logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

RECENZE

Masarykův vyzvědač Masarykův vyzvědač

Klamné zprávy "Masarykova vyzvědače" -- několik poznámek ke knize

Se zájmem jsem nedávno sáhl do knihkupeckého regálu po této práci,  věnované  Emanuelu Voskovi, známé osobnosti československého odboje v době první světové války, proslulého svou zpravodajskou a propagandistickou činností, jakož i  získáváním  podpory pro zahraniční akci T. G. Masaryka (dále TGM) v politických a finančních kruzích USA. I když kniha dále líčí Voskovy osudy v meziválečném období, za druhé světové války i v poválečném Československu, mé poznámky se omezují výhradně na léta 1914--1918, a to na vybrané válečné události, vylíčené v knize zcela nesprávně či tak, že o jejich uvedené verzi je možno silně pochybovat.

Neudivuje, že je v knize takových míst celá řada. Postaví-li autor svoji práci z valné části na memoárovém vyprávění svého hrdiny, bez jeho kritického zhodnocení a dá-li se při tom příliš ovládnout zjevným fandovstvím, nemůže to dopadnout jinak. Je ale jistě udivující, stane-li se to tak zkušenému a plodnému publicistovi, jako je právě autor této práce. Sám přitom nehodlám v tomto příspěvku jakkoliv zpochybňovat postavu Vosky jako Masarykova zpravodajce a financiéra či jeho zásluhy o čs. odboj; nakonec si myslím, že mu svým nekritickým obdivem poněkud ublížil autor této knihy sám (Voskovo téměř geniální předvídání první i druhé světové války, bolševické revoluce, vstupu Bulharska do války po boku centrálních mocností, jeho údajná schopnost vytvořit během několika měsíců v Rusku svoji síť o 1200 špionech atd).

 

Zpívající dezertéři

Jedním z prvních úkolů, se kterým poslal TGM Vosku do Londýna, bylo údajně sdělení, že ?rakouští vojáci českého původu jsou ve své valné většině připraveni na frontě odhodit zbraně a masově dezertovat na ruské pozice s tím, že jako rozpoznávací heslo (pro ruské hlídky) budou používat nápěv písně Hej Slované? (s. 38). S tímto sdělením dorazil Voska do Londýna 2. září 1914 (s. 39). (Jak dokázal TGM takovou instrukci bezprostředně po mobilizaci bleskově rozšířit do nekonečné řady českých pochodových praporů, odjíždějících na frontu, zůstává přitom záhadou.)

Do Moskvy byla poté tato zpráva postoupena diplomatickou cestou se žádostí, že ?ruský generální štáb by měl vydat frontovým velitelům příkaz, aby, uslyší-li o půlnoci zpívat na některém úseku rakouské fronty zpěv Hej Slované ? považovali jej za signál, že se Češi hodlají vzdát ? A vskutku, již brzy se mohli čeští vojáci za nápěvu Hej Slované ? stát se nejdříve ruskými zajatci a pak i bojovníky v legiích?? (s. 38). Voska ještě poté Masarykovi potvrdil, že ?do Petrohradu šla zpráva, aby ruské vojsko dávalo pozor na bílé šátky v řadách rakouského vojska a noční zpěv písně Hej Slované? (s. 39).

Rozpačité hodnocení až nesmyslnost takovýchto požadavků je nasnadě. Co se vlastně na frontě dělo v září, na jehož začátku byl údajně tento hejslovanský požadavek předán ruské straně? Po porážce ruských sil v Haliči -- Danklem u Krasniku (24. srpna 1914) a po pětidenní bitvě Auffenbergem u Komarówa (1. září 1914) nacházeli se Rusové v kvapném ústupu a na poslouchání písniček měli pramálo nálady a času. Ostatně byli to právě Rusové, kteří se v té době vzdávali postupujícím rakousko-uherským jednotkám, jejichž velitelé ani nevěděli, co si s těmito nekonečnými proudy zajatců počít. Pak přišly ruské zálohy, ustupovala opět rakousko-uherská armáda a fronta se ve střetných bojích začala pohybovat sem a tam.  Když se konečně v zimě ustálila na karpatských hřebenech, byla taková pěvecká vystoupení ve třicetistupňových mrazech a dvoumetrové vrstvě sněhu dosti nepravděpodobná.

Navíc, ač autor má o schopnostech rakousko-uherského velení zdrcující mínění, těžko by mohl i ten nejhloupější rakouský velitel ponechat své vojáky o půlnoci zpívat z plna hrdel, tak aby to uslyšeli Rusové na protilehlých stráních. Na obou stranách byl zájem o to, aby fronta po setmění  ztichla, hlídky a polní stráže na obou stranách reagovaly na jakýkoliv hluk a zvláště Rusové okamžitě pálili do všech míst, odkud se něco ozývalo. O tom, že by v chaosu bojů někdo vojákům ze všech koutů Ruska Hej Slovany předzpěvoval, lze s jistotou pochybovat. Pokud se dezertovalo, což se přiházelo v každé válce a na obou stranách fronty, dělo se tak zpravidla ve vší tichosti a bez zpěvu patriotických písní. A též v případech, kdy vojáci padli do zajetí, či se dobrovolně vzdali, nebylo na zpěv pomyšlení.

