RECENZE

 

SS:Peklo na západní frontě

Autor: kolektiv

Váz., 191 str., 195 x 245 mm Cena: 299 Kč

Kniha popisuje historii formování Waffen-SS, jejich růst a přeměnu na bojové součásti německých branných sil. Úspěchy i temné stránky ve Francii v r. 1940, na Balkáně v r. 1941 atd. Bojové akce i zločiny slavných divizí Leibstandarte Adolf Hitler, Das Reich, Totenkopf a Hitlerjugend. Kniha je doplněna o unikátní fotografie. Váz., 191 str., 195 x 245 mm Cena: 299 Kč

Ruční palné zbraně II.

Autor: Jaroslav Lugs

Váz., 412 str., 168 x 245 mm Cena: 249 Kč vyd.

Soustavný přehled ručních palných zbraní a dějin jejich výroby. Fotoreprint I. českého vydání. nakladatelství Svojtka&Co.

Encyklopedie speciálních jednotek

Autor: kolektiv

Váz., 256 str., 200 x 253 mm Cena: 499 Kč

Encyklopedie speciálních jednotek Mnohé jednotky se poprvé představují veřejnosti na stránkách této knihy, která tak svým čtenářům poskytuje jedinečný pohled do zákulisí jejich činnosti, výběru nových vojáků, výcviku, dovedností a nástrojů. S pomocí této encyklopedie speciálních jednotek poznáte, co to znamená být členem těchto elitních sil.

Televizní seriál Napoleon

Autor: Scénář Max Gallo

Opakujeme tuto recenzi, napsanou v době, kdy autor shlédl seriál ve franc. TV, neboť nyní díky "péči" ČT ji diváci jistě více ocení.

Pokud jde o první díl (jehož první minuty mi unikly), mohli militaristé vidět skvělý útok na most u Arcole (podobal se závěru „Manželů z roku II.“, kde byl lepší...) a uronit kroupu nad umírajícím Muironem. V Egyptě se neválčilo, tam naši hoši došli husím pochodem (bylo jich asi 25) na dohled ke Gíze, kde je Bonaparte v roli turistického průvodce instruoval, že tohle jsou pyramidy a dívají se na ně... Měli kliku, ani jediný mameluk jim cestu nezkřížil. Pak maličký mor (nebojte, žádné drsné scény jako cholera v „Husaru na střeše“!) a šup zpět do Francie, hurá na 18. brumaire. Tam se v Oranžérii pokusí jeden zvrhlý senátor Bonaparta probodnout, quel malheur! Že to byl jen výmysl bratra Luciena? Co na tom!

Alpy a Marengo jsme vynechali, oblékli červený frak, ostříhali si vlasy, usmířili se s Josefínou, co nám vytrvale zahýbala s jedním dragounem a vyjeli na bál kolem pekelného stroje, zapáleného s dojemným diletantstvím (kolečkový zámek jak z renesance, šňůra od doutnáku, vše podobné budícímu stroji s němých komedií s Benem Turpinem). Ohromné bum, naštěstí umřela jen malá holčička (což je pravda, kromě jiných obětí), co s ní náš generál o minutu předtím lidsky pohovořil (což pro změnu pravda není). Ležela něžně mrtvá a konzul se smutně díval. Divícké city reál neobtěžoval; neměla jako historická Marianne Peusol utrženou ruku a nebyla zohavená natolik, že Fouché několik dní pátral, kdo to vlastně je. A pak zlý Talleyrand (John Malkovich) a ještě zlejší Fouché (zhublý Gérard Depardieu) způsobí přivlečení prince d´Enghien, kterýžto s psíkem v náruči čelí popravčí četě, což je asi tak nejlepší scéna. Konec, pokračování příště.

Bonaparte (bohužel) není ani Abel Gance, ani Rod Steiger, ale jen sluha z Návštěvníků, v nichž byl jeho pán Jean Reno od několik tříd lepší. Ani za to nemůže, pro herecké výkony není ve scénáři mnoho místa a všichni tudíž hrají stejně. Takže jsem nakonec sledoval hlavně ženské. Josefína byla plnoštíhlá tmavovláska s uvadajícím poprsím, nádechem dusné erotiky a pikantními ďolíčky ve tvářích. Na Paulině se daly oči nechat, bohužel ukazovala jen tvář (to pro ty, co by čekali, že se objeví tak, jak ji vytesal do mramoru Canova). Hortenzie de Beauharnais, odmítající vzít si Ludvíka a toužící po nevlastním otci, ovšem byla krásná mladá dívka (ve filmu)...

Oblíbení militarističtí hrdinové nedostali mnoho šancí, objevil se tu (kromě Muirona) jen Joachim Murat ve fádní myslivecké uniformě, s tváří jak měsíček od Lady a s výkonem srovnatelným s Hawkinsovým Neyem v Bondarčukově Waterloo (tedy bída).

Zapřísáhl jsem se, že druhý díl sledovat nebudu, že půjdu raději, jak bývá ve středu mým zvykem, s kytarou do hospody. Leč hostinská onemocněla, hospoda byla zavřená a já neodolal. Dobře jsem učinil, dojmy z pokračování zastínily první část. Zde je stručné dějové schéma:

John Malkovich-Talleyrand kulhá po chodbách a přemlouvá Bonaparta, aby sáhl po koruně, což republikánský konzul nechce a nechce. Jenže, slabota, povolí; pak už chodí Talleyrand jen po chodbách a poslouchá u klíčových dírek, jak se v rodinném kruhu chystá posvěcení. Papež nejdřív šlápne do bláta a pak nám v Notre-Dame požehná, načež musí chudák David domalovat do obrazu císařovnu matku. Josefína nám už nezahýbá, zato my zahýbáme jí; v tomto případě stojí za dveřmi u klíčových dírek voyeur Depardieu-Fouché. Pak hurá do Boulogne, chystá se nám tu armáda na Angličany, alespoň mám ten dojem, neboť z ní je vidět jen minipeloton vojáků, co právě popravuje zlé anglické špióny.

Čelem vzad, pochodujeme do Německa, protože nám Talleyrand stručně vysvětlil, co nám odtud hrozí. Modré uniformy zaplavují obrazovku, švenk,vida, jede něco bílého, vypadá to jako Kavalergardský pluk, asi naznačuje, že někde v dálce k nám míří stařík Kutuzov... Dáme Josefíně pusu na čelo, vezmeme ji s sebou do Štrasburku, pápá a hurá na Kaiserlicky .

Ulm jen letmo zmíníme a už stojíme před Austerlitzem, Muratovi vysvětlíme, jak je to geniálně jednoduché a čekáme, až vyjde ve vlahém podzimním dnu slunce. Berthier tu naštěstí vůbec není, to je dobře, co s náčelníkem štábu, jen by do toho zbytečně mluvil. Ouha, budeme útočit do hodně strmého kopce. Opřeme si na to dalekohled pobočníkovi o rameno a čekáme, až vyjde slunce. Dole v ďolíku je něco, co asi bude nepřítel, takže hurá vpřed a vzhůru do kopce. Jde to ztuha, stráň má sklon jako Říp, nepřítel se hne a trochu nás žene nazpátky. Kdopak to je? Bílou není vidět, asi Rusové... Jsou to Rusové! Vyběgáli iz mašíny času, trochu se spletli, na hlavách mají kivéry, co budou nosit až v roce 1812... A už běží nazpět. Velíme: "Soulte, teď ty!" "Lannesi...!" Chudák Lannes aby se roztrhl, je vedle Napoleona a aby teď pádil k Santonu?

