RECENZE

 

Nesmrtelný maojr Zeman

Autor: Jiří Sequens st. (režie)

Největší hrdina moderní komunistické mythologie, major Jan Zeman, vystoupil v čecháčkovské dominii opět na scénu. Dle reportéra MF Dnes Petra Suchomela (21.2.08) jde o jakousi tahanici s prodejem tohoto, dle slov ředitele ČT Janečka ?našeho nejúspěšnějšího obchodního artiklu?, jinak to husákovského normalizačního TV seriálu, který i dnes zahřívá čecháčkům jejich prokomunistická, anti-západní srdíčka.

Největší hrdina moderní komunistické mythologie, major Jan Zeman, vystoupil v čecháčkovské dominii opět na scénu. Dle reportéra MF Dnes Petra Suchomela (21.2.08) jde o jakousi tahanici s prodejem tohoto, dle slov ředitele ČT Janečka „našeho nejúspěšnějšího obchodního artiklu“, jinak to husákovského normalizačního TV seriálu, který i dnes zahřívá čecháčkům jejich prokomunistická, anti-západní srdíčka.

S touto mythologickou postavou, jakéhosi Husákovic to Herkula, jsem se poprvé setkal někdy koncem let 90tých, kdy se jeden můj známý v dopise zmínil, že se „...snad i znovu setkáme s neohroženým Honzou Zemanem“. Krátce na to jsem pak v českém tisku četl hrdé sdělení jež oznamovalo nadšeným čecháčkům, že se na ČT „major Zeman se bude zase vysílat“. Tak jsem se začal blíže zajímat, kdo to ten slavný major Zeman je zač. A dostalo se mě vysvětlení – za hluboké Husákovic normalizace kdy se blížilo 30té výročí založení SNB přišli osvětáři na myšlenku pokusit se tak nějak zlidštit tvář komunistické bezpečnosti která moc valnou pověstí nikdy neslula. Tehdy se zrodila myšlenka na TV seriál který by divákům názorně předvedl zrůdnost diverzantů, teroristů, narušitelů hranic a jiné verbeže z řad zrádných emigrantů ničících úsilí budovatelů nové, spravedlivé společnosti, proti kterým stála neohrožená, lidskostí oplývající bezpečnost a v jejích službách pak postava sympaťáka a hrdiny, správného to komunisty. Vznik díla je ale tak nějak zahalen tajemstvím, dnes se k němu nikdo oficielně hlásit moc nechce. Dle sdělení jistého Libora Budínského, tehdy v LN, hlavními autory ideového námětu byli údajně dva plukovníci SNB, Jan Kovář a Miloslav Broumský z redakce bezpečnosti v tehdejší televizi. Tito dva odborníci na osvětu prý vytyčili základní parametry seriálu ve kterém by hlavní postavou byl neohrožený major SNB, literární postava vytvořená jistým Jiřím Procházkou a původně krypticky zvaná „major X“ a pak „major Hurych“. Toto se ale údajně nezamlouvalo komunistickým pohlavárům. Tak se sáhlo jednak do říše českých pohádek, k českému Honzovi, který vždy a všude na všechny lumpy po česku vyzrál a pak do historie, k jeho slavnému jmenovci „nejslavnějšímu zemanovi historie české, nikdy neporaženému Janu Žižkovi z Trocnova“. Takto vytvořený a pojmenovaný „major Jan Zeman“ pak v době moderní „...bojoval proti zlu, stál na straně chudých proti bohatým, na straně pracujícího lidu proti buržoasii a zpátečnické církvi, na straně Čechů proti Němcům. Miloval vlast a ctil její pokrokové tradice. Byl horlivým spolupracovníkem StB a našel v ní své nejlepší přátele. Byl prostě ryzí komunista...“ dostalo se mě tehdy oficielního vysvětlení.

Tento neohrožený bojovník za práva pracujícího lidu a ochránce vlasti pak v seriálu tomto suverénně odhaloval nepřátele nového, komunistického Československa. A nepřáteli těmito se luhy a háje české jen hemžily – byla doba po Únoru 1948 kdy se vlády v zemi zmocnil lid pod vedením Komunistické strany Československa a kdy poražení buržousti, emigranti a reakcionáři nelenili a ze všech sil se snažili budování krásné a spravedlivé společnosti komunistické zvrátit. Boj proti těmto zpátečníkům byl proto účelově líčen černobíle: „... Protikomunistický odboj je líčen jako banda vrahů a zločinců proti které stojí čistá a spravedlivá bezpečnost...“ okomentoval seriál tehdejší předseda KVP Stanislav Drobný. Seriál režírovaný nedávno zesnulým režizérem Sequencem jakožto „... dárek umělecké fronty k 30tému výročí SNB...“ se i přes nijak zakrývaný punc estébáctví, k radosti husákovské kliky, těšil v normalizačním režimu mimořádné divácké oblibě, kterak ostatně patrno z nadšení které koncem let 90tých údajně zavládlo po jeho znovuuvedení na obrazovky české televize a které ostatně vládne do současnosti.

