RECENZE

BONAPARTOVI SYNOVÉ

Autor: RICHARD HOWARD

Kniha Bonapartovi synové, která se v květnu objevila na pultech, nabízí pod barvitou obálkou barvitý románový příběh z dob Bonapartova prvního italského tažení. Skrze osudy hlavního hrdiny, dragouna Alaina Lausarda, nás vede z Francie Piemontem k Mondovi, Lodi a Arcole. A to s velikou znalostí nejen historie, ale i militarií. Pasáže, v nichž seržant vyučuje nováčky šermu šavlí, jsou například (pochopitelně upraveně) převzaty z Avant postes de cavalerie legere generála Bracka. Stejně jako zasvěcené detaily jezdeckého výcviku a boje. Lze se jen těšit na slibované pokračování s názvem Bonapartovi dobyvatelé.

Kniha Bonapartovi synové, která se v květnu objevila na pultech, nabízí pod barvitou obálkou barvitý románový příběh z dob Bonapartova prvního italského tažení. Skrze osudy hlavního hrdiny, dragouna Alaina Lausarda, nás vede z Francie Piemontem k Mondovi, Lodi a Arcole. A to s velikou znalostí nejen historie, ale i militarií. Pasáže, v nichž seržant vyučuje nováčky šermu šavlí, jsou například (pochopitelně upraveně) převzaty z Avant postes de cavalerie legere generála Bracka. Stejně jako zasvěcené detaily jezdeckého výcviku a boje. Lze se jen těšit na slibované pokračování s názvem Bonapartovi dobyvatelé. Bohužel, na vydání je patrná uspěchanost a pramalá péče jazykové redakce. Překlad není stylisticky vybroušen a výrazy jako trajektorie střel či eskadra místo eskadrony nebo od Valem k Fleurusu místo od Valmy k Fleurusu tahají za uši. Místy se zdá, že autor měl v malíčku nabíjení děla či muškety víc, než překladatelka. Nenechte se tím však odradit, kniha stojí za investici cca 140 Kč. -jk- Richard Howard: Bonapartovi synové. Vydavatelství Klokan, Frýdek-Místek 1999. Překlad Václava Buňatová, redakční (ne)úprava Vlasta Kohoutová.

KDO BYL KDO, SLAVNÍ VOJEVŮDCI - Maličká glosa velkého propadáku

Autor: ...

Nedávno jsem v důvěře v encyklopedie zalistoval publikací Kdo byl kdo, Slavní vojevůdci (Libri, 1997) u hes

Nedávno jsem v důvěře v encyklopedie zalistoval publikací Kdo byl kdo, Slavní vojevůdci (Libri, 1997) u hesla Kutuzov. Praví se zde mj.: \"V poslední bitvě na řece Berezině zasadil Velké armádě konečný úder.\" Mohl zasadit konečný úder muž, který byl v té chvíli s armádou o 150 km východněji a vůbec nevěděl, že Napoleon u Studjanky Berezinu přechází? Spíš bych takovou zmínku hledal u hesla Wittgenstein, kde ovšem není. Byla konečným úderem bitva, v níž Napoleon porazil Čičagova, odrazil Wittgensteina a vynutil si přechod přes řeku, aniž jej nepřítel pronásledoval? Pokud nakladatelství Libri sáhne k druhému vydání, mělo by přece jen některá hesla (nepřesnosti a vyslovené omyly jsou i u jiných) nechat přepracovat. (Důkladnou a zdrcující kritiku citované publikace uveřejnil v časopise Historie a vojenství č. 2/1998, str. 147, Pavel Bělina. Pokud by si někdo chtěl knihu koupit, měl by si nejprve přečíst výhrady v recenzi uvedené. Nakladatelství Libri, stejně jako v případě Lobkowiczovy Encyklopedie řádů a vyznamenání, šláplo tentokrát opravdu vedle. Pozn. -lk-.) Více informací a nabídku dalších titulů naleznete na stránkách nakladatelství LIBRI.

CASTIGLIONE 1796

Autor: Voykowitsch

Léto roku 1796, Bonapartovo první italské tažení. Francouzi ovládli Piemont i Lombardii a vítězové od Arcole obléhají Mantovu, kterou srdnatě brání podmaršálek hrabě Canto d´Yrles. Od Innsbrucku mu jde přes Brenner na pomoc mohutná armáda Dagoberta Siegmunda hraběte von Wurmser. Bohužel se nad Lago di Garda rozdělí do čtyř kolon ve třech pochodových proudech. Wurmserův postup je však tak nečekaný a velký, že Bonaparta zaskočí. Velitel Italské armády uvažuje, že se stáhne za Pád. Jediný generál je na válečné radě proti: Pierre Augereau. Bonaparte mu nakonec dá za pravdu, zruší obléhání Mantovy a vyrazí na sever, k řece Mincio a jižnímu cípu Gardského jezera. Napadne Rakušany, dokud jsou rozděleni....