Nu což, stejně máme vyhráno, projdeme bojiště, ke Spálenému mlýnu nepojedeme, co tam, co ve filmu s nějakým rakouským císařem, že?! Radši na nádvoří slavkovského zámku, svítí tam sluníčko, jen ten pacholek Talleyrand nám kazí radost z dobytých praporů, které nám vojáci házejí k nohám... Vyndá z kapsy moc pěknej hrníček, je na něm Marie-Louisa, nutí nám ji, chomout nám chce v zájmu monarchie navléknout, Josefínu vyhnat, holoubek! My ale Josefínu milujeme, s hrnkem třískneme o dláždění a je vymalováno. Ten se ale na to tváří, ďábel jeden kulhavej...

Hurá do Paříže, abychom milované Josefíně zase trochu zahnuli, projeli se v jízdárně na koni (jde nám to skvěle, jak mohou pamětníci tvrdit, že často padáme ze sedla!), zatímco nám Caulaincourt líčí, jak pruská královna obléká kalhoty, přehlíží pluky a chce je vést na Paříž. Et voila, jsme nad Jenou, nádherný slunečný den, viditelnost až do Salcburku, kdo to psal, že tu pro mlhu nebylo vidět na deset kroků? Stojíme na kopečku, dole v údolí jede bryčka, odkud se bere? Aha, to jsou Prajzové a v kočárku královna Louisa. Už utíká, nebo teprve povzbuzuje? Seběhneme z kopce, Prušáci utíkají do protisvahu, kočár uprostřed jede dál, ano, teď, teď, vážení přátelé, královna prchá a Prajzové se kácí jak obr Koloděj!!!

V Paříži se zatím tvrdě intrikuje. Fouché zjistil, že nám milenka porodila, zatepla to donese Talleyrandovi a zloduch jej pošle, ať nám to v Polsku vyřídí. Skvělá zpráva, můžeme mít děti! Josefína ne! Geniální intrika!!! Tu zprávu se dozvíme na zastávce před Varšavou, Fouché nás dohnal, neboť nám se polámalo kolečko. Je léto, nádherný slunný den, ovečky se pasou kolem. Cože, že jsme jeli do Varšavy v prosinci, že mrzlo a lilo, že jsme zapadli do bláta a z porouchaného kočáru jsme přesedali rovnou na kůň, abychom neuvízli po kolena v bahně? Bože, ti historikové toho namluví...

I ve Varšavě je sluníčko, asi to ale přece jen není léto, ta blondýna, co nám ji Caulaincourt přivede, má kožíšek s kapuckou... Chceme ji, kdo to je, prý Walewská, nebo tak nějak, Caulaincourt nám ji najde... Nemusí, je ples (asi u Radziwillů?), přijde sama se starým chotěm, jako by tu ale ani nebyl. Jak je krásně vyzývavá. Tomu se říká vlastenecká sexualita! Že nechtěla, že ji nějaký Poniatowski hodně dlouho přemlouval, že nám neodpovídala na dopisy? Hloupost. Už je v budoáru, sama se nám svléká. Pozor, televizní hvězdička, víc než nahá ramena neukáže!

Hurá do práce, než vyjde sluníčko, už nám škrábe kdosi na dveře, že na nás táhnou Rusové, mrknem na mapu, Eylau se to jmenuje... A je tam sníh a nám to nejde, u kostelíku už nám ustřelili špičku, ještě že nechumelí jako ve skutečnosti, jinak bychom neviděli, že se Rusové derou k nám, k našemu hřbitůvku. Quelle audace! Pošleme Murata, ať nás nesežerou. Impozantní útok jezdectva, to určitě nacvičovala Selská jízda! Kolikrát jsem odprosil v duchu Bondarčuka, jehož Slavkovu a Borodinu jsem nemohl ve „Vojně a míru“ přijít na jméno... Ach jo, proč radši nekoupili úvodní scénu z poslední verze „Plukovníka Chaberta“ s Gérardem Depardieuem? Tam byl kyrysnický útok, až běhal mráz po zádech!!!

Nu vot, nejdřív padají Rusové, pak naši jezdci. Zatím vrhneme do útoku gardu, i když, jak se zdá, bodákový útok v koloně moc nenacvičovala. A hlavně, pořád nás trápí starost, kde se zatoulal Ney! Třikrát se na to ptáme. Nic. Pak je tu, na dohled od nás, v sedle, vševědoucně nás pozdraví, prsty u maršálského klobouku. Podle světla to stihl na oběd. Že byl daleko vlevo, kde honil Prajzy, co je ztratil, že dorazil někdy pozdě večer a sotva se objevil, už ho Rusové zahnali nazpět? Hloupost! Že tam byl nějaký Davout, co bychom bez něj byli biti jako žito? Taky hloupost!

Nu, moc jsme to nevyhráli, je to plichta, alespoň v tomhle scénář nelhal. Talleyrand s námi projíždí bojiště, kapesníček na ústech, chce se mu blinkat... Mě taky! Dává nám dobré rady, my nedbáme a komentátor nás varuje, že se nám to ve třetím díle nevyplatí. Od doby, co jsem viděl „Brancaleonovu armádu“, „Život Briana“ a „Svatý Grál“ od Monty Python´s, jsem tak skvělou parafrázi historie nespatřil!. Že to Francouzi mysleli vážně? Že by to bylo pokračování „Muže se železnou maskou“, nebo „Patriota“? Je ne sais pas...

Der Grosse Konig (Velký král)

Autor: Režie Veit Harlan

Německý film (UFA 1942)

