Rubriky
- Války a válečníci
- Zbraně a zbroj
- Beneš(n)oviny
- Uniformy a modely
- Mrožoviny
- Vojenská technika
- Vojenská symbolika
- Bojové umění
- Miscellanea
- Toluenové opojení - galerie
- Komická sekce
- Hry
- Muzea
RECENZE
Bonaparte
Bonaparte očima Brita.
Nakladatelství JOTA, Brno 2005, 221 str.
Zpravidla dávám na první dojmy, které jsou v tomto případě pozitivní; novinka napoleonské literatury na knižních pultech upoutá větším formátem, graficky velice atraktivním přebalem, slušným obrazovým doprovodem a pro zběžnou orientaci velmi dobře vyvedenými mapami. Ani počáteční listování není špatné: svěžím perem a čtivě napsané stránky vtáhnou do děje a poznámkový aparát, seznam literatury i rejstřík prvotní pocit umocní.
Pokud věnujete pozornost autorově krátké přemluvě, zjistíte, že chtěl ?nově rozebrat Bonapartův charakter a jeho kariéru vojáka i politika, umístit Bonaparta do nové historické perspektivy?. Směr nového pohledu je zjevný hned od dramatického prologu, obsahujícího podrobné vylíčení Bonapartova střetu se vzbouřenci v korsickém Ajacciu roku 1792, řečeno slovy autora ?nezdařeného korsického puče?, což navozuje portrét muže despotického, tyranského, dosti nekoncepčního a pragmatického. Další kapitoly zdánlivě apriorní soud potvrzují, neboť Correlli Barnett hledí na Bonaparta očima velmi kritickými. Poslední věta knihy, napsaná ve vztahu k Napoleonovu odkazu i legendě, to vyjadřuje víc než dokonale:
?Bonaparte tak posmrtně získal své jediné trvalé vítězství -- a sice sentimentální důvěřivost lidí.?
Jistým způsobem je to klad knihy, neboť antibonapartovský přístup (bonapartistický nám už poskytl před pár lety notně krácený a dosti bídný překlad Castelotova Napoleona z Melantrichu) by mohl vnést do obrazu nesmírně složité a barvité osobnosti nové prvky. Na to, zdali je skutečně vnáší, musí autor čtenáře přesvědčit textem, fakty i argumenty. Mně osobně přesvědčil jen o tom, že úroveň jednotlivých kapitol silně kolísá v závislosti na pramenech a literatuře, které použil. O Cugnatovo dílo opřené líčení 2. italského tažení a problematiky rozpadu 2. koalice je takřka pregnantní zkratkou, část věnovaná 3. koalici (a tedy i bitvě u Slavkova) působí naopak povrchně (stejně jako z poznámkového aparátu vyplývající podklady, z nichž autor čerpal). Tvrdit, že Napoleon slavkovskou bitvu cílevědomě nepřipravoval a dal se postupem spojenců od Olomouce zaskočit, je půl století po vydání práce francouzského historika Lombarèse stejně úsměvné jako pasáže, popisující napoleonskou taktiku. Španělskou otázkou a zejména bitvou u Waterloo (kde mnohé svědčí o značném nepochopení průběhu bitvy) až příliš zřetelně proráží, že autor je Brit téměř imperiální a hodnotí z tohoto úhlu. Vskutku, vojenská historie není Barnettovou parketou, na jistější půdě se ocitá spíše v otázkách diplomatických a vnitropolitických, byť je v interpretaci mnohdy až příliš jednostranný.
Leckterý čtenář může namítnout, že autor, byť vystudoval historii, nechtěl psát historickou práci v užším slova smyslu a hodlal napsat knihu pro širší publikum, čtivou, poutavou a tudíž nezabíhající do méně záživných detailů či rozborů. Má pravdu, v tom problém není, neboť za poněkud nepříznivý dojem nemůže britský publicista-historik, ale čas. Což ovšem čtenář zjistí pouze z předsádky, kde stojí, že se jedná o překlad vydání z roku 1978. Proto nemohl Barnett čerpat z modernějších, dnes klíčových prací Jeana Tularda, Thierry Lenze, Olega Sokolova, Geoffreye Ellise a dalších! Proto zůstává jen dobře napsaným, mírně popularizujícím a zejména době vzniku poplatným dílem, nezasvěceného čtenáře poněkud matoucím. Do jisté míry se tak knižní trh stal znovu obětí politiky některých českých nakladatelství. Ta spočívá v levném nákupu autorských práv k překladu, jejichž ceny jsou po třiceti letech nepochybně podstatně nižší než u ?žhavé novinky? či díla vskutku podstatného. Několik skutečně renomovaných nakladatelství nicméně v této zemi je, takže neztrácejme naději: možná pro nás vydá Argo, Paseka či někdo podobný dílo opravdu fundamentální, analytické a špičkové, například Jeana Tularda a jeho ?Napoléon ou le mythe du sauveur?. Nebo ohlašovanou (a podle ukázek mohu soudit, že mistrovskou) Sokolovovou knihu o válce roku 1805 a Slavkovu?
Autor recenze: Jiří Kovařík
SEZNAM RUBRIK A SLUŽEB SERVERU
Války a válečníci | Zbraně a zbroj | Beneš(n)oviny | Uniformy a modely | Mrožoviny | Vojenská technika | Vojenská symbolika | Bojové umění | Miscellanea | Toluenové opojení - galerie | Komická sekce | Hry | Muzea |
Foto týdne
Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).
Recenze týdne
Nejnovější vydání oblíbených pamětí.