Kterak jsem se již dříve dozvěděl, jedna episoda majora Zemana se měla týkat i „bratrů Mašínů“. Oba bratry osobně znám, s Radkem se stýkám zcela pravidelně, nikdy jsem se s ním ale o mjr. Zemanovi nebavil. Zvedl jsem tedy telefon a zavolal mu, abych ho touto fungl novou zprávou majora Zemana se týkajici tak nějak potěšil. Zároveň jsem se ho zeptal, jestli ví, jak ho major Zeman chytil. Odpověď mě doslova šokovala: „... já jsem ti tohle ještě neukázal? Tak si pro to přijeď...“ Nedbaje právě řádící zimní bouře s notným sněžením a z této sněhové záplavy pak plynoucích protestů a komentářů mé drahé polovice o idiotech kteří by rozum mohli mít, jsem vlezl do svého Bronca a vydal se k Radkovi. Předal mě kazetu s komentářem „...tak se pokochej, troubo...!“. Tak jsem se včera večer, trouba jeden, „kochal“.

Tento případ mjr. Zemana se jmenuje „Strach“. Nutno zde poznamenat, že je-li tento „Případ“ representantem všech ostatních Případů, mentální úroveň českého televizního diváctva jest daleko horší než jsem si kdy představoval. Ubohost a banalita na desátou, primitivům českým zřejmě primitivnost zcela vyhovuje. V krátkosti obsah tohoto zemanského výtvoru:

Hrdinný major Zeman doma, celý roztřesený, manželka má před porodem. Chudák zmateně pobíhá po bytě a komicky poráží nábytek, dávaje tak najevo nervositu nastávajícího otecka. Naštěstí je tam jeho maminka, která ho mateřsky uklidňuje: „Honzíku, podobáš se tátovi, ten taky bláznil když jsi se měl narodit. ... Jsem tak ráda, že tě mám...!“ (Slzím dojetím). Pak přijede sanitka a odváží manželku i s majorem do porodnice. Saniťáci kteří se o rodičku velice srdečně a vřele postarali jsou poté posláni k fingované nehodě. Tři teroristé (zde údajní Mašínové s komplicem) je přepadnou, jednoho z nich zabijí, druhého uváží v lese ke stromu, pak vtrhnou na policekní stanici kde ukradnou všechny zbraně a náboje, zabijí policajta a zmizí do neznáma. Nastupuje major Zeman, který pochopitelně vražedné teroristy během krátké doby odhalí. Není také divu. Teroristé jsou zde portrétovaní jako banda podělaných pomatenců vedená vyloženým psychopatem. Jen zahrozí prozrazení, jeden terorista se rozbrečí a chce se jít sám udat. Druhý nařkne vůdce ze zbabělosti, odpráskne ho a sám se vzdá Zemanovi. Konec protistátní tlupy, ubohost sama. Oproti těmto psychopatickým zbabělcům pak stojí hoši od bezpečnosti, vlídní, laskaví, rozumní, lidskost z nich jen čiší, samotná matka Tereza je proti nim úplný vyvrhel. Jak taky ne, žeano. Když kupř. mjr. Zeman obdržel zprávu o zabití esenbáka, dostal z toho úplný nervový šok, nemohl ze sebe ani slovo vyrazit a musel hlavu do škopku se studenou vodou strčit aby se vzpamatoval, tak byl chudák jeden zdrcen. Maminka, se sepjatýma rukama sama a zděšená neb neví co se děje, se starostlivě táže: „Co se stalo, Honzíku...?“ A když Honzík poví, maminka jen hlavu svěsí a vzdychne: „Takový zvířata...!“ A Honzík doplňuje: „Ani si je, mámo, nedovedu představit...“ Asi pak po minutě zdrceného ticha pronese Honzík velice zajímavou větu, která tak nějak naznačuje, že ono to s tou laskavostí a lidskou vlídností esenbáků přece jen nebylo tak horké jak se předvádělo: „Mámo, divná doba, zmatená – nám vyčítají každýho lumpa kterýho trochu zmáčkneme a sami vraždí...“