Léto roku 1796, Bonapartovo první italské tažení. Francouzi ovládli Piemont i Lombardii a vítězové od Arcole obléhají Mantovu, kterou srdnatě brání podmaršálek hrabě Canto d´Yrles. Od Innsbrucku mu jde přes Brenner na pomoc mohutná armáda Dagoberta Siegmunda hraběte von Wurmser. Bohužel se nad Lago di Garda rozdělí do čtyř kolon ve třech pochodových proudech. Wurmserův postup je však tak nečekaný a velký, že Bonaparta zaskočí. Velitel Italské armády uvažuje, že se stáhne za Pád. Jediný generál je na válečné radě proti: Pierre Augereau. Bonaparte mu nakonec dá za pravdu, zruší obléhání Mantovy a vyrazí na sever, k řece Mincio a jižnímu cípu Gardského jezera. Napadne Rakušany, dokud jsou rozděleni. Nejprve zaútočí Masséna u Loana na kolonu generálmajora Quosdanoviche. Pak se Augereau položí zálohou v rovinaté krajině u Castiglione a 3. srpna se nenadále vrhne na Liptayovu kolonu, postupující k němu bokem. Baron Liptay se brání, dokonce začíná mít převahu. Pak se dostane mezi dva ohně, to zaútočil 51. řadový pluk, který Augereau umístil stranou. Poražený Liptay se stahuje do podhůří za Fontane, kde stojí další rakouské síly pod velením Davidoviche. Wurmser se od Mantovy musí otočit a chvátat zpět. Dne 5. srpna dochází k druhé bitvě u Castiglione. Měla by se spíše jmenovat bitva u Solferina, nebo? k ní došlo v místech, kde o šedesát let později bojoval Napoleon III. s Františkem Josefem… Takový je rámce děje prvního svazku nové řady, která spatřila světlo světa v Rakousku. Castiglione 1796. Napoleon repulses Wurmser´s first attack, hlásá jeho titul. Napoleon odráží první Wurmserův útok. Autorem, vydavatelem a ideovým otec svazku i celé řady je rakouský odborník na dějiny státu a práva Bernhard Voykowitsch. Vzhledem připomíná svazek na první pohled známé Campaign Series nakladatelství Osprey Military, formátem (zhruba A4) je větší. Voykowitsch se také k ediční řadě Ospreyů hlásí a to, co píše na zadní straně obálky, napovídá, že chce vyplnit "bílá místa". Kniha je k dispozici pouze anglicky. Věnujme se však nejprve vyšlému prvnímu svazku. I vnitřní struktura respektuje (ale neopisuje!) Ospreye. Po krátkém shrnutí první fáze prvního Bonapartova italského tažení následuje podrobné vylíčení obležení Mantovy. Další kapitola je věnována velitelům obou stran. Je mnohem obsáhlejší než bývá u Ospreyů zvykem, obsahuje nejen životopisy méně známých Bonapartových velitelů (např. Robert, Beyrand, Rampon), ale zejména velice hutné životopisy velitelů rakouské K. k. Lombardische Armee. Zkuste někde jinde najít biografie Quosdanoviche, Loudona, Mitrovskyho, Liptaye a dalších! Většinu životopisů provázejí fotografie. Následuje tradiční (ve skladbě Ospreyů) kapitola The Opposing Armies: taktika, složení, uniformy. Barevné kresby, jak jsme u Ospreyů zvyklí, tu nahrazují skvělé pérovky starého dobrého Ottenfelda a Knöttela. Velice podrobně jsou v další části rozebrány plány obou armád. Pak už následují vlastní akce: nejprve operace od 29. července do počátku srpna, pak boje 3. srpna u Lonata, Gavardone a Castiglione, mezihra následujícího dne, po ní druhá bitva u Castiglione a nakonec historie Wurmserova ústupu zpátky za Alpy. Závěr je tradičně Ospreyovský: bojiště dnes, chronologie a Wargaming. Text provází záplava fotografií a plánů. Chybí sice atraktivní 3D plány Ospreyů, ty ale nahrazují detailní zákresy do starých štábních map. Pozice každého pluku je ověřená prameny, pokud tuto informaci autor nenašel, uvádí pozici hypotetickou. Lze vytknout snad jen to, že by jednotky mohly být barevně výraznější, použité barvy někdy splývají s podkladem. O to pečlivě je však při prohlížení studujete! U všech klíčových střetů nechybí ordre de bataille. Obrovské Woykowitschovo plus: většina dokumentace i textu vychází z pramenů vídeňského Kriegsarchiv. A další plus: Ospreyovská řada jsou syntézy. Toto je analýza i syntéza zároveň a jde do mnohem větší hloubky. Autor vědomě vyplňuje ta místa, k nimž se už pověstné monumentální Generalstabwerke nedostaly. A chce v tom pokračovat. V létě (informace je přímo od dr. Woykowitsche) by se mělo objevit Marengo 1800. Bitva, po které Bonaparte věnoval svému protivníku von Melasovi čestnou šavli a o níž prohlásil, že se tu Rakušané bili s obdivuhodnosu statečností, vytrvalostí a umem! I další plánované tituly zní skvěle: Arcole, Rivoli, Montenotte, Hohenlinden, Ulm, Aspern… Tedy rakouská účast v koaličních válkách období francouzské revoluce a císařství. Takové dílo by nemělo zájemcům o dané období či oblast uniknout. Získat tento svazek Helmet Feldzeug Series můžete přímo (cena 270,- ATS, nejlépe v bankovkách cenným psaním přes celní poštu v Praze na Smíchově) na bernhard@helmet.at , knihu však (totéž platí o chystaném Marengu) lze získat i v pražském knihkupectví Krakatit v Jungmannově ulici, krakatit@mbox.vol.cz , které se stalo jejím prvním dovozcem. Co říci závěrem? Jediné: skvělá práce, pane Voykowitsch!!! Herrvoragende Arbeit, Herr Voykowitsch!!!

LES SOLDATS DE LA GRANDE ARMÉE

Autor: Jean-Claude Damamme

Zvětšit... Dobrá zpráva z Paříže. Zhruba před rokem jsem zakoupil v Paříži novinku, knihu Les Soldats de la Grande Armée (Vojáci Velké armády). Obsah splnil očekávání. Tematicky členěné kapitoly zahrnují snad veškeré sféry všedního života napoleonských vojáků a všechny jsou postaveny takřka výhradně na pramenech, především na vzpomínkách, pamětech a korespondenci.

Dobrá zpráva z Paříže. Zhruba před rokem jsem zakoupil v Paříži novinku, knihu Les Soldats de la Grande Armée (Vojáci Velké armády). Obsah splnil očekávání. Tematicky členěné kapitoly zahrnují snad veškeré sféry všedního života napoleonských vojáků a všechny jsou postaveny takřka výhradně na pramenech, především na vzpomínkách, pamětech a korespondenci. Využity jsou zde i věci, které nikdy tiskem nevyšly. Obrovské plus (což nebývá u Francouzů zvykem) tvoří nejen podrobná bibliografie, ale i mohutný poznámkový aparát s nesmírně cennými biografickými podrobnostmi. Mnohem lepší než před desetiletím vydaná Grande Armée G. Blonda. Bohužel bez obrazového doprovodu. Jean-Claude Damamme: Les Soldats de la Grande Armée. Perrin, Paris 1998, 438 str., cena 148 FF.

LITERÁRNÍ SÁGA NA TELEVIZNÍ OBRAZOVCE

Autor: HORNBLOWER

V úterý večer 2. května začala Česká televize vysílat na 1. programu britský seriál nazvaný podle hlavního hrdiny Hornblower. Milovníci dobrodružných příběhů z námořní historie mi dají jistě za pravda, že se jedná o jedno z nejpodařenějších děl žánru, ne-li dosud vůbec nejlepší. Kdo se někdy dostal k četbě předlohy, jedenáctidílné ságy britského autora Forestera, nemohl nad její epickou šíří nepřipadnout na myšlenku, jaký že by to byl nádherný filmový příběh na pokračování. Nyní nám tedy Britové konečně splnili dávné přání a splatili částečně dluh jednomu ze svých nejpopulárnějších spisovatelů nové doby.