Nedávno jsem shlédl nevšední německý hraný film (1942), patrně nejpozoruhodnější kinematografické dílo (a rozhodně komerčně nejúspěšnější) natočené za války v nacistickém Německu. Děj historického filmu je prostý: V bitvě u Kunersdorfu (1759), během sedmileté války, podlehne pruský král Friedrich II (Otto Gebühr) rakouským a ruským vojskům, avšak náhlá smrt ruské carevny mu umožní uzavřít mír s Ruskem a Friedrich pak u Torgau porazí osamocené Rakušany. Kromě válečných a ?státnických? scén nechybí ve filmu vedlejší milostný příběh. Mlynářská dcerka Luisička (Kristina Söderbaum ) se zamiluje do šikovatele (Gustav Fröhllich), kterého má ovšem za majora a jenž tu svými vzletnými replikami zastupuje národní prvek. Film sugeruje divákovi průhlednou paralelu mezi Friedrichem a Hitlerem, jakož i mezi sedmiletou válkou a válečnou situací třetí říše. Hitler prokazatelně věřil na zázrak, tehdy však za ?smrt Kateřiny? považoval úmrtí Roosevelta. Na sklonku války byl přesvědčen, že USA s ním uzavřou mír a uvolní mu ruce pro válku na východě. Vůdcovské myšlenky, víra v prozřetelnost a vědomí poslání čiší ve filmu téměř z každého záběru a nacistická propaganda probleskuje v takových nezapomenutelných hláškách, jako jsou: Berlín uchráníme, nebo se necháme vyvraždit; Francouzi vždy byli nepřáteli Pruska; pozdravujte všechny mé statečné Prusy, země nemá statečnější národ; král umí ocenit odvahu; musíte to tady všechno vystavět, k tomu potřebuje nástroje a to vše dostanete z Berlína; ty, černý orle Friedricha Velikého, zakryj svou perutí všechny, kdož jsou opuštění a bez domova?. Bezpodmínečná poslušnost směrem nahoru a neohraničené pravomoci směrem dolů (vůdcovský princip) nejlépe symbolizuje věta: ?Není možné, aby vojáci jednali samostatně ? zastřelit!? V úvodu filmu je zdůrazněno, že scény jsou co možná nejautentičtější a davové obrazy působí skutečně impozantně. Na svou dobu se jednalo o opravdový velkofilm. Vynikající herecké výkony, historický rámec a humorný milostný příběh ovšem nemění nic na skutečnosti, že film se utápí v patosu a působí tudíž prkenně. Dnešní divák ovšem ocení kouzlo nechtěného, ony propagandistické a velkoněmecké paralely jsou dnes už jen k smíchu. Kopie na videokazetě je amatérsky dabována českými ?producenty?, nutno přiznat, že evidentně předem připravená a dramatizovaná lépe, než druhdy monotónním Ondřejem Neffem, i když tu samozřejmě zazní některé nepřesnosti i vysloveně mylné tlumočení originálu. I to však přispívá k oné atmosféře kouzla nechtěného.

Čas voněl snem

Autor: Jan Beneš

Beneš Jan: Čas voněl snem. Stručný přehled dějin VKS(b), Praha Primus 2004 (454 str.)

Manou nebeskou byly kdysi pro nepřátele komunismu břitké výroky Václava Černého o poměrech a osobách neblaze činných v satelitní éře dějin Československa (Paměti 1945-1972, Atlantis 1992). Další vydatné porce této duchovní pochoutky se nyní dostává všem těm, kdo nemají rádi komunismus a rádi čtou neméně břitké polygonské Sloupky Jana Beneše. Oproti vědci a esejistovi Černému mají politické glosy spisovatele Beneše kouzlo lidově jadrné a současně vysoce kultivované verbalizace, evokující sny otroků doby československého temna. Benešovy dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků) ? plný název pro šťastné neúčastníky ne tak dávných politických školení ? jsou provázeny glosami k politiko-historickým a kulturním událostem tehdejší sovětské kolonie, Československa, a tedy i k dějinám ?předvoj jeho dělnické třídy?, Komunistické straně Československa. Pečlivě vybraná fakta (mnohá z jedinečných pramenů jinde dosud k témuž tématu neuvedených) evokují díky Benešově umu četbu skutečně psychicky velmi angažovanou, neboť provázenou nejen aktuálními mocnými hnutími mysli, ale i následnou hlubokou reflexí přečteného. Vyplývá z ní, kromě jiného, že komunismus je sociologicko-antropologickou konstantou, která jen mění své historické, době se přizpůsobující formy. Beneš dovede několika slovy vzbouřit imaginaci celé epochy či jejích dílčích aspektů, když např. zrádné vzdělance charakterizuje jako ?prodejné intelektuální lancknechty?, či Chruščovův pád jako ?vzpouru kremelských kostelníků proti veleknězi? (str. 329). Za tlustou monografii vydá charakteristika Lenina jako ?skřeta a syfilitika, který soudil, že nelze dělat revoluci bez popravčích čet? (str. 67). Benešova kniha je téměř politické leporelo pro dospělé, v nejlepším slova smyslu.

Kniha vržená do prostředí převážně lhostejného a účelově sebeobranně zapomínajícího připomene starším generacím onu hnusnou dobu lží, násilí, surovostí, podlostí, záludností, zrad, nezměrné bídy a utrpení i nesčetných vražd, všeho toho bezbřehého a slizkého zla, které bylo prezentováno jako ?vítězná cesta dělnické třídy? k ?zářným zítřkům? a které vedle zmatených našlo i nemálo shrbených přisluhovačů a slouhů. Dodnes se takticky reformní pokračovatelé této obludné ideologie a praxe zdráhají říci plnou pravdu o hlavním zločinci, nositeli tohoto zla, Stalinovi (viz několik vydání českého překladu dílka belgického pseudosocialisty L. Martense Jiný pohled na Stalina, které na rozdíl od vydání českého překladu Hitlerovy knihy Můj boj, proběhlo bez intelektuálního vzrušení). Víc než deset procent komunistů z obyvatel tohoto tak rychle zapomínajícího národa a ještě více bolševiků mezi národy bývalého SSSR nesvědčí o tom, že by nastal ?konec víry v zázraky?. Stačilo málo, aby se změnili ti, kdo tyto ?zázraky? toto ?dnes, které bylo již včera?, přinášejí. Jako radostné pozítří poněkud jinými, ale stejně záludnými slovy. Změnila se jen slova a vůdcové, lež a zločinnost komunismu zůstala stejná.

V Benešově výrazně literárně-umělecky a současně přísně věcně podané pravdě o komunismu sovětském i našem, o komunismu vůbec a ?an sich?, se odráží také jeho opravdové disidentství, osobnostně protrpěná skutečnost vizí a zklamání, zkušenost zdejší i zahraniční, dřívější i současná. Napsal dílo, které by mělo být povinnou četbou zejména pro dospělé později narozené, kteří si již nic nepamatují, ale i pro ty mnohé dříve narozené, kteří si již nechtějí nic pamatovat. V současné intelektuální atmosféře a díky vyhraněnému image autora vyvolá toto dílo mezi vzdělanci mnohé štípání vlasu a mentálně abstraktních flatulencí, ale i ? díky za to ? mnoho zloby těch, kteří stále ještě, jak napsal kdysi jeden pokrokový básník, dřív než usnou, čtou si ještě Lenina.

Filma Master and Commander

Autor: Režisér Peter Weir

Oblíbený autor "Mrožovin" recenzuje námořní velkofilm

Námořní velkofilm "Master and Commander: Odvrácená strana světa" těží z literární předlohy, když příběh vychází z desátého dílu ságy spisovatele Patricka O´ Briana o kapitánu Jackovi Aubreymu a jeho příteli, přírodovědci a lodním lékaři Stephenu Maturinovi. Český divák nemá možnost srovnat, kolik dalších motivů z jiných dílů bylo ještě použito, když česky vyšly zatím jenom první tři.

