii s rozsáhlým komplexem otázek.

Tato kniha mu v tom má pomoct. Má být také příspěvkem pro jednotu a spolupráci mezi vyučujícím a žákem. Trénink by neměl zůstat jen u sdílení výkonů, měl by také vytvářet osobnost.

V textu jsem použil pojmy a výrazy, které jsou v šermírnách a mezi šermíři běžné, a často též cizí výrazy, které lze najít jen na stránkách historických knih o šermu. Křečovité pokusy nahradit francouzská nebo italská označení různých akcí výrazy v mateřštině autorově, což se ostatně děje a bude dít ve všech jazycích, nepovažuji pro porozumění šermířů jako prospěšné. Někdy se to zdaří, jako např. výpad, vmyk, někdy ne zcela: např. německé Bindung neznamená jen engagement = legamento, ale též pression = deviamento; někdy je překlad zcela vedle. Kdo ze šermířů používá např. Gegenzeithandlung nebo ví, co je Stossfechtel? Na terminologii šermířského jazyka v Německu měla velký vliv kniha Massaniela Pariseho v překladu od C. Gazerra a J. E. de Barrya. Neexistuje žádná metoda, která jako jediná zaručuje úspěch. Je mnoho metod a teorií. Popsat a zhodnotit všechny je nemožné. V základě jsou ale postaveny na dvou školách, francouzské a italské. V této knize chci vysvětlit rozdíly těchto dvou škol, které utvářely šerm fleretem, v jejich základních rysech a s ohledem na jejich vývoj zvláště ve 20. století. Každý trenér a cvičitel by měl vědět, proč se daná akce nazývá tak a tak a jak se provádí.

Moderní šerm fleretem nepřinesl v zásadě žádné nové akce. Jen některé, někdy téměř zapomenuté akce, byly zavedením elektrického fleretu nově zhodnoceny. Jiné akce se pro elektrický fleret neukázaly tak slibné, jako byly u mechanického fleretu.

Přečetl jsem mnoho knih o šermířském umění od starých i současných autorů a obdivoval důkladnost, vědění a entuziasmus mnohých „starých”, téměř zapomenutých autorů. Při tomto studiu jsem našel mnoho pěkných, úpravných a případných formulací, které bych čtenáři nechtěl upřít; tím tu pro mnohé bude možná nadměrně citátů. Jsem ale toho mínění, že pokusy najít nové formulace a definice za každou cenu, pokusy vždy s něčím novým překvapit, jasnost textu spíš zastřou.

Ještě jedno zjištění bych rád sdělil. Chtěl bych citovat francouzského mistra Couduriera: „Dnes nevidíme v šermu již napodobeninu vražedného souboje, nýbrž možnost posílení našich sil, které usměrňujeme do správného směru a ve stálém zvyšování naší dovednosti.” (1928).

 

Šermířská bodná zbraň s číškou (zvoncem) a brejlemi.

hřebenové kosti 26 vřetenní kosti 27 nadhmatní držení 28 loketní držení

 

Na turnajích a mistrovstvích jsou ale k vidění boje zarputile vedené za hranice dané pravidly, jakoby šlo skutečně o život a smrt. V boji o body a umístění se zdá, že rytířskost šermířského boje a smysl pro „fair play” skoro mizí.

            Bezohlednost nejen vůči protivníkovi, ale i vůči sobě, je výsledkem pojetí, které je šermíři vnucováno již během tréninku. Je věcí každého trenéra, jeho pedagogického a morálního přesvědčení, pro kterou z těchto dvou cest se rozhodne.

            Neexistuje žádný zázračný předpis, zaručující v šermu úspěch, zvlášť v oboru techniky

a taktiky. Právě tato mnohotvárnost techniky a její uplatnění činí šerm záležitostí intelektu a brání tomu, aby se ze šermířů stali roboti reagující na automatizované a nastudované signály.

