RECENZE

Výcházející slunce a skolený medvěd

Špatně o rusko-japonské válce

Od konce rusko-japonské války (1904-1905), celých sto let, u nás nevyšla kniha, skýtající komplexní pohled na tuto dálněvýchodní těžkou vojenskou srážku, která měla nejen několik zajímavých primátů (první válka 20. stol., první hromadné nasazení automobilního torpéda a kulometů…), ale i významný vliv na utváření světové politiky – de facto předznamenala i japonsko-americké kolosální střetnutí v l. 1941–1945. Příznivec dějin vojenské historie by se tedy měl radovat, že se taková kniha u nás konečně objevila – je jí Connaughtonova práce „Vycházející slunce a skolený medvěd“. Jenže! Sotva se zasvěcenější čtenář zahloubá do líčení situací této pozoruhodné války na moři i zemi, musí být i při nutné své toleranci vůči autorovi zklamán – nakladatelství BB/art nám poskytlo knihu s mnoha nepřesnostmi, ba omyly, které místy přecházejí ve volné tlachání.

Od této „kvality“ čtenáře bohužel neochrání ani česká translace – dvojice Skřivan a Skřivan Connaghtonův text přeložila zjevně s minimální znalosti tématiky a na odhalení nedostatků nestačila a mj. zanechala v textu výroky, jejichž obsahová nesprávnost až komičnost je zřejmá, např. „dlouhé okamžiky“, „(loď) se vzdalovala od pevnosti, aby Rusové neviděli, kde se potopila“… Nemá smysl či ani nelze analyzovat celou práci, vždyť nedostatky se to hemží téměř na všech jejích stránkách, a tak se omezím jen na pár příkladů z líčení námořní fáze války. Začnu třeba tím, že si autor (či překladatelé?) nedělal starosti s názvy lodí, a tak se z dělového člunu MANDŽUR stal MANČŽUR, z torpédoborce VLASTNYJ je jakýsi VĚSTITĚLNYJ, z pancéřníku JAKUMÓ je JAGUMO, z křižníku NIITAKA záhadná NANUSSA (jaktěživ takový v císařském loďstvu nebyl), z torpédoborce ŠIRAKUMÓ je ŠIRAGUMO, z HOKÓKU MARU je MOKOKO MARU... V přepisu japonských názvů lodí je v knize vůbec těžký zmatek, stejně jaké ve jménech – kupř. z velitele křižníku TALBOT je Denis Bagly, ač se tento komodor jmenoval Lewis Bayley… Překladatelé bez úvahy převedli anglický výraz pro místodržitele ruských provincií na Dalekém Východě jako vicekrál, jímž pak vytrvale titulují admirála Alexejeva (rus. „naměstnik“ = místodržitel, ostatně jakýpak vicekrál v carství, že?), z textu se lze dozvědět, že hlavní příčinou povstání tzv. boxerů ve východní Číně na přelomu 19. a 20. století bylo zavedení místní železnice (jeho podstatou byl odpor vůči křesťanství a cizincům, své sehrál i hladomor, korupce a despotismus místního úřednictva…; rozvoj dopravní techniky nebyl jediným impulsem). Do textu jsou často natahána fakta páté přes deváté, takže čtenář ztrácí orientaci a zasvěcený člověk se pak ptá, zda vůbec měl Connaughton o bojištích a vojenském potenciálu obou válčících stran nezbytnou hlubší představu.