Základním vizuálním dojmem z filmu je přízračné příšeří, jež má zřejmě navodit mystickou atmosféru. Vše se odehrává v šedém přítmí, od úvodního přepadu, kdy francouzská válečná loď Acheron Aubreyho malou fregatu Surprise málem zničí, přes interiérové snímky těsného podpalubí až po přitlumené záběry Galapág a konečnou sekvenci mlžnatého Pacifiku. Jasné barvy a zářící slunce Jižních moří chybí i během bezvětří v přírovníkových tišinách a mystický nádech filmu posiluje i epizoda s "Jonášem" vyprovokovaná "proroctvími" starého námořníka, jehož talent se vyvinul poté, co mu dr. Maturin operoval zraněnou hlavu a otvor po trepanaci "záplatoval" stříbrnou mincí.
Druhým převažujícím dojmem, a to závažnějším, je chaos. Chaotická je úvodní bitva, chaotické jsou opravy, jež pak Aubreyho posádka provádí, chaotické a pro laika nepochopitelné je i pronásledování, kde není vysvětleno, jakým způsobem pomalejší Surprise dožene rychlejší Acheron, chaotický je, i když skvěle a realisticky nafilmovaný, průběh plavby v bouři k mysu Horn, když převažující větry zde vanou z opačného směru a obě lodě by se musely probíjet proti větru a nikoli se řítit s vichrem v zádech. A konečně chaoticky je snímán i závěrečný boj muže proti muži, kde se Aubrey ani nepřesvědčí, zda je francouzský kapitán skutečně zabit.

A teď k jednotlivostem, které, jak uznávám, průměrného diváka bez podrobnějších znalostí lodní techniky a námořních bojů za napoleonských válek, nemusejí zajímat a jichž si vlastně vůbec nevšimne. Již základní schéma příběhu má jistou vadu. Kapitán Aubrey dostal rozkaz pronásledovat až k pobřeží Brazílie francouzského privatýra a tam jej jakýmkoli způsobem likvidovat. Pro vysvětlení, privatýr je něco jako soukromá válečná loď nebo "státní" pirát, tj. soukromníkem vystrojená privátní válečná plachetnice, která má zmocnění od státu, jehož vlajku nese, ničit a zajímat obchodní plavidla protivníka. Část kořisti pak připadá majiteli a část státu.

Kvůli nákladům (a požadavku na rychlost) v roli privatýrů zpravidla vystupovala lehká a menší plavidla s výzbrojí do 20 děl malých ráží (do 9 liber), neboť na zadržení obchodní lodě více nebylo třeba. Ve filmu je ale divákovi v roli privatýra představena velká fregata o 44 dělech postavená v USA. To navozuje představu, že se jedná o plavidlo podobné americkým velkým fregatám třídy Constitution, jež znamenaly převrat v konstrukci válečných lodí. Vyznačovaly se totiž mohutným a odolným trupem dvoupalubní řadové lodi o 80 dělech, ale tento trup nebyl vyhnán do obvyklé výše, takže jim jedna dělová paluba chyběla. Nicméně mohly nést od 40 do 50 těžkých děl a nízký dlouhý pevný trup jim kromě odolnosti proti ostřelování zajišťoval i vynikající plavební schopnosti. (Stejného typu byla slavná Pellewova fregata Indefatigable, na níž sloužil Hornblower jako poručík. Vznikla tak, že starému dvoupalubníku o 64 dělech byly odříznuty nástavby a horní dělová paluba.) Pochopitelně stavba takové těžké válečné lodi byla drahá a žádný soukromník by si ji nedovolil, ani by si takovou loď, kdyby to bylo teoreticky možné, jako privatýra nenajal. Její palebná síla by prostě byla pro zajímání obchodních lodí zbytečná a žold pro nadbytečné dělostřelce penězi vyhozenými komínem.

Vnitřní logiku též postrádá úvodní bitva, kde je logika obětována povrchnímu efektu. Při boji mezi poli mlhy musí platit základní fyzikální pravidla pro oba protivníky. Když vidím protivníka a pálím na něho, musí mě vidět i ten protivník. Teprve, když ho nevidím a tudíž nemám kam střílet, nevidí on mě. Avšak tato pravidla neplatí pro Francouze. Ačkoli je skryt v mlze, ihned první salvou zázračně zasahuje Surprise každou ranou a to na maximální účinný dostřel tehdejších děl, který nepřesahoval 400 m, když běžně se bojovalo na vzdálenost 50?100 m. Divák nedostává žádnou informaci o podmínkách, např. jaká byla síla větru, jež by po prvním útoku Francouze hrála rozhodující roli. Podle stavu moře se dá soudit na bezvětří, čemuž nasvědčuje skutečnost, že Aubrey nechá poškozenou Surprise odvléci do ochrany mlhy pomocí člunů. Jenže, co pak pohánělo Francouze během jeho přepadu?
Pokud Francouz postupoval s vlastním větrem, a i toto se na moři stává, měl by to divák vědět! Záhadné je také to již zmíněné spuštění člunů ihned na začátku boje, ještě dříve, než je Surprise vážně poškozena a ztratí kormidlo. Nevím o žádné směrnici, že by měl britský kapitán za napoleonských válek před bojem spustit čluny a vléci je v bitvě za sebou. Divákům se tak předkládá k víře, že Aubrey byl jasnovidec ? pokud vyloučíme pravděpodobnější možnost, že filmaři si pohodlně předpřipravili další scénu.

Vrcholem chaotické tvářnosti filmu jsou záběry oprav. Divák vidí chaoticky pobíhající námořníky se sekyrami a kladivy v rukou tu a tam cosi přitesávat nebo zatloukat. A ve velkém celku pak loď, jejíž lanoví je obsypáno postavičkami, jež opět cosi kutí. Chybí zde jakákoli struktura, a to nejen faktická, ale i filmařská. Je mi jasné, o co režisérovi šlo, scéna má charakter klipu s prudce a chaoticky se střídajícími záběry ? aby do kina nalákal teenagery! Jenže výpověď o skutečném, a de facto ještě dramatičtějším! charakteru oprav válečné plachetnice na otevřeném moři je nulová. Nemohu si odpustit, abych nepřipomněl tu skvělou scénu z Forresterova Šťastného návratu, kde kapitán Hornblower řídí za bouře vztyčení náhrady za ustřelený zadní stěžeň a kde čtenář má plastickou a autentickou představu o hierarchii nutných úkonů a přičemž je v popisu až dechberoucí napětí. Proč, u všech čertů, Peter Weir nenafilmoval něco takového místo pitomého pobíhání matrosů po palubě Surprise, jemuž musejí dodávat dynamiku opakující se prostřihy na čerpanou vodu?!

Klipovitou chaotičností trpí i závěrečná bojová scéna. I když je zde více méně oprávněná, protože boj muže proti muži se vždy zvrhne do chaosu. I zde je ale jeden hrubý prohřešek proti tehdejší taktice. I za 2. světové války bylo pro moderní dělo s optickým zaměřovačem obtížné zasáhnout komín, na nichž často bývaly nepřátelské pozorovatelny. O to nemožnější bylo o 150 let dříve zasáhnout stěžeň primitivním zepředu nabíjeným kanonem zaměřovaným podle oka ? a ještě z kývající se lodi! Měla-li se tedy dělostřeleckou palbou zničit takeláž protivníka, sázelo se na to, že bude ustřelena hustá spleť stěhů a upínaček a stěžeň, zbaven svého ukotvení, se zlomí tlakem větru v plachtách. Pro ničení lanoví se používala speciální munice, jako byly řetězové koule. Bylo by tedy realističtější a pro diváka ještě atraktivnější, kdyby kapitán Aubrey při rozpravě před bojem tuto metodu nařídil a malému lordovi Blakeneymu (omlouvám se, pokud je to jméno nepřesně) doporučil tuto munici použít ke zničení hlavního stěžně protivníka. Nechápu, proč toto pravdivější a zvukově i vizuálně nádherné řešení (zvláštní hvízdot spojených koulí za letu, to, jak trhají lana) odborní poradci režisérovi nedoporučili.