            Základní škole, jejíž zásady se vyvinuly v desetiletích, ba stoletích, a které se zkušenostmi potvrdily jako mající smysl, dává trenér svůj osobní výraz, který se projeví také na osobnosti žáka. Bezduché kopírování práce a metod jiného trenéra nevedlo nikdy k úspěchu. Z toho důvodu by měli trenéři o názorech a metodách svých kolegů s nimi diskutovat a je respektovat, i když s nimi nejsou srozuměni.

            K problémům, ke kterým jsem ve své knize Das moderne Sportfechten (Moderní sportovní šerm už napsal obšírně svoje stanovisko, se již v této knize nebudu dále vyjadřovat. Chtěl bych se vyhnout opakování.

            Velikost obrázků jsem volil proto, aby také skutečně působily instrukčně.

            Nakonec bych rád citoval jednoho velkého mistra, Labata, z r. 1698: „I když je jen málo děl všeobecně považovaných za dokonalá, nebyl bych vůbec překvapen, když nebude se mnou zcela souhlaseno, a i když je zcela přirozené, přát si být všemi chválen, a budu uspokojen, když alespoň

někteří, tj. odborníci, se mnou budou souhlasit”. Co se týče způsobu vyjadřování a slohu knihy, doufám, že kritika bude milostivá, bude-li se vědět, že nejsem žádným spisovatelem a že jsem neměl poradce. Také budu spokojen, nenajde-li se nikdo, kdo by chyby v obratnosti vyjadřování mohl zlepšit.

Čestmír Čivrný, Mnichov 1991

 

Staré masky.

Maska proti seku (vlevo), maska proti bodu (vpravo).

 

 ÚVOD

 Motto:

            Nemohu dost nabádat mistry šermu, aby se věnovali soustavně studiu výuky, jedinému prostředku, jak vychovat dobré šermíře. Je to přece jejich vlastní zájem. Cordelois        

 

            Nejlepší vyučovací metodou je sám trenér. E. Cosje

 

Fleret je bezesporu zbraní, se kterou se šermuje nejvíc, a je nejvíc vyučován.

Jméno této zbraně a její původ se obtížně zjišťuje. Všeobecně je přijímán názor, že fioretti nebo fleurets dostaly název podle kožených ochranných čepiček, tzv. mouches, které byly nasazovány na hrot zbraně při cvičení a měly jakousi podobu s květním pupencem. Si non é vero,

é bene trovato. (I kdyby to nebyla pravda, je to dobře vymyšleno.) V literatuře se ovšem poukazuje na to, že označení Fleurett jsou k nalezení již u starších autorů, např. Charlese Besnarda (1653) a Thibausta d´Anvers (1620), takže musíme přijmout názor, že fleret se nezrodil náhle.

            Ještě nedávno ovládaly fleretovou scénu dvě školy, dvě pojetí vedení zbraně a vedení boje: italská a francouzská škola. Rozdíly v ovládání zbraně a vedení boje byly dány rozdílnou formou rukojetí. Pokusíme se v krátkosti vysvětlit vývoj těchto dvou škol.

Moderní šerm má své kořeny v Itálii 16. století ve slavných dílech Marozza (1536), Agrippy (1553), Grassiho (1570), Viggianiho (1575) a později Fabrise (1606). Této metody se držel též první francouzský autor St. Didier (1573). Rozšíření této školy bylo ve Francii možné poté, co přišlo do Francie s Kateřinou Medicejskou (1553) mnoho italských mistrů šermu.Od 17. století se začala francouzská škola od italské odlišovat a jít vlastní cestou. Francouzi se věnovali víc fleretu, Italové zůstali u své spada. K rozdělení pravděpodobně došlo na základě vynalezení nové zbraně, fleretu. Le Perche du Coudray4) napsal v r. 1676 knihu L´exercice des armes ou le maniement du fleurett a poprvé představuje fleret jako cvičnou zbraň. Také později vidíme ve francouzské literatuře zobrazení, ukazující zbraně, které jsou dnešnímu francouzskému fleretu velmi podobné5).