Zde tedy stojí za to onu „divnou a zmatenou dobu“ ve které se tento údajný příběh odehrává připomenout. Podzim 1951, doba kterou sami komunisté zvou dobou t.zv. deformací a porušování socialistické zákonnosti. Objektivnější historikové a pamětníci pak dobou vrcholícího komunistického teroru. Dobu, kdy ono Honzíkovo „mačkání“ a hlavně ono „vraždění“ prováděl ve velkém stát, režim který Honzík tak vehementně hájil. Stačí si zde připomenout několik skutečných čísel. Od února 1948 do konce roku 1951 bylo za politické t.zv. delikty vykonáno 136 rozsudků smrti, de-facto justičních vražd. Jen v tomto jmenovaném roce 1951 jich bylo padesát pět (55). Jedna justiční vražda týdně, plus pár navíc k dobru. Nejmladší tehdy oficielně zavražděný byl student Bohumil Sixta, 19 let, oběšený 5. února 1950. Nejstarší obětí z této doby byl rolník Vladimír Velecký, 61 let, oběšen 8. listopadu 1951. Jak zde nevzpomenout nářku zdrceného Honzíka který v údajném šoku nad smrtí esenbáka lape po vzduchu a lká: „Byl to asi taky táta, měl rodinu, děti, jak jen se oni asi jmenujou...“. Ve skutečnosti ale, podobné starosti si komunisté zásadně nikdy nepřipouštěli. Naopak, když už byli v tom věšení, brali to z jedné vody načisto. Nejstarší oběť komunistické šibenice byl 72letý důchodce Jan Dvořák starší, oběšen dne 6. května 1953 zároveň se svým synem Janem Dvořákem mladším, 32 let. Byl Honzík také tak šokován po zprávách o vraždách svých kolegů od SNB které likvidoval režim kterému on tolik sloužil? Příslušníci SNB Bohuslav Beneš 39 let, Miroslav Chmelař 23 let, Václav Frič 27 let, Samuel Bibze 39 let. Oběšeni v roce 1951 abych zde jmenoval některé oběti roku 1951. A čím se to provinil kněz Václav Drbola, 38 let, oběšen 3. srpna 1951. Jak pokrytecky působí nářek chudáka Honzíka: „...Vidíš mámo, my čekáme že se nám narodí kluk, novej, krásnej život a tady, kousek za Prahou, se stane taková hrozná věc...“  Honzík ani za Prahu chodit nemusel, stačilo nedaleko na Pankrác, chtěl-li vidět páchání „hrozných věcí“. A maminku mohl vzít sebou, mohla tak získat nové poznatky o nefalšovaných „zvířatech“ v lidské podobě, komunistických gaunerů kteří tam tehdy ve jménu lidu a republiky působili. Napadly někdy představiteli Honzíka Zemana, herce Vladimíra Brabce, podobné myšlenky? Zřejmě nikoliv, neb když byl před časem novináři tázán, jak se dívá na tuto jeho slavnou roli, tak jen alibisticky komentoval, že „...seriál byl poplatný době..“. A sami čecháčkové, s požitkem hltající stupidní legendy o hodných Honzících a zlých diversantech a zrádných emigrantech? Soudě dle vyjádření ředitele Janečka, ti dnes, slintajíce, opakování hrdinských činů majora Zemana se dočkat nemohou.

Stojí za to ještě podotknout, že název tohoto Případu, „Strach“, jest zcela výstižný. Motiv strachu prolíná celým tímto Případem. Strach mají všichni – Honzík o svou ženu, žena o něho, maminka o oba. Zemanův nadřízený z „lidí nahoře“, zpovídaní občané z Honzíka vyšetřujícího případ, teroristé pak mají strach ze všeho, nejvíce jeden z druhého. Věrná to podoba stavu společnosti jak roku 1951, tak let pozdějších, kdy strach z teroristického režimu byl konstantní a všudypřítomný a který povědomně v české společnosti tak nějak přetrvává dodnes, třeba z toho „co když se voni zase dostanou k moci...“. Když jeden pozoruje dění v republice České dojde k závěru, že „voni“ nikdy od moci neustoupili, nikdy se moci této nevzdali.

Patří vám to, čecháčkové čačtí.