Co se týče ztvárnění lodě a života na ní, je film realisticky blízký pravdě, jak je to jenom možné. Stísněné prostory v polotmě ? tak to asi na válečných lodích za napoleonských válek vypadalo a je dobře, že moderní kinosály mají sice zvukové multikanály, ale žádný čichový. Také na detailních záběrech takeláže jsem neshledal žádné filmové kašírování, a také to, že Surprise křižuje kolem mysu Horn jenom pod stěhovkami, odpovídá skutečné námořní praxi. Jen se obávám, že okamžik obratu proti západnímu větru, znázorněn jenom přesunutím čehosi na polici v kajutě, kde jedí důstojníci, pochopí jenom jachtaři, stejně jako Aubreyho výzvu, aby při předchozím stíhání Acheronu se volná posádka přesunula na (návětrný) pravobok.

Velmi dobré jsou i scény na rozbouřeném moři. Mohly být ale ještě lepší, dynamičtější, kdyby neukazovaly Surprise vždy jen v dolu vlny. Připomínám mnohem dynamičtější a realističtější záběry z Petersenova filmu Ponorka, když se za atlantické bouře potkávají dva U-booty, přičemž jsou jako na houpačce a jednu chvíli vyčnívající příď jednoho z nich visí nad druhým jako Damoklův meč. I Surprise by slušelo vystrčit svůj zoban z vlny, ukázat měď pod ponorem a pak v surfu sjet do vodní propasti.

Určitě bude mnoho komentářů k titulkům. I když jsou velmi nepřesné, zásadně odpovídají a snad nikde nematou. Běžnému divákovi určitě nebude vadit, že když Aubrey kormidelníkovi zadává kurz "jihojihozápad", čte si divák v titulku pouze "jihozápad". A hlášení "od pravoboku dvacet stupňů" je sice nemotorné, když by stačilo správné "pravobok dvacet stupňů", ale taktéž diváka nezmýlí. A do třetice jen poučený zájemce o námořní dějiny postřehne chybný překlad Nelsonovy vítězné bitvy u Nilu. Česky se totiž nazývá bitva u Abúkiru.

Závěrem se dá shrnout, že největší chybou bezesporu úžasného Weirova filmu je právě jeho úžasnost ? za každou cenu. Efektu je zde podřízeno vše, průběh bojů i reálnost příběhu, takže z toho, co mělo být předností, se stává povrchní typicky hollywoodská manýra. Ovšem takto bude odvrácenou stranu Mastera and Commandera vnímat jenom nepatrná hrstka diváků, pro něž jsou válečné plachetnice celoživotním hobby a kteří z osobní zkušenosti vědí, jak vyhlíží Atlantik za desítky Beauforta.

Psáno v Praze 22. 12. 2003, den po shlédnutí filmu

Boje ve Východní Africe 1914--1918

Autor: Paul von Lettow-Vorbeck

První český překlad pozoruhodných vzpomínek německého důstojníka na boje v německé africké kolonii za první světové války.

Paul von Lettow-Vorbeck (1870?1964) byl zkušeným koloniálním válečníkem. Vojenskými historiky je považován za největší postavu guerillové války. Původně sloužil v německém kontingentu poslaném potlačit boxerské povstání v Číně a v Německé Jihozápadní Africe. Jeho přeložení do Německé Východní Afriky svědčilo o jeho rostoucím věhlasu. Po vypuknutí první světové války zde vedl zdlouhavou a úspěšnou partyzánskou válku proti Britům, Belgičanům a Portugalcům. Ačkoliv měl k dispozici jen málo německých vojáků a pouze několik tisíc domorodých askariů, vzdoroval mnohdy až dvacetinásobné přesile až do listopadu 1917, kdy byl konečně z německé kolonie vytlačen. Pokračoval však v boji v Mozambiku a v severní Rhodesii. Vzdal se teprve po uzavření příměří v Evropě, v listopadu 1918. Jeho osobní líčení je objektivním a ojedinělým svědectvím o partyzánské válce na málo známém válčišti, kde Němci nebyli nikdy poražení.

Jeho Vzpomínky na Východní Afriku (původní název) vyšly v Německu již v roce 1920, následně také v anglickém překladu. Česky vychází kniha poprvé v moderním překladu dr. Cinkeho. Je doplněna jak původními kresbami jednoho z důstojníků Lettowova sboru, tak původními fotografiemi a mapami autora, které výrazně napomáhají orientaci čtenáře v popisovaných bojových situacích. Obsáhlý doslov dr. Cinkeho potom uvádí čtenáře do dobových souvislosti a líčí další osudy generála Lettowa. Na trhu bude od 15. dubna 2004. Formát A5, 344 stran, pevná vazba, MOC 245 Kč.

Hornblowerovská sága

Autor: C. S. Forester

Hrdina oblíbeného britského televizního seriálu v knižní podobě v moderním českém překladu

Anglický romanopisec, dramatik a novinář. Narozen 27. 8. 1899 v egyptské Káhiře (kam byl jeho otec přidělen jako státní úředník), zemřel 2. 4. 1966 v severoamerickém Fullertonu. Studoval lékařství na fakultě Guyovy nemocnice, ale před absolutoriem nemocnici opustil a zvolil si spisovatelskou dráhu. Během občanské války ve Španělsku a za nacistického záboru Čech a Moravy byl dopisovatelem londýnských novin The Times. První úspěch mu přinesl román Payment Defender, jejž napsal ve věku dvaceti čtyř let. Později bylo dílo zdramatizováno a zfilmováno s Charlesem Laughtonem v hlavní roli.

V roce 1932 dostal Forester nabídku ke spolupráci z Hollywoodu a od té doby až do roku 1939 trávil třináct týdnů každého roku v Americe. Po vypuknutí 2. světové války se stal zaměstnancem ministerstva informací. Později se plavil pod vlajkou Královského válečného námořnictva a sbíral materiál pro knihu The Ship (česky vyšla v roce 1948 pod názvem Křižník Artemis). Poté podnikl cestu po Beringově moři, aby získal materiál pro podobnou knihu pojednávající o válečném námořnictvu Spojených států. Během plavby byl stižen arteriosklerózou a nemoc jej trvale poznamenala. Nicméně pokračoval v psaní. Jeho román The African Queen (1935) si získal slávu hlavně díky filmové podobě (Africká královna, 1952) s Humpry Bogartem a Katharine Hepburn v hlavních rolích.