Vynález fleretu byl pro vývoj a rozšíření šermu vysloveně příznivý. Co to bylo za zbraň – fleret – o které ve svých esejích psal Montaigne? Byla to jednoduše tréninková zbraň, tréninkový kord, s lehčí, kratší a hlavně zatupenou čepelí, se kterou mohly být body vedeny s menším rizikem.6)

Francouzští mistři šermu 17. a 18. století se této nové a neprobádané zbrani začali velmi intenzivně věnovat. Ukázali, že šermovat lze i tehdy, nemáme-li úmysl bít se v souboji. Tím vlákali mnoho nových adeptů do šermíren; nejen mladé aristokraty, kteří měli šerm jako dovršení své výchovy, ale i „dámy ze společnosti” nalezly v šermu příjemné potěšení.

Je zajímavé, že slovo fleret – fleuret – fioretto – se najde relativně málo v dílech, věnovaných jeho ovládnutí a jeho teorii. Bylo často nahrazeno výrazem épée – spada – kord, snad také proto, že se fleret považoval stále za cvičnou zbraň pro kord, tedy zbraň podřízenou. Tuto záměnu nalézáme ale i dnes u mnoha francouzských a italských autorů.

Můžeme přijmout, že v polovině 17. století se italská a francouzská škola od sebe víc a víc vzdalovaly, což se stalo na základě použité zbraně. Základní rozdíl je v tom, že Italové ponechali příčku na rozdíl od zavedení jednoduché rukojeti u francouzských šermířů. E. Cosje (24) tento vývoj kritizuje: „Později, abychom náš šerm utvářeli více umělecky, přeměnili jsme jej, chceme-li to jinak vyjádřit, zdokonalili, přitom ale, jak se zdá, odcizili skutečnosti boje.” Po napoleonských válkách se demobilizovaní francouzští mistři šermu odklonili od učení šermu pro válečné účely (šavle, bodák) a opět věnovali svou lásku a pozornost fleretu. S pomocí této život neohrožující zbraně chtěli utvořit druh šermu, jehož nosnými pilíři měly být vědění a inteligence.7)

            Výsledkem tohoto vývoje nebylo jen pozoruhodné množství knih o šermu, mezi nimi obzvláště La Theorie de l´Eskrime od Somarda (1845), zabývající se výhradně fleretovým šermem, a Legons D´armes od Cordeloise (1861), která již obsahovala též pedagogické stati. Obě představují dodnes vynikající díla.

            Dalším důsledkem bylo založení sekce šermu ve slavné škole v Joinville (1873). Tato výše jmenovaná škola vyprodukovala velmi mnoho mistrů a učitelů šermu (professeur – prêvot), kteří neměli problém se získáním zaměstnání, neboť vedle výuky v rostoucím počtu šermířských klubů (oddílů) se téměř každé gymnázium nebo lyceum pokoušelo získat pro sebe mistra šermu. Vyučoval se skoro výhradně fleret. Tím pádem není žádnou náhodou, že mezinárodní šermířský svaz (F.I.E.), založený v r. 1913, pověřil redakcí kapitoly Fleret pro první pravidla soutěží slavného mistra šermu Camille Prévosta.

            Italská škola, známá v Německu z díla Massaniella Pariseho, má zajímavé dějiny vzniku.

            Již začátkem 19. století se pokoušeli Grisetti a Rossarol, oba kapitáni italské armády, dovést zpět italské šermířské umění k přeslavné tradici minulých časů. Jejich práce La scienza della scherma (1803) se opírá o velké autory 16. a 17. století, nepřináší v základě vzato žádné nové myšlenky, ale dala italskému šermířskému umění silný podnět a probudila zájem italských odborníků. Následoval Alberto Marchioni, voják francouzského císařství, který se podílel na napoleonských polních taženích. Jako penzionovaný major se věnoval výuce šermu na námořní akademii Sardinského království. Poté, co se kompromitoval během povstání v r. 1843, odešel jako starý muž do Florencie a založil tam vlastní školu šermu, kterou též navštěvoval Ludvík Napoleon, později Napoleon III. V r. 1847 uveřejnil své Trattato di scherma sopra un nuovo sistema di giuco misto di scuola italiane e francese. Jednoduše nemohl zapomenout způsob šermu, který se naučil v napoleonském pluku. Dokázal sjednotit hlavní technické prvky italské a francouzské školy a později bylo z jeho díla převzato mnoho vynikajících návodů. Proti této metodě, která např. nahrazovala brejle francouzského fleretu číškou (coccia), italskou příčku (cavigliano) poutkem, do kterého se zastrčil ukazovák, a prodloužila rukojeť dle francouzského vzoru, povstal odpor italských škol, což omezilo vliv Marchioniho na severu Itálie.