Autor, aby posílil reálnost svých tvrzení, připomíná v této souvislosti známou aféru 28. pěšího pluku: ?O několik měsíců později se do Voskových rukou dostaly další zprávy o akci ?bílé šátky?, když jen od 28. pluku ? přešlo k Rusům asi 1500 českých vojáků? (s. 51). Je to však jen další klamná zpráva. O tom, že by byl 28. pěší pluk nějak zapojen do tajemné akce ?bílých šátků? či měl náladu u Stebnícke Huty zpívat Hej Slované není v rozsáhlé  rakousko-uherské vyšetřovací dokumentaci ani zmínky; rovněž Vladimír Klecanda ani ostatní příslušníci České družiny, působící proti tomuto pluku v rámci ruské 49. pěší divize neměli o nějakých ?bílých šátcích? či pěvecké produkci ani potuchy. A jen na okraj ? výmysl Borise Vuchterleho o těch připomínaných 1500 osmadvacátnících byl již jinde mnohokrát vyvrácen.

 

Záhadné dodávky ?českým a slovenským chlapcům?

Na s. 52 a 53 autor popisuje, jak Voska ?houževnatě přesvědčoval i americké boháče? k jejich pomoci boji malých národů. A tak ?v samotném prvním válečném roce? byla z New Yorku vyslána loď, která vezla do Srbska pro české a slovenské zajatce materiální pomoc. Na její palubě byli i českoameričtí lékaři a zdravotní sestry, kteří se pak ujali péče o zraněné a nemocné české a slovenské chlapce.

Je pravda, že v roce 1914, po nezdaru rakousko-uherských útočných operací a přerušení bojů, se v Srbsku nacházel těžko vyčíslitelný počet zajatců habsburské armády. Byli mezi nimi samozřejmě i Češi, především od pražského VIII. armádního sboru. Ty v tomto období Srbové vůbec od ostatních neodlišovali, mnozí srbští důstojníci neměli o národnostním složení protivníkovy armády ponětí, o mužstvu ani nemluvě. Pro Srby byl každý z nich prostě ?Švaba?. Zajatci, obraní o svoji výstroj přežívali v improvizovaných táborech v úděsných podmínkách (mnozí z nich byli vyzuti i z bot a místo nich si nohy obalili do hadrů, atd.). O tom, že by k nim dorazila nějaká pomoc z USA, navíc vyhrazená pro Čechy a Slováky, a Srbové ji adresátům skutečně rozdali, lze silně pochybovat. Škoda, že autor tato svá tvrzení nepodepřel alespoň jediným důkazem či pramenem.

Hned  dále  již lze nepravdivost takového tvrzení dokázat. Autor píše, že ?další výprava s obdobnou pomocí pro české a slovenské zajatce na srbském území, která se plavila v roce 1916 na lodi Brindisi? byla potopena rakouským torpédoborcem (s. 52, 53). Pokud byl účel plavby této lodi takto označen, jde o mystifikaci. Již v říjnu a listopadu 1915 Srbsko kapitulovalo a bylo obsazeno jednotkami centrálních mocností; rozbitá srbská armáda ustupovala za nevýslovných obtíží přes pohoří Prokletije do Černé Hory a odtud se její houfy snažily dosáhnout albánských přístavů. Většinu zubožených rakousko-uherských zajatců vedli Srbové sebou; jen menším částem se podařilo uprchnout nebo se dostat k postupující vlastní armádě. V lednu 1916 obsadily rakousko-uherské jednotky Černou Horu a postoupily dále do severní Albánie. Vlastní vojáci, osvobození ze srbského zajetí byli repatriováni.

V roce 1916 se tedy na srbském území žádní čeští a slovenští zajatci nenacházeli. Není pochyb o tom, že úřady USA o tom musely velmi dobře vědět. Jaký náklad tedy vezla Brindisi, kam a pro koho byl určen, by jistě bylo zajímavé si přečíst ? opět škoda.

 

Nadporučík Jan Masaryk

Tam, kde autor píše o synech TGM za války, se zmiňuje o tom, že ?nejmladší syn Jan je v neustálém ohrožení života, neboť slouží v maďarském pluku na východní frontě a přitom je ve vojenských papírech ocejchován jako politisch verdächtig aneb politicky podezřelý? (s. 62). Pokud tuto informaci získal z Voskových pamětí, byl zde Voska opět zdatnějším propagandistou než vyzvědačem a autor již jeho desinformacím zcela podlehl. Zopakujme zde k tomu tedy alespoň základní fakta, se kterými se Jan Masaryk nikdy netajil.