 

Letecká válka

Autor: Tom Ripley

Starší titul, ale velice informativní.

LETECKÁ VÁLKA V IRÁKU

Fotožurnalistický záznam o životně důležité roli, kterou letectvo hrálo v poslední válce v Zálivu, jež svrhla vládu Saddáma Husajna. Dokumentuje úkoly, které mělo americké, britské a australské letectvo v jednotlivých oblastech bojiště. Popisuje mnoho misí, v nichž měla letadla za úkol přesným bombardováním zničit strategické cíle, podporovat pozemní jednotky, provést utajené výsadky, zásobovat bojiště a chránit vojenské jednotky i civilní obyvatelstvo. Objasňuje všechny formy letecké aktivity v chronologickém pořadí skutečných bojových událostí. První údery na Bagdád, obsazení Basry a rychlý postup na hlavní město jsou dokumentovány dramatickými záběry z první linie.

Běžná cena:379
Nakladatel: Baronet
Vazba: pevná
Formát: 235 x 275
Rok vydání: 2005

Yomkipurská válka

Autor: Chaim Herzog

Skutečný příběh války o svátku Jom Kippur (říjnové války).

Chaim Herzog

Chaim Herzog sloužil ve 2. světové válce v britské armádě a také v izraelských obranných silách. Později se stal ředitelem izraelské vojenské rozvědky, izraelským velvyslancem v OSN a prezidentem Izraele.

Válka ze dne usmíření

Dílo známého izraelského autora je především podrobným popisem boje izraelské armády v nelítostné válce, které vypukla v den zahájení svátku Jom Kippur, v říjnu 1973. Kniha odkrývá příčiny války uprostřed bouřlivého vývoje vztahů na Blízkém východě, na jehož pozadí se arabským zemím podařilo vybudovat moderní ozbrojené síly, jejichž nečekané nasazení Izrael téměř dokonale překvapilo. Velká pozornost je věnována i nejvyššímu izraelskému vedení v okamžiku, kdy si uvědomilo, že Izrael je již opět nucen bojovat o svoji holou existenci, a jako obvykle, s drtivou převahou nepřítele. Kniha však není jen suchým popisem, naopak, nabízí strhující vyprávění doplňované řadou komentářů a vzpomínek očitých svědků a účastníků bojů. Je zde i 18 ilustračních fotografií a 9 map. Kniha je nabita napětím a příběhy inspirujícího hrdinství. Její příběh je uzavřen popisem a rozborem politických dopadů právě skončeného válečného konfliktu. Mimořádnou událostí je i předmluva, kterou k tomuto vydání napsal brigádní generál Michael Herzog, syn Chaima Herzoga a aktivní účastník bojů, v níž zařazuje knihu svého otce do kontextu jeho ostatních prací a odhaluje čtenáři i zajímavý pohled do jeho nitra.

Chaim Herzog sloužil ve 2. světové válce v britské armádě a později též v izraelských obranných silách. Později se stal ředitelem izraelské vojenské rozvědky, izraelským velvyslancem v OSN a prezidentem Izraele. Mezi další jeho díla patří Biblické války (ve spolupráci s Mordechajem Gichonem), Arab-Israeli Wars a životopisné dílo Living History vydané krátce před jeho smrtí v roce 1997.

Válka Dne usmíření je považována za nejobsáhlejší a nejzasvěcenější dílo věnované válečným událostem října 1973, popisem připraveným s až puntičkářskou svědomitostí, nejhodnověrnějším ze všech, které o tomto tématy byly až dosud napsány.

 

Vazba: pevná
Stran: 384
Cena: 249 Kč
Vydalo: Nakladatelství Baronet
www.baronet.cz

Jak smutné v bitvě padnout

Autor: Kumiko Kakehaši

Dopisy z Iwodžimy

Jedna z nejkrvavějších bitev druhé světové války se udála na jaře roku 1945 na ostrově Iwodžima, kde americké jednotky vůbec poprvé vstoupily na japonské území. Pod velením generála Kuribajashiho se na tomto nehostinném a zcela bombami rozrytém ostrově na smrt odsouzení japonští vojáci bránili po dlouhých třicet šest dnů útokům americké námořní pěchoty, doslova do posledního muže.

Kniha poskytuje unikátní pohled do tehdejšího uvažování jak japonské vojenské elity, tak prostých vojáků a zejména do povahy mezi japonskými důstojníky zcela výjimečného generála Kuribajashiho. Uvádí čtenáře nejen do jím uplatňované vojenské taktiky, ale také do jeho celkového přístupu k životu.