            Protože ovládání bodných a sečných zbraní bylo stále v zájmu armády, byla v Itálii v r. 1882 ministerstvem války a kultury vypsaná soutěž, při které komise sestavená z vojenských expertů měla přezkoušet, která z různých metod, tehdy v Itálii používaných, je nejlepší. Tato metoda pak měla být zavedena v celé Itálii. Zcela jistě stála v pozadí národní hrdost. Nesporně to byla italská škola a italští autoři, kteří v 16. a 17. století založili slávu italského šermu, rozšířili ji v celé Evropě a později museli přenechat zásluhy o pokrok v ovládání bodných a sečných zbraní Francouzům.

            Italská škola, přizpůsobená moderní době, měla do Itálie opět přinést slávu. Tzv. smíšená škola, která převzala prvky francouzské školy, reprezentovaná dvěma jmény – Marchioni a Radaelli (od r. 1870 ředitel Scuola centrale Militare v Miláně, reformátor šavlového šermu), měla být touto nahrazena. O této smíšené škole panovaly různé názory. U M. Pariseho: „V Miláně byla přijata Morosova škola, který přišel s Francouzi (koncem 18. stol. s Napoleonem – pozn. autora) a který do zvláštností italského šermu přinesl dobrý podíl francouzského. Tak vznikla ještě dnes v některých oblastech Itálie přetrvavší „smíšená škola”, po které mezitím mnozí požadují, aby zmizela a aby došlo k návratu takového vedení zbraně, které zasluhuje přednost svou vynikající hrou a svou slavnou minulostí.”

            Naproti tomu Dr. Edom (1908): „V severní Itálii rozšířená metoda, která by mohla být označena jako „smíšená škola” směřuje k unifikaci (tzn. francouzské a italské školy – pozn. autora)

a vynikající mistři Colombetti a Weysi (a později také Mangiarotti – pozn. autora) reprezentují pro mne skoro přesně typ šermíře zítřka, typ jednotnosti.”

            Jako nejlepší byla hodnocena metoda šermířského mistra Masaniella Pariseho z Neapole, jak ji zaznamenal ve své knize Trattato teorico – practico delle scherma di spada e sciabola (Carlo Vaghera – Roma, 1884). Masaniello Parise byl jmenován ředitelem vojenské školy Scuola magistrale v Římě.

            Přesto neapolská škola, smíšená škola, škola ze Sicílie, severoitalská škola, metodický výcvik při tréninku, vojenské školy, systém Zanghieri, systém Radaelli, systém Parise, systém Masiello, ministerská rozhodnutí, bezvýznamné, průměrné, tajné publikace), pokusy ztroskotaných dohod, udržely po dlouhou dobu neustálou nejednotnost, někdy latentní a tlumenou, jindy agresivní a silnou, nezřídka přecházející do polemik mimo Itálii. Dokonce se odehrály souboje mezi šermířskými mistry, jako např. mezi Merignacem a Pessinou, Vegou a Kirchhofferem, vyvolané ostrými diskusemi o prioritě mezi metodami.

            Smíšená škola se udržela a později byla praktikována v Livornu. Stačí jen vzpomenout několik jmen: Eugenio Pini, Nedo Nadi, Aldo Nadi a konečně také Manlio di Rosa a Livio di Rosa, jejichž žáci mají dnes tak často nejvyšší úspěchy, jako např. Vaccaroni, dall´Zoto, Numa, Borella.

