Militaria - Tématický server v oboru vojenství

Tématický server
z oboru vojenství

RECENZE

Japonské letadlové lodě

Zase jeden paskvil...

Jednu z mnoha mezer na českém trhu s námořní literaturou měla vyplnit knížka Jana Pavlíka Japonské letadlové lodě z období 2. světové války, která dosud tu a tam leží v prodejnách. Práce je sice jen kumulací faktů, nenáročně aplikovaných ze zahraničních pramenů, bez vlastního výrazného autorského přispění, např. odborným komentářem, ale o to přehledněji nabízí sled početných kapitol. Z nich jedna každá je věnována lodnímu typu, od japonské letadlové lodi HÓŠÓ po poslední z nich – KUMANÓ MARU aj.

Co také čtenář s povděkem přijme, je stručný výčet dat a schémata námořních letounů na japonských nosičích používaných, modeláři však asi příliš neuvítají technická rozkreslení některých menších palubních objektů – zbraní, světlometů, záchranných člunů, kotev…, neboť v knize chybí důkladnější polocelkové výkresy. Ale budiž. Rozsah práce by mohl být stonásobný, a stejně by tematicky vybranou látku nepojal, ale i tak, určitě by knížka mnohé potěšila… kdyby!! Kdyby nešlo o práci diletantsky selhávající takřka ve všech ohledech!!! Už po přeškobrtání prvních stránek musí čtenáře zarazit, jak nízká je faktografická i jazyková hodnota knihy. Přesněji – jen některé pasáže jsou vyhovující, zatímco většina ostatních se až nevídaně plete v údajích, navíc jsou pod úrovní znalostí češtiny žáka obecné školy. Pokud se znepokojivě hovoří o všeobecném úpadku kultury české řeči, tak zde se podařilo nakladatelství Svět křídel vypustit do světa frapantní důkaz důvodu tohoto znepokojení - hrubých gramatických, stylistických a logických prohřešků je v knize nespočet!! Nevyčítám je ale ani tak zjevně nezkušenému, „nevypsanému“, zřejmě mladičkému autorovi, jako redaktorům uvedeného nakladatelství.

Pavlík prokazatelně není spisovatel, natož rutinérský literát, Jan pouze prostoduše nabídl k vydání tematicky zajímavou a potřebnou knížku, aniž věděl - jak je špatná. Ale když už ji nakladatelství Svět křídel převzalo, bylo jeho povinností, aby buď se o rukopis co do faktografické výbavy a gramatické a stylistické úpravy do detailu postaralo, anebo aby jej autorovi vrátilo. Jenže – nestalo se ani jedno, ani druhé - a výsledek je příšerný! Pravda, nejméně náročným čtenářům je i takové zjištění lhostejné, protože i tak „budou mít doma pěknou knihu“, více náročnější čtenáři mluví o nepovedené, ale přijatelné práci, ty nejnáročnější popadá zuřivost. Nelze se divit. Tak například hned na první stránce, pod heslem HÓŠÓ, Pavlík píše: „16. prosince 1919 byl v Asanu položen kýl cisternové lodi Kokubokan, avšak počátkem r. 1920 císařské válečné námořnictvo rozhodlo o přestavbě na letadlovou loď, která obdržela jméno HÓŠÓ…“ Dva tři řádky, ale co lajdáctví a laickosti v nich je! HÓŠÓ („plachtící Fénix“) se původně nejmenovala KOKUBOKAN, jak uvádí Pavlík, to je obecné označení pro japonská depotní plavidla námořních letadel (!!!), správné označení zní kobubókan!!! (Jako by traktor měl název TRAKTOR). Byla to původně tanková loď, pro kterou bylo teprve vybráno jméno HIRIJÚ. Loď až posléze, 13. října 1921, byla pojmenována na HÓŠÓ (ne v r. 1920). Kýl lodi nebyl založen v Asanu (asi korejském, neboť japonský neexistuje!!!), ale v japonské loděnici společnosti Asano SB v Curumi… To jsou rozdíly!! A hned na první stránce!!

Po takovýchto zjištěních už začíná čtenář tušit, o jaké dílo jde, že koupil špatně, že asi nemá význam se prokousávat jejím řádky, byť na křídovém papíře… Ale když se přece jen překoná a bude číst dál, dočká se dalších překvapení. Všimněme si nejdříve toho nejhumornějšího: Jelikož se páni redaktoři Světa křídel neobtěžovali přemýšlet o Pavlíkem uváděných prapodivných jednotkách strojového výkonu (KM) a nechali je tam, tato jediná česká kniha v dějinách unikátně zcela vážně a zásadně uvádí převzaté polské „koně mechaniszne“ (52 000 KM apod.)!!! Tedy ani naše „k“, ani „kW“, případně dodnes přijatelné označení „HP“ (z angl. „horse power“), ale polské jednotky. Nevídané, neuvěřitelné!!! Dál: „Bosman“ místo “bocman“ je možné považovat za překlep. Za kritickou pozornost však stojí Pavlíkem neustále uváděná, v češtině neznámá, legrační hodnost „komandér“. Kde a jak ji Pavlík vzal? Jednoduše! Bez nejmenšího rozmyslu ji opět přebral z předlohové literatury a nezodpovědně ji do své knížky zařadil, ač v hodnostních žebřících český ekvivalent pro „commander“ jako „komandýr“ neexistuje a jde když tak o „komodora“(vyšší než námořní kapitán, ale nižší než kontraadmirál – velí velkým lodí, i malým skupinám lodí). Další blábol – a nyní už si je soudný čtenář jist, že koupil unikátní paskvil.