Po svém vydání v Japonsku se příběh generála Kuribajashiho stal okamžitě bestsellerem a získal prestižní Soichi Oya Nonfiction Prize. Srovnatelný úspěch slavil i v USA, kde se také stal námětem stejnojmenného oscarového filmu režiséra Clinta Eastwooda.

Autor knihy: Kumiko Kakehaši 

Kumiko Kakehaši se narodila v roce 1961 v prefektuře Kumamoto. Po studiích na Univerzitě Hokkaidó se stala nezávislou novinářkou a dnes má  na svém kontě nespočetně rozhovorů a článků pro noviny a časopisy. Je pravidelnou dodavatelkou reportáží do rubriky „Gendai no Šózó“. (Současné portréty) a časopisu AERA. Také se zabývá redakcí knih a kompilacemi.

 

Vazba: vázaná

Stran: 224

Cena: 219 Kč

Vydalo: Nakladatelství Baronet

www.baronet.cz

 

Kumiko Kakehaši

T-34 v akci

Autor: Artěm Drabkin, Oleg Šeremeť

Fascinující svědectví tankových posádek

Peklo u Čerkasy

Autor: Anton Meiser

Memoáry z války na Východě

Beru svá slova zpět

Autor: Viktor Suvorov

...s úvahou P. Jungwirtha Má Klaus sovětské poradce?

Po knize Stín vítězství připravil Viktor Suvorov alší razantní odhalení paradoxů druhé světové války, obzvlášť ve fázi nacistického útoku na SSSR roku 1941. Spolu s maršálem Žukovem (kterého dříve sám hodnotil kladně – odtud název knihy) se do ohniska autorovy palby dostávají další generálové, spisovatelé a novináři jak z období existence SSSR, tak i současného Ruska. Podrobným rozborem Žukovových pamětí dokazuje autor, že obsahují nejen neúnosné protimluvy, ale že v posmrtných vydáních jsou celé pasáže měněny v souladu s panujícím politickým názorem, a to až dodnes. Závěrem autor potvrzuje svůj názor, že SSSR vlastně druhou světovou válku nevyhrál, nýbrž v důsledku prohrál.

V roce 2006 vydalo nakladatelství Naše vojsko.

V této souvislosti je zajímavý článek, který pod názvem Má Václav Klaus sovětské poradce? vydal na svém blogu Peter Jungwirth. Citujeme:

Byl jsem obdarován knihou sovětského/ruského autora Viktora Suvorova „Beru svá slova zpět", která je druhým dílem trilogie „Stín vítězství". Vydáno v českém překladu v roce 2006, ISBN 80-206-0822-2. Kniha popisuje, jak šokujícím způsobem byla překrucovaná historie v Sovětském svazu a celém východním bloku. Autor se soustředí na historii paměti hlavního Stalinova maršála Georgije Konstantinoviče Žukova, které před jeho smrtí vyšly jako jedna kniha, ale po jeho smrti a s vývojem politické situace v SSSR se měnil text a rozsah jeho „vlastnoručně sepsaných" pamětí tak, že třinácté vydání má již tři svazky a je úplně jiné než vydání první.

Hlavním „editorem" a zdrojem neustálých doplňků a čerstvě nalezených neznámých rukopisů je Žukovova dcera Marija Georgijevna, která dokonce napsala svou vlastní a jedině pravdivou knihu o svém otci. Dovolte mi ocitovat pasáž ze strany 33 výše zmíněné Suvorovovy knihy:

„Marija Georgijevna skutečně onu ,pravdivou´ knihu napsala. Úvod knihy nese název: Jeho křesťanská duše. Účastník tři státních převratu, zabiják, který nechal postřílet omračující množství lidí bez soudu a vyšetřování, válečný zločinec, který podepsal rozkaz popravovat rodiny zajatých vojáků a důstojníků Rudé armády, zloděj a válečný plenitel pěstující mnohoženství, člen prezidia ÚV KSSS a nejkrvavější vojevůdce v dějinách lidstva byl - jak se nyní ukázalo - kromě toho všeho ještě také hluboce věřícím člověkem. V letech přestavby nebylo ještě nikterak v módě křižovat se, takže za Gorbačova byl Žukov popisován prostě jako pravý komunista a věrný leninovec. Ovšem po roce 1991 se stalo součástí dobrého vkusu pokřižovat se před kostelem. ,Maršál vítězství´ (který zemřel v roce 1974) se v tu chvíli bez meškání zjevuje před užaslým publikem podle nejnovější módy se svatozáří nad projasněným čelem... připomeňme komické rozhořčení listu Krasnaja zvezda z 2. prosince 2003: ,Marija Georgijevna připisuje svému otci zbytečně náboženské vlastnosti´. Nemám pochyb o tom, že jakmile přijde v Rusku přijde do módy islám, Marija Georgijevna vyhledá důkazy o tom, že její velký rodič po celou válku nedal ránu bez koránu v podpaží, přičemž jeho pobočníci za ním po všech frontách vozili modlitební kobereček. I do Mekky se neustále chystal, a že musí hned teď a že půjde bosý, ale to mu nakonec nevyšlo.“