            Každá kniha, která se zná k jedné nebo druhé metodě, obsahuje kapitolu: Boj proti šermířům francouzské (nebo italské) školy. Rivalita těchto dvou škol byla velmi veliká. Slavný mistr šermu A. Baudry odcestoval dokonce v r. 1895 osobně do Itálie, aby tam studoval italskou školu. Našel následující rozdíly: „Italská škola drží paži na střehu příliš vysoko, výpad je příliš krátký, práce se zbraní vychází ze zápěstí, což je důsledkem tvaru zbraně.” Všeobecně měl italskou školu za poněkud těžkopádnou. Rozdíly mezi „klasickou” francouzskou a „klasickou” italskou školou by bylo možné zjednodušeně popsat následujícím způsobem:8)

            Italská škola vyžaduje větší rychlost a pohyblivost při práci nohou, francouzská dává přednost dlouhému a hlubokému výpadu. Italové útočí z delšího rozestupu s patinandem nebo balestrou, končící s relativně krátkým výpadem; „Francouzi” vyhledávají boj ve středním rozestupu, tzv. správném (viz dále) a jsou také cvičeni v boji zblízka. Francouzi udržují rozestup, tzn. střední rozestup, kryty se berou na místě a odveta následuje též na místě, tedy bez výpadu. Italové kryjí většinou s odsunem a odbodávají s výpadem. Italská metoda používá jednoduché, přímé, pokud možno vpředu a odrazem provedené kryty, francouzská se více spoléhá na kružné kryty brané u těla s tlakem nebo opozicí. Šermíř italské školy se snaží udržet svou čepel volnou a protivníkovu odstranit odrazem; šermíř francouzské školy se snaží protivníkovu čepel vázat (engagement) a rád útočí ve styku s čepelí – vmykem, croisé, atd., nebo volně z vazby. Ve hře čepelí se pokouší stále užít víc síly, Francouz se snaží využít svůj kinestetický reflex (Doigté, setiment du fer).

            Při krytech, odrazech a vazbách v italské škole tvoří čepel pokud možno přímou linii, proto útoky s patinandem a odvety s výpadem. U francouzské školy zůstává předloktí uvolněné a hrot uhýbá jen lehce do strany. Obrázky ukazují zřetelně nejen rozdíl, ale též vývoj italské metody. Italská škola se vyznačuje větší pohyblivostí, silou a vitalitou; zná se k atletickému šermu, s důrazem na sportovní pojetí. Francouzská škola naproti tomu zdůrazňuje dokonalou techniku vedení zbraně; měla by být vhodná pro každého člověka, i pro takového, který není zcela sportovní typ.

            Protože v klasické italské škole byla paže již na střehu držena skoro propnutá, byly záludy, které by byly provedeny pouhým náponem paže málo výrazné, zdůrazněny apelem přední nohy nebo nějakým pohybem těla; francouzská škola trvala na provedení záludů pouhým náponem paže, při zachování klidové polohy trupu.

            Není nezajímavé, že mnozí francouzští šermířští mistři viděli sice v italské škole velké přednosti, ale styl nechtěli převzít. Mnozí připouštěli, že výuka a praxe italské školy více odpovídá hře a logice souboje.

            U výše uvedených rozdílů jde víc o tendence, než o jednoznačné „zásady” a předpisy; tzn., že též šermíř italské školy je schopen provést dlouhý výpad, stejně jako šermíř vychovaný ve francouzské škole, může zahájit útok odrazem.

            Je vhodné zdůraznit, že rozdíly vznikly tvarem zbraně, zvláště rukojeti.

            Často se tvrdí, že ve francouzské škole hrot zbraně u krytů má být vždy namířen na protivníka. Že toto tvrzení je falešné, potvrzují obrázky. Měly-li být kryty provedeny způsobem, že hrot má být vždy namířen na protivníkův odkryt, mohlo by vzniknout nebezpečí, že útočící čepel by neklouzala ke kryjící číšce, kde může být ovládána s minimální silou, ale zůstala by u tenké části čepele, která nepředstavuje vážnou překážku. Mimo to by pěst při přechodu z jedné do druhé polohy musela provést velký pohyb, což by znamenalo větší spotřebu času.