Vznik předlohy je ovšem bezmála tak napínavý, jako samotná sága. Řekněme si o ní, jakož i o instituci britského válečného námořnictva, několik zajímavostí. Hornblowerovská sága se odehrává v dobách, kdy Británie zápasila o své bytí či nebytí s Napoleonovou Francií a jejími spojenci. Velká Británie jako ostrovní stát závisela svou existencí na moři od nepaměti. Po moři přicházely suroviny, moře tvořilo přirozenou přírodní hranici Britských ostrovů, ale odtud také připlouvali nájezdníci všech možných národností. Nutnost sebeobrany diktovala nutnost ovládnout námořní umění lépe než nepřátelé. Vláda nad moři a oceány potom sváděla ke kolonizaci jiných zemí, což mělo za následek růst husté sítě námořních spojů, po nichž sem a tam proudilo zboží i lidé, a tyto tepny impéria spojující je s jeho vazaly bylo opět nutné bránit proti přetnutí nepřátelským mečem. Není divu, že Britové jsou národem mořeplavců, objevitelů, cestovatelů, dobrodruhů a že svého času vybudovali největší a nejlepší válečné loďstvo na světě. Autor literární předlohy, Cecil S. Forester, který se narodil v Káhiře (1899), kde byl jeho otec jedním z armády koloniálních úředníků, roztroušených za časů královny Viktorie po celé zeměkouli, nemohl zůstat nepoznamenán všemi těmito okolnostmi. Stal se amatérským námořníkem i objevitelem, ale svoje cestovatelské prožitky vtělil také do dobrodružných příběhů, které dodnes vzrušují čtenáře na celém světě. Forester zprvu studoval lékařství, ale před absolutoriem nemocnici opustil a zvolil si spisovatelskou dráhu. První úspěch mu přinesl román Payment Defender, jejž napsal ve věku dvaceti čtyř let (později bylo dílo zdramatizováno a zfilmováno s Charlesem Laughtonem v hlavní roli). V roce 1932 dostal z Hollywoodu nabídku ke spolupráci a od té doby až do roku 1939 trávil třináct týdnů každého roku v Americe. Po vypuknutí druhé světové války se stal zaměstnancem ministerstva informací a později se plavil pod vlajkou Královského válečného loďstva a sbíral materiál pro knihu The Ship (česky vyšla v roce 1948 pod názvem Křižník Artemis). Poté podnikl cestu po Beringově moři, aby získal materiál pro podobnou knihu pojednávající o válečném námořnictvu Spojených států. Během této plavby byl stižen arteriosklerózou a tato nemoc jej trápila po zbytek života. Nicméně pokračoval v psaní a v postavě kapitána Hornblowera vytvořil nejproslulejšího námořníka moderní beletristické tvorby. Ve splétání příběhů této postavy v obrovské míře zhodnotil své praktické i teoretické znalosti námořního řemesla a historie. Cecil S. Forester se proslavil především jako autor této série jedenácti historických románů, jejichž hrdina Horatio Hornblower se během napoleonských válek vypracuje z kadeta na admirála a je dokonce povýšen do šlechtického stavu. První čtyři romány celé ságy vyšly krátce po druhé světové válce i česky. Kromě série těchto románů je Forester v obecném povědomí především díky slavnému filmovému zpracování svého románu Africká královna (1935, zfilmován roku 1951 s Humphrey Bogartem a Katherine Hepburnovou v hlavních rolích). U mnohých spisovatelů neznáme ke své škodě prameny jejich inspirace, ale vypravěč Forester nás obohatil i v tomto směru. Zanechal vzpomínky, nazvané příznačně Hornblower Companion (Hornblowerovský průvodce), kde svou inspiraci a genezi celé ságy podrobně popisuje. Všechno začalo jednoho dne roku 1927, kdy si v antikvariátu zakoupil tři svazky Námořní kroniky, měsíčníku, který vycházel v letech 1790-1820. Forester hledal nějakou knihu, kterou by si mohl vzít s sebou na palubu plachetnice, na níž chtěl strávit několik měsíců na moři. Nutno v té souvislosti poznamenat, že na moři prožil značnou část svého života, a? již jako turista či cestovatel, a všechna místa, kde později nechal plout a bojovat svého hrdinu kapitána Hornblowera, sám důvěrně poznal. Také Foresterova znalost nejrůznějších aspektů námořního řemesla vyvolává úžas a jeho obeznámenost s dobovými reáliemi se v díle projevuje tak brilantními popisy a pozorností i k těm nejbanálnějším maličkostem, že pro neinformovaného čtenáře jeho romány působí jako dílo spisovatele z 18. století. Atmosféra článků, které do Námořní kroniky psali námořní důstojníci pro své kolegy, Forestera natolik uchvátila, že se dokonale vžil do mentality mořských vlků a do nejrůznějších fines jejich činnosti. Upoutala jej především jedna konkrétní informace - roku 1814 byla v Gentu podepsána mírová smlouva mezi Velkou Británií a Spojenými státy. Důležitou její částí byly podmínky stanovující, kdy smlouva vstoupí v jednotlivých částech světa v platnost. Svědčilo to o tehdejších komunikačních potížích, a u spisovatele to vyvolalo představu osamoceného člověka na moři, jenž se musí rozhodovat jen na základě vlastní úvahy. Zárodek budoucího románu byl na světě. Dalším popudem byla opět kniha, několikasvazkové dílo sira Charlese Omana o válce mezi Velkou Británií a Francií na půdě Španělska. V tomto historickém veledíle bylo obsaženo mnoho detailů, a také v osobě vrchního britského velitele Wellingtona se naskýtal románový podnět - žena jeho bratra utekla od rodiny s milencem, generálem jezdectva. Následky ovlivnily nejenom soukromý život rodiny pozdějšího vévody, ale i historii, což Foresterovi připadalo nanejvýš zajímavé. Shodou okolností v té době cestoval na palubě švédského osobního parníku po středoamerických přístavech, při kteréžto příležitosti se dostal také do Fonseckého zálivu a prozkoumal jeho okolí. Ze všech těchto podnětů se postupně začal formovat příběh o el Supremovi a o š?astném návratu kapitána, který se zaplete s příbuznou generála Wellingtona… Po napsání a vydání Š?astného návratu pustil Forester knihu a jejího hrdinu z hlavy. Avšak úvahy o válce proti Napoleonovi ve Španělsku (1808-1809), které byly podníceny dílem sira Omana, jakož i vlastní účast ve španělské občanské válce roku 1937 přiměly autora k napsání druhého dílu. Třetí díl ságy se začal vynořovat z autorova podvědomí již zcela samozřejmě, ale mocným impulsem k napsání pokračování byla pobídka mladšího syna: "Tati, pospěš si s těmi opravami /2. dílu/, chci si to už přečíst! Ta první knížka byla tak pěkná…!" Nyní již byl na světě dosti obsáhlý příběh, aby bylo možné domýšlet další souvislosti a představovat si, co dosud popsaným peripetiím předcházelo. Vzniklo tak několik povídek, popisujících příběhy z Hornblowerova mládí, kdy jako šestnáctiletý kadet nastoupil u válečného námořnictva. Sbírka vyšla pod názvem Mr. Midshipman Hornblower (Kadet Hornblower) následoval román Hornblower and the Atropos. Potom se Forester opět vrátil na dosavadní konec cyklu a pokračoval i nadále v psaní románů "na přeskáčku" - chronologicky řazené svazky vždy přerušil nějakým dílem, kterým se vrátil do Hornblowerova mládí, aby tak vyplnil mezery v jeho dosavadním životě. Hornblower Companion (vyšel krátce před autorovou smrtí v roce 1966) je doplněn mapkami k jednotlivým románům (původní svazky nebyly ilustrovány). Je překvapivé, že mapky nebyly východiskem autorova vyprávění, ale vznikly až v době psaní "Průvodce", rekonstruovány Foresterem zpaměti. Hornblowerovská sága se odehrává v dobách, kdy Británie zápasila o své bytí či nebytí s Napoleonovou Francií a jejími spojenci. Velká Británie jako ostrovní stát závisela svou existencí na moři od nepaměti. Po moři přicházely suroviny, moře tvořilo přirozenou přírodní hranici Britských ostrovů, ale odtud také připlouvali nájezdníci všech možných národností. Nutnost sebeobrany diktovala nutnost ovládnout námořní umění lépe než nepřátelé. Vláda nad moři a oceány potom sváděla ke kolonizaci jiných zemí, což mělo za následek růst husté sítě námořních spojů, po nichž sem a tam proudilo zboží i lidé, a tyto tepny impéria spojující je s jeho vazaly bylo opět nutné bránit proti přetnutí nepřátelským mečem. Není divu, že Britové jsou národem mořeplavců, objevitelů, cestovatelů, dobrodruhů a že svého času vybudovali největší a nejlepší válečné loďstvo na světě. Pro mnohého, by? i