Když jsem to přečetl, přišla mi na mysl nedávná událost s prezidentem Václavem Klausem, kdy se v tisku objevila zpráva, jak byl nás Václav také sledován StB a jak byl vlastně také disidentem! Ano, celoživotní komunistický kolaborant, který z lezení do zadku komunistům benefitoval výjezdy do zahraničí a vždy teplým úřednickým křeslem byl najednou sám obětí režimu, který pomáhal udržet při životě. Stačí trochu zapátrat v archívech a všechno je jinak! V tom mi svitlo: Takovouhle věc přece nemohli vymyslet ti jeho dva malí poradci, Jakl s Haasem, to musel být někdo se zkušenostmi z velkého světa. Ano, přátelé, nelze déle pochybovat. Václav Klaus má sovětské poradce!

Peter Jungwirth

Slovník vojenských citátů

Autor: Peter G. Tsouras

Vydalo nakladatelství Baronet v roce 2007

COLD STEEL. The Art of Fencing with the Sabre

Autor: Alfred Hutton

Klasické dílo o šermu šavlí

Nakladatelství Dover Publications, Inc., Mineola, New York, vydalo nezkrácený reprint klasického díla nazvaného Chladná ocel s podtitulkem Umění šermu šavlí (původně vydal William Clowes v Londýně v roce 1889 pod názvem Praktické pojednání o šermu šavlí). 

Technika šermu šavlí se výrazně liší od šermu kordem či rapírem. Předkládaná studie přináší jak technický, tak historický pohled na umění šermu šavlí. Úvodní stránky vysvětlují konstrukci a držení zbraně, následuje popis nejrůznějších seků a krytů jakož i metodika kombinovaných útoků a obrany. Další kapitoly pojednávají o vhodném způsobu šermu pro leváky, zdvořilostních aspektech šermířského umění, či o rozdílech mezi šavlí, bodákem a francouzským kordem. Z dalších zbraní následuje popis použití dlouhé hole a policejního obušku a knihu uzavírají úvahy o šermu bodákem a dýkou, s historickými reminiscencemi. Pětapadesát ilustrací znázorňuje, jak držet šavli, jak krýt a odsekávat, vázat soupeřovu čepel a nespočet dalších aspektů umění šermu šavlí.

Autorem byl průkopník moderního šermu, Alfred Hutton (1839–1910), který byl prvním presidentem britské Amatérské šermířské asociace a otcem moderního bádání o bojových uměních Západu. Kromě této objevné, dnes již klasické práce, Hutton přednášel o historických zbraních a jak se s nimi šermovalo. Napsat také řadu dalších knih o moderním i historickém šermu, z nichž některé se objevily v elektronické podobě na internetu.

Brožovaná kniha formátu A5 má 208 stran, 55 ilustrací a v USA se prodává za 9,98 $.

 

Námořní publikace

Autor: Milan Jelínek

MAXMILIÁN I. / TEGETTHOFF / PAMÁTNÉ UDÁLOSTI VÁLEČNÉHO NÁMOŘNICTVA

Na nové internetové stránce Válečné lodě 1860–1945:
http://web.uhk.cz/warships/
nabízí editor a autor známý i ze stránek Militarie, Milan Jelínek, zatím tři nízkonákladové publikace, týkající se námořní historie habsburské monarchie. Se svolením autora přebíráme z jeho stránek recenze těchto publikací:

MAXMILIÁN I.
Tragické dobrodružství v Mexiku

V českých pracích věnovaných rakouskému válečnému námořnictvu si o tomto vysokém muži s vousem pokaždé přečteme sotva několik řádků, přestože je téměř legendární. Ferdinand Maxmilián, zkráceně Ferdinand Max, v kruhu rodinném Maxi. Dobře vzdělaný, scestovalý, oblíbený u dvora… Zprvu si vybral za oblast svého kariérního růstu a uplatnění císařskou marínu, ale rád by třeba i císařoval. Ano, cítil se velmi nedoceněný a stále jaksi na nesprávném místě, ba i vrchní velení nad válečným námořnictvem, jakkoli prestižní, bylo pro něj příliš nízké. (Nelze se divit i z jiné příčiny – válečné loďstvo monarchie bylo okolo r. 1860 velmi slabé, plavidla vesměs špatná…) Navíc, po sňatku s princeznou Charlottou, dcerou belgického krále, nepřestával být i od ní zahrnován zprvu opatrnými, pak stále rasantnějšími výčitkami ve smyslu, že je Maxi „pod svojí úrovní“, danou nejvýše urozenou příslušností k habsburské císařské rodině. I proto Ferdinand Maxmilián přijal jmenování na místo vrchního guvernéra v protirakousky naladěném Lombardsku-Benátsku. Neuspěl - jeho bratr, císař František Josef I., jej musel odvolat. Maxmilián se však nepoučil – nechtěl ani slyšet, že (jako liberál) vládnout neumí. A tedy, když si ho pak hlava prvotřídní mocnosti, Francie, Napoleon III. vybral na císařský trůn do Mexika, z něhož hodlal vytvořit jednak vazalský stát, jednak východisko dalších francouzských výbojů do Střední a Jižní Ameriky, polichocený Maxi s povděkem přijal. Snad ještě více byla potěšena Charlotta.
Jejich pobyt potažmo Maxmiliánovo císařování v dalekém, neustálými válkami a vnitropolitickým sváry rozvráceném, chudém Mexiku trval od roku 1864 do roku 1867. V té době Maxmilián nedokázal skoro nic – ani zemi stmelit, ani vyhrát nad svým republikánským protivníkem B. Juárezem, ani uchlácholit Spojené státy, které evropské vlivy ve Střední Americe rozhodně odmítaly, neboť jim narušovaly jejich vlastní koloniální politiku. Francouzské vojsko maršála Bazainea se nakonec na Napoleonův rozkaz z Mexika stáhlo, neboť válčení v té divné zemi stálo Paříž strašné peníze, vojsko Maxmiliána I. se zmenšilo na několik desítek tisíc a pak už jen několik tisícovek mužů, s nimiž se Maxmilián uzavřel do špatně opevněné pevnosti Querétaro ve středním Mexiku. Předtím poslal do Evropy Charlottu, aby mu sjednala pomoc a hlavně sehnala peníze na zřízení nové císařské armády. Jenže žena na své misi pozbyla rozum (zemřela duševně chorá až v r. 1927), zatímco Maxmilián byl v Querétaru zajat a poté, po formálním soudním přelíčení, s generály Miramónem a Mejíou zastřelen.
Práce „Císař Maxmilián – tragické dobrodružství v Mexiku“ zaplňuje mezeru na českém trhu v nabídce literatury o významných osobnostech rakouské minulosti. V textu Milan Jelínka lze načerpat mnoho dosud u nás nepublikovaných faktů o životě kdysi jednoho z nejpopulárnějších mužů Rakouska (jeho přítelem byl mj. i námořní důstojník W. von Tegetthoff) i jeho tragickém vyústění před popravčí zdí. Autor čerpal z mnoha pramenů a předložil jedinečnou práci, která odhaluje, co soudobý český čtenář nezná, neboť monografická práce o Maxmiliánovi u nás neexistuje.   
Apendixem práce je text „Terst na počátku 20. století“, který podrobně pojednává o tomto kdysi prvořadém rakouském přístavu rovněž s mnoha podrobnostmi, přičemž se věnuje popisu přístavu a města a přináší četné dobové údaje.