 

Srovnání vývoje francouzské a italské školy na příkladech kvarty a tercie/sixty.

 

Vývoj šermířského umění v Německu

Od začátku 15. století skoro až do počátku století 17. neprovozovaly šerm jen

císařem privilegované šermířské cechy (Markusové a Šermíři od pera, jejichž členové se rekrutovali převážně z městských řemeslníků), ale také univerzity. To bylo dáno též společenskopolitickou situací. V 17. století se školák v klerikálním oděvu změnil v kavalírsky oblečeného a tak se chovajícího studenta. Ctižádostí mladého muže bylo stát se dokonalým vzdělancem. Měl snahu ovládnout francouzský jazyk, rozumět italsky, mít znalosti latiny, studovat dějiny, zeměpis, práva a státní vědy. Na to navazovaly vlastní dovednosti kavalíra – jízda na koni, šerm, tanec a míčové hry. S touto tendencí také univerzity počítaly a univerzitní šermířští mistři se stali institucí, zvlášť když šermířské cechy, jejichž rozkvět končil, byly zakázány.

            V té době vycházela jedna učebnice šermu za druhou jako houby po dešti, většina z nich pojednávala o novém šermířském umění. Staré umění šermu, zabývající se ještě těžkými zbraněmi jako meč, tesák, atd., se objevovaly v literatuře stále vzácněji, poslední knihy tohoto druhu byly vydány ve třech vydáních (1570, 1590, 1600) Joachimem Meyerem, podobně v r. 1612 Sutorem.

            Je vyžadována nová škola, moderní italská. Převládající vliv má kniha Salvatora Fabrise,10) mistra šermu dánského krále Christiana IV., který svou knihu vydal již jako starý muž, v Kodani. Tato kniha se objevila v latině již v r. 1612 v Leydenu a byla přeložena do němčiny. Ale i jiné knihy byly v Německu rozšiřovány, jako např. Nicoletta Gigantiho (1608, německy již v r. 1619) a Capo Ferra (1610). Conrad von Einsiedel, šermířský mistr v Jeně, vydal překlad díla od Cavalcaba (1610), Sebastian Heussler napsal iiž v r. 1615 o školách Fabrise a Capo Ferra, v r. 1664 napsal Johan Georg Paschen knihu o šermířském umění podle italského stylu, Hans Wilhelm Schöffer z Dietzu, mistr šermu v Marburgu, vydal v r. 1620 obsáhlý svazek se 770 mědirytinami – metody nejlepších italských mistrů tehdejší doby.

 

Salvatore Fabris, 1606. Jeden z důvodů velké popularity díla S. Fabrise spočíval v tom, že na 258 foliových stranách bylo 185 zobrazení rozměrů cca 13 x 18 cm.

 

Z francouzské produkce se v Německu objevily knihy jen od Thibaulda a Besnarda.

Časem se šermířské umění provozovalo skoro výhradně na univerzitách a zde se objevují opět dvě jména: Kreussler a Jena. V 17. a 18. století byla Kreusslerova metoda tak oblíbená, že nebyl na německých univerzitách zaměstnán mistr šermu, který neuměl dle této školy vyučovat.

Kdo tedy byli oni Kreusslerové?

Zakladatel této dynastie šermířských mistrů, kapitán a univerzitní šermířský mistr H. W. Kreussler, obhájil v r. 1618 ve Frankfurtu zkoušku jako mistr dlouhého meče u Bratrstva Markusů. Dále je o něm známo, že pracoval v Jeně jako kapitán a univerzitní šermířský mistr a že zavedl do vyučování šermu systém. Zemřel v r. 1673 po padesátileté činnosti.