částečně poučeného čtenáře bude jistě šokující číst o životě na válečných lodích napoleonské éry, na oněch "dřevěných hradbách" Spojeného království. Vždy? mnozí z námořníků byli na lodě odvlékáni násilím a v tvrdé službě trávili celé roky, aniž kdy vkročili na suchou zem! Požadavky disciplíny a náročného řemesla s sebou přinášely nutnost tvrdých trestů a uvážíme-li další okolnosti - problémy se stravou, nepřízeň počasí a v neposlední řadě boj s nepřítelem, máme tu obraz tvrdého zápasu o život z dnešního hlediska již těžko pochopitelný. Jeho kontury nám s ohromnou imaginací dokázal Forester načrtnout právě v příbězích neohroženého a čestného kapitána Hornblowera. Kolem roku 1795 mělo britské loďstvo asi 16 000 příslušníků; brzy tento počet vzrostl v důsledku válečného ohrožení na sto tisíc a v době bitvy u Trafalgaru to bylo již 145 000 námořníků. Význam loďstva je patrný již z toho, že v letech 1800-1812 na něj vláda vynaložila téměř čtvrtinu celého národního důchodu, v samotném roce 1800 dokonce celou jednu třetinu. Britské loďstvo zajiš?ovalo blokádu francouzských přístavů, narušovalo nepřátelskou blokádu kontinentu a zásobovalo britskou pozemní armádu na kontinentě. Již samotný způsob "odvodů" k loďstvu byl drastický - adepti byli odváděni buď na základě určité kvóty, již muselo splnit každé hrabství (a bylo pochopitelné, že místní správy se zbavovaly nepohodlných živlů, bezdomovců, chovanců sirotčinců a často i vězňů - tak pašeráci, jakožto zkušení námořníci, šli do služby okamžitě na pět let bez soudu). Dalšími "dobrovolníky" byli kvalifikovaní námořníci násilím odvlékaní z amerických lodí (přestože mnozí z nich byli dezertéři z britských plavidel, byla tato praxe natolik trnem v oku vládě mladé republiky, že posloužila jako jedna z příčin americko-britské války roku 1812). Kapitáni válečných lodí také zastavovali u britských břehů vlastní obchodní koráby vracející se z Indie a násilím odváděli z jejich palub ke službě u válečného loďstva kvalifikované námořníky… Někdy to skončilo i krvavou bitkou, když si posádka civilního plavidla nechtěla dát takové manýry líbit. A konečně tu existovala neblaze proslulá instituce "press-gangů". Skupiny spolehlivých námořních poddůstojníků s poručíkem v čele "lovily" v pobřežních hospůdkách rybáře, opilé chasníky a bezdomovce a odvlékaly je násilím na loď. Jako smluvní stvrzení závazku ke službě ve válečném loďstvu jim vtiskli (anglicky to press) do ruky "králův šilink", závdavek na budoucí žold. Tato praxe nevyhnutelně vedla k dezercím - utíkalo zhruba sedm tisíc námořníků ročně. Proto nesměli námořníci v přístavech vkročit na břeh, ačkoliv měli povoleny návštěvy "manželek" , které s nimi mohly setrvávat na palubě po celou dobu kotvení. Kolem lodi však hlídkovaly čluny s námořní pěchotou, která bez varování střílela po každém muži, který z válečné lodi skočil do vody… Omezený prostor podpalubí, kde se tísnily stovky mužů, spolu s ostatními vlivy představují životní podmínky, jež nám dnes připadají strašlivé, ale ve srovnání s tehdejšími poměry na pevnině byly mnohdy ještě snesitelné. Nejvíc prostoru zabírala v podpalubí děla, mezi nimiž byly zavěšeny hamaky. Každé z těchto visutých lůžek zabíralo na šířku prostor maximálně 40 centimetrů! Hamaky měly čtyři funkce: sloužily na spaní, v době bitvy tvořily vyrovnány v sítích u zábradlí ochranu proti střelbě, na hladině představovaly záchranný prostředek (většina námořníků neuměla plavat) a v případě úmrtí majitele nahrazovaly rubáš, v němž byl mrtvý spuštěn (s dělovou koulí v nohou) do moře k věčnému odpočinku. Největší problémy byly na lodích s kazící se a nedostatkovou potravou a s vodou. Námořníkům se doporučovalo, aby věčné suchary jedli potmě, že tak neuvidí, čím jsou prolezlé! Před požitím bylo dobré s nimi zaklepat o stůl, aby se vyklepali mouční červi. Maso se převáželo solené, takže bylo po čase buď ztvrdlé na kámen, nebo shnilé - přesto se nebohým námořníkům vydávalo! Vzhledem ke špatné kvalitě dlouho skladované vody byly na lodi zásoby piva, rumu a někdy i kořistního vína ze španělských či francouzských lodí. Denní dávka rumu byla od zvyklostí námořnictva neodmyslitelná. Roku 1740 admirál Vernon nařídil, aby v jeho eskadře byl čistý rum vydáván smíchaný s vodou. Admirál měl přezdívku "starý grog", protože nosil grogrénový pláš?, a jeho přezdívka se přenesla i na nový nápoj. Grog se vydával k jídlu v poledne a večer. Byl příčinou mnoha hádek a opilství, ale sloužil užitečné věci. Díky němu bylo jídlo o něco stravitelnější, voda o něco pitnější, podmínky snesitelnější a tělo se lépe přizpůsobovalo teplotním změnám. Když byla tato praxe v osmdesátých letech našeho století v britském válečném námořnictvu zrušena, způsobilo to mezi námořníky značnou nevoli. Taková je síla tradice! "Blahobyt" námořníků závisel do značné míry na osobních vlastnostech a bohatství kapitánů - a to jídlem počínaje, kvalitou posádky pokračuje a výstrojí posádky kapitánovy bárky konče. Důsledkem nekvalitní stravy byly časté nemoci, z nichž nejobávanější byly kurděje. Citrónová š?áva bohatá na vitamin C se doporučovala k jejich prevenci již od roku 1692, ačkoliv nikdo nevěděl, proč pomáhá. Jakmile se porozumělo problémům s kurdějemi, byla citrónová š?áva dodávána na lodě konzervovaná v bečkách (odtud přezdívka britských námořníků "citroňáci") - takto ošetřená však ztrácela svůj vitamin C. Čerstvé citrusové plody a š?áva však zredukovaly na přelomu 18. a 19. století podíl kurdějí na smrtelných případech z jedné sedminy na jednu dvacetinu. Úmrtí v důsledku tyfu, žluté zimnice, podvýživy aj. představovala ovšem stále několikanásobně větší ztráty na životech než bitvy. Špatná strava spolu s nízkým žoldem vedly často ke vzpourám. Navzdory stoupajícím životním nákladům zůstávaly platy mužstva otřesně nízké a nedaly se srovnávat s platy důstojníků, ačkoliv i ty byly u nižších hodností nevalné. Kromě toho důstojník, který nebyl v aktivní službě, pobíral na souši jen poloviční plat, což ho mnohdy odsuzovalo k živoření. Důstojníci se rekrutovali z nižší šlechty (často to byli mladší synové venkovské šlechty, kteří neměli naději zdědit rodinné pozemky). Poddůstojníci byli často příslušníci nižší střední třídy, ale byly i případy povýšení prostých námořníků. Kadet byl důstojnickým čekatelem a záleželo hodně na přízni nějakého bohatého příbuzného či ochránce v loďstvu, jak rychle bude postupovat. Sbor kadetů tvořili sice mládenci již od dvanácti let, ale pokud měl nějaký čekatel smůlu, mohl být kadetem až do čtyřicítky. Je znám případ kadeta, který skládal poručické zkoušky ve věku 57 let. Ani později neměl důstojník bez protekce moc šancí; jsou známy příklady námořních důstojníků, kteří odešli ve vysokém věku do penze v hodnosti pouhého poručíka (v jednom případě sloužil poručík vyřazený ve čtyřiceti letech v této hodnosti padesát let, až do svého odchodu do penze ve věku 93 let!). I přes své nedostatky představovala struktura britského námořnictva harmonický a demokratický systém, jenž byl jednou z příčin úspěchů britského válečného loďstva v bojích s nepřítele a předmětem závisti protivníků. Adepti důstojnických hodností se naloďovali velice mladí. Teoreticky museli mít před složením důstojnických zkoušek odslouženo šest let a dosáhnout věku 20 let. Zpravidla však k tomu docházelo dříve. Většinu důstojnického sboru tvořili poručíci. Služebně nejstarší z poručíků na lodi byl jako "první důstojník" zástupcem kapitána. Následoval master and commander (později jen commander = velitel lodi), full captain ("plnohodnotný" kapitán), commodore (velitel svazku lodí - nebyla to hodnost, ale funkce) a dále tak zvané vlajkové hodnosti: rear-admiral (kontradmirál), vice-admiral (viceadmirál) a admiral (admirál). Tito velitelé měli právo vyvěsit na lodi vlastní vlajku (v uvedeném pořadí to byla modrá, bílá a rudá zástava). Ke "kádrovým" důstojníkům každé válečné lodi patřil mistr plachtař, bocman, mistr dělostřelec, tesař, hospodářský