Jan Masaryk (nar. 1886) nastoupil do rakousko-uherské armády jako jednoroční dobrovolník v roce 1914. Byl zařazen k 8. vozatajskému divizionu, který byl během války přidělen 34. pěší divizi (složené převážně z Rumunů, Maďarů, Němců a Slováků). Jan sloužil na haličské a italské frontě, jistou dobu i v týlu v Uhrách. Dne 1. srpna 1915 byl povýšen na kadeta, 1. srpna 1916 na poručíka a ještě 1. listopadu 1918 (!) na nadporučíka. Byl nositelem stříbrné medaile za statečnost 2. třídy a Karlova vojskového kříže. Tyto údaje samy o sobě svědčí o bezúhonné službě; jeho kmenový list, uložený ve vídeňském válečném archivu, žádné diskriminační označení neobsahuje. O nějakém ?neustálém ohrožení života? ze strany rakousko-uherských orgánů nic nesvědčí, pokud ovšem nemáme na mysli takové ohrožení ze strany nepřítele na frontě, v němž se trvale ocitá každý frontový voják.

Jan Masaryk byl prostě čestný muž, se smyslem pro plnění závazků, které na sebe vzal v rámci své občanské povinnosti. Jistě to pro něj nebylo lehké a o jeho dojmech a pocitech se lze více dovědět z jeho dopisů matce i z jejich rozhovorů při Janových poměrně častých dovolených. Ani Masarykovy nadřízené nelze považovat za zrůdy, žíznící po jeho krvi, ani za ?stupidní? a ?zlověstné figurky, tak věrně vykreslené ve Švejkovi?, jak autor na jiném místě typizuje vojenské soudce (s. 121). Věci jsou někdy složitější, než jak si je kdysi ve svých příbězích utvářela nacionalistická propaganda. Dnes k tomu není jediného důvodu a pokud možno pravdivé poznání vlastní historie je předpokladem k tomu, abychom konečně začali rozumět sobě i jiným.

 

Osm mužů z Barbarana

Zcela nepravdivě je v knize vylíčen případ osmi čs. legionářů, zastřelených 12. června 1918 v italském Barbaranu na rozkaz generála Andrea Grazianiho, velitele československé legionářské divize. Byl to jistě z jeho strany zcela neuvážený, až barbarský čin, avšak vysvětlit celou záležitost tak, jak ji autor popisuje, není možné. V knize se píše, že šlo o pouhé svévolné vzdálení z tábora ?třeba za děvčaty ? Když se ? jeden československý četař vzdálil z prostoru útvaru, vydal Graziani rozkaz, že všichni českoslovenští vojáci, kteří byli v jednom dni zadrženi karabiniéry bez propustek mimo tábor, musí být zastřeleni? (s. 125).

Věci se odehrály zcela jinak. V červnu 1918, během rakousko-uherské ofenzivy na Piavě, byl na frontu po železnici, za plné bojové pohotovosti, odeslán čs. legionářský prapor I/33. V noci z 11. na 12. června dezertovala z tohoto transportu skupina 18 legionářů; osm z nich dopadli již ráno 12. června italští karabiníci na nádraží ve Vicenze. Zběhům nebylo nic platno, že si ze svých uniforem odpárali československé emblémy v naději, že se vytratí v houfech jiných vojáků. Jejich lidské selhání, prachobyčejný strach z návratu do pekla fronty, odkud již jednou vyvázli, je zcela pochopitelný. Avšak Graziani využil své mimořádné pravomoci, nechal tyto nebožáky neprodleně odvézt do Barbarana a zde u hřbitovní zdi zastřelit. Nutno dodat, že byl v tomto drakonickém trestu podporován souhlasem většiny ostatních legionářů a že ti také (nikoliv italští karabiniéři, jak by se mohlo soudit z formulace v knize) dobrovolně popravu svých druhů provedli.

Děs tohoto příběhu už odvál čas; co však na něm zůstává nejsmutnějším, je skutečnost, že těch osm mužů, u nás programově zapomenutých, tam pod tou zdí leží dodnes. Při současné nové vlně odhalování honosných pomníků a desek, dosud není vůle jim tam upevnit alespoň skromnou tabulku, upomínající na jejich zbytečně zmařené životy. Důkaz toho, že stálá potřeba konfrontace, pociťovaná v naší společnosti, dosud nevyvanula a že k evropskému usmíření je u nás stále daleko.


Autor recenze: Josef Fučík



SEZNAM RUBRIK A SLUŽEB SERVERU

Války a válečníci | Zbraně a zbroj | Beneš(n)oviny | Uniformy a modely | Mrožoviny | Vojenská technika | Vojenská symbolika | Bojové umění | Miscellanea | Toluenové opojení - galerie | Komická sekce | Hry | Muzea |

...nahoru


 
Vyhledávání

Foto týdne

Audience u císaře, Brandýs n. Labem v sobotu 18. 5.

Audience u císaře, Brandýs n. Labem v sobotu 18. 5.


Recenze týdne

MEMORIÁL ZE SVATÉ HELENY

Starší titul, ale stojí za připomenutí