Forester se proslavil především jako autor série jedenácti historických románů, jejichž hrdina Horatio Hornblower se během napoleonských válek vypracuje z plavčíka na admirála a šlechtice. V postavě kapitána Hornblowera vytvořil Forester nejproslulejšího námořnika moderní beletristické tvorby. Ságu zahájil romány: The Happy Return (1937, Š?astný návrat, česky 1947 a v novém českém překladu 1997), A Ship of the Line (1938, Řadová loď 1948, nový překlad 2004) a The Commodore (1945, Velitel eskádry 1949). Pokračovaly další díly série, zakončené svazkem nazvaným Hornblower Companion, v němž Forester shrnul své zkušenosti a zážitky při psaní a poutavě vylíčil jak inspiraci, tak formu své tvorby.

Kromě již zmíněných knih napsal Forester ještě romány The General (1936, Generál 1937) a The Gun.

V druhém dílu námořní ságy o Hornblowerovi se kapitán Horatio Hornblower plaví na palubě své první řadové válečné lodi Sutherland, která má na dvou palubách čtyřiasedmdesát děl, k pobřeží Španělska, kde má ničit francouzské námořní spoje v rámci války Británie proti napoleonské Francii. Přitom je z pobřeží ohrožován pevnostními bateriemi a z moře nepřízní počasí. Ve svých eskapádách - bitvách s korzáry, útocích na vojenský konvoj na pobřeží, přepadech pobřežních stanic, plavbě bez stěžňů u závětrného pobřeží - ztělesňuje Foresterův hrdina veškerou vitalitu a kuráž velké britské námořní tradice.

Tento díl navazuje na knihu Š?astný návrat (v prodeji od roku 1998). Zde hrdina oblíbeného britského televizního seriálu, velí v tomto díle fregatě Jeho Veličenstva Lydie. Má za úkol v jihoamerických vodách vystopovat a potopit španělskou řadovou válečnou loď Natividad, jež disponuje takřka dvojnásobnou palebnou silou než jeho fregata. Během plavby se však ukáže, že to možná bude ta menší z jeho starostí, nebo? obdrží rovněž příkaz podpořit revolucionáře Suprema, mesiášského šílence, jehož nepochopitelná krutost omračuje dokonce i bezohledné španělské kolonizátory.

Hornblower svede dvě námořní bitvy, podaří se mu úspěšně splnit mnohdy si protiřečící rozkazy, a na zpáteční plavbě se ještě stačí zamilovat do krásné lady Barbary.

Německé tanky na východní frontě

Autor: Peter G. Tsouras

Generál Erhard Raus a "osvobození Stalingradu"

Peter G. Tsouras: Německé tanky na východní frontě. Generál Raus a jeho ankové divize v Rusku 1941–1945. JOTA Brno 2003. 334 s. Náklad a cena neuvedeny.

Letošní 60. výročí ukončení stalingradské bitvy, jednoho z rozhodujících střetnutí druhé světové války, znamenající definitivní obrat na východní frontě, prošlo v našich médiích v podstatě bez ohlasu. Zato domácí knižní produkce nabídla čtenáři k tomuto tématu řadu publikací. Oproti minulosti se karta obrátila, a tak jak v dobách dřívějších to byla téměř výhradně díla sovětských autorů (zpravidla však kvalitně přeložená a pečlivě redigovaná), jsou to dnes opět práce anglosaských a německých autorů, bez valného výběru, ale též rozdílné úrovně překladu a redakčního zpracování.

Jednou z nich, by' širšího záběru, v níž však bitva u Stalingradu představuje těžiště, je kniha kompilovaná z poválečné příručkové produkce německého generálplukovníka tankových vojsk Erharda Rause, jíž její americký editor nazval „Německé tanky na východní frontě“. Stojí za podrobnější povšimnutí již proto, že ji lze považovat za typického představitele hlavního proudu současné válečné literatury na českém trhu. Charakter knihy vzbuzuje již při běžném prolistování rozpaky. Vstupní citát z Rausových práce „Za osvobození Stalingradu“ (1952) v úvodu knihy vyvolává dojem, že půjde o jedno z mnoha emociálních a expresivních dílek frontového bulváru: „Rusové odhazovali zbraně a jako šílení se snažili uniknout z pekla křížové palby a smrtícího sevření obrněnců...“ atd., atd. Generál Halder však v předmluvě tvrdí, že jde o taktické lekce, tedy odborné stati, jejichž dikce bývá, mají-li být brány vážně, podstatně jiná.

Editor Tsouras (na přebalu knihy označený jako dlouholetý zpravodajský analyzátor) popisuje, jak Rausovy brožury, vydané v 50. letech pro potřeby americké armády, objevil jak zaprášeny „ležely nedotčeny v kanceláři snad celé věky“. Označuje je za historické klenoty jimiž byl fascinován (s. 8) a dospívá k názoru, že jejich autor, skvělý mistr válečného umění, byl rovněž jedním z nejlepších spisovatelů s excelentní prózou a vlohami pro dramatičnost. Stýská si však na to, že je odborníci armády USA „nešikovně pozměnili“, nebo' americká oficiální tvorba má podle něj tendence k suchopárnosti a v americké armádě panuje podivný dojem, že „barvitá a dramatická próza není objektivní a profesionální“ (s. 324).

Pro střízlivějšího čtenáře než je okouzlený Tsouras, se nabízí jiné vysvětlení toho, co vlastně Raus původně napsal. Stačí si uvědomit, že jako Rakušan prošel výukou na vojenských školách habsburské monarchie, kde jedním druhem učební literatury byly tzv. Behelfy, pomocné taktické příručky s vybranými příklady bojů z minulých kampaní. Metodika těchto poučných Behelfů, jenž Raus nepochybně do úmoru studoval v kadetce, z jeho tvorby přímo vyčuhuje. Zároveň však jejich květnatost, která tak nadchla Tsourase, pramení z druhého produktu válečné tvorby bývalé monarchie, nazývaného zpravidla Glückliche Episoden (Štastné epizody), kdy se z dějů prohrané války „vyzobala“ všechna úspěšná dílčí střetnutí s cílem jejich četbou povzbudit elévy vojenského řemesla. Není divu, že brožury v tomto pojetí byly pro pragmatické americké řadové velitele četbou poněkud odtažitou, která jim navíc v napjaté atmosféře příprav na totální jadernou válku mohly jen málo říci nejen svým zpracováním, ale i obsahem.

Ani krátkým životopisem, následujícím po úvodu, editor Erhardu Rausovi příliš nepomohl, spíše naopak. Jeho obdivné, až hagiografické líčení vojenské dráhy této nesporně výrazné postavy mezi vyššími veliteli a generalitou Wehrmachtu je naivní a přehnané. Vystupuje zde muž, „pod jehož údery klopýtala Rudá armáda“, jenž svou 6. tankovou divizí uštědřil sovětské 51. armádě sérii nemilosrdných úderů a rozdrtil (opět svou jedinou divizí) 2. gardovou armádu (s. 21), poté 5. gardovou armádu, 7. tankový sbor (s. 27), až sám Stalin se pokoušel Rause zastavit. Již po těchto vstupních statích i méně kritický čtenář zpozorní.