důstojník, profous, "sekretář", lékař a kněz. Jejich rozdílné postavení bylo vyjádřeno platovým ohodnocením. Zpravidla měli k ruce řadu pomocníků, kteří byli vyzbrojeni krátkými kusy lana a těmito obušky poháněli muže do práce. Mužstvo bylo odstupňováno podle hodností od "suchozemce" (nekvalifikovaného nováčka) přes řadového a kvalifikovaného námořníka až po bocmany a jejich pomocníky. Zvětšit... K důstojníkům tzv. gentlemanské třídy patřili dále důstojníci námořní pěchoty. Na řadové válečné lodi to byl obvykle kapitán a tři poručíci, kteří veleli asi 150 mužům. Dva desátníci námořní pěchoty byli podřízeni lodnímu profousovi (ten vedle své funkce dohledu nad zbraněmi vykonával na lodi jakousi vězeňskou a exekuční službu). Námořní pěchota (založená roku 1664) byla elitním sborem dobrovolníků, kteří žili odděleně od mužstva lodní posádky, udržovali na lodi disciplínu a navíc tvořili malou bojovou jednotku. Často obsluhovali děla, především moždíře a houfnice na palubách dělových člunů, k jejichž obsluze byla nutná vyšší kvalifikace, než jakou měli obyčejní námořníci. Prováděli také dělostřelecký výcvik lodní posádky, měli na starosti střežení vězňů a na pobřeží bojovali v případě nutnosti jako řadová pěchota. Při nasazení na pobřeží dosahovaly sestavy "mariňáků" a námořníků někdy pozoruhodných úspěchů při ničení pobřežních posádek, obsazování baterií, pevnůstek a lodí. Někdy námořní pěchotu doplňovalo řadové vojsko, ale to bylo přepravované na palubách lodí jen za účelem nasazení na pobřeží, zatímco námořní pěšáci byli součástí lodní posádky. Koncem 18. století zůstali námořní pěšáci stranou tehdejší námořní vzpoury a získali titul Královská námořní pěchota (Royal Marines), který nesou dodnes. Hrabě St. Vincent je nazval "záchrannou kotvou naší země". Disciplína se na lodi udržovala brutálními prostředky, ale vzhledem k popsaným podmínkám nebylo vyhnutí. Bez spravedlnosti šla disciplína prudce dolů, avšak případy šílených nebo sadistických velitelů byly velmi řídké. Námořníci snesli hodně, pokud tresty byly spravedlivé. Tak například za usnutí na hlídce hrozil poprvé trest přivázání k hlavnímu stěžni a polévání vodou. Po druhé byl provinilec pověšen za ruce a voda se mu lila do rukávů. Po třetí byl přivázán k hlavnímu stěžni a na ruce mu přivázali dělové koule; délku trestu určil kapitán. Pokud provinilec usnul na hlídce po čtvrté, byl přivázán na čelen s chlebem a vodou u hlavy. Dosáhl však jenom na nůž, kterým se mohl odříznout. (Připomínám, že čelen je šikmý stěžeň, čnící z přídě plavidla nad hladinu.) K nejobávanějším trestům patřilo bičování. Jakékoliv zpochybňování okolností služby, by? jen v rozhovoru dvou námořníků, se považovalo za vzpouru a hrozilo bičování. Za dezerci následovalo tak zvané "bičování loďstvem". Provinilec byl převážen od jedné lodi operačního svazu ke druhé a u každé lodi dostal pětadvacet ran. Je pochopitelné, že v závěru trestu už byla bičována jen mrtvola. Drastické formy dodržování disciplíny a tradičních regulí válečného loďstva měly někdy své tragikomické rysy - tak například námořník měl nárok na žold jen za službu na palubě lodi - pokud spadl do vody (a? již v důsledku bitevní vřavy či z jiného důvodu), automaticky nárok na plat ztrácel do doby, než se opět ocitl na palubě… Tvrdý výcvik a disciplína se zúročily v boji. Prvotřídní posádka dovedla připravit válečnou loď k bitvě za deset minut. V bitvě byla nejdůležitější schopnost posádky obsluhovat děla. Vycvičené posádky anglických lodí dokázaly vypálit z děla jedenkrát za devadesát sekund. U Trafalgaru (této bitvy se Hornblower nezúčastnil; důvody se dozvíme v jednom z následujících svazků) to bylo dva až třikrát rychleji, než dokázali Francouzi, respektive Španělé. V bitvě také záleželo na tom, jak velitel děla odhadl vhodnou chvíli k výstřelu. Jednotlivé rány neškodily lodi tak jako hromadné boční salvy, které otřásaly její konstrukcí. Je nutné mít na paměti, že velitel měl k dispozici muže k obsluze jen asi poloviny lodních děl. Musel tedy důkladně zvažovat, zdali určí obsluhy k dělům jen na jedné straně či střídavě na obou stranách lodi, anebo dokonce postaví ke všem dělům jen poloviční obsluhy (což znamenalo zpomalení střelby). Na jeho rozhodování záležel výsledek bitvy stejně jako na kapitánově obratném manévrování a vycvičenosti posádky. Navzdory všem vyjmenovaným strázním života na britských válečných plavidlech dokázali tito muži úspěšně vést námořní boje pod velením podobných nesmrtelných hrdinů, jakým byl například Horatio Nelson, od roku 1793 až do roku 1815. Francouzský admirál Pierre Villeneuve, u Trafalgaru náčelník štábu, prohlásil okamžitě po bitvě: "Čin, který mě nejvíce překvapil, se odehrál po skončení bojů. Spustil se vichr ohlašující bouři a Angličané se okamžitě pustili do práce na skasání plachet a na zkracování košovek se stejnou pravidelností a pořádkem, jako kdyby jejich lodě právě nevybojovaly strašlivou bitvu. Všichni jsme ustrnuli v ohromení a nedokázali jsme pochopit, z čeho ti angličtí námořníci jsou. Všichni naši námořníci byli buď opilí, anebo zneschopnění, a my, důstojníci, jsme je nedokázali přimět k žádné práci. Nikdy předtím jsme neviděli tak důmyslné manévry a já na ně nikdy nezapomenu." V letech 1947-1949 vyšly v nakladatelství Sfinx Bohumila Jandy čtyři díly Hornblowerovských příběhů v překladu A. J. Urbana. S nelehkou námořní terminologií pomáhal překladateli Zdeněk Fišer, jenž v té době pracoval na její české verzi. Údajně byl připraven do tisku i díl pátý, ale vzhledem k době temna, jež nastala po komunistickém puči, již nevyšel. Od té doby byly vydané díly neúnavně vyhledávány sběrateli a čtenáři dobrodružné literatury po antikvariátech, kde byly tzv. podpultovkou. V devadesátých letech jsme v nakladatelství United Fans uvažovali o vydání celé série a po dlouhých diskusích jsme zakoupili práva na 3 svazky v pořadí, v jakém byly napsány. První kniha vyšla v roce 1998 pod původním názvem Š?astný návrat. Přestože ji do své nabídky zařadil i Knižní klub, zapadla bohužel bez větší čtenářské odezvy. Druhý, již přeložený díl Řadová loď, mám dosud v počítači (při té příležitosti bych chtěl podotknout, že mi při překladu s námořní terminologií poskytl neocenitelnou pomoc známý jachtař, pan František Novotný). Pro vleklé finanční potíže nakladatelství United Fans tak dochází k tragikomické situaci - ačkoliv má Hornblowerovskou ságu dlouho ve svém edičním programu, diváci televizní verze o tom sotva mají tušení a obliba televizního seriálu na tom patrně nic nezmění… Málokdo ví, že televiznímu zpracování předcházel v roce 1951 britský film Captain Horation Hornblower s Gregory Peckem a krásnou Virginií Mayo v hlavních rolích. Spojoval děj prvních dvou knih (Š?astný návrat a Řadová loď). Televizní seriál (v britské verzi 8dílný, v české spojený do 4 dílů) vychází zatím pouze z knihy povídek, jež popisují samotný začátek Horatiovy kariéry. TV seriál tak vytěžuje vlastně jen jednu jedenáctinu celého díla! Zdali budou britští filmaři někdy v příbězích pokračovat, není mi známo. Odvedli vynikající práci, děj má spád a od literární předlohy se příliš neodchyluje. Jsou tu samozřejmě zásahy Forestera "vylepšující", ale pokud se oprostíme od puritánského lpění na předloze, nutno přiznat, že jsou celkem ku prospěchu a omluvitelné jinými vyjadřovacími postupy filmu. Impozantní bitevní scény jsou někdy poněkud za vlasy přitažené, nebo? boční salva na vzdálenost čtyř metrů by znamenala okamžité zničení celé lodi, a nepřetržitá palba z děl byla původně přeci jen trochu pomalejší, ale takové už jsou nešvary filmové řeči. Český dabing opět vychází z chybného tlumočení proslulého námořní "aye, aye, sir" (které jsem v knize nechal v originální podobě) slovem "rozkaz", a "midshipman", tedy kadet, překládá neexistující hodností kadet-poručík. Jinak je ovšem překvapivě kvalitní. Na závěr nezbývá, než upozornit, že zájemci o český překlad Š?astného návratu si mohou knihu objednat na e-mailové adrese elkapress@mbox.vol.cz.