Jeho nástupci vyučovali v Jeně až do r. 1780 (synové Gottfried a Friedrich, vnuk Johan Wilhelm, zemřel v r. 1722, pravnuk Heinrich Wilhelm, zemřel v r. 1752, a jeho adoptivní syn Bieglein-Kreussler, zemřel v r. 1780). Zařadíme-li to do politické historie, působila jeho škola od začátku třicetileté války až do úmrtí Marie Terezie. Ani H. W., ani žádný člen jeho dynastie, nenapsali žádnou knihu. Nejpřesnější popis Kreusslerovy metody najdeme u jeho věrného a možná nejnadanějšího žáka, vrchního mistra šermu Antona Friedricha Kahna: Anfangsgruende der Fechtkunst (Začáteční základy šermířského umění a dodatek). Dílo vyšlo v r. 1739 v Götingenu. (2. vydání v r. 1761 v Helmstedtu). Také knihy jiné dynastie šermířských mistrů, Rouxů, chtějí šerm rozšiřovat dle principů Kreusslerů: Franciscus Roux: Versuch über das Contrafechten auf die rechte und linke Hand nach Kreussler’schen Grundsätzen (Pokus o kontrašerm na pravou a levou ruku, dle zásad Kreusslerů) (1786). A dále Die deutsche Fechtkunst, enthaltend eine theoretisch-praktische Anwendung zum Stossfechten zum Gebrauch für Akademien und Militärschulen (Německé umění šermířské, obsahující teoreticko-praktické uplatnění pro bodný šerm, pro potřebu akademií a vojenské školy) (2. vydání v r. 1817) autor J. A. K. Roux, mistr šermu a veřejný učitel cvičebního umění na královské Bavorské univerzitě v Erlangenu.

 

Jenští šermíři z 18. století. Typická je pokrývka hlavy, tehdy zvaná Stürmer (útočník).

 

Dynastie mistrů šermu Rouxů je zajímavým příkladem zájmu o šerm na německých univerzitách. Franziscus Roux byl lektorem francouzštiny na univerzitě v Jeně a provozoval náruživě šerm jako „amatér” a dokonce napsal knihu (viz nahoře). Jeho synové, i když všichni měli akademické vzdělání, dali přednost zaměstnání jako univerzitní mistři šermu, plat byl asi větší; takže Friedrich učil v Tübingenu, Dr. Johan Karl v Erlangenu a Dr. Johan Wilhelm v Gothe. Vnuk F. A. L. Roux, autor více pojednání, se zase vrátil do Jeny.

            Kniha A. F. Kahna, který byl nejprve univerzitním mistrem šermu v Götingenu a později v Helmstedtu (byl vlastně žákem Heinricha Wilhelma, vnuka zakladatele dynastie) se vyznačuje mnoha nápadnými podobnostmi s knihou, která vyšla v Heidelbergu v r. 1664, tedy ještě za života prvního Kreusslera. Pojednává o šermu „na pravý italský způsob a manýru od Jéann Daniel l´Ange, kurfürstského dvorního a jeho univerzitou objednaného mistra šermu”. Vše poukazuje na to, že Kreusslerova škola byla vlastně školou italskou. Možná proto roste odklon příznivců Kreusslera od francouzské metody. Nesmí se ale zapomenout, že v té době rostl rozpor mezi Francií a Německem, který pak vyvrcholil v době napoleonských válek. Že přesto nalezneme v německých knihách francouzské výrazy jako např. avancieren, retirieren atd., za to děkujeme době Bedřicha Velikého s jeho módním trendem pro francouzský jazyk.

            V 19. století byl šerm hlavní částí cvičebního umění; Jahnovi žáci Friesen a Eiselen chtěli zavedením tělesných cvičení a cvičením se zbraní připravit dobu pro střet s Francií.

            Stále více byl provozován sečný šerm, ale bodný šerm nezaostával za vývojem ve světě,

i když se stále přikláněl k italské škole.

            Kdo se o tuto dobu zajímá, tomu doporučuji knihu Fastination Fechten od Güse a Schürmera (1986).

 

Dnešní školy

            Určité sblížení obou škol přineslo teprve zavedení elektrického fleretu. Také rozšíření pistolové rukojeti, atletický šerm, při kterém síla a rychlost do jisté míry nahradily techniku, jsou zodpovědné za toto sblížení.