Než se zmíníme o obsahu následujících taktických příkladů, nelze opomenout, především v první části knihy, diletantský překlad. Jeho autor mimo jiné zjevně zápasí se základní taktickou, operační a částečně i technickou terminologií, ale chybí mu i povšechná znalost činnosti jednotek na bojišti. Zde jen několik náhodně zvolených příkladů: ostřelovač (odstřelovač), pozice (stanoviště, postavení), defenziva (obrana), zkontaktovat (navázat dotyk), motorové vozy (motorová vozidla), mise (úkol), trajektorie náboje (sic! – dráha střely), přátelská letadla (vlastní letouny), přenosový vůz (radiovůz), jednostup (sic! -zástup), koordinace (součinnost), jízdní pluk (jezdecký pluk), mechanická záloha (mechanizovaná záloha), pěší jízda (sesednuté jezdectvo), imobilizovaná divize, děla se stavitelným náměrem (! – 18), lokalita baterií, vozovka (průchod v zátarasech) atd. K řízné polní mluvě v české verzi knihy zásadně patří, že nepřítel se neporáží, neodráží, nedonutí k ústupu či útěku atd., ale zásadně se pouze drtí a rozdrcuje, kosí a převálcovává.

To vše, kombinované s dikcí Rausových Behelfů pak ústí např. do příběhu „Kombinovaný útok více zbraní zužitkovaný jakožto prostředek výcviku“ (s. 121); jinde se mj. dovídáme, že „příjezd čerstvých nepřátelských vojsk... umožnil postulovat zajímavý problém při konání rozhodnutí“ (s. 63), či že „nekonečné kolony motorizovaného transportu mohly cestovat více či méně svižným tempem“ (s. 65). Zprávy se posílají „na vzdušných vlnách“ (s. 74) či „drátěným vedením“ (126), přičemž „radiokomunikaci narušuje přítomnost jehličnanů“.

Řetěz zajímavých informací nemá konce. Tak např. zde dvě kulometné roty čítají 230 kulometů (tj. na každého vojáka u roty připadne přibližně jeden kulomet – s. 77); při dělostřelecké palbě pozoruhodně „každý zášleh plamene provázel oblak dýmu“ (s. 82); „docházela munice a spotřebovaly se poslední zbytky zásob nábojnic všeho druhu“ (s. 94); „rota si rádiové depeše vyslechla prostřednictvím vysílačky“ (s. 94) a „byly sjednány dohody zajiš'ující koordinaci“ (s. 112).

Zabývat se podrobněji obsahem prvních dvou kapitol, shrnujících epizody z bojů malých jednotek pod Leningradem v roce 1941, by nemělo valný smysl. Proto jen několik poznámek. Je překvapivé, jak Raus, jako zkušený tankový velitel, zde expresivně reaguje na první setkání se sovětským těžkým tankem KV-1 na bojišti – obří tank, supertěžký, monstrózní, gigantický. Nakonec jej překonali ženisté náloží, kteří si na to, aby Rusy nevyplašili, zuli boty (56–57).

Poučení z taktických epizod jsou scholastická a obecná; již v době války tyto pravdy nacházíme ve všech polních příručkách válčících armád. Na sklonku padesátých let již těžko mohla něco nového říci. Tak se zde (Američané) např. upozorňují, že povinností velitele jednotky je, aby byl přítomen v kritických situacích (s.96); čím menší jednotka, tím častěji byly rozkazy udíleny ústně (s. 99); každý rozkaz by měl být stručný a jasný (s. 100); že „v zimních podmínkách je možné, aby jednotka vybavená teplým oblečením prováděla operace rozhodujícího charakteru“ (s. 143) apod. Pochoutkové čtení pro naše dělostřelce by jistě představovala česká verze instruktážního popisu dělostřelecké přípravy útoku u Chochlovky (pravděpodobně někde pod Leningradem – obecné operační rámce zde, jakož i jinde chybí), v níž byla poté zasazena mj. „čtyři děla s plochou dráhou letu“ (!!) a „plánování útoku v žádném případě neobnášelo schematizaci útočného postupu ani žádný podmračený dozor ze strany velitelů“ (s. 126-130). Co by si víc dělostřelci mohli přát?

Jinak nepostrádá na zajímavosti, jak v únoru 1942, v kritických podmínkách vývoje situace na frontě a v tuhé ruské zimě vládla o přestávkách v boji u německých jednotek idylická situace: „Vojáci dostávali velmi vydatné a zdraví prospěšné jídlo ... Během spousty volného času měli možnost vyřídit poštu a přečíst si noviny a knihy, nadřízení se starali o blaho každého jedince“ (s. 123–124).

Následující kapitola 3 „Za osvobození Stalingradu“, tvoří bezesporu jádro knihy. Je patrné zlepšení překladu, jako by se jej ujal někdo jiný, zato věcných otázek přibylo. Pokud byl název této kapitoly skutečně takto použit v originále, je nutno se ptát, koho a před kým chtěl Raus osvobodit? Čujkova, který se se zbytky své 62. armády pevně držel v troskách Stalingradu, nebo Pauluse s jeho 6. armádou, pevně sevřeného v rozsáhlém obklíčeném prostoru před městem?

Rausova 6. tanková divize, vracející se sem z Francie, přibyla na stalingradskou frontu v přeplněných železničních transportech, nebo' „musely vagóny vezoucí tanky obsahovat ještě stlačenou píci za účelem usnadnění zimního zásobování koňských jednotek na východě“ (s. 147). O místní situaci byl její velitel zřejmě špatně informován, nebo už mu vypadla z paměti, když tvrdí, že sovětskému pěšímu sboru postupujícímu ke Kotelnikovu a ruské 3. tanková armádě za řekou Aksaj zde čelilo několik německých protiletadlových děl a štáb rumunského sboru se svou stráží čítající třicet mužů (s. 151). Při známé situaci rozmístění vojsk lze tuto dramatizaci pochopit tak, že se tím snaží podtrhnout význam zásahu své divize, poněkud to však přehání.

Není sporu o tom, že zasazení jeho divize do Mansteinova uskupení, pokoušejícího se o prolomení sovětského obkličovacího kruhu a vyproštění obklíčené Paulusovy armády, bylo významné a značně ztížilo sovětskému velení jeho záměry. Lze též pochopit Rausův dramatický popis rozprášení sovětského jezdeckého sboru a další úspěšné fáze bojů, v nichž se jeho divize probíjela ke Stalingradu. Nelze však přehlédnout řadu nesprávností a až velikášských výroků. Co např. míní „odlehčovacím útokem“ na Stalingrad (s. 175) a jakou měl představu o možnostech Paulusových sil v kotli? Jeho tvrzení, že prolomil nepřátelskou frontu (s. 180) je klamné. Bil se ve střetných bojích, s jednotkami a svazky zasazovanými na přístupech k obkličovacímu kruhu; teprve ten byl sovětským předním okrajem, a přes něj Raus nikdy neprorazil.