MARINES, AMERICKÁ NÁMOŘNÍ PĚCHOTA

Autor: Josef Dolejší

Na knižní pulty se v dubnu loňského roku dostala kniha Josefa Dolejšího Marines, Americká námořní pěchota zasahuje. Skvělá, vysoce odborná a přitom čtivá, s nesmírným kvantem fotodokumentace, tabulek, vzpomínek (včetně vzpomínek příslušníků českého původu!), reálií, doplněná tradičně vynikajícími pérovkami Zdirada Čecha, týkajícími se výzbroje, výstroje, hodnostních označení, upomínkových předmětů, vyznamenání…

Na knižní pulty se v dubnu loňského roku dostala kniha Josefa Dolejšího Marines, Americká námořní pěchota zasahuje. Skvělá, vysoce odborná a přitom čtivá, s nesmírným kvantem fotodokumentace, tabulek, vzpomínek (včetně vzpomínek příslušníků českého původu!), reálií, doplněná tradičně vynikajícími pérovkami Zdirada Čecha, týkajícími se výzbroje, výstroje, hodnostních označení, upomínkových předmětů, vyznamenání… Tak fundovaná, že v době našeho vstupu do NATO by ji měl číst náš důstojnický sbor a frekventanti vojenských škol. Škoda jen, že rukopis, kresby i dokumentace ležely v nakladatelství plných šest let! Za tu dobu stihla konkurenční vydavatelství vydat o Marines ne méně než čtyři knihy - jejichž obsah je ovšem podstatně chudší a odborná úroveň mnohem nižší. Doktor Dolejší navíc před vydáním obsah knihy aktualizoval o nejnovější poznatky.

ENCYKLOPEDIE ZBRANÍ A ZBROJE

Autor: Leonid Křížek - Zdirad J. K. Čech

Knihu Encyklopedie zbraní a zbroje mnozí ze čtenářů už znají. Během uplynulých třech let ji renomované a na tematické encyklopedie do značné míry specializované nakladatelství LIBRI vydalo ve dvou vydáních a chystá třetí. To samo na dnešním přesyceném knižním trhu něco signalizuje.

Práce o více než třech stovkách stran, která zahrnuje kolem 1000 hesel a 750 ilustrací, je po textové stránce dílem Leonida Křížka (ano, přesně toho, jehož webové stránky právě čtete a který už pomohl jako majitel Elka Pressu, editor i autor na svět řadě titulů z oblasti militarií). Sám se v úvodu označuje za "poučeného amatéra" a hlásí se k označení "diletant" v nezprofanovaném smyslu, kdy toto slovo ještě znamenalo jen samouka. Myslím, že je to zbytečná skromnost, znám mnoho "amatérů" a "diletantů", jejichž vědomosti a znalosti vysoce překračují vědomosti "profesionálů" a "odborníků". Ilustracemi encyklopedii doprovodil Zdirad J. K. Čech, heraldik a grafik par excellence, jehož nezaměnitelné pérovky řádů, zbraní či zbroje zdobí nejednu publikaci.