Např. si povšimněme, jak Connaughton líčí vyplutí japonského loďstva, aby útoky na ruskou flotilu zahájilo válku: „Když lodi zvedly kotvy, provázelo je bouřlivé loučení davu příbuzných a přátel námořníků. Odplouvající flotilu ozařovalo množství světel…“ Nuže, „bouřlivé loučení“ nemohlo nikoho vyprovázet, protože jednak posádky lodí onoho 6.února ještě nevěděly, že plují do války (to věděli jen nejvyšší důstojníci Rengó kantai). Z téhož důvodu nemohla onu scénu patetizovat ani zář pobřežních reflektorů, neboť (1.) ani břeh v těch chvílích nevěděl, že vlastně začíná válka, (2.) flota vyplouvala nikoli najednou, ale po skupinách, (3.) nevyplouvala za tmy (což by jistě bylo slušivější), ale celé dopoledne, po skupinách, takže reflektory nemohly skýtat žádnou scénickou stafáž. Legrační je třeba také autorovo tvrzení ohledně bitvy u Čemulpcha, kdy údajně “pahorky (nad přístavem) se proměnily v amfiteátr zaplněný tisíci diváků“, protože co asi tak tito diváci viděli skrze řídkou mlhu na vzdálenost 11–15 km, v níž se bitva odehrála? Navíc to, že VARJAG vypluje do bitvy, se rozhodlo pár hodin před ní, takže jak by se mohla zpráva dostat tak rychle na břeh a vyburcovat k podívané tisíce diváků? A kdyby byl autor zasvěcen do reálných podrobností, nemohl by napsat, že (mnohem rychlejší) VARJAG se musel přizpůsobit rychlosti zastaralého KOREJCE – Connaughton vůbec neví, že VARJAG vyplul do boje s porouchanou levou lodní hřídelí a vyvinul maximálně 14 uzlů, zatímco KOREJEC svých 13 uzlů. Dále blábolící autor neměl uvádět, že PETROPAVLOVSK byl modifikací britské bitevní lodi ROYAL SOVEREIGN (byl podle předchozích ruských typů – např. IMP. NIKOLAJ I., které když tak a jen věru částečně navazovaly na britské SANS PAREIL či VICTORIA), že v Port Arturu bylo 13 zastaralých torpédovek (stálo tam 26 zánovních torpédoborců, pravda, některé v zoufalém stavu), že Japonsko mělo mj. 6 křižníků (mělo 6 pancéřových křižníků, a v dubnu přibyly ještě dva, a 12 menších křižníků), že v bitvě u Čemulpcha přišel velitel Rudněv „o část tváře“ (měl jen povrchová zranění), že tamtéž byl KOREJEC „zasažen a začal hořet“ (zasažen nebyl ani jednou, natož aby vzplanul), že britský parník, který připlul do Port Arturu s konzulem Mizunóem pro japonské vysídlence byl FOOCHOW (byla to COLUMBIA), že šlo o to po útoku 8. 2. udržet ruské obrněnce CESAREVIČ a RETVIZAN na vodě (oba záměrně najely na blízkou mělčinu), že JENISEJ se potopil před Port Arturem (bylo to před Dalným)…

Vůbec je líčení japonského prvního útoku na ruskou Tichooceánskou eskadru ledabylé, a stejně tak třeba vyprávění o bitvě u Čemulpcha, o posledních dnech bitevní lodi SEVASTOPOL (nebojovala ukryta za jakýmsi kopcem u Tygřího ocasu, ale až ve vzdáleném zálivu Bílého vlka) a hodně místa by zabralo zpytování až trapného vylíčení boje 10. srpna 1904, fatální velké bitvy u Cušimy v květnu 1905 atd. atd. atd. Connaughtonova kniha tedy musí mezi obeznalejšími čtenáři budit nedůvěru, ba opovržení. Přes výhrady však nelze počin BB/artu zase tak docela zatracovat – takto alespoň zvědavému, laickému českému čtenáři konečně tato obsáhlá práce poskytuje obraz závažné rusko-japonské války, na kterou se u nás téměř zapomnělo. Že je to obraz spatlaný, má několik příčin. Jednak je patrné, že autor čerpal jen z pramenů, které vznikly nedlouho po rusko-japonské válce (většinou svědectví novinářů, prvotní souhrny úředních vojenských referátů, tiskových zpráv apod.), jednak se neobtěžoval probrat se novějšími, dokonalejšími zdroji, třeba stěžejními pracemi ruských historiků. A proč BB/art sáhl právě po tomto titulu? Buďto tak učinil v neodůvodněné převeliké důvěře v anglosaské autory z dubiózní sorty Regan, Edgerton, Hoyt aj., nebo se tu jedná o další projev lehkovážného postoje vůči čtenáři - některá vydavatelství mu předhazují cokoli, co se dá zpeněžit (viz třeba příšerné Pavlíkovy „Japonské letadlové lodě“ od Světa křídel). A jelikož u nás v podstatě absentuje veřejná recenze vojensko-historické literatury, těmto nakladatelstvím se takto kšeft bohužel daří.

Richard Connaughton: Vycházející slunce a skolený medvěd. Z angl. orig. přeložili A. Skřivan st. a A. Skřivan ml. Vydalo nakl. BB/art s. r. o. ve spolupr. s nakl. J. Buchal – BB/art v r. 2004. 387 str., náklad a cena neuvedeny.

Autor recenze: Milan Jelínek

SEZNAM RUBRIK A SLUŽEB SERVERU

Války a válečníci | Zbraně a zbroj | Beneš(n)oviny | Uniformy a modely | Mrožoviny | Vojenská technika | Vojenská symbolika | Bojové umění | Miscellanea | Toluenové opojení - galerie | Komická sekce | Hry | Muzea |

...nahoru