(Zde poznamenávám, že nemohu souhlasit s tvrzením p. Novotného, že byl námi „zčeštěn“ (!!!) anglický výraz „commodore“ na onoho smutného komandýra, neboť v běžných českých transponovaných hodnostních žebříčcích se běžně uvádí „komodor“. „Komandýr“ má asi tutéž sémantickou hodnotu jako „oficír“.)) Samozřejmě, že nelze na redaktorech Světa křídel chtít, aby se do detailu vyznali v tematice japonských letadlových lodích, tady je odpovědnost na autorovi, ale trestuhodné je, že v textu knihy redaktoři ponechali bez povšimnutí neskutečně mnoho hrubých gramatických chyb, které tam Pavlík nasekal. Čtenář zde chtě nechtě znovu zaujme podezření vůči legitimitě Světa křídel vydávat knihy – nepochybně žije z toho, že se jí nabízejí i dobří autoři, jejichž kvalitní texty redigovat ani netřeba, takže se by se babrali s Pavlíkem….

Ale k chybám: Například na str. 10 stojí „dobití letiště“, ač ze základní školy víme, že se vojensky (letiště) „dobývá“. Běžně se v knize píše „standartní“, ač má býti „standardní“, tu a tam je „stanoviště se necházely“ místo „nacháze-la“ (str. 49), někde chybí interpunkce (str. 16: „… dva trupy které byly“). Na zadních deskách najdeme, že se lze „těšit na Americké a Anglické letadlové lodě“, ač rovněž měšťanka učí, že se píše „americké a anglické“, neboť přídavná jména v tomto případě nelze považovat za názvy. Navíc tady nejde o lodě anglické, ale britské, jenže to by chtělo znát státoprávní uspořádání Spojeného království Velké Británie…Takovým „detailem“ se Pavlík ani Svět křídel však nehodlají zdržovat, neboť a priori považují čtenářskou množinu fandů za znalostně podprůměrné, přesněji - za ještě větší diletanty, než je juvenilista Pavlík. Tristní je také Pavlíkovo míšení anglických verzí názvů a termínů s jejich českými verzemi – měly být jednotně v českém přepisu. Jenže autor tyto varianty splácal dohromady, a redaktoři to nechali, a tak někde stojí správně „Šinano“ aj., ale jinde, bez rozmyslu, místo běžného „Micubiši“ stojí „Mitsubishi“, místo „kóšó“ je najednou „kosho“, najdeme „Tsurugizaki“, někde je „Yamato“, jinde „Jamato“ atd. atd.

Blázinec! A to se raději ani nehodlám příliš zdržovat zjištěním, že jednou jsou názvy v uvozovkách, jednou bez nich, jednou psané běžně, jinde kurzívou… Celkový otřesný zmatek pak umocňuje i provenienční nejednoznačnost termínů, např. na str. 18, v případě výrazu „aerofinishery“, mělo být buď „aerofinišery“, anebo, trochu nadsazeně, angl. „aerofinishers“, s explicitním vysvětlením obsahu pojmu, když už tedy autor hodlal tento termín takto použít. Příkladů bych uvedl skutečně mnoho, ale nestojí to za čas a recenze není až takovým školením nejtěžších amatérů. Jak to bývá, pokud takovéto práce píše člověk neznalý základů transkripce a transliterace z japonštiny, či je líný si je někde ověřit, nastanou nesrovnalosti i v diakritice, zde v psaní čárek nad protaženými samohláskami. Není totiž HOŠÓ, ale HÓŠÓ, ne ŠOKAKU, ale ŠÓKAKU, ne RJÚHO, ale RJÚHÓ, ne SORJÚ, ale SÓRJÚ… A jiný nedostatek: Jak ošemetné je - ostatně nesprávné - skloňování cizojazyčných názvů lodí, dokládá věru silný příklad ze str. 37: „…letouny z KAGI“, místo „z KAGY“.