To, co překladatel nazývá „otáčivou bitvou obrněnců“ ve vsi Verchnij Kumskij (13. prosince 1942) označuje Raus za „počátek dramatické bitvy o Stalingrad“ (s. 187). To už se zcela vymyká reálnému myšlení operačního velitele, když opomíjí, že bitva o Stalingrad prakticky začala operacemi Paulusovy a Hothovy armády na přelomu července a srpna 1942, a to byla 6. tanková divize ještě daleko odtud, ve Francii. Raus popisující v této kapitole činnost v rámci Mansteinovy rozsáhlé vyproš'ovací armádní operace, přeceňuje, přes taktické úspěchy 6. tankové divize, svou roli a vidí se ústřední silou v konečné fázi stalingradské bitvy.

Závěr bojů nastal 23. prosince 1942, kdy byl německý protiútok na sovětský obkličovací kruh zastaven asi 35–50 kilometrů od jeho okraje. To znamenalo neúspěch Mansteinovy operace, porážku celého jeho uskupení a konec Paulusovy armády. Lze pochopit, že to bylo hořké zklamání pro Rause a jeho divizi, jeho výtky na adresu (jako obvykle) Hitlera a Pauluse však neobstojí: „Úspěch se zdál být na dosah, jen kdyby 6. armáda odvrátila pozornost nepřítele tím, že by přešla do útoku a alespoň mu zabránila, aby ustavičně vrhal čerstvé síly do cesty naší tankové armádě ... Avšak útok 6. armády nikdy nepřišel“ (s. 218).

Příčiny porážky nutno hledat ve složité řadě faktorů; protože však tato plytká argumentace je jednou z legend stalingradské bitvy, dovolím si čtenářům připomenout alespoň základní fakta o stavu obklíčené Paulusovy 6. armády v době, kdy na ni čekal Raus:

Sovětský obkličovací manévr byl ukončen 23. listopadu; v ten den se spojil motorizovaný sbor Stalingradského frontu s 5. tankovou armádou asi 20 kilometrů jihovýchodně od Kalače. V obrovském kotli uvízla německá 6. armáda a části 4. tankové armády (5 sborových štábů, 20 německých a 2 rumunské divize) – celkem asi 284 000 mužů, mimo pomocné ruské pracovní síly, 1800 dělostřeleckých hlavní, 10 000 vozidel a 8000 koní.

Na počátku to byly stále síly v bojeschopném stavu a bezprostřední pokus o vyražení z kotle měl jistou naději na úspěch. Jejich stav se však rychle zhoršoval, zatímco sovětská strana den ode dne zesilovala obkličovací kruh. K udržení bojeschopnosti potřeboval Paulus mj. minimální denní přísun 750 tun zásob, tedy tehdy 380 letů zásobovacích letounů; navzdory Goeringovu chvástání však bylo německé letectvo schopno přepravit necelou jednu desetinu. V krutých zimních podmínkách se tak situace rychle blížila ke katastrofě.

Dne 28. listopadu zahájil Manstein svou vyproš'ovací operaci a 23. prosince, kdy Raus čekal na Pauluse, nebyla již 6. armáda ničeho schopna. Při denní dávce 200 g zmrzlého koňského masa, 75 g chleba a 12 g margarinu, nemožnosti vykopat si ve zmrzlé zemi úkryty, bez potřebné zimní výstroje, atd. se z přeživších stalo vojsko apatických stínů. Tanky měly pohonné hmoty asi na 30 kilometrů; na to, aby je tankisté dali ve třicetistupňovém mrazu do chodu, jim již chyběly síly. Původní obklíčené území, denně systematicky okrajované sovětskými ztečemi, se zmenšilo na třetinu – mělo asi 65 x 23 kilometrů. Z původních pěti letiš' zůstalo v německém držení jediné – Gumrak s vybombardovanou přistávací plochou. Zásobovací letouny, pokud je nesestřelila okolní protiletadlová obrana, shazovaly zásoby na padácích a většina materiálu padala do sovětských rukou. Na obklíčeném území leželo 147 000 německých padlých. Umírající raněné, uložené ve sklepích, nebylo možno dopočítat. Přeživších 91 000 mužů (z toho 24 generálů a 2500 důstojníků) 31. ledna 1943 kapitulovalo.

Zbývající taktické příběhy knihy již prakticky nepřinášejí nic, co by stálo za zvláštní pozornost. Pozastavit se však nutno u poslední, páté kapitoly, v níž Rausova dokumentace přechází do jakési memoárové části. V ní Raus vystupuje jako kritik dosavadního způsobu vedení války; pokouší se vysvětlit vojenské příčiny porážky Hitlerovy říše, podíl viny na prohrané válce a zároveň obhájit svou činnost na frontě. Činí tak v kontextu líčení svých dvou rozhovorů s Himmlerem a svého osobního situačního výkladu u Hitlera, ke kterému se přihlásil na vlastní žádost.

Způsob, jak to činí, je však velmi problematický. Rozhovory jsou zde reprodukovány převážně v přímé řeči, psány s desetiletým odstupem podle autorovy paměti. Sám o tom říká: „Až do dnešního dne si detailně vzpomínám na konverzaci uvedenou níže. Rovněž jsem schopen zopakovat slovo od slova Himmlerovy hlavní připomínky a otázky stejně jako svoje odpovědi“ (s. 260). Průkaznost takového tvrzení nechávám na zdravém úsudku čtenáře.

Neméně problematický je i Rausův přednes „zprávy Vůdci“ 8. 3. 1945, o němž autor tvrdí, že jej sepsal podle svých vzpomínek (s. 277). Tak jak je tento údajně ústní výklad v knize zaznamenán, má povahu rozsáhlého memoranda (s. 278–292), jehož přednes by trval nejméně hodinu. To lze téměř s jistotou vyloučit. Navíc na poradě Hitlerova užšího štábu, řešícího řadu problémů tíživé strategické situace, by podrobnosti typu kolik měl poddůstojník bránící přístup do pomořanské vsi u sebe „pancéřových pěstí“ či o vhození ručního granátu do okna místnosti večeřících ruských důstojníků (s. 288) v referátu velitele armády vzbudily okamžité pochyby o jeho kompetentnosti. Lze se jen domnívat, že Raus, pod dojmem svého následujícího odvolání z funkce, zahrnul dodatečně do své zprávy vše, co chtěl říci na svoji obranu. Vytvořil tak možná zajímavou zprávu pro poválečnou americkou vojenskohistorickou dokumentaci, její hodnota je však značně dubiózní.

Závěrem lze jen dodat, že Raus byl jistě schopným velitelem taktického a operačního stupně a jeho úspěchy v bojích druhé světové války mu nelze upřít. Jeho poválečné taktické brožury mohly být svého času vhodné do kapes či knihovniček vyšších poddůstojníků a mladých důstojníků. Jejich dodatečnou kompilací však válečná literatura nemůže vzniknout.

(Čtenáři, který se o tuto postavu stalingradské operace zajímá, mohu doporučit kvalitní starší práci, kterou jsem si maně vybavil: Kehrig, M.: „Stalingrad“ – řada Beiträge zur Militärgeschichte, München 1970).

SEZNAM RUBRIK A SLUŽEB SERVERU

Války a válečníci | Zbraně a zbroj | Beneš(n)oviny | Uniformy a modely | Mrožoviny | Vojenská technika | Vojenská symbolika | Bojové umění | Miscellanea | Toluenové opojení - galerie | Komická sekce | Hry | Muzea |

...nahoru

---