LODĚ A MOŘE CHRISE MAYGERA

Autor: CHRIS MAYGER

Nedávno se mi dostal do rukou nádherný a dnes už trochu starý katalog, věnovaný dílu britského marinisty Chrise Maygera. Rodáka z Depfordu na jihu Londýna, absolventa Camberwell School of Art, pak specialisty na průmyslový design, dobrovolníka britské armády za 2. světové války. Člověka nepochybně fascinovaného mořem, kreslícího po válce pro vlastní potěšení. Aby moře lépe kreslil, fotografoval si je. Zdá se to snadné. Zkuste fotografovat v Gaskoňském zálivu přivázaný, aby vás nesmetla vlna, při devátém stupni Beaufortovy stupnice… Což on udělal.

Bývaly doby, kdy kvetla kvalitní knižní ilustrace uvnitř i na přebalu, kdy krásná kresba či dokonce obraz na přebalu razil knize cestu k distributorovi a odtud ke čtenáři. Bývaly časy, kdy se na přebalech objevovaly nádherné obrazy, pro něž samé si člověk někdy knihu kupoval. Býval to čas kvalitních a specializovaných malířů, grafiků a výtvarníků. Nedávno se mi dostal do rukou nádherný a dnes už trochu starý katalog, věnovaný dílu britského marinisty Chrise Maygera. Rodáka z Depfordu na jihu Londýna, absolventa Camberwell School of Art, pak specialisty na průmyslový design, dobrovolníka britské armády za 2. světové války. Člověka nepochybně fascinovaného mořem, kreslícího po válce pro vlastní potěšení. Aby moře lépe kreslil, fotografoval si je. Zdá se to snadné. Zkuste fotografovat v Gaskoňském zálivu přivázaný, aby vás nesmetla vlna, při devátém stupni Beaufortovy stupnice… Což on udělal. V 60. letech se prý Mayger odhodlal jít na "volnou nohu" a začít se kreslením moře živit. Malby, které vidíte v příloze, jsou několika příklady jeho práce. Až na výjimky se jedná o přebaly pro knihy. Ilustroval a kreslil jich řadu. Patřily mezi ně např. romány Nicolase Monsarrata (autora Krutého moře), či C. S. Forestera (autora Hornblowera nebo Africké královny). Nevím, jaké byly další Maygerovy osudy, katalog je z roku 1976. Nevím, zda se jeho kresby objevily i na přebalech kitů, kde se také svého času objevovaly velmi kvalitní kresby. Možná někdo ví a doplní…

LA BATAILLE, ANEB ROMÁN O BITVĚ U ASPERN A ESSLINGEN

Autor: Jiří Kovařík

Děj knihy Patricka Rambauda La Bataille (Bitva) začíná ve chvíli, kdy se Napoleon projíždí v doprovodu náčelníka štábu Berthiera po pravém dunajském břehu. Na levém břehu stojí za vesnicemi Aspern a Esslingen rakouská armáda arcivévody Karla, u Eggmühlu, Landshutu a Řezna možná poražená, avšak nezlomená a připravená se bít. Napoleon vydává rozkazy ke stavbě mostů a plukovník generálního štábu Lejeune vyjíždí hledat vhodné místo. Ve Francouzi obsazené Vídni se zatím obtloustlý mladý intendant Henri Beyle neúspěšně dvoří mladičké Anně Kraussové.

Píše se rok 1809, Napoleonova vojska překračují veletok, u Aspern a Esslingen se začíná tvrdě bojovat. V oněch dvou strašlivých dnech, po které bitva trvala, se odehrává většina Rambaudovy knihy. Je to román na pomezí literatury faktu, v němž hlavní hrdiny představují historické postavy plukovníka Lejeuna i Henriho Beyla (budoucího Stendhala), druhoplánové role pak hrají historické postavy. Na scénu vystupuje špión Charles Schulmeister, atentátník Stabbs, maršálové Masséna, Lannese, Lannesův pobočník Marbot, chirurg gardy Larrey, generálové Lasalle či d´Espagne a mnoho dalších. Románem je kniha potud, že v rámci dramatické stavby poněkud předsunula některé pozdější události (nezdařený atentát na Napoleona) a vytvořila fiktivní postavy prostých vojáků. Jsou to dva typy odlišných pólů. První představuje ostřílený veterán, kyrysník Fayolle, s nímž čtenář doslova prožívá monumentální a strašlivé útoky těžkého jezdectva, končící vyčerpáním, které přesahuje hranice lidských sil. Druhým je zelenáč Paradis, jehož prostřednictvím autor popisuje obranu Aspern, zhroucení mostů, hrůzu na chirurgických obvazištích i ústupu na ostrov Lobau. Volba tématu knihy je zajímavá, autor vyšel z Balzacových zmínek o záměru zařadit do Lidské komedie román z napoleonských válek. "Snažím se Vás obeznámit se všemi hrůzami, vší nádherou bitevního pole; tou mojí bitvou je Esslingen," psal autor Lidské komedie v obsáhlém dopisu paní Hanské a skutečně začal k románu sbírat materiál. Zůstalo jen u záměru, po kterém sáhl Rambaud jako po zavazujícím odkazu. Sám na zadní straně prvního francouzského vydání píše pár výmluvných vět: "Proč chtěl Balzac vyprávět Esslingen? Proč se máme vydat s Napoleonem k branám Vídně? Proč ne k Marengu, Abukíru, Slavkovu či Wagramu? Proč ony dva strašlivé dny, kdy nikdo neměl chu? se bít a po nichž zůstalo v obilí ležet čtyřicet tisíc mrtvých? Vidím jen jedinou možnost, jak to pochopit: překročit spolu se mnou Dunaj, cválat s Lannesem a Massénou, projít horkem požárů, riskovat rakouskou kuli. Nejprve jsem si kladl otázky, pak jsem byl zvědavý, potom nadšený a nakonec posedlý! Do sedla!" Posedlost tématem a jeho znalost čiší z každého odstavce. Děj je rozčleněn do sedmi kapitol (Vídeň v roce 1809, O čem vojáci sní, První den, První noc, Druhý den, Druhá noc, Po hekatombách), závěr tvoří historická poznámka a malý dodatek De profundis, shrnující další osudy hlavních historických hrdinů i úctyhodný seznam pramenů. Hlavním hrdinou románu je bitva sama, chystaná, kulminující, dramaticky změněná, požírající a stravující. Scény jakoby kreslili mistři napoleonské doby, Lejeune, Raffet, Charlet, Adam, Zix. Nezapomenutelná je strašlivá obrana kostelíku v Aspern s impozantním maršálem Massénou, ozdobeným ukradenou kněžskou štólou, vyčerpávající útoky kyrysníků nahlížené Fayollovýma očima, zřícení mostů, o němž referuje Lejeune. Reynaud se držel desítek dobových memoárů, jeho líčení je nesmírně autentické a přesné. Přitom zůstává stylově vybroušené v nejlepších intencích školy francouzských kritických realistů, Balzaca a Stendhala. Na literární úroveň povýšil autor řadu historických událostí a scén. Vycházel přitom ostatně (mimo jiné) především z Lejeunových Pamětí, z Pamětí barona Marbota (které mu posloužily například k vylíčení zranění a umírání maršála Lannese), z Kochových Pamětí maršála Massény (použitých k líčení Dunaje a ostrova Lobau) i z vlastní návštěvy bojiště (by? dnes pohlceného Vídní). Všechny postavy mají barvu a tvar, jsou živé a přesvědčivé (počínaje popudlivým Napoleonem, který míchá korsický dialekt s francouzštinou, záměrně předvádí vojákům žoviálnost a tváří v tvář nečekanému musí po mnoha letech sestoupit z nebes císařské výše, a konče třeba Marbotem, přesně takovým, jak jej čeští čtenáři znají z nedávno vydaných memoárů). Kromě nesporné literární hodnoty (kniha dostala hned po vyjití roku 1997 prestižní Prix Goncourt) a čtivosti (což není vždy totéž) je pozoruhodná faktografická věrnost. O znalosti reálií svědčí odborná recenze ve francouzském časopise l´Histoire, která vytkla autorovi jeden jediný detail: to, že u lehkých pluků tvořili elitní roty fyzilíři a voltižéři, ne voltižéři a granátníci, jak napsal autor - tato skladba byla jen u pluků řadové pěchoty. Je těžké alespoň vzdáleně La Bataille k něčemu přirovnat. Má v sobě cosi z oné vážnosti a lehkovážnosti napoleonských memoárů, ostře analytickou schopnost Aragonova Velikonočního týdne, stendhalovské nadání zkratkou vyvolat obraz i balzakovsky detailní popisnost míst a charakterů. P.S.: O českém vydání uvažovalo těsně před rozpadem Naše vojsko. Ujme se jej některý z českých nakladatelských domů? Přiznám se, že bych jej s rozkoší překládal… A zpráva pro eventuální vydavatele: na přelomu srpna a září jsem v pařížském knihkupectví koupil horkou novinku, další román, který Rambaud sliboval. Má výmluvný názvem Il neigeait (Sněžilo). Je to příběh o požáru Moskvy a ústupu Napoleonovy armády z Ruska. Měl jsem zatím čas jej sotva prolistovat, zdá se však, že je stejně skvělý jako La Bataille. Patrick Rambaud: La Bataille (Bitva). Bernard Grasset, Paris 1997, 302 stran. ă 1997, Editions Grasset et Fasquelle. Kromě obálky prvního francouzského vydání (kniha vyšla už ve vydání druhém v levných Livre de Poche) přikládám ilustrativní kresbu, olej Edourda Detailla s názvem Velitel eskadrony gardových dragounů vede útoku u Esslingen 1809.