Ale nemysleme, zdaleka nejde o jedinou hrubku v této pozoruhodně hrůzné knize! Větná stavba s jejími vnitřními významovými prvky jde úplně stranou – co si pomyslet třeba o větě (str. 33): „HANGÁRY: Oba hangáry byly prodlouženy k přídi, zvětšujíc jejich objem.“ Koho? Čeho? To si musí čtenář domyslet. Že hangárů? Pak by ale věta musela vypadat úplně jinak! A ten přechodník!! A opět: Nemysleme, že jde o výjimku, podobných „perel“ najdeme v knize mnoho. Pavlíkův na slovní zásobu chudičký text činí amatérsky neohrabaným také přemíra pasív! Nic proti trpnému rodu, ale je-li sloveso „bylo“ nejčastěji užívaným výrazem, ve smyslu „byly provedeny“, pak je třeba výhradu vyslovit – stereotyp je až odpuzující: „byly projektovány“. „byly zasaženy“, „byly namontovány“, “byly spatřeny“, „byly naloženy“, „bylo vyzbrojeno“, „byl přesunut“, “bylo dobudováno“, „byly testovány“, „byly rozbity“, „byly odloženy“… Cožpak autor a páni redaktoři neznají i jiné, příjemnější, opisné způsoby vyjadřování? Což takhle místo „stavba byla započata“ dát prostinké „stavba začala“? A nebylo lepší nahradit hrozné „prováděly útok“ jednoduchým „útočily“? A co místo zbytečně roztaženého „zůstalo ponecháno pouze šest děl“ uvést jen “zůstalo šest děl“? Vždyť „ponecháno“ je tzv. parazitní výraz - zbytečný pleonasmus!

Soudím, že autoři typu Pavlík brzy dospějí k obratům druhu např. (místo „podíval se“) „byl jím proveden pohled“ (a ještě za to dostanou od Světa křídel zaplaceno). Další problém: opakování stejných slov v jednom odstavci, v jednom souvětí, ba v jedné větě. Příklady hned z úvodní strany (5): „HÓŠÓ byla první japonskou lodí, na níž se školili první ja-ponští piloti…“. Tamtéž „Loděnice…, která se ujala dokončovacích prací, které byly dokončeny…“. Ani tady nejde o výjimky, ale o mihotání hovadin! A co dodržování souslednosti časů? Nejeden odstavec začíná větou v přítomném čase, další věta je v čase minulém, následná opět v přítomném průběhovém. Jeden z mnoha případů (str. 43): „Před vypuknutím války se RJÚDŽÓ nachází ve vodách Palauských ostrovů. 7. prosince palubní letouny napadly port Davao na Filipínách. 12. prosince podporuje japonský výsadek na Legaspi.“ (V této větě měl být zopakován podmět). A „port Davao“ je prostě jen (přístav) “Da-vao“, jakýpak „port“. V tiráži čteme, že jde o knihu „Japonské letadlové lodě“.

Budiž, neshodu názvů na deskách a tiráži pomiňme, ale pak ovšem - kde je zmínka o vůbec prvním japonském nosiči letadel, lodi WAKAMIJA? Nu a kniha postrádá jakýkoli úvod, jaký v dobrých knihách nechybí - vstup do tématu, propedeutiku, vylíčení vývoje japonského letadlového loďstva v historických podmínkách. Jenže na to Pavlík bohužel nemá, Pavlík jen trestuhodně ledabyle opisuje čísla od jiných autorů a propojuje je vlastním „literárním“ jazykem na úrovni slohové práce žáka sedmé třídy ZŠ. Ano, na Pavlíkovi je sympatické, že se snaží. A každý z nás nějak začínal. A nebylo by ani vhodné i z Pavlíkovy knihy vydloubávat chyby, pokud by byly ojedinělé. Chyby se prostě stanou - a udělá je i dobrý, pečlivý autor. A lze na ně taktně upozornit, lze je odpouštět, lze mít poro-zumění a pochopení. Jenže v této práci je chyb tolik, že se stala karnevalem trapností - hýří nesmysly, jaké v naší námořní literatuře jaktěživ nebyly. A s tím s ven musí, před takovým „dílem“ je třeba varovat. Proč nakladatelství Svět křídel takto nechalo Pavlíka ztrapnit, je mi záhadou.

Autorovi lze nyní proto doporučit, aby se na sepsání dalšího svého díla faktograficky i jazykově dokonale připravil (má-li o takové přípravě představu) a případně vyhledal odbornou pomoc. Až pak by možná mohl znovu začít – nejlépe pod jiným jménem. Ale bohužel!! Pavlík a Svět křídel už hrozí dalšími svými knihami s podobným náměty. Jenže tímto „nářezem“ mj. dále ohrožují důvěru v české autory obecně! Svět křídel si to může dovolit - odborná kritika námořní literatury u nás bohužel neexistuje. I proto se v českých literárních podmínkách může horentně kšeftovat i s knižní zrůdou. Ale kdyby Pavlík vydal své „Japonské letadlové lodě“ na Západě, jeho i nakladatelství by tam odborné časopisy setřely tak, že by Pavlík nevydal už ani návod na převaření vody a Svět křídel by přešel na horoskopy. V tomto českém případě se stalo jen jediné: i trochu náročnější čtenáři jsou obsahem této knihy podvedeni. A mnozí by takovouto knihu doma nechtěli možná ani zadarmo. Což bylo Pavlíkovi, ale spíše hlavně Světu křídel evidentně úplně jedno.

Jan Pavlík: Japonské letadlové lodě, vydal Svět křídel, Cheb, v listopadu 2004, jako svoji 99. publikaci, odpovědný redaktor Arnošt Moucha, uváděný náklad 999 výtisků.

PŘEVZATO z oldWARSHIPS (www.warships.nazory.cz) se svolením autora

Autor recenze: Milan Jelínek