            Fleret byl ještě v 19. století považován za cvičnou zbraň, jako předstupeň pro soubojovou zbraň kord. Teprve v posledních letech 19. století vznikla ve Francii samostatná škola kordu; fleret zůstal nadále sportovní a cvičnou zbraní. Se zavedením elektrického fleretu se procento šermířů používajících italský fleret radikálně snížilo. Jednak uchopení italského fleretu neumožňovalo stále častěji se vyskytující boj zblízka, dále v padesátých letech (první MS v šermu fleretem s elektrickou signalizací zásah bylo uspořádáno v Římě v r. 1955), se průměrný věk začátečníků výrazně snížil a pro děti a jejich malé prsty byla vzdálenost mezi číškou a příčkou příliš velká na to, aby se bez rychle vzniklé únavy a křeče zbraň mohla dobře držet.

 

Střehy: italský, německý, španělský

Guillaume Danet: L’art des armes (1766).

 

Charakteristika zbraně

Fleret: 1.Druh kordu se čtvercovou a ohebnou čepelí, zakončenou knoflíkem zabaleným v koženém obalu. Slouží k výcviku šermířů. 2. Nástroj z oceli, používaný k proděravění skal.

Littré: Dictonaire de la langue française.

 

Fleret je čistě bodná zbraň, což znamená, že jako zásahy se počítají jen body, které volně a čistě dopadají hrotem. Patří k tzv. konvenčním zbraním, platnost zásahů je posuzována dle stanovených konvencí. Tyto konvence jsou shrnuty do soutěžních pravidel mezinárodní šermířské federace F.I.E.

První soubor pravidel pro fleret byl přijat 12. 6. 1914 v Paříži, komisí pro fleret F.I.E. pod předsednictvím generála G. Ettorea, který jako zástupce italského šermířského svazu návrh redigoval. Opíral se v podstatných částech o soubor sestavený Camillem Prévostem, předsedou Academie d´armes, a technickou sekcí francouzské F.N.E. Dále soubor odpovídal souboru sestavenému markýzem de Chasseloup-Loubatem pro Armes de France, pro různá dřívější mezinárodní a národní pravidla různých národů, připojených k F.I.E. (v roce založení F.I.E. jich bylo devět), a pravidlům francouzsko-italským. Dnešní pravidla pouze upřesňují a doplňují pravidla z r. 1914.

Pravidla pro fleretové soutěže s elektrickým záznamem zásahů byla přijata v letech 1956/57 a od té doby různými pozdějšími kongresy F.I.E. modifikována, aby odpovídala technickému vývoji užitého materiálu na jedné straně a potřebám hladkého průběhu turnajů na straně druhé.

Tato pravidla stanovují posuzování boje, a tím také druh a způsob výuky a tréninku. Mělo by malý smysl učit a trénovat takové akce a pohyby, které by sice pěkně a elegantně vyhlížely, ale pro příští boj by byly bezúčelné. Nejdůležitější toho času platná pravidla, určující fleretový boj, bychom chtěli v následujícím popsat. 

Poznámka redakce: Kniha vyjde nejpozději na podzim tohoto roku (2018). Vydání bude oznámeno jak na Militarii, tak na facebooku nakladatelství: https://www.facebook.com/Nakladatelstv%C3%AD-Elka-Press-521634564516366/

Formát B5, rozsah 240 stran, cena dosud nestanovena.

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

18. 6. 2018 uplynulo 76 let od postřílení parašutistů, kteří  zlikvidovali Heydricha. Na snímku poškozený vůz Mercedes-Benz W142 na místě činu. Zdroj Wikipedia.

18. 6. 2018 uplynulo 76 let od postřílení parašutistů, kteří zlikvidovali Heydricha. Na snímku poškozený vůz Mercedes-Benz W142 na místě činu. Zdroj Wikipedia.


Recenze týdne

Průvodce třicetiletou válkou 1618-1648

České země na pokraji zkázy.