ČERNÝ DEN NA BÍLÉ HOŘE

Autor: Nakladatelství Ave, Brno 1998, ilustrace K. M. Toman, pevná v

Brněnský historik Jaromír Hanák patří k těm nadšencům, o nichž jeden z největších českých továrníků na knihy říká, že jejich počínání nemá smysl. Vydává totiž knihy nikoliv s ohledem na zisk, ale na jejich kvalitu. Tedy, ne že by malým nakladatelům na zisku nezáleželo, ale nutkání pomoci na svět dílu, které je podle nich kvalitní, vede často k nemalým osobním obětem, nebo? distributoři a hlavně knihkupci mají mnohdy zcela odlišnou představu o tom, co to "kvalitní" kniha je. A jedni ani druzí zpravidla neplatí, i když si přesto nějaký ten "odlišný" titul odeberou… Na českém knižním trhu tak vzniká kuriosní situace: opravdu výjimečné knihy dokáží nakladatele přivést k bankrotu, přestože existují tisíce čtenářů, kteří právě takový titul marně hledají - nevzdělaní a "tržně" se chovající prodejci jim však přesto nedokáží vyhovět a jsou spolehlivými hrobaři i těch nejušlechtilejších snah…

Takový je bohužel i osud knihy Dušana Uhlíře: Černý den na Bílé hoře. Na pultech ji spatříte jen výjimečně, přestože její ohlas byl zcela mimořádný jak u čtenářů, tak u kritiky. Autor, známý brněnský historik a publicista Dušan Uhlíř, dostal za dílo dokonce cenu E. E. Kische. Jaromír Hanák založil své nakladatelství AVE v roce 1992 a kromě některých regionálně zaměřených publikací se věnuje také své oblíbené tematice vojenské historie. Uhlířova publikace je jednou z řady velkoryse koncipovaných monografií o významných bitvách české historie. Dosud vyšla stejně upravená kniha Bitva tří císařů - Slavkov/Austerlitz 1805 (rovněž Dušan Uhlíř), měly by následovat monografie o bitvě na Moravském poli, u Lipan, Hradce Králové, Zborova a další. Černý den na Bílé hoře je kniha nejenom poutavě napsaná, přinášející řadu objevných souvislostí a konfrontující vžité legendy s poznanou skutečností, věnující se důkladně vojenským peripetiím konfliktu, ale je také nádherně vypravená graficky. Koncepce je stejná jako u "Slavkova", obrazový doprovod a výtvarné řešení nejsou jen doplňkem, ale svébytným a plnohodnotným protějškem fundovaného textu. Uhlíř jako historik je znám svým zaujetím pro vojenské aspekty dějin a obě práce jsou dokladem jeho důkladného studia tohoto oboru. Zájemci militantního zaměření dostávají tak do rukou nejzevrubnější moderní vylíčení konfliktu, jenž měl tak velký význam pro naše dějiny, ačkoliv bitva sama o sobě byla z čistě vojenského hlediska nepříliš významnou šarvátkou. Nakladatel Hanák i autor původních ilustrací Karel M. Toman se podíleli na celkové koncepci obou knih nad rámec svých profesí a k výsledku lze všem zúčastněným jen gratulovat. Půvabné Tomanovy akvarely, dokumentárně přesné a přesto umělecky působivé studie "lidí ve zbrani", potěší jeho příznivce a jistě zaujmou ty, kdož se s jeho dílem setkávají poprvé (v té souvislosti nelze nepřipomenout, že tento velký umělec a ušlechtilý muž před pár dny nečekaně zemřel…). Ilustrace ze svazku věnovaného slavkovské bitvě jsou u článku Francouzské jezdectvo roku 1805. Text bělohorského svazku je výtvarně členěn do dvou celků. Hlavní část líčí historii stavovského povstání a v jeho rámci samotnou bitvu, vedlejší je tvořena samostatnými bloky - medailony hlavních protagonistů, dokumenty, popisy vojska, výzbroje, výstroje a taktiky. Kniha je typograficky vzorně upravena, tištěna na kvalitním křídovém papíře, v pevné vazbě, formátu přibližně A4 a přes svou relativně vysokou cenu je opravdovým klenotem. Její jedinečnost podtrhuje i to, že jsou zde vůbec poprvé uveřejněny reprodukce unikátních (a nám zcela neznámých) obrazů bělohorské bitvy z římského kostela P. Marie Vítězné. Poznámka vydavatele: Kniha je po letošním dotisku ještě v dostatečném počtu u distribučních firem a u řady knihkupců, kteří nevedou jen horké novinky. Případní zájemci si mohou knížku objednat také na adrese nakladatelství: AVE, Vltavská 7, 625 00 Brno, tel. 05-354-272, e-mail: ave.brno@seznam.cz Členové klubů vojenské historie mohou knihu dostat s 20% slevou.

SEZNAM RUBRIK A SLUŽEB SERVERU

Války a válečníci | Zbraně a zbroj | Beneš(n)oviny | Uniformy a modely | Mrožoviny | Vojenská technika | Vojenská symbolika | Bojové umění | Miscellanea | Toluenové opojení - galerie | Komická sekce | Hry | Muzea |

...nahoru