Autor recenze: Ivan Šedivý

SLAVNÉ BITVY ADMIRÁLA TEGETTHOFFA

Soudobá práce, která přímo navazuje na reprint výběru kapitol z někdejší oficiální publikace rakousko-uherského ministerstva války „Památné události J. V. válečného námořnictva“ (viz naši jinou anotaci v sekci PUBLIKACE). Všímá si největší postavy dějin rakouské a rakousko-uherské námořní historie, která zatím zůstává v naší literatuře faktu či literatuře věnované námořnímu vojenství povšimnuta jen okrajově. Přitom nebylo slavnějšího admirála monarchie, než muže jménem Wilhelm von Tegetthoff, o němž i naši prapradědové hovořívali s úctou. Totiž ač vždy v nevýhodně méně početného a technicky zaostalejšího, jemu svěřeného loďstva, Tegetthoff dokázal pokaždé obstát s vysokou ctí, ba v jedné z největších námořních bitev 19. století i zvítězit.
V této práci si v její první části všímáme politických příčin dánsko-prusko/rakouské války v r. 1864, pozemních i námořních bojů na Severním moři a Baltickém moři (bitva u Jasmundu aj.), nejvíce však samozřejmě rakouské účasti v námořní bitvě u Helgolandu. Ta byla i posledním střetnutím, v němž bojovaly těžké lodě vybavené plachtami (byť už vybavené parním strojem respektive lodní vrtulí). – Ve druhé části se podrobně zabýváme zajímavou námořní fází italsko-rakouské války (paralely prusko-rakouské války) v r. 1866. Stručně se věnujeme politickým příčinám střetnutí, zevrubně popisu situace v námořním zbrojení na italské i rakouské straně, podrobně líčíme italské pokusy o dobytí ostrova Vis (Lissa) u rakouského pobřeží Jadranu a samozřejmě jsme se zaměřili i na průběh rakousko-italské bitvy nedaleko tohoto ostrova. Jaké důsledky měl jediný zdařilý útok klounem v této bitvě na vývoj námořního vojenství? Posuzujte nad řádky této práce s námi. Jaké byly konce admirálů Persana a Tegetthoffa, uvedli jsme také… Zvídavější čtenář jistě rovněž uvítá řadu cenných detailů o tehdejších válečných lodích.

Autor recenze:  Milan Jelínek

PAMÁTNÉ UDÁLOSTI

J. V. VÁLEČNÉHO NÁMOŘNICTVA

Autentickými příběhy z oblasti námořního vojenství 19. století, zaznamenanými a reprodukovanými publicistickou až dokumentární formou, naše militární literatura bohužel šetřila a šetří. Čtenáři tzv. literatury faktu jsou tak bohužel ochuzeni o poznávání mnoha reálně prožitých událostí z dávnější doby, které byly stejně vzrušující jako námořní válečné události mnohem pozdější – boji za rusko-japonské války v l. 1904 – 1905 počínaje a střetnutími na Atlantiku či na Pacifiku v l. 1939 – 1945 konče.  
Jednou z mála výjimek, která se snaží uchovat doklady či aspoň vzpomínky na námořní události v 19. století, je tato práce. Vyšla v Praze v r. 1913, přeložena ze staršího vídeňského originálu, jehož vydání iniciovalo rakousko-uherské ministerstvo války. Vzácná knížka, původně několik samostatných sešitů, obsahuje původní, autentická vyprávění rakouských námořních důstojníků o mnoha dramatických událostech, kterými ve službě prošly císařské válečné lodě a které patřily k nejctihodnějším momentům činnosti rakouského a rakousko-uherského válečního loďstva v 19. století. Práce obsahuje množství vylíčení strhujících válečných akcí, dramatických  bojů se živly, střetnutí s piráty na Středozemním moři, dobývání pobřežních pevností…, připojeny jsou životopisy arcivévody Ferdinanda Maxmiliána, arcivévody Friedricha a admirála svob. pána z Wüllerstorf-Urbairů, nechybí ani původní slovníček dobových pojmů.
Reprint výběru je k dispozici ve II. vydání. Opět zachovává antikvární styl předlohy, neboť ten lépe než styl moderní evokuje milieu námořního prostředí, v němž dominovaly válečné plachetníky či paroplachetníky. V tomto provedení je práce v sešitovém formátu A4, má 58 stran ve vazbě žlutého kartonu s černým potiskem a obsahuje několik ilustrativních perokreseb.

Autor recenze: František Kalina

KONTAKT:
Milan Jelínek Pouchovská 747
Hradec Králové 3
503 03

milan.jelinek@uhk.cz
tel. 728710517

 

SEZNAM RUBRIK A SLUŽEB SERVERU

Války a válečníci | Zbraně a zbroj | Beneš(n)oviny | Uniformy a modely | Mrožoviny | Vojenská technika | Vojenská symbolika | Bojové umění | Miscellanea | Toluenové opojení - galerie | Komická sekce | Hry | Muzea